Přiznám se, že diskuzi o islamofobii na pozadí nedávných teroristických útoků v Paříži úplně nerozumím. Události, ke kterým došlo, vyvolaly v řadě lidí obavy před islámským světem. Bylo by spíše divné, kdyby tomu tak nebylo. Pojem „islamofobie“ mi značí, že je v tom cosi nepatřičného až patologického. Je sice pravda, že bezprostředně po útocích je vhodné mírnit emoce a vysvětlovat, že terorismus je něco jiného než náboženství. Ovšem pochybuji o tom, že je vhodným způsobem uklidnění, když takové projevy označíme bez rozlišování za patologii.

Problém, ke kterému současná situace odkazuje, není primárně islám, nejsou jím občané muslimského původu, ale je jím islamismus. Islamismus je politická ideologie, která se odvolává na islám a požaduje, aby stát a politický systém byl podřízen jeho náboženským principům. Otázka tedy zní: Má Evropa problém s islamismem, nebo ne? Je na území Evropské unie vyvíjena politická činnost z islamistických pozic, jejíž cílem je destrukce stávajícího politického systému v evropských zemích?

Saša Uhlová si položila na Deníku Referendum otázku, kde je hranice islamofobie. Zakážeme-li islamofobii, neznamená to, že tím zakážeme také jakoukoliv kritiku islámu či islamismu? To je poměrně důležitý moment. Kritika islamismu a potažmo islámu nesmí být vnímána jako politicky nekorektní, pokud vůbec chceme vědět, jaké riziko tento politický proud představuje.

Dovolte, abych v této souvislosti uvedl jeden na první pohled odtažitý příběh z nedávných dějin Jugoslávie, jak ho popsal historik Jan Pelikán. V roce 1966 došlo v Kosovu k mocenské změně, kdy se do vedoucích funkcí dostali konečně komunisté albánského původu a kdy byly také odstraněny dosavadní projevy diskriminace albánského obyvatelstva. Následně však zesílilo šikanování srbského obyvatelstva ze strany většinové populace, což vedlo k rozsáhlému exodu Srbů z Kosova.

Nejednalo se o systémový útlak ze strany úřadů, šlo o jiný problém. Kosovští komunističtí funkcionáři nemohli proti albánskému nacionalismu a šovinismu otevřeně zakročit, pokud si měli udržet autoritu mezi kosovskou populací. Zároveň museli uvedené problémy zamlčovat a bagatelizovat, aby neztratili důvěru nadřízených orgánů a nepřišli o svou mocenskou pozici.