Jednomu z nejpůvabnějších řečnických triků se v angličtině říká if-by-whiskey („pokud slovem whisky“). Toto označení pochází z proslovu, který roku 1952 pronesl člen mississippské Sněmovny reprezentantů Noah S. Sweat, když byl dotázán, jak se staví k návrhu na zrušení prohibice (ta byla ve státě Mississippi nakonec zrušena až o čtrnáct let později):

„Pokud slovem whisky míníte ďábelský nápoj, jedovatou metlu, krvavou příšeru, jež poskvrňuje nevinnost, sesazuje rozum, ničí domovy, plodí neštěstí a chudobu, ba doslova bere chleba z úst malých dětí..., pak jsem rozhodně proti ní.

Pokud však slovem whisky míníte..., nápoj, který se požívá, když se sejdou dobří přátelé, který jim vkládá do srdcí zpěv, na rty smích a do očí vroucí záři uspokojení, míníte-li vánoční veselí..., míníte-li onen nápoj, z jehož prodeje tečou do našich pokladen nesčetné miliony dolarů, které se využívají na poskytování něžné péče o naše malé mrzáčky, naše slepce, naše hluché, naše němé, naše nebohé starce a choré, pak jsem rozhodně pro ni.

To je moje stanovisko. Neuhnu z něj. Nepřipustím kompromis.“

Těm z nás, kdo se v uplynulých dnech pokoušeli vyjádřit, co si myslí o pařížských vraždách, na monitorech často naskakovaly věty poněkud připomínající Sweatovu rétoriku: rázné obraty, které zdánlivě tvrdily několik vzájemně si odporujících věcí najednou.

Protože jak třeba zformulovat názor, že hromadné šíření urážlivých protimuslimských karikatur (jak to leckdo navrhoval) by nebylo vhodnou reakcí na vraždy — a přitom nevytvářet ani náznak dojmu, že novináři časopisu Charlie Hebdo si kulky z kalašnikovů vlastně, byť třeba jen malouličko, zasloužili? Nebo jak vyjádřit pohnutí nad vraždou muslimského policisty Ahmeda Merabeta, a přitom čtenářům tak trochu nepodsouvat, že jeho smrt se v jakémkoliv smyslu počítá víc než smrt novinářů?

↗

Veřejné události posledních dní naznačují, že 7. leden se pro Evropu stane něčím podobným jako 11. září pro USA. Foto repro ČT

Jenže jde skutečně jen o zdánlivou podobnost. Zatímco Noah S. Sweat ve svém proslovu vyslovil dva protichůdné názory na prostý, byť kontroverzní politický problém, pařížské vraždy vyvolaly naléhavé otázky po vzájemných vztazích fundamentálních západních hodnot: svobody projevu, úcty k druhému, nedotknutelnosti lidského života a mezikulturního porozumění.

Ze žádné z těchto hodnot nesmíme uhnout ani o píď, a přitom si ledaskdy odporují. To za běžného chodu věcí trápí asi jen ústavní právníky; a proto, dojde-li k výjimečné tragédii, jež volá po okamžitém zaujetí jasného stanoviska, býváme poněkud bezradní.

Vyplatí se také trochu sledovat, jak na pařížské vraždy reagují skupiny stojící mimo současný evropský hodnotový konsenzus. Kupříkladu v prostředí křesťanských ultrakonzervativců, nepřátelsky se stavějících jak k islámu, tak k nactiutrhačné satiře ve stylu Charlie Hebdo, vznikla (v reakci na slogan „je suis Charlie“) facebooková komunita s názvem „Je suis Charlie Martel“, jejíž název připomíná vítězství Franků vedených Karlem Martelem nad Maury v bitvě u Tours roku 732.

Prozatím se komunita plní výtvarně pokleslými a leckdy ahistorickými kreacemi zobrazujícími podivuhodnou změť postav, jež mají zosobňovat pravou, heroicky křesťanskou podstatu Evropy — od samotného Karla Martela přes Johanku z Arku až po schismatického arcibiskupa Lefebvra a Viktora Orbána.

Musíme se připravit na to, že ledacos z toho, co dosud vězelo zasuto hluboko v minulosti nebo daleko na temných okrajích společnosti, se nyní začne drát do středu a vzhůru. Vzpomeňme si na drobný příklad z českého mikrosvěta: kdo by si byl donedávna pomyslel, že by ještě někdy v České republice mohla vzniknout ultrakatolicko-národovecká aliance, páchnoucí druhou republikou, jaká se utvořila zhruba před pěti lety za Klausova prezidentství a ministerského působení Josefa Dobeše.

A vida — zničehonic tu byla a načas si ukrojila značnou část veřejného prostoru. K jejímu rychlému vzniku přitom stačila jen příhodná mocenská konstelace; v České republice se tehdy neudálo nic, co by se byť jen vzdáleně dalo srovnat s nynějšími pařížskými vraždami.

Veřejné události posledních dní, ale třeba i přeskupující se názory a změněné důrazy diskusí na sociálních sítích naznačují, že 7. leden se pro Evropu stane něčím podobným jako 11. září pro USA. Jistěže je to závratně nespravedlivé vůči stovkám a tisícovkám zavražděných v Nigérii, Středoafrické republice, Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Severní Koreji či Mexiku.

Nesmíme na ně nikdy zapomínat. Ale zároveň je zbytečné žehrat nad tím, že veřejné mínění nefunguje jako automatické počítadlo obětí. Vždyť třeba i Martin Luther King vězí v západním kulturním povědomí pevněji než statisíce zavražděných za čínské kulturní revoluce; a John Lennon pevněji než oběti genocidního řádění Rudých Khmerů.

Přízraky minulosti

V nadcházejících měsících bude nesmírně důležité, aby ti z nás, kdo se bojí spíše islámu, nepřestali mluvit s těmi, kdo se bojí spíše islamofobie — a abychom nepřestali ctít právo jinak smýšlejících lidí na jejich, třeba i nepodložené, názory, obavy a naděje.

Ve stínu pařížských vražd se začínají plížit všelijaké přízraky minulosti — blahodárné, směšné i démonické. Úplně chápu, že i u mnoha mírumilovných a tolerantních lidí nyní začnou vyvolávat souhlasné rozechvění emblematické obrazy z různých střetů mezi křesťany a muslimy — štítový val Martelovy pěchoty u Tours, jež podle muslimského kronikáře vydržela stát jako „nepohnuté moře“, vítězný výpad velitelské galéry Dona Juana de Austria u Lepanta nebo drtivý útok Sobieského husarů na tureckou armádu svírající Vídeň.

Nejsme zodpovědní za své strachy a tužby, ale za to, jak s nimi nakládáme. Proto je potřeba jasně říct, že kdokoli takové obrazy s nesmlouvavým gestem rozšiřuje ve veřejném prostoru, ten přivolává válku. Přivolává válku, a přitom ani zbla nepřispívá k tomu, aby, pokud by nedej Bůh nastala, se v ní Evropa uhájila.

Komu skutečně záleží na obranyschopnosti České republiky, měl by napřít síly spíš na to, aby se při armádních nákupech méně kradlo nebo aby rozvědkám veleli lidé, kteří nesrazí podpatky, když si na ně houkne premiérova milenka.

Racionální argumentace ovšem nestačí; v časech, jako je ten, který nyní nastává, se odkrývají archaičtější vrstvy lidské přirozenosti a ponenáhlu začínají působit.

Proto kromě dialogu a sebezpytu nyní potřebujeme také obrazy a příběhy; v tom projevili členové komunity „Je suis Charlie Martel“ správný instinkt. Ne však příběhy, které vykreslují evropské dějiny jako jednu velkou kruciátu, ale různotvárné příběhy mnoha žen a mužů všech možných světonázorů, ze všech kultur a všech historických období Evropy. Příběhy, které strukturují svět složitěji než do protikladu mrzkých útočníků a chrabrých obránců.

Proto je tak důležité si nyní připomínat zastřeleného Ahmeda Merabeta nebo dalšího muslima, Lassanu Bathilyho, jenž při vraždění v košer obchodě zachránil několik židovských zákazníků. Ne proto, abychom je glorifikovali na úkor jiných obětí a zachránců, ale jako připomínku, že skutečnost je vždy mnohovrstevnatá a vzpírá se přímočaré schematizaci.

Mnoho takových příběhů se dá vykutat i z dávných evropských dějin, kam pro své příklady tak rádi sahají ti, kdo mají sklon vidět věci černobíle. Jednou z oněch vzdálených postav, které mě nepřestávají fascinovat svým odhodláním, milosrdenstvím i schopností činit v pravý čas správná rozhodnutí, je třeba anglický král Alfréd Veliký.

Tlusté čáry mezi barbarskou minulostí a civilizovanou modernitou neexistují

Na rozdíl od těch, kdo dnes tak rádi řeční o boji proti cizákům, Alfréd takovou válku skutečně vedl. Zoufalý partyzánský boj proti přesile Vikingů, při němž se se svými bojovníky řadu týdnů musel skrývat v bažinách Somersetu, nakonec proti všem předpokladům skončil Alfrédovým vítězstvím.