Jestli vás na první pohled něco v Brazílii překvapí, není to chudoba, nevyspělost, rigidní katolicismus. Jak by člověk očekával. Mnohem spíš to jsou všudypřítomné úsměvy neuvěřitelně pestrého koktejlu národů, ras a náboženství, který se zde za několik staletí vytvořil.

Brazílie, jak ji známe dnes, vznikala jako kolonie Portugalců na začátku 16. století na území nespočetného množství kmenů. Portugalci přicházeli jako docela specifičtí kolonizátoři; na rozdíl od chladných Holanďanů nebo povýšených Španělů se od začátku nebáli smísit vlastní krev s krví místního obyvatelstva. Jistě to nedělali z důvodu své mimořádné tolerance; spíše to bylo z nedostatku vlastních žen, kterým se nechtělo putovat do dalekých, divochy obývaných krajů. A tak si portugalští kolonizátoři brali za manželky divošky, uzavírali aliance s místními kmeny a následně si je podmaňovali.

Portugalci a „indiáni“ nejsou zdaleka jediní, kdo tvoří součást národnostního, rasového a náboženského mixu dnešní Brazílie. Po Portugalcích přišli afričtí otroci, Holanďané, Italové, Němci, Židé, dokonce i Japonci; japonsko-brazilská komunita dnes čítá několik milionů lidí, menší část jsou budhisté, větší katolíci. Následovali Arabové a Turci, dnes se znovu vracejí i Portugalci. Jednotlivé skupiny si částečně uchovali svou kulturu, tradice a svátky, mají vlastní sdružení. A přitom se mísili s již existujícími Brazilci. Dokonce takové národy, o kterých se stereotypně domníváme, že vytváří ghetta a okolnímu prostředí se vyhýbají.

Zajímavé je jedno. Přestože má Brazílie spoustu problémů — především sociálních —národnostní nebo rasové napětí mezi ně nepatří. Právě naopak; například značná část japonské komunity, která se rozhodla na konci 20. století vrátit se do Japonska, je opět zpátky v Brazílii, která je k jejich odlišnostem mnohem tolerantnější než vlastní domovina. Prakticky každý Brazilec vyzná, jak je hrdý na svůj stát, jenž nedělá rozdíly mezi jednotlivými kulturami a snaží se dávat všem rovné šance. Práce na toto téma psali přední antropologové a sociologové, tak jako Boasův žák Gilberto Freyre. Brazílie je multikulturní. A funguje to.

Multikulturalismus se v České republice a ve značné části Evropy stal sprostým slovem. Novináři se předhánějí, kdo napíše výstižnější článek o „smrti multikulturalismu“, o jeho selhání a neúspěších. Na toto téma psali mnozí i u nás; předním hlasatelem se stal „konzervativec“ Benjamin Kuras, k otevřenému nepřátelství vůči přistěhovalcům se hlásí desítky serverů a čiší i ze stránek „mainstreamového“ týdeníku Reflex. Multikulturalismus pohřbila ve své řeči Angela Merkelová a naposledy David Cameron, aniž by se nad tím mnoho lidí pozastavilo.

Nikdo však nebyl schopný jasně vysvětlit, co přesně se onou smrtí míní. Namísto zpochybňování ideálu — protože multikulturalismus bude vždy spíše ideou než perfektně propracovaným konceptem — se mluví o jednotlivostech. Násilí na ženách, terorismus, vytváření ghett, „nepřizpůsobiví“... Jenže můžeme odmítat toleranci proto, že její špatná aplikace vede k problémům? Když dáme člověku volný přístup na internet, může ho zneužít k obtěžování dětí. Obviníme proto internet? Nebo budeme stíhat toho, kdo ho zneužívá? Žádný příznivec multikulturalismu přece násilí na ženách nebo terorismus v rámci kulturní rozmanitosti nepodporuje.

Kritici multikulturalismu nenabízí alternativu. Ve svobodné společnosti žádná není. Multikulturalismus znamená akceptovat rozdíly. Přistupovat ke všem lidem bez rozdílu s úctou, neplést se jim do jejich vlastních zásad, pokud neomezují ostatní; k tomu ovšem potřebujeme fungující právní stát. Multikulturalismus neznamená výhody pro jednotlivé frakce nebo skupiny, neznamená konec právního státu a přijetí radikálního islámu. Jen ochranu slabých a zranitelných před útlakem většiny. Pokud multikulturalismus odmítneme, máme jen dvě východiska. Apartheid nebo návrat k národnímu státu 19. století, jehož v současné době můžeme dosáhnout jedině násilním vysídlením. Taková východiska jsou však podle naší vlastní historické zkušenosti jedině přímá cesta do pekel válek nebo nesvobody.

V Brazílii multikulturalismus nezpochybňují, protože v ní různé diametrálně odlišné skupiny žijí po staletí a naučily se navzájem respektovat. V Evropě si teprve zvykáme; vytvořili jsme si své národní státy, před sto lety jsme přetrhali všechny vazby na ostatní a jednotlivé národy spolu válčily a vysídlovaly se. Žili jsme v bublině bez kontaktu s „jinými“. Poslední mnohonárodnostní monarchie, Rakousko-Uhersko, padla na základě nacionalistické ideologie, jež měla svůj podíl na vypuknutí nejhorší války v dějinách. Přesto máme na co navazovat. Před umělou konstrukcí nacionalismu byla i Evropa mnohonárodnostní; spojovalo ji křesťanství bez ohledu na státní útvary.

Nyní nemůže integrující roli křesťanství nahradit nic jiného, než víra ve svobodu, demokracii a principy lidských práv, jež sdílí civilizované státy. Multikulturalismus vznikl jako přirozená součást této víry a jeho zpochybňování znamená na prvním místě iracionální strach z neznámého. Byla to Evropa, která po staletí unikala pronikání neznámého dovnitř ní tím, že sama do neznámého pronikala. Evropa stvořila multikulturní společnosti, jako jsou Spojené státy nebo Brazílie. Nyní je řada na ní. Jak říká Mehdi Hasan, přední žurnalista, věřící muslim a přesvědčený Brit: Skutečně liberální společnost je multikulturní společnost.