I.

Antický Řím býval kdysi dávno oblíbeným tématem mé četby. Na gymnáziu jsem milovala latinu, na rozdíl od zbytku třídy, který ji nesnášel. Uvažovala jsem dokonce o vysokoškolském studiu, které by s latinou nějak souviselo, ale rodiče mě uzemnili slovy: „A kde se s tím potom uplatníš?“ To je nejlepší způsob, jak zabránit někomu v přílišném rozletu; totiž připomenout mu, že se musí nějak živit. Ale možná nakonec měli pravdu. Můj zájem o antiku stejně časem zeslábl. Až v posledních letech se k ní v duchu znovu vracím. A čím dál tím víc v ní vidím souvislosti s dnešní dobou. Vím, není to nic nového a zdaleka nejsem jediná. Ze všech stran je dnes slyšet názory, přirovnávající euroatlantickou civilizaci k římské říši či k antickému světu vůbec. Zatímco v dřívějších časech se v tom srovnávání ozývala evropská či americká hrdost a v Řecku či v republikánském Římě se hledaly kořeny moderní demokracie, v poslední době všechny zajímá hlavně závěrečné období římské říše, v němž s obavami odkrývají možný předobraz našeho civilizačního konce. Faktickým koncem antického Říma se většinou myslí rok 476, přestože východní část říše přetrvala ještě skoro tisíc let.

Mohou mít různé civilizace podobnou trajektorii nebo je vývoj více méně náhodný? Mnoho lidí soudí, že jisté společné rysy vzniku, vývoje a zániku civilizací existují. Římskou říši, která do sebe postupně vstřebala helénistickou kulturu (takže můžeme v podstatě hovořit o jediné antické civilizaci), lze srovnat třeba s časově souběžnou civilizací — se starověkou Čínou. Vypůjčím si k tomu úryvek z knihy J.K. Fairbanka: Dějiny Číny: „Odborníci jsou fascinováni paralelami mezi děním v Číně a antickém starověku: éra filosofů a po ní epocha válčících států, sjednocení a impérium, rozpad a zhroucení centrální moci. Konfucius a jeho žáci jsou víceméně současníky Platóna a Aristotela; Alexandr Veliký žil pouze o jedno století dříve než První císař dynastie Čchin (221 př.n.l.); k rozkvětu císařství došlo v Římě a v Číně zároveň. Obě impéria také byla v době úpadku císařství podobným způsobem vystavena ohrožení přicházejícímu ze severu od barbarských kmenů a ekonomickou a politickou desintegraci státu, jenž Toynbee označuje za ,univerzální´, doprovázelo šíření cizích náboženství, k nimž se lidé utíkali v dobách neštěstí. Ve stejné době, kdy do Číny od severu pronikali kočovníci a kdy se zde šířil buddhismus, v období mezi 3. až 6. stoletím, uskutečňovali v Evropě nájezdy Gótové a Vandalové, šířilo se křesťanství...“

Mohla bych porovnávat další starověké civilizace a hledat jejich společné rysy. Zajímavější je ale srovnání s dneškem. Kdykoliv se společnost ocitá na nějaké dějinné křižovatce, vracejí se lidé v duchu do minulosti a hledají tam podobné problémy a jejich možná řešení. Čím hlubší krize, tím hlouběji ke kořenům se postupuje. Člověk hledí do minulosti a sžívá se s jejím duchem. Snaží se procítit, co asi ti dávní lidé prožívali. Kdysi mě nadchla Waltariho kniha Čtyři západy slunce, v níž autor autobiograficky zachycuje období tvorby svého nejlepšího románu (Egypťan Sinuhet) a líčí, jak staří Egypťané tehdy jakoby vstoupili do jeho života a denně spolu s ním sedávali u jeho psacího stolu. A on s nimi v duchu rozmlouval — tak dlouho, dokud knihu nedopsal.

II.

Přestože naše území fakticky nebylo součástí římského impéria, a také naši etničtí předkové žili zcela mimo ně, patříme s ohledem na náš pozdější vývoj k jeho duchovním dědicům.

Obrovská římská říše, rozkládající se na pobřeží Středozemního moře, náležejícímu třem světadílům, byla ve svém vrcholném období pestrou multikulturní mozaikou různých etnik, propojenou helénistickým tmelem.

Nechci se pouštět do žádného komplexního historického rozboru, protože jednak na to nejsem odborně vybavená, jednak není problém přečíst si to někde jinde. Jde mi o to ujasnit si, co má antika v podobě starověkého Říma, který už překročil svůj zenit, tak trochu společného s naší (post)moderní Evropou (a Amerikou). Chci povytáhnout na světlo alespoň některé analogie, byť uznávám, že můj postup je poněkud zjednodušený, takže si nedělám nárok na nějakou vědeckou objektivitu.

Římskou expanzi, jež postupně vedla k vytvoření rozsáhlého územního celku — impéria, je možné srovnat s evropskou kolonizací. Novověk také pamatuje pokusy o vytvoření světového impéria (např. španělské, britské), později však místo světového impéria zaujala světová ekonomika (která je podle Wallersteina jeho alternativou), jejíž centrum se postupně přesunulo z Evropy do Spojených států.

Republikánské zřízení Říma vzalo v důsledku výbojů zasvé, neboť jeho samotné základy, hodící se spíš pro malé městské státy, byly neslučitelné s tak velkým územním celkem. Pány tehdy známého světa se pak stávali římští imperátoři, které dosazovala většinou jejich osobní garda. V naší době roli světového vládce hraje globální kapitalismus, který vlastně už přerostl i svého zakladatele - euroamerickou civilizaci. Náš demokratický politický systém zatím naštěstí trvá, ale je globálním kapitalismem silně ovlivněn, jak všichni víme. My, jakožto obyvatelé bohatého světa, se v poměru k chudému světu svým postavením možná trochu podobáme někdejším svobodným římským občanům, byť nemajetným. Exotické plodiny, jako třeba banány, pro nás sice nepěstují otroci, jako ve starém Římě, ale kolik toho víme o postavení dělníků v banánových republikách? Co když je to svým způsobem novodobé otroctví?

Ještě během republikánského zřízení, v 1. století př.n.l. v Římě existovaly politické skupiny, které sice není možné nazvat přímo stranami, ale jistá podoba tady byla — optimáti, připomínající dnešní konzervativní pravici (bohatí a urození občané) a populárové, připomínající dnešní (populistickou?) levici — zastánci nemajetných svobodných občanů. Během dlouhých politických bojů o moc postupně nastal takový úpadek demokracie, že voliči se získávali podplácením (nepřipomíná nám to také něco?). Přibývalo nemajetných občanů, živených na státní útraty, protože je boháči připravili o půdu a tím i o obživu. Nepodobá se to dnešní nezaměstnanosti? Nezájem o veřejný život se rozmohl v antickém světě v dobách, kdy občané postupně ztráceli možnost politické dění ovlivnit. S tím koresponduje dnešní nízká volební účast, která je společná téměř všem rozvinutým zemím.

Každý zná zvolání „O tempora, o mores“, kterým se kdysi zastánci starých římských mravů pohoršovali nad úpadkem morálky. Žádná doba není sice mravně dokonalá, ale v „normálních“ časech bývá u politiků alespoň snaha zachovat jakési dekorum nebo mravní zdání. Nedávno má kolegyně, která si právě přečetla o Berlusconiho aférách, prohodila: „To už je jako ve starém Římě".

Římané se vyžívali v krutých gladiátorských hrách. My se spokojujeme s  naturalistickými filmovými scénami (které by ještě před několika desetiletími byly nemyslitelné).

Když jsem hledala další souvislosti, listovala jsem v různých publikacích. Z následujících tří knih /Zánik antického světa od J. Češky (2000), Stěhování národů od J. Bednaříkové (2007) a Civilizace starověkého středomoří od J. Buriana a P. Olivy (1984)/ jsem vybrala několik citátů, které upoutaly mou pozornost. Posuďte sami, do jaké míry jsou si obě civilizace ve fázi sestupu blízké, i když je dělí skoro dvě tisíciletí:

- „Od konce republiky neměli již Římané občanské vojsko, které se shromažďovalo po vyhlášené mobilizaci. Nahradila je totiž stálá profesionální armáda“.

Češka, str. 16 

/I dnes se vojenská služba nahrazuje profesionální armádou/

- „Profesionalismus se projevil také v helénistickém sportu...Přípravu atletů řídili trenéři z povolání, kteří uplatňovali nejen znalosti vhodného výcviku, nýbrž i zásady výživy a lékařské péče, aby dosáhli optimální kondice svých svěřenců.“

Burian — Oliva, str. 368

/Není nám starověk nakonec o mnoho bližší než středověk?/

- „Za císařství se v Itálii a v západních oblastech značně rozšířily východní kulty, k jejichž rozmachu napomáhali nejen Orientálci, usídlující se ve velké míře nejen v Římě...“

- „Šíření mystických náboženských představ, primitivních pověr i víry v magii a astrologii se stalo za císařství běžným jevem.“

Burian — Oliva, str. 467

/Odklon od racionality je typický i pro naši postmoderní společnost/

- „Římská říše období pozdní antiky...trpěla ustavičným nedostatkem prostředků ve státním rozpočtu....“

Bednaříková, str. 37

A tak by se dalo pokračovat... Dnes už naštěstí není třeba bát se Vandalů či Hunů. Ba ani „usídlujících se Orientálců“, i když někteří Evropané působí dojmem, jako by opravdu měli strach. Spíš bychom se měli zamýšlet nad tím, co nás čeká a co můžeme ovlivnit. Neslavný konec římské říše známe všichni, ale byl to opravdu konec civilizace v Evropě? Nebo spíš začátek něčeho úplně nového, co po „temných staletích“ vyústilo v moderní evropskou civilizaci? Jako odpověď na to se hodí opět citát, tentokrát ze Zamarovského Dějin psaných Římem (1967): „Řím jako utiskovatel jiných národů zanikl; nezaniklo však to, co vytvořil (nebo z jiných zdrojů přetvořil) pro rozvoj lidské civilizace a kultury. Sám také nezanikl: je slavným a krásným městem, které nežije jen ze své minulosti, ale především v důvěře v budoucnost“.

Takže není důvod k pesimismu. V něčem jsme na tom sice hůře, než starověký svět, který nedošel až k takovým mezím, jako je například totální devastace životního prostředí. V něčem jsme na tom naopak lépe, protože tehdejší lidé patrně vnímali hluboké společenské změny jako velký chaos před blížícím se koncem světa, kdežto my už víme, že jde o jeho proměnu. Hlavně bychom se do toho procesu měli aktivně zapojit a usilovat o to, aby nepřišla žádná „temná staletí“.