Jaký Bůh zavraždil Charlieho?
Adam BorzičV Paříži vraždil Bůh, který žárlí na lidskou svobodu a krásu. Bůh, který nenávidí život. Takového Boha nevyznávají jen fundamentalističtí muslimové, ale všichni fundamentalisté napříč náboženstvími.
Vraždění v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo vyvolává oprávněné i neoprávněné reakce. K těm oprávněným jistě patří smutek, rozhořčení a důraz na hodnoty otevřené společnosti, k těm neoprávněným náleží islamofobie, která v poslední době roste v celé Evropě. Nicméně, vzhledem k tomu, že tyto vraždy mají s nejvyšší pravděpodobností náboženské podloží, nelze téma odbýt pouze obligátním (a jistě pravdivým) tvrzením, že mírumilovní muslimové (kterých je drtivá většina) nejsou odpovědní za vraždící fanatiky.
Za vraždami v Paříži totiž stojí jistá náboženská mentalita, kterou je dobré prozkoumat, protože je humanitě a svobodné společnosti krajně nebezpečná. Pochopitelně tato mentalita není vlastní pouze islámu. Ano, lidé, kteří zavraždili francouzské novináře a páchají podobná zvěrstva i jinde, nereprezentují veškerý islám (vždyť jejich oběťmi jsou z větší části samotní muslimové). Tak jako fundamentalističtí křesťané, kteří usilují de facto o genocidu homosexuálů v Africe, nereprezentují všechny křesťany. (A fanatiky najdeme i v jiných náboženstvích a existuje i fanatismus sekularistický.)
Nicméně v současném islámském světě jsou bohužel hlasití spíše fanatici, a nikoli humanisticky založení muslimové (jakkoli jich může být většina) — islámský fundamentalismus a terorismus roste. A je zřejmé, že tito fanatici jsou rozhodnuti západní společnost terorem radikálně destabilizovat (viz nejen tento případ, ale i výzvy k vraždění obyvatel Západu z úst představitelů Islámského státu).
Možná ale tímto zlem paradoxně cílí především na samotné muslimy, neboť v muslimském světě je viditelně cítit strach. Jedná se o demonstraci síly, která má v islámském světě zastrašovat odpůrce a v Evropě pak vyvolávat a posilovat vlny islamofobie, což se také děje, a následně tak získávat další stoupence svých nesvatých válek. Domnívám se tudíž, že se s tímto zlem musí v prvé řadě vypořádat samotní muslimové. A to i vzhledem k tomu, že jsou vlastně prvotním terčem oni sami.
To neznamená jen, že by měli být ve svých protestech proti násilí halasnější; je jistě sympatické, že muslimské komunity i duchovní autority útoky tohoto typu odsuzují, leč to k porážce fanatiků stačit nebude.
Především je nutné poctivě prozkoumat, zda jisté prvky současného islámu v jeho mainstreamové podobě nejsou ideovým podložím extremismu. (Islám se v posledních dvou staletích vlivem převažující wahabistické interpretace silně fundamentalizoval jako celek.) A dále se podívat, které duchovní tradice v rámci tohoto náboženství vedou spíše k laskavosti a toleranci.
Víme, že jakýkoli fundamentalismus ve svých nejkrajnějších důsledcích vede k násilí a nelidskosti. Co je ale jeho nejsilnější a nejděsivější zbraní? Zní to děsivě, ale je to sám Bůh. Či přesněji řečeno jeho obraz. Obraz Boha, který je vykreslován jakožto „nejvyšší autorita“, coby „Pán“ a „Vládce“. Anebo, řekneme-li to bez obalu, Tyran.
Tím samozřejmě nemyslím umělce, ale některé mocné tohoto světa, jemuž vládne kapitalismus. Především ten (a nejen západní civilizace) se na lidech provinil. A to nejen na lidech jiných kultur (kolonialismem), nýbrž i na vlastních, kteří jsou ale méně viditelní. Kapitalismus ovšem málokdo z lidí považuje za tyrana.
při vší úctě k Vašim politickým a filosofickým východiskům,
musím tuhle jednoduchou rovnici odmítnout. Nedělám si iluzi o kapitalismu a jeho tyranské podobě, ani o tom, že vykořisťování na Blízkém Východě (to jsem ostatně myslel tím kolonialismem - ten je s kapitalismem neodlučitelně spjatý) je silným podhoubím pro růst extrémismu. Leč patriarchální Bůh, v jehož jménu se vraždí, existoval dávno před kapitalismem.
Je to vlastně o vejci a slepici. Dialektika pána a raba kapitalismu předchází, pokud bychom nahradili teologický model striktního teismu, který staví na této opozici, modelem božství, jež svět nevlastní, ale oživuje a prostupuje, měli bychom možná i jiné pojetí mezilidských vztahů, včetně těch vlastnických. To ostatně věděli marxisté Bloch a Fromm, kteří se zabývali mystikou. A nakonec kapitalismem přece trpí lidé i v jiných částech světa a nevraždí nutně novináře nebo jinověrce. Jistěže často je náboženský fundamentalismus plodem sociální frustrace - ale opravdu si někdo myslí, že například křesťanští fundamentalisté, kteří importovali homofobii do Afriky jsou chudí? Pochybuji... A ještě jednu věc bych rád podotkl: pokud někoho vědomí nespravedlnosti
přivede k nenávisti k životu - je to zlé. Pak už je totiž jen krok od poctivé a ryzí touhy po lepším světě k jeho budování na hromadách mrtvol. Coby křesťan se nedomnívám, že veškeré lidské zlo je odvislé pouze od vnějších podmínek - ani jejich změna nemusí nutně zaručit obrat srdce. Zlo je přeci jen hlubší mystérium /o tom nás ostatně paradoxně přesvědčuje každodennost/.
Přeji vše dobré v tomto roce!
No, vím, že jsem na ten kapitalismus tak trochu umanutá, že ho pořád připomínám a otravuji s tím dennodenně.
Ale nechtěla jsem vlastně rozebírat ani ten fundamentalismus (nedávno jsme se jím tu zabývali v jiné diskusi). Nenávist k životu jsem si ve svých úvahách nespojila ani tak s vraždami, které jistě nelze žádným způsobem ospravedlnit, ale spíš s nechutí žít, čili s myšlenkou na sebevraždu, která ovšem s kapitalismem (respektive s moderní dobou) docela úzce souvisí. Tedy aspoň jsem četla, že to tak je. Dřív se vyskytovalo sebevražd méně, i když lidé žili hůř. A to zase patrně souvisí se ztrátou smyslu, kterým se vyznačuje také především moderní doba.
Ovšem četla jsem, že když byly bílými dobyvateli vyvráceny cizí kultury a zničen způsob života, na který byli ti lidé zvyklí, také si někteří sedli na zem a čekali na smrt, protože ztratili vědomí smyslu...
Nicméně věřím, že ten smysl nakonec lze nalézt, i když to nebývá jednoduché.
Omlouvám se za své nadbytečné úvahy a taky vám přeji vše dobré v tomto roce.
Pokud se člověku dostává všeho vrchovatou měrou, pak by to neměl být problém.
Ale pokud ne? Jak může například milovat někdo, kdo není milován? Kde se ta láska má vzít? Nevyžaduje ona nakonec zapírat sebe sama?
A není takový Bůh, který přikazuje zapírat sebe sama, také tak trochu tyranský?
To co jsem nazval rovnicí o třech neznámých je shrnutí křesťana z jedné rozpravy nad filosofií naděje Blocha.
Nacházím to jako jeden z mnoha dílčích pokusů o vymezení způsobu zdařilého tápání křesťana mezi vejcem a slepicí.
Z toho vycházel i věřící autor:
....postoj věřícího vedeného vůlí po souběhu V-N-L je pokusem o jeho realizaci. Křesťan je přesvědčen, že tento souběh je nejpozoruhodněji založen v Ježíši Kristu zmrtvýchvstalém...
Ateista to má s odpovědí složitější, protože vychází z vědomí, že rozum není schopen rozhodnout zda člověk svou nekonečnou prázdnotu naplní nekonečnou prázdnotou.
nebo nekonečnou plností víry v boha.
Milost víry není v lidských rukou říkají nám ateistům (mnohdy i se sebezalíbením) věřící.
A mají pravdu "vyvolenci boží"........bych "se sebezalíbením" dodal.
---------------------------------
Ta "nekonečná prázdnota" je ovšem dosti komplikovaný pojem z oblasti vysoké teologie a metafyziky.
Není mi možno jinak, ale zase jednou musím sáhnout po Hegelovi. -Ten už je pro mě opravdu asi trochu obsesí jako pro paní Hájkovou kapitalismus. ;-)
Pro Hegela byla největším hříchem právě prázdnota - a to sice prázdnota abstrakce. Kromě jiného, například i samotné slovo "Bůh" je takovouto abstrakcí, naprosto prázdným pojmem - pokud tento pojem není provázán s vezdejším, konkrétním životem jednotlivce. Pro Hegela to jedině pravé je právě zásadně dialektická syntéza obojího - všeobecného pojmu na straně jedné, jakož i jednotlivého, zdejsoucího aspektu či projevu na straně druhé.
Dá se s jistotou soudit, že Hegel by současný islámský terorismus označil právě za projev a b s t r a k t n í h o chápání Boha - je to boj za mrtvý, neživotný fetiš, který je fanaticky uctíván právě jenom jako prázdný, abstraktní symbol, nikoli jako ztělesnění veškerého pravého žití.
Hegel z tohoto důvodu kritizoval také buddhismus - neboť podle jeho přesvědčení ta buddhistická touha po dosažení "dokonalé prázdnoty", kde se lidská mysl zbaví veškerých svých pout ze strany předmětného světa, je právě projevem takovéto prázdné abstrakce.
Nutno podotknout, že Hegel měl svého času k dispozici jenom dosti nekvalitní překlady buddhistické literatury; jinak by snad přece jenom i on dosáhl určitého pochopení pro to, že ta buddhistická "prázdnota" je sice osvobozením se, a tedy i odtržením se od toho předmětného světa - ale že je to zároveň snaha niterného duchovního splynutí s kvintesencí onoho světa. Není to tedy "prázdná prázdnota", nýbrž naopak, v této prázdnotě absentuje pouze ta ryze předmětná stránka světa, aby se tím spíše mohla zpřítomnit jeho stránka nehmotná, spirituální.
Takže, paní Hájková, ta "nekonečná prázdnota" sice opravdu v určitém smyslu je to NIC; ale na straně druhé, právě toto "nic" je vším - a to sice v čistší, protože od hrubé předmětnosti osvobozené podobě. V tomto smyslu je skutečně možno - alespoň pro spirituálně založené jedince - z tohoto "nic" legitimně čerpat naději, víru a lásku...
----------------------------------------
Nicméně, pane Petrasku, ta Vaše trojčlenka (či snad spíše: trojjedinost?) se mi zdá být poněkud zúžená. Alespoň podle toho, jak jste onu úvahu sám otevřel, v této řadě nezbytně musí být uveden ještě samotný Rozum.
Takže, ta řada by pak musela mít asi takovouto podobu: rozum, neinformovanost, víra, naděje, láska...
Ale ono NIC touží být naplněno. Hegelovo čisté bytí je vlastně vědomí shlížející se v sobě samém a tím zároveň i nazírající na svou bezednou prázdnotu. A chce-li vědomí nasytit prázdný prostor systémem pojmů, na základě dialektického přesmykování se bytí v nic a nic v bytí, vypadá to, jakoby se vědomí chtělo nasytit vlastním přežvykováním.......... tedy o neuspokojivé vědomí, které rozum pobožného řeší naplněním nekonečné prázdnoty nekonečnou plností.
Abych byl plněji člověkem, znalým absurdity své existence, musím zaujmout i absurdní postoj a jít i proti tomu, co je ve mně nejlidštější, proti rozumu ..........by mohl bezbožný bohulibě poznamenat.
Jde o tápání paní Hájková takt trochu nad hranicemi rozlišování mezi zlem a dobrem. Z ničeho vzchází nejen láska ale i nenávist. Světem tápou jak milosrdní nevěřící, tak nemilosrdní věřící (a obráceně) a naplňují po svém svou absurdní existenci.
O intuici by se dalo možná s trochou nadsázky říci, že je to pokračování rozumu jinými prostředky. Ale stejně tak by pak bylo možno naopak soudit, že rozum je jenom určitou specifickou formou intuice.
Náš rozum nikdy není tak jednoznačně logicky usuzující, jak si to sami rádi namlouváme; vždycky se nakonec stejně rozhodujeme pro určitou variantu možností, která se nám prostě jeví jako ta nejpravděpodobnější. Ale stejně tak ta intuice je naším nástrojem pro orientaci ve vysoce složitém a komplexním světě, nakonec nedělá nic jiného nežli rozum, jenom intuice se pouští do oblastí s daleko vyšší mírou neurčitosti, nejasnosti. V tomto ohledu je rozdíl mezi rozumem a intuicí rozdílem pouze kvantitativním.