V úterý se zdálo, že co nevidět budeme všichni spokojení: Tomio Okamura, jenž bude mít stranu sám pro sebe, poslanci zvolení na kandidátce Úsvitu přímé demokracie, kteří naopak chtějí být spolu v nějaké straně, i konkurence z jiných koutů politického spektra, jíž marginalizace okamurovců hraje do karet.

Ve středu se všechno trochu zadrhlo. Partyzánská skupina se nechala slyšet, že by ráda s Okamurou spolupracovala dál — ovšem ve straně, kterou budou mít pod kontrolou oni, ne on. Okamura se Úsvitu vzdát nehodlá, ale jednání se nebrání. Odkud ale vzbouřenci čerpají naději, že by se Okamura podvolil a šel za nimi? Vědí snad na něj něco tak citlivého, že jej mají v hrsti?

Anebo jim jenom došlo, že si po volbách bez Okamury ani neškrtnou? Popravdě řečeno, možná si neškrtnou ani s Okamurou, budeme-li věřit průzkumům stranických preferencí. Ne snad, že by přímá demokracie netáhla. Ovšem k referendu se hlásí i komunisté, sociální demokraté či lidovci, o přímé volbě starostů zase uvažují ve STAN nebo KDU-ČSL.

↗

Tomio Okamura sice nemá členy a ubývají mu i voliči, neopouští jej však výřečnost a jisté charisma. Foto FB Tomia Okamury

Okamurovy návrhy zákonů, o kterých tak často a rád okázale hovoří, však Sněmovna posílá ke dnu a dává přednost předlohám, na nichž pracují ministři nebo zástupci respektovanějších partají.

Tomio Okamurovi pak zbývá v repertoáru ještě song na nacionální a xenofobní notu, který naposledy oprášil v souvislosti s islámem. Udělal to však tak neohrabaně, že se od něj distancovala i většina jeho poslanců.

Ovšem nemylme se. Ti, které Okamura do vysoké politiky vytáhl, nejsou o moc krotší, při vyslovení termínu multikulturalismus dostávají osypky i oni. Tvrdí, že nová strana bude „nepopulisticky hájit národní zájmy“. Slyšeli jste snad o nějaké straně, která slibuje být populistická?

No a národní zájmy chtějí postokamurovci hájit po vzoru Národní fronty Marin Le Penové a ve spolupráci s ní. To hovoří se vše. Mizernou zběhlost jejich vůdce, dosavadního šéfa poslaneckého klubu Úsvitu Marka Černocha v politických reáliích nejlépe dokumentuje jeho tvrzení, že Národní fronta je ve Francii středovou stranou.

Zajímavé partnery by nové strana ráda ulovila i doma. Namátkou Věci veřejné démonického Víta Bárty nebo Občanskou konzervativní stranu Jiřího Janečka, který v minulosti fungoval v rámci těch nejkontroverznějších struktur pražské ODS.

Ale co, ať se klidně všichni chytí za ruce a s písní na rtech odkráčí..., prostě do zapomnění.

Jediný, kdo má šanci ještě chvíli vydržet, je Tomio Okamura. Nemá sice členy — za ně bůhvíproč nechtěl ani kolegy poslance — a ubývají mu i voliči, neopouští jej však výřečnost a jisté charisma. Proto je Úsvit ve Sněmovně, ne kvůli kvalitám Černocha a spol. Na to, aby Okamura vybudoval standardní politickou stranu, jež nebude jen pytlem blech, je už ale nejspíš pozdě. Takto zkrátka končí vůdcovské formace, které sázejí na jedinou kartu. Přitom jejich oficiální reprezentanti se ani mezi sebou navzájem pořádně neznají.

Kdyby se Okamura šel včas poradit s Miroslavem Sládkem, někdejším lídrem Sdružení pro republiku — Republikánské strany Československa, mohl si dnešní vrásky na čele ušetřit.

Zklamaní či osiřelí voliči se mohou rozutéct k jiným radikálním subjektům — Dělnické straně sociální spravedlnosti, komunistům, stejně jako ke stále ostřeji řezané ODS. Někdo skončí třeba u ČSSD nebo ANO. Neznamená to však, že by zde nebyl početný elektorát pro xenofoby, rasisty či neofašisty. Jen si tito lidé musejí počkat, až je zase osloví nějaký výřečný a neokoukaný chlapík či dáma. Haiderů či Le Penových se nám ale naštěstí zatím nedostává.