Po volbách v roce 2010 bylo hodně lidí, kteří tvrdili, že po zkušenostech s Věcmi veřejnými už nic horšího přijít nemůže. Přišlo a to hned ve dvojím provedení. Tekutý hněv je prostě veličina, která se nedá svázat, umravnit: hledá skulinu, kterou by se protlačila ven. V posledních volbách ji z velké části „zkanalizoval“ Andrej Babiš, z části Tomio Okamura. Dnes je na místě se ptát: Kdo přijde po nich?

Otázka totiž nezní zda, ale kdo. Průzkumy a studie totiž ukazují, že destrukce podpory standardních politických stran, v podobě programově a ideově ukotvených uskupení, která obsluhují zájmy svých klientů-voličů, bude pokračovat. Kdo čekal spásu od generace lidí narozených po roce 1989, tzv. Havlových dětí, musí být zklamán. Podle všech dosud dostupných údajů to budou právě Havlovy děti, které dají systému standardních politických stran ránu z milosti.

Právě ony totiž mají spíše než klientské, spotřebitelské voličské uvažování. Ve spojení se změnou mediálního prostředí, respektive způsobu přijímání informací o světě okolo vůbec, kdy se z prostoru vytrácí dosud akceptované, přirozené autority, které dosud interpretovaly složité problémy a formulovaly společenské hodnoty, se otevírá prostor pro další „spotřebitelské“, jednorázové politické projekty.

↗

Bude nástupcem hnutí Úsvit iniciativa „Islám v ČR nechceme!“ a novým Tomiem Okamurou Martin Konvička? Foto IVČRN

Jásání nad pozitivními výjimkami typu „Žít Brno“ jen potvrzují pravidlo: vždyť i Hollanův a Bártíkův projekt ukázal, jak lehce lze dnes — s odpuštěním — lidi zblbnout. Podívejme se ale na první příklady těchto spotřebitelských projektů, jako je například Změna v Libereckém kraji či Starostové a nezávislí tamtéž. Anebo ve vedlejším, Ústeckém kraji Severočeši. Nadšení, vystřízlivění, zklamání a buď vztek, či rezignace. Vývoj v některých regionálních organizacích ANO tento trend potvrzuje.

Dnes je již zřejmé, že se otevírá prostor pro nový Úsvit. Bude jeho nástupcem iniciativa „Islám v ČR nechceme!“ a novým Tomiem Okamurou Martin Konvička? Tuším, že jsou dnes již podnikatelé, kteří vážně uvažují o sponzorování této iniciativy s úmyslem ji přetvořit na další spotřebitelský politický projekt.

Bude zajímavé sledovat, kdo se bude hlásit o nástupnictví po ANO Andreje Babiše. Jeho politická divize Agrofertu je mnohem soudržnější a přes první signály sebedestrukce je zřejmé, že jeho životaschopnost — a to především díky kombinaci obrovských peněz, policejních informací, strachu a médií — bude mnohem větší, než všech obdobných projektů.

Pořád se ale jedná především projekt jednoho muže, který s ním stojí a padá. Bude-li se hledat pro tento projekt program, jak mnozí jeho představitelé avizují, bude to jedna z prvních rozbušek: negaci nelze přeměnit do pozitivních tezí, zvláště jsou-li členy hnutí osoby s naprosto rozdílnou ideovou základnou.

A pak je tu faktor únavy: spotřebitelské strany jsou ze své podstaty jednorázové projekty, které se okoukají. Babiš může samozřejmě každé volby přesně vystihnout společenskou vlnu a na ní se za stamiliony a s mediální podporou v zádech svézt, ale populismus není program a každým tímto surfem od něj budou odpadat různé zklamané skupiny voličů.

Je tak otázkou, když Babiš svým vstupem do médií inspiroval ostatní miliardáře k investicím do tohoto oboru, zda je bude inspirovat i k politickému podnikání. I on si totiž před čtyřmi lety řekl, že když to může zvládnout někdo takový, jako Vít Bárta, proč ne já.