Vůdčí role docenta Martina Konvičky v českém antiislamistickém pohnutí se v minulých týdnech probírala ze všech stran. Někteří tvrdí, že by akademici vůbec neměli vystupovat veřejně a politicky. Jiní zdůrazňují, že to občan Konvička dělá ve svém volném čase a mimo přednáškové sály. Pro další je důležité, aby aspoň nemluvil sprostě. Zazněly i názory, že to, co Martin Konvička hlásá, není hodno vzdělance a vysokoškolského pedagoga.

Zajímavé ale je, jak malá veřejná odezva vlastně přišla ze strany samotné akademické půdy. Média zaznamenala reakce rektora i děkana příslušné fakulty Jihočeské univerzity. Ani jedno vyjádření však nevneslo ozřejmující světlo například do otázky, zda se akademik smí veřejně politicky angažovat, a pokud ano, pod jakou názorovou vlajkou. Není jasno ani v otázce, do jaké míry Konvičkovi napomohla k postavení veřejného lídra aureola vysokoškolského docenta. Z pozice „zaměstnavatelů“ se na tyto otázky totiž odpovědět nedá.

Přitom právě takové otázky by akademické prostředí měly eminentně zajímat. Jednak proto, že Konvička nikam nezmizí. Není to fenomén, na který by se dalo jednou zareagovat a utěšeně zapomenout. Zadruhé proto, že takových lidí může přibývat. Dokonce mohou existovat i takoví, kteří se svým veřejným angažmá a otevřenou podporou různých politických názorů dosud váhali právě s ohledem na svoje akademické působení. Bojovníka Konvičku mohou klidně následovat další.

A nejde jen o otázky čistě personální. Ve hře je také vztah mezi odborností a (politickou) neutralitou. Že se rozdíl mezi odbornou kvalifikací a názorovou verzatilitou u nás snadno zaměňuje, prokázala v poslední době například diskuse o „politických náměstcích“ nebo „vládě odborníků“.

Akademická půda hodná svého jména by však měla dokázat rozlišovat mezi hloubkou a šíří odborných znalostí a jejich politickým zabarvením. Proto by také měla odmítnout paušalizující výroky o tom, že akademik má být odborník (tedy neutrální), a tudíž se nemá veřejně angažovat.

Stejně tak by ale měla diskutovat o tom, s odrazem jaké „polis“ se ještě umí ztotožnit. Akademická půda je u nás dnes vystavěna na demokratických principech. Neznamená jen souhrn pracovněprávních a studijních vztahů pod jednou marketingovou značkou. Je to prostor vázaný určitým étosem, jehož nejlepší popis snad obsahuje akademický slib, který se skládá při promocích.

Étos akademické půdy ctí svobodu, ale zároveň obecnou prospěšnost, touhu po hledání „pravd“ a úctu k nikdy neuzavřenému zpochybňování a ověřování toho, co máme za platné či samozřejmé.

Představa, že by toto prostředí dnes zformovalo cílevědomý aktiv, který by manifestoval, jak se mají tyto hodnoty a ctnosti vykládat a jak se dá na výše položené otázky odpovídat, je spíš z říše vzdálených ideálů. Naše akademická půda se bohužel spíše nesjednotí. Spíše se nevyjádří. Spíše se bude tvářit, že se jí celá tahle nepříjemná aféra netýká. Zřejmě je jednodušší vyprodukovat nekoordinované mlčení, než koordinovanou akci. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.

I tak ale platí, že Konvička má aspoň akademické spoluobčany. Ti zdaleka nepůsobí pouze na jeho alma mater, naopak — v širokém smyslu jsou jimi akademici a akademičky i každý student a každá studentka na libovolné vysoké škole v České republice. Někteří z nich se možná odborně zabývají studiem islámu, jiní se už léta věnují situaci na Blízkém východě. Každý jeden a každá jedna mohou jako spoluobčané Konvičku vyzvat ke kultivované akademické diskusi, kde se poměřují argumenty.

I kdyby se akademická půda jinak nezmohla zhola na nic, tuto svou základní úlohu by splnit přece jen mohla.