Evropa v novém věku úzkosti

Filip Outrata

Evropa dnes prochází proměnou, která nevyhnutelně způsobuje úzkost a obavy. Budoucnost je nejistá, lepší než propadat strachům všeho druhu však je dívat se dopředu s klidem a trpělivostí.

Před několika lety jsem se řadu hodin procházel po Bruselu. Bydlel jsem ve čtvrti, která před několika desítkami let zřejmě byla poklidným a poněkud nudným sousedstvím, dnes však již má podstatně jinou podobu. Díval jsem se na zašlé a rozpraskané fasády domů, na dveře a okna, a vnímal zvláštní odcizení. Jako by ty domy osiřely, ačkoli jsou i dnes stejně jako tehdy většinou plné lidí.

Dnes v těchto rozsáhlých částech města žijí přistěhovalci, především z Afriky, ale soudě podle jmen na zvoncích také třeba z Rumunska či latinské Ameriky. Necítil jsem se v těch ulicích nijak ohrožen, dokonce mě to zvláštní napětí a nesoulad mezi kulisami a životem, který v nich nyní tepe, bavilo. Ale cítil jsem se tam trochu cize, jako by se na mě přeneslo vykořenění domů, postavených pro jiný styl života a mentalitu.

Nebyla to jediná tísnivá zkušenost tohoto druhu z belgického hlavního města. O něco dál jsem procházel starými ulicemi, které postupně mizí a ustupují uniformním — a v tu chvíli podivně prázdným — budovám pro evropské úředníky. Jako by v jednom městě najednou existovalo měst několik, několik různých identit, které požírají jedna druhou.

Není dobré zobecňovat jeden zážitek, jeden shluk dojmů, byť intenzivních. Ale vsadil bych se, že podobné dojmy musel někdy mít každý vnímavý návštěvník západoevropských metropolí. Něco se stalo, došlo ke změně, která je zřejmě nevratná. Co všechno ale tato historická změna přinese, nedokážeme v daném okamžiku odhadnout, protože ji právě prožíváme. Jsme maximálně schopni sbírat útržky dojmů či statistických dat, ale celkový obraz nám nevyhnutelně uniká.

Evropa je otevřenost

V diskusích o multikulturalismu v poslední době probíhá zvláštní souboj. Jedni citují množství sugestivních zpráv o tom, jaké problémy přistěhovalci působí, druzí stejně velké množství stejně sugestivních příkladů toho, jak je soužití s nimi bezproblémové a obohacující. Z nekonečného počtu situací, které přináší komplexní realita jménem život, se obojí dá vybrat bez nutnosti příliš si vymýšlet či něco přikrašlovat.

Evropa se nemůže den ze dne uzavřít, přestat přijímat přistěhovalce a uprchlíky, protože by to odporovalo její podstatě, kterou je otevřené, vzájemně se přijímající společenství velmi různých zemí. Kdykoli se v dějinách kontinentu přikročilo k separaci, vyhánění či obehnání hranic ostnatým drátem, přineslo to převážně jen utrpení a škodu morální, ekonomickou i kulturní.

Nechat zemřít v mořských vlnách tisíce běženců je hanebné a odporuje všem skutečným hodnotám evropské tradice. Stejně tak v jádru neevropská a odporující lidské důstojnosti je ale i představa jakéhosi přerozdělování uprchlíků v rámci jednotlivých zemí podle kvót, jako by nešlo o svobodné lidské bytosti, ale o statistické položky.

Zajímalo by mě, jestli někdo z evropských představitelů vážně počítá s možností, že se imigrantům určí země, kde budou usídleni, bez ohledu na příbuzné či jiné kontakty, krajanské komunity, či prostě na to, kde sami chtějí žít. To je přesně ten typ zdánlivě kompromisního řešení, které nakonec neuspokojí nikoho: ani odpůrce přistěhovalectví, ani jeho zastánce.

Určení pevných kvót i pro ty evropské země, kde je zatím přistěhovalců velmi málo ve srovnání se zeměmi západoevropskými, může sloužit jako jakési odvedení pozornosti od toho, aby se Němcům, Belgičanům, Švédům či Francouzům otevřeně řeklo, že noví obyvatelé Evropy budou nakonec v drtivé většině stejně žít u nich, protože je tam pro ně nejpříznivější prostředí, nejsilnější zázemí, nejvstřícnější společnost a nejštědřejší sociální systém.

Evropa se nemůže den ze dne uzavřít, přestat přijímat přistěhovalce a uprchlíky, protože by to odporovalo její podstatě, kterou je otevřené, vzájemně se přijímající společenství velmi různých zemí. Foto woodleywonderworks, flickr.com

Trpělivost pro věk úzkosti

Jisté je, že neexistuje žádný způsob, jak vrátit ony domy či celé čtvrti Bruselu a dalších měst do stavu, v jakém byly před odchodem jejich dosavadních obyvatel a příchodem těch stávajících. Snít o jakési staré dobré, čisté a jednolité Evropě je pošetilé, ta je pryč (pokud někdy vůbec existovala), je minulostí a nedá se znovu přivést k životu.

Snaha o „očištění“ formou vytváření koncentračních táborů či obřích ghett, násilného hromadného vystěhovávání či jakoukoli jinou, na kterou jsou radikální odpůrci přistěhovalectví schopni přijít, by přinesla ještě větší problémy, než jsou ty stávající. Evropa i v budoucnu zůstane „nečistá“, různorodá a různobarevná, tak jako je v mnoha směrech nesjednocená, nemající pochopení a trpělivost sama se sebou.

Trpělivost, tak trochu opomíjená ctnost, je přitom klíčová. Obavy mnoha lidí v Česku i ostatních zemích Evropy z uprchlíků, přistěhovalců, islámu, obecně ze změny, která přichází či již je tu, se nedají rychle odbýt jako neopodstatněné, nevyzrálé, založené na neznalosti.

Jediná dobrá cesta je trpělivě jim naslouchat a pak se stejně trpělivě pokoušet o vyvracení zjevných omylů a fám, o vysvětlování a o vzájemné porozumění. A doufat, že nový život, který bude probíhat v kulisách starého světa, postupně je proměňovat, ničit i oživovat, bude přinášet stejně tolik dobrého a obohacujícího jako ohrožujícího a znejišťujícího. V dějinách kontinentu se najdou podobné, byť samozřejmě ne ve všem stejné, příklady, tak jako často zmiňovaný zánik římské říše (který ve skutečnosti byl její pozvolnou transformací) a počátek středověku.

Ti, kdo žili v onom období, které se při pohledu z dnešní perspektivy jeví jako jedna velká a dramatická proměna, zažívali kromě nových a nečekaných situací také nemálo prvků stability a kontinuity, ať již v někde zachované struktuře měst, v systému práva či působení církve a jejích institucí. Díky tomuto spojení starého a nového mohly z násilí a zmatku doby stěhování národů nakonec po mnoha staletích vyrůst věže gotických katedrál.

O zachování kontinuity se v přelomové fázi dějin rozhodujícím způsobem zasloužilo náboženství, které bylo ještě poměrně nedávno předtím považováno za fanatické, tmářské a nebezpečné státu i společnosti, zakládající si na svých mučednících víc než na čemkoli jiném. Přinejmenším v této věci, přes řadu zjevných rozdílů, je podobnost tehdejšího křesťanství s islámem v dnešní Evropě nepopiratelná.

Období pozdní antiky a sklonku římské říše bylo badateli příhodně nazváno „věkem úzkosti“. To platí i pro dnešní Evropu. Úzkost a nejistota jsou stále silnější, a to je příznivé podhoubí pro fanatismus a zkratovitá řešení všeho druhu. Zachovat klid a trpělivě se dívat dopředu na obrysy toho nového, co nás očekává, se tak jeví jako nejlepší možný postoj.

    Diskuse
    June 10, 2015 v 14.1
    Předposlední odstavec působí dojmem, jako by autor vkládal víc naděje do evropského islámu než do křesťanství.
    FO
    June 10, 2015 v 21.23
    Křesťanství a islám
    Milá paní Hájková, pokud tak působí, nebylo to autorem zamýšleno. Naděje do evropského islámu opravdu vkládám, stejně jako do křesťanství a každého náboženství, které dokáže překonat fanatismus. Šlo mi o jistou - volnou historickou paralelu, což je vždy trochu zavádějící.
    MP
    June 11, 2015 v 13.1
    Filipovi Outratovi
    To slibujete hezké vyhlídky. Nějakých šest století depopulace obrovských oblastí, lov lidí jako jediný velký byznys ve větší části zaalpské Evropy, gramotnost jako výjimku a náboženství jako naději, o které bylo třeba tu a tam přesvědčovat s pomocí meče a potom vzpurné adepty křtu udeřit do hlavy sukovicí, aby se jim v ní rozsvítilo a přijali vlastní dobro. Ještě že ti Sasové měli palice opravdu tvrdé. A pak vrchol s gotickými katedrálami a upalováním kacířů, židů a další sběře jako s rozcvičkou na náboženské války a upalování čarodějnic.
    Možná to bude působit naivně, ale co místo toho prohlásit rozdělení na Evropany a barbary za passe a začít uvažovat o těch starých dobrých nástrojích, které Evropě v době před úzkostí umožňovaly evropeizovat v průběhu nejvýše dvou generací své příchozí? K nejlepším vynálezům Evropy v tomto ohledu patří moderní náboženská tolerance a její instituce -- laická škola, laický sňatek a rozvod a také důsledně prosazované právo, které v nejhorším případě vynucuje právo každého nejednat podle toho či onoho náboženského přesvědčení (např. vzít někoho, i když je jiné víry a rodiče s tím nesouhlasí). Jakýsi Hegel kdysi tvrdil, že je to právě tato zákonem, a tedy státem, vynucovaná tolerance, která v jeho době umožnila křesťanství, aby uskutečnilo svoji bytnost jakožto náboženství svobody -- a byl to moudrej pán.

    Mimochodem ten protiklad Evropané a barbaři měl vždycky zvláštní geografickou souvislost -- barbaři byli ti na východ od Kanálu, Rýna, Odry a Šumavy, Visly a Bugu. Obávám se, že i dnes byste v Bruselu našel dobré lidi, pro kteří toto označení použijí bez rozpaků jak pro Afričany, tak Rumuny. v Praze spolehlivě a to dokonce i mezi těmi, kteří si nemyslí, že Asie začíná za Negrellliho viaduktem.

    June 11, 2015 v 13.47
    Já myslím, že dobře chápu, jak to Filip Outrata myslel. Moje otázka byla spíš jen upřesňující. On ty chmurné vyhlídky neslibuje, jenom naznačuje možnou budoucnost.
    Řešení, jaká nabízí Martin Profant, jsou čistě politická, zatímco Filip Outrata asi vkládá naděje spíš do nepolitického, občanského prostředí.
    MP
    June 12, 2015 v 12.1
    Evě Hájkové
    Také si myslím, že chápu, jak to Filip Outrata myslel. Jen pro to nemám pochopení. Jsem přesvědčen, že Evropané byli nuceni vynalézt několik společenských institucí, které jsou s to zajistit, abychom spolu dokázali žít bez ohledu na vyznání, původ, národnost, barvu pleti etc. Donutila je k tomu jejich nesnášenlivá a krvavá minulost.
    Pokládám za rozumnější bojovat za kvalitu a zachování těchto institucí -- lidská a občanská práva, hodnotová a náboženská neutralita státu (EU), všeobecné a bezplatné vzdělání, organizovaná solidarita zajišťující svobodu od strachu z hladu a nedostupnosti lékařské péče -- než rezignovaně začít uvažovat o radikální jinakosti rumunských či afrických obyvatel Bruselu (Prahy, Mnichova atd.) a nezbytném "pádu říše Evropské".
    Já vím, že to FO pravděpodobně nemyslel, že reagoval spíše na emotivní a společenský konzervativismus, který jsme si zvykly s těmi výše uvedenými vynálezy spojovat, ale vyplývá to z jeho analogie.
    Mimochodem, neexistuje a ani by neměl existovat žádný rozdíl mezi "politickým" a "občanským" -- existuje ovšem fenomén odcizení politického provozu a jeho obsluha politickými profesionály. Jenomže to je zase totéž, proč bych měl rezignovat a začít žvanit o nepolitické politice a občanské společnosti a akceptovat tím žvaněním stav nebezpečný svobodné společnosti: ono rozdělení občanů na ty, co vládnou a na ty, co ne?
    June 12, 2015 v 12.24
    Zaspali jsme
    Scénář Filipa Outraty popisuje, jak se může smířit běžný člověk s příchodem nevyhnutelného. Nebraňme se přílivu imigrantů, berme je jako osud, jako nutnost. A Martin Profant dodává, pokusme se je evropeizovat tradičními prostředky náboženskou tolerancí a jejími institucemi jako je laická škola, laický sňatek a rozvod, atd., což mi připadá nadějné, jestli nám už nic jiného nezbývá.

    Jestli už nám opravdu nic jiného nezbývá, pak jsme zřejmě "zaspali": nepochopili jsme, co znamenala válka ve Vietnamu a další a další války, které destabilizovaly východní Azii a část Afriky a dokonce jsme se jako stát připojili k destabilizátorům svým napojením na Ameriku a vstupem do NATA. Těšili jsme se z míru a nevnímali válečné útrapy našich spolubližních ve vzdálených zemích, zavírali oči před hrůzami válek, nevěnovali pozornost výrobě zbraní, ani neprokoukli propagandu, která válku představuje jako řešení. Islám není náš nepřítel. Nepřátelé jsou nám výrobci zbraní a všichni, které živí válka a mají zájem, aby někde byla. Všichni chtiví majetku pro majetek. Přiznejme si, že jsem zaspali, že jsme i my zavinili svým nekonáním utrpení lidí válkou zbavených domovů a je proto naší povinností jim pomáhat: zmírňovat utrpení na jedné straně a na druhé pravdivě popsat procesy, které k tomuto stavu vedly a to ve jménu pravdy, která zbavuje úzkosti a osvobozuje.
    MP
    June 12, 2015 v 15.34
    Ale ne
    Ne pokusme se je europizovat. O to se ti noví příchozí v první generaci obvykle snaží sami. Pokusme se [znovu]europizovat sami sebe. Neevropské a antievropanské je například tvrzení, že by někdo postrádal ty či ony kulturní a sociální možnosti humanizace jen proto, že se narodil v Sýrii nebo Somálsku, anebo že se narodil muslimským rodičům -- prostě takové ty myšlenky, co běžně hlásá pan prezident a co se tu o nich tu tam vykládá, že bychom pro ně měli mít porozumění jako pro výraz zoufalého hněvu "dolního lidu" (už ten "dolní lid" je vyjádřením neochoty myslet).
    June 12, 2015 v 17.27
    Takže vlastně žádný problém neexistuje. Hlavně se musí přestat žvanit...
    JN
    June 13, 2015 v 11.45
    Evě Hájkové
    Myslím, že to je přesně naopak. Problém existuje a mělo by se o něm hovořit. Bez předsudků a bez snahy vytlačovat nositele "nekorektních" názorů do extrémních pozic. Lidé by měli mít pocit, že jsou i se svojí úzkostí, se svým strachem z neznámého a z budoucnosti v té diskusi bráni vážně, že jsou přijímáni. Nedostatek tohoto pocitu přijetí způsobí, že se z úzkosti stane agresivita.
    June 13, 2015 v 11.50
    Já si myslím v podstatě totéž. Lidé pak budou ty nekorektní názory držet v sobě a jednou to vybuchne jako papiňák.
    Chce to spíš trpělivé vysvětlování. A pomoc těm, kdo to potřebují, samozřejmě.
    + Další komentáře