V úterý se zdálo, že co nevidět budeme všichni spokojení: Tomio Okamura, jenž bude mít stranu sám pro sebe, poslanci zvolení na kandidátce Úsvitu přímé demokracie, kteří naopak chtějí být spolu v nějaké straně, i konkurence z jiných koutů politického spektra, jíž marginalizace okamurovců hraje do karet.

Ve středu se všechno trochu zadrhlo. Partyzánská skupina se nechala slyšet, že by ráda s Okamurou spolupracovala dál — ovšem ve straně, kterou budou mít pod kontrolou oni, ne on. Okamura se Úsvitu vzdát nehodlá, ale jednání se nebrání. Odkud ale vzbouřenci čerpají naději, že by se Okamura podvolil a šel za nimi? Vědí snad na něj něco tak citlivého, že jej mají v hrsti?

Anebo jim jenom došlo, že si po volbách bez Okamury ani neškrtnou? Popravdě řečeno, možná si neškrtnou ani s Okamurou, budeme-li věřit průzkumům stranických preferencí. Ne snad, že by přímá demokracie netáhla. Ovšem k referendu se hlásí i komunisté, sociální demokraté či lidovci, o přímé volbě starostů zase uvažují ve STAN nebo KDU-ČSL.