I když si rádi stýskáme na poměry, a ne že by nebylo na co, bývávalo i hůře. A někdy i mnohem hůře. Třeba za Protektorátu. Ani vybičovaný teror a masové popravy po atentátu na Heydricha nám ale nedokázaly vzít humor, třebaže to byl někdy humor doslova šibeniční: „V Protektorátu vypukly nové popravy a skoro všichni Češi už byli postříleni. Posledním dvěma ale náhle změnili způsob exekuce. Neměli být zastřeleni, nýbrž oběšeni. Ti se zaradovali: „Je to dobrý, už nemají munici“.“

Absurdní, nelidské, odsoudí to asi leckdo. Jenže právě jen absurdní humor pomáhal lidem přežít v absurdních situacích. A účinkoval dokonce i na okupanty, jakkoliv se cítili absolutními pány nad životy a smrtí porobených. Výrok o Češích jako o smějících se bestiích (připisuje se samotnému Heydrichovi) prozrazuje takovou nervozitu, že by se jeho autor či autoři měli určitě řídit doporučením páně Batisty ze spisku o pohlavní zdravovědě, jak z ní citoval strýc Pepin v Hrabalových a Menzelových Postřižinách.