Vraždění v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo vyvolává oprávněné i neoprávněné reakce. K těm oprávněným jistě patří smutek, rozhořčení a důraz na hodnoty otevřené společnosti, k těm neoprávněným náleží islamofobie, která v poslední době roste v celé Evropě. Nicméně, vzhledem k tomu, že tyto vraždy mají s nejvyšší pravděpodobností náboženské podloží, nelze téma odbýt pouze obligátním (a jistě pravdivým) tvrzením, že mírumilovní muslimové (kterých je drtivá většina) nejsou odpovědní za vraždící fanatiky.

Za vraždami v Paříži totiž stojí jistá náboženská mentalita, kterou je dobré prozkoumat, protože je humanitě a svobodné společnosti krajně nebezpečná. Pochopitelně tato mentalita není vlastní pouze islámu. Ano, lidé, kteří zavraždili francouzské novináře a páchají podobná zvěrstva i jinde, nereprezentují veškerý islám (vždyť jejich oběťmi jsou z větší části samotní muslimové). Tak jako fundamentalističtí křesťané, kteří usilují de facto o genocidu homosexuálů v Africe, nereprezentují všechny křesťany. (A fanatiky najdeme i v jiných náboženstvích a existuje i fanatismus sekularistický.)

Nicméně v současném islámském světě jsou bohužel hlasití spíše fanatici, a nikoli humanisticky založení muslimové (jakkoli jich může být většina) — islámský fundamentalismus a terorismus roste. A je zřejmé, že tito fanatici jsou rozhodnuti západní společnost terorem radikálně destabilizovat (viz nejen tento případ, ale i výzvy k vraždění obyvatel Západu z úst představitelů Islámského státu).

Možná ale tímto zlem paradoxně cílí především na samotné muslimy, neboť v muslimském světě je viditelně cítit strach. Jedná se o demonstraci síly, která má v islámském světě zastrašovat odpůrce a v Evropě pak vyvolávat a posilovat vlny islamofobie, což se také děje, a následně tak získávat další stoupence svých nesvatých válek. Domnívám se tudíž, že se s tímto zlem musí v prvé řadě vypořádat samotní muslimové. A to i vzhledem k tomu, že jsou vlastně prvotním terčem oni sami.

To neznamená jen, že by měli být ve svých protestech proti násilí halasnější; je jistě sympatické, že muslimské komunity i duchovní autority útoky tohoto typu odsuzují, leč to k porážce fanatiků stačit nebude.

Především je nutné poctivě prozkoumat, zda jisté prvky současného islámu v jeho mainstreamové podobě nejsou ideovým podložím extremismu. (Islám se v posledních dvou staletích vlivem převažující wahabistické interpretace silně fundamentalizoval jako celek.) A dále se podívat, které duchovní tradice v rámci tohoto náboženství vedou spíše k laskavosti a toleranci.

Víme, že jakýkoli fundamentalismus ve svých nejkrajnějších důsledcích vede k násilí a nelidskosti. Co je ale jeho nejsilnější a nejděsivější zbraní? Zní to děsivě, ale je to sám Bůh. Či přesněji řečeno jeho obraz. Obraz Boha, který je vykreslován jakožto „nejvyšší autorita“, coby „Pán“ a „Vládce“. Anebo, řekneme-li to bez obalu, Tyran.