Před několika lety jsem se řadu hodin procházel po Bruselu. Bydlel jsem ve čtvrti, která před několika desítkami let zřejmě byla poklidným a poněkud nudným sousedstvím, dnes však již má podstatně jinou podobu. Díval jsem se na zašlé a rozpraskané fasády domů, na dveře a okna, a vnímal zvláštní odcizení. Jako by ty domy osiřely, ačkoli jsou i dnes stejně jako tehdy většinou plné lidí.

Dnes v těchto rozsáhlých částech města žijí přistěhovalci, především z Afriky, ale soudě podle jmen na zvoncích také třeba z Rumunska či latinské Ameriky. Necítil jsem se v těch ulicích nijak ohrožen, dokonce mě to zvláštní napětí a nesoulad mezi kulisami a životem, který v nich nyní tepe, bavilo. Ale cítil jsem se tam trochu cize, jako by se na mě přeneslo vykořenění domů, postavených pro jiný styl života a mentalitu.

Nebyla to jediná tísnivá zkušenost tohoto druhu z belgického hlavního města. O něco dál jsem procházel starými ulicemi, které postupně mizí a ustupují uniformním — a v tu chvíli podivně prázdným — budovám pro evropské úředníky. Jako by v jednom městě najednou existovalo měst několik, několik různých identit, které požírají jedna druhou.

Není dobré zobecňovat jeden zážitek, jeden shluk dojmů, byť intenzivních. Ale vsadil bych se, že podobné dojmy musel někdy mít každý vnímavý návštěvník západoevropských metropolí. Něco se stalo, došlo ke změně, která je zřejmě nevratná. Co všechno ale tato historická změna přinese, nedokážeme v daném okamžiku odhadnout, protože ji právě prožíváme. Jsme maximálně schopni sbírat útržky dojmů či statistických dat, ale celkový obraz nám nevyhnutelně uniká.

Evropa je otevřenost

V diskusích o multikulturalismu v poslední době probíhá zvláštní souboj. Jedni citují množství sugestivních zpráv o tom, jaké problémy přistěhovalci působí, druzí stejně velké množství stejně sugestivních příkladů toho, jak je soužití s nimi bezproblémové a obohacující. Z nekonečného počtu situací, které přináší komplexní realita jménem život, se obojí dá vybrat bez nutnosti příliš si vymýšlet či něco přikrašlovat.

Evropa se nemůže den ze dne uzavřít, přestat přijímat přistěhovalce a uprchlíky, protože by to odporovalo její podstatě, kterou je otevřené, vzájemně se přijímající společenství velmi různých zemí. Kdykoli se v dějinách kontinentu přikročilo k separaci, vyhánění či obehnání hranic ostnatým drátem, přineslo to převážně jen utrpení a škodu morální, ekonomickou i kulturní.

Nechat zemřít v mořských vlnách tisíce běženců je hanebné a odporuje všem skutečným hodnotám evropské tradice. Stejně tak v jádru neevropská a odporující lidské důstojnosti je ale i představa jakéhosi přerozdělování uprchlíků v rámci jednotlivých zemí podle kvót, jako by nešlo o svobodné lidské bytosti, ale o statistické položky.

Zajímalo by mě, jestli někdo z evropských představitelů vážně počítá s možností, že se imigrantům určí země, kde budou usídleni, bez ohledu na příbuzné či jiné kontakty, krajanské komunity, či prostě na to, kde sami chtějí žít. To je přesně ten typ zdánlivě kompromisního řešení, které nakonec neuspokojí nikoho: ani odpůrce přistěhovalectví, ani jeho zastánce.

Určení pevných kvót i pro ty evropské země, kde je zatím přistěhovalců velmi málo ve srovnání se zeměmi západoevropskými, může sloužit jako jakési odvedení pozornosti od toho, aby se Němcům, Belgičanům, Švédům či Francouzům otevřeně řeklo, že noví obyvatelé Evropy budou nakonec v drtivé většině stejně žít u nich, protože je tam pro ně nejpříznivější prostředí, nejsilnější zázemí, nejvstřícnější společnost a nejštědřejší sociální systém.

↗

Evropa se nemůže den ze dne uzavřít, přestat přijímat přistěhovalce a uprchlíky, protože by to odporovalo její podstatě, kterou je otevřené, vzájemně se přijímající společenství velmi různých zemí. Foto woodleywonderworks, flickr.com

Trpělivost pro věk úzkosti

Jisté je, že neexistuje žádný způsob, jak vrátit ony domy či celé čtvrti Bruselu a dalších měst do stavu, v jakém byly před odchodem jejich dosavadních obyvatel a příchodem těch stávajících. Snít o jakési staré dobré, čisté a jednolité Evropě je pošetilé, ta je pryč (pokud někdy vůbec existovala), je minulostí a nedá se znovu přivést k životu.

Snaha o „očištění“ formou vytváření koncentračních táborů či obřích ghett, násilného hromadného vystěhovávání či jakoukoli jinou, na kterou jsou radikální odpůrci přistěhovalectví schopni přijít, by přinesla ještě větší problémy, než jsou ty stávající. Evropa i v budoucnu zůstane „nečistá“, různorodá a různobarevná, tak jako je v mnoha směrech nesjednocená, nemající pochopení a trpělivost sama se sebou.

Trpělivost, tak trochu opomíjená ctnost, je přitom klíčová. Obavy mnoha lidí v Česku i ostatních zemích Evropy z uprchlíků, přistěhovalců, islámu, obecně ze změny, která přichází či již je tu, se nedají rychle odbýt jako neopodstatněné, nevyzrálé, založené na neznalosti.

Jediná dobrá cesta je trpělivě jim naslouchat a pak se stejně trpělivě pokoušet o vyvracení zjevných omylů a fám, o vysvětlování a o vzájemné porozumění. A doufat, že nový život, který bude probíhat v kulisách starého světa, postupně je proměňovat, ničit i oživovat, bude přinášet stejně tolik dobrého a obohacujícího jako ohrožujícího a znejišťujícího. V dějinách kontinentu se najdou podobné, byť samozřejmě ne ve všem stejné, příklady, tak jako často zmiňovaný zánik římské říše (který ve skutečnosti byl její pozvolnou transformací) a počátek středověku.

Ti, kdo žili v onom období, které se při pohledu z dnešní perspektivy jeví jako jedna velká a dramatická proměna, zažívali kromě nových a nečekaných situací také nemálo prvků stability a kontinuity, ať již v někde zachované struktuře měst, v systému práva či působení církve a jejích institucí. Díky tomuto spojení starého a nového mohly z násilí a zmatku doby stěhování národů nakonec po mnoha staletích vyrůst věže gotických katedrál.

O zachování kontinuity se v přelomové fázi dějin rozhodujícím způsobem zasloužilo náboženství, které bylo ještě poměrně nedávno předtím považováno za fanatické, tmářské a nebezpečné státu i společnosti, zakládající si na svých mučednících víc než na čemkoli jiném. Přinejmenším v této věci, přes řadu zjevných rozdílů, je podobnost tehdejšího křesťanství s islámem v dnešní Evropě nepopiratelná.

Období pozdní antiky a sklonku římské říše bylo badateli příhodně nazváno „věkem úzkosti“. To platí i pro dnešní Evropu. Úzkost a nejistota jsou stále silnější, a to je příznivé podhoubí pro fanatismus a zkratovitá řešení všeho druhu. Zachovat klid a trpělivě se dívat dopředu na obrysy toho nového, co nás očekává, se tak jeví jako nejlepší možný postoj.