Nebezpečná dynamika německého antiislamistického hnutí Pegida (zkratka názvu Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes — Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu) se oslabila, když se ukázalo, že jeho šéf Lutz Bachmann se pro fotografování nastylizoval do hitlerovského vzhledu, s patkou do čela a charakteristickým knírkem. Přestalo být věrohodné, že jde o obranu svobody západního člověka proti totalitnímu islámu.

Nutno připustit, že náboženství, zejména ta, která hájí jedinou výlučnou, shůry sdělenou pravdu a jedinou cestu záchrany lidského rodu mají tendenci k náboženské analogii politického totalitarismu. Jak nedávno ukázal ve svém článku Adam Borzič, Bůh jako nejvyšší autorita může být osvobodivým sdělením o ochraně člověka před všemožnými mocnostmi, které si na něj činí nárok, ale může také jít o nebeského diktátora, který svou vůli prosazuje prostřednictvím pozemských církevních, státních nebo ekonomických despotů.

České, i ve srovnání se zeměmi Evropské unie výjimečně liberální, konfesní právo předpokládá, že náboženské organizace mj. mohou svou činností ohrožovat práva, svobody a rovnoprávnost občanů, ohrožovat demokratické základy státu, být v rozporu s principy lidskosti a snášenlivosti nebo rozněcovat nenávist a nesnášenlivost. Tato a podobná rizika výslovně zmiňuje v zákoně o církvích a uvádí, třebaže jen hypoteticky, možnost zabránit náboženskému subjektu, který to činí, v tom, aby vyvíjel činnost.

Potíž je v tom, že domnělí obhájci liberálních principů paušalizují reálné totalitní myšlenky a reálné činy ohrožující lidskou tělesnou a duševní integritu. Všem muslimům připisují fundamentalismus, fanatismus, extremismus a terorismus. Kdosi to trefně přirovnal tak, že pachatelé pařížského masakru jsou asi tak stejně představiteli islámu jako je Ku-klux-klan reprezentací křesťanství.

↗

Je-li radikální antiislamismus novou alternativní nebo rozšířenou podobou antisemitismu vedle náboženského a etnického antijudaismu, nelze se divit tomu, že se za liberální rétorikou protiislámských bojovníků hledá, a nachází fašistické zázemí.  Foto IVČRN

Odpor k reálně nepřijatelným náboženským (nebo náboženství se dovolávajícím) postojům a činům se promítá do odporu k náboženství jako celku a ke všem jeho stoupencům bez ohledu na jejich osobní názory a postoje. Odpor je založen na pouhé příslušnosti. Nepřítelem pro antiislamisty je člověk prostě už tím, že se narodil v islámském prostředí.

Bylo by možno říct, že kritiku náboženství nelze srovnávat s nenávistí např. nacistů k příslušníkům jiných etnik či ras, než je domnělá rasa nordická a v širším smyslu árijská. Jako příslušník národa se člověk rodí, náboženství si volí. To však není tak jednoznačné.

Etnická příslušnost vzniká politicky a závisí především na sebeurčení. Tak to pojímá nemalá část západního lidstva, ale i lidé jiných kulturních okruhů. A náboženství tam, kde chybí potřebné informace o alternativách, může být předem dáno. Reálně si člověk leckdy a leckde nemůže vyznání volit.

Naši civilizaci po staletí utvářela tradice vzniklá prolnutím anticko-helénské (a ještě širší indoevropské) kultury s kulturou semitskou. Tento druhý zdroj se stal duchovním domovem euroatlantické civilizace prostřednictvím Bible, tím, že křesťanství jako páteř naší civilizace učinilo hebrejskou Bibli (Tanach) součástí Bible křesťanské v rozsahu asi čtyř pětin tohoto celku.

Tím i takřečené hebrejské myšlení, tedy obrazotvornost, soubor hodnot a postojů spjatých s hebrejštinou jako jazykem a s jeho kulturou učinilo součástí evropského myšlení.

Antisemité oceňují antické, árijské civilizační prvky a opovrhují vším semitským, původně jen nebo hlavně vším židovským. Když se podíváme, co je vyčítáno muslimům, vidíme, jak často se z oprávněné polemiky s islámským náboženstvím či právem nakonec vyklube odpor k nějakým „špinavým arabášům“. Je pozoruhodné, jak je to často doslova totéž, co německá nacistická propaganda předhazovala Židům.

Okamurovskou výzvu nenakupovat v islámských obchodech kdosi zdokumentoval jako opsanou z nacistických plakátů vyzývajících nenakupovat u Židů. Často se vědomě nebo nevědomky, snad s oporou ve stejných hlubinných archetypech, používají proti muslimům stejné slovní formulace a stejná symbolika jako dříve či dnes proti Židům.

Semitské kořeny islámu

Islám na své cestě dějinami vstřebal víceméně během prvního jednoho či dvou staletí evropské anticko-helénské dědictví. Do arabštiny se záhy překládala díla antických filosofů, Platóna, Aristotela, stoiků a novoplatoniků. Arabští aristotelici a platonici byli v kontaktu a v rozhovoru s křesťanskými. Jejich filosofická a vědecká (např. lékařská nebo matematická) díla se ve středověké a raně novověké Evropě překládala z arabštiny do latiny.

Přesto však islám, stejně jako judaismus a jeho prostřednictvím křesťanství má semitské kulturní kořeny. V první etapě islamizace arabizoval získaná území. A i když vstoupil později do jazykově a kulturně odlišných prostředí (Persie, Indie, Čína), zachoval si oficiální znění Koránu a denní rituální modlitby v arabštině.

Semitská obrazotvornost, myšlení v dynamických, konkrétních obrazech spíše než v abstraktních pojmech, personalistické pojetí Boha (v kontrastu vůči řecké Ideji idejí, Dobru, Prvnímu hybateli apod.) je tam trvale živé. K semitské mentalitě patří důraz spíše na životní praxi, než na teoretickou spekulaci.

K antické tradici patří dělení společnosti na obvykle tři samostatné, hierarchicky uspořádané společenské vrstvy, v semitské tradici je v doložitelných historických počátcích zárodek rovnosti. Posvátno tam neční nad profánním světem, nýbrž vstupuje do jeho všednosti a je v něm doma. Proto semitské prvky islámu dráždí stejně jako důsledně žitý judaismus a jako křesťanství opřené o své biblické kořeny.

Je-li radikální antiislamismus novou alternativní nebo rozšířenou podobou antisemitismu vedle náboženského a etnického antijudaismu, nelze se divit tomu, že se za liberální rétorikou protiislámských bojovníků hledá, a nachází fašistické zázemí.

Fašismus je v této úvaze publicistickou zkratkou za to, co by v komplikované politologické analýze bylo vyhodnoceno jako autoritativní nacionální konzervativismus, jako tendence diktátorské, tyranské či despotické (odlišené v politické filosofii Hannah Arendtové).

Fašismus zde zastupuje i jeho specifické podoby, jimž se dostalo samostatných názvů, jako je německý nacismus a současné snahy o jeho znovunastolení, a jako rakouský (1931-1938), portugalský (1932-1968) a španělský (1938-1975) autoritativní korporativní stát.

Toto příbuzenství současných radikálních antiislamistů je namístě, protože se sice dovolávají liberálních hodnot reálně nebo někdy i jen fiktivně některými muslimy pošlapávaných. Chtějí totiž tomu paradoxně čelit omezením liberálního pořádku pro vybrané skupiny obyvatel, především pro muslimy, ale podle vyjádření některých z nich i pro jejich nemuslimské podporovatele.

Např. o Martinu Konvičkovi uvádí Daniel Veselý v článku pro Britské listy, že četl v internetové diskusi jeho prohlášení, že je třeba vypravit transporty s muslimy a do nich ještě připojit křesťany, kteří jsou vůči muslimům přátelští.

↗

Odpor k reálně nepřijatelným náboženským (nebo náboženství se dovolávajícím) postojům a činům se promítá do odporu k náboženství jako celku. Foto Ondřej Mazura, DR 

Vazba liberálního omlouvání k plánovanému omezování liberálních principů, tedy k fašizující tendenci se zdá být za vlasy přitažená. Má však svou logiku a svou tradici. Především se všechny autoritativní náboženské a politické tendence, když jsou obviněny, že směřují k omezení lidských práv, dovolávají svého práva svobodně se vyjádřit. Tito neofašisté se tváří, že přistihli demokratický stát při neupřímnosti, když jejich tendence odmítá, a v krajním případě trestá za jejich projev.

Jenže kontinentální demokracie bere slova vážně. Slova nejsou pouhým popisem a výkladem skutečnosti. Řeč má schopnost tvořit skutečnost, a to ne hned v nějakém magickém smyslu, ale tak, že slovo vytváří situace, např. uzavírá nebo rozlučuje manželství, a může rozhodovat (např. v podobě soudního výroku) o životě a smrti.

Slovo může být činem a podléhá právnímu hodnocení. Demokracie je i vůči svým nepřátelům opatrná, pokud jde o trestnost verbálních projevů. Nespěchá s tresty. Přesto však se v evropském kontextu prosazuje nepřípustnost nenávistných a poškozujících projevů.

Podivuhodná a paradoxní vazba liberalismu na fašismus (v uvedeném širokém smyslu) bývá ostře formulována i tak, že fašismus je posledním stadiem liberalismu. Slovem liberalismus se totiž může rozumět pojetí zdůrazňující široce pojaté občanské svobody a lidská práva. Ten je jistě s fašismem v konfliktu. Stejně tak se liberálních principů dovolává pojetí, jež svobody přiznává jen občanům, a práva vyplývající z lidské příslušnosti se popírají. Jejich prosazování se označuje za nebezpečné pro demokracii.

Bývá to propojeno s národním pojetím státu, což nepochybně znamená: náš národ je svobodný, zatímco ostatním se svobody a práva přiznávají jen podle uvážení. Je to rovněž pojetí, které vyslovil Roman Joch svým proslaveným výrokem, že všechny práva lze redukovat na právo vlastnit. V polemickém vyhrocení se o něm mluví jako o právu bohatých bohatnout ještě více. Při pečlivějším rozboru by byla řeč o svobodách a právech vlastníků produkčních prostředků a fiktivní svobodě lidí odkázaných prodej vlastní pracovní síly.

Toto pojetí svobody je někdy označováno jako tržní fundamentalismus. Zbožím se postupně stává vše, co dříve částečně nebo výlučně patřilo do oblasti veřejné služby, jako zdraví, vzdělání a náboženství. A je odzkoušeno, že tržnímu fundamentalismu se lépe daří v diktaturách, které omezují sociální práva, např. fungování svobodných odborů.

Chicagská škola, jak se toto pojetí označuje podle místa své první formulace, se ukazuje jako mimořádně úspěšná v Číně s její faktickou vládou jedné strany bez řádných svobodných voleb a s perzekucí opozice.

Přinejmenším jistý typ liberalismu, označovaný někdy pro nedostatek lepšího výrazu již trochu omšelým výrazem neoliberalismus, není od fašistických tendencí daleko. Snaha omezit svobodu vyznání a tendence vysídlit přistěhovalce na základě pouhé jejich příslušnosti např. k islámskému světu a trestat jejich obhájce zrovna u našich spoluobyvatel, kteří se zaštiťují liberálními hodnotami, proto není překvapivá.