Střet hodnot a přízraky evropské minulosti

Daniel Soukup

Pařížské vraždy vyvolávají otázky po smyslu evropských dějin i vzájemných vztazích fundamentálních evropských hodnot.

Jednomu z nejpůvabnějších řečnických triků se v angličtině říká if-by-whiskey („pokud slovem whisky“). Toto označení pochází z proslovu, který roku 1952 pronesl člen mississippské Sněmovny reprezentantů Noah S. Sweat, když byl dotázán, jak se staví k návrhu na zrušení prohibice (ta byla ve státě Mississippi nakonec zrušena až o čtrnáct let později):

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

„Pokud slovem whisky míníte ďábelský nápoj, jedovatou metlu, krvavou příšeru, jež poskvrňuje nevinnost, sesazuje rozum, ničí domovy, plodí neštěstí a chudobu, ba doslova bere chleba z úst malých dětí..., pak jsem rozhodně proti ní.

Pokud však slovem whisky míníte..., nápoj, který se požívá, když se sejdou dobří přátelé, který jim vkládá do srdcí zpěv, na rty smích a do očí vroucí záři uspokojení, míníte-li vánoční veselí..., míníte-li onen nápoj, z jehož prodeje tečou do našich pokladen nesčetné miliony dolarů, které se využívají na poskytování něžné péče o naše malé mrzáčky, naše slepce, naše hluché, naše němé, naše nebohé starce a choré, pak jsem rozhodně pro ni.

To je moje stanovisko. Neuhnu z něj. Nepřipustím kompromis.“

Těm z nás, kdo se v uplynulých dnech pokoušeli vyjádřit, co si myslí o pařížských vraždách, na monitorech často naskakovaly věty poněkud připomínající Sweatovu rétoriku: rázné obraty, které zdánlivě tvrdily několik vzájemně si odporujících věcí najednou.

Protože jak třeba zformulovat názor, že hromadné šíření urážlivých protimuslimských karikatur (jak to leckdo navrhoval) by nebylo vhodnou reakcí na vraždy — a přitom nevytvářet ani náznak dojmu, že novináři časopisu Charlie Hebdo si kulky z kalašnikovů vlastně, byť třeba jen malouličko, zasloužili? Nebo jak vyjádřit pohnutí nad vraždou muslimského policisty Ahmeda Merabeta, a přitom čtenářům tak trochu nepodsouvat, že jeho smrt se v jakémkoliv smyslu počítá víc než smrt novinářů?

Veřejné události posledních dní naznačují, že 7. leden se pro Evropu stane něčím podobným jako 11. září pro USA. Foto repro ČT

Jenže jde skutečně jen o zdánlivou podobnost. Zatímco Noah S. Sweat ve svém proslovu vyslovil dva protichůdné názory na prostý, byť kontroverzní politický problém, pařížské vraždy vyvolaly naléhavé otázky po vzájemných vztazích fundamentálních západních hodnot: svobody projevu, úcty k druhému, nedotknutelnosti lidského života a mezikulturního porozumění.

Ze žádné z těchto hodnot nesmíme uhnout ani o píď, a přitom si ledaskdy odporují. To za běžného chodu věcí trápí asi jen ústavní právníky; a proto, dojde-li k výjimečné tragédii, jež volá po okamžitém zaujetí jasného stanoviska, býváme poněkud bezradní.

Vyplatí se také trochu sledovat, jak na pařížské vraždy reagují skupiny stojící mimo současný evropský hodnotový konsenzus. Kupříkladu v prostředí křesťanských ultrakonzervativců, nepřátelsky se stavějících jak k islámu, tak k nactiutrhačné satiře ve stylu Charlie Hebdo, vznikla (v reakci na slogan „je suis Charlie“) facebooková komunita s názvem „Je suis Charlie Martel“, jejíž název připomíná vítězství Franků vedených Karlem Martelem nad Maury v bitvě u Tours roku 732.

Prozatím se komunita plní výtvarně pokleslými a leckdy ahistorickými kreacemi zobrazujícími podivuhodnou změť postav, jež mají zosobňovat pravou, heroicky křesťanskou podstatu Evropy — od samotného Karla Martela přes Johanku z Arku až po schismatického arcibiskupa Lefebvra a Viktora Orbána.

Musíme se připravit na to, že ledacos z toho, co dosud vězelo zasuto hluboko v minulosti nebo daleko na temných okrajích společnosti, se nyní začne drát do středu a vzhůru. Vzpomeňme si na drobný příklad z českého mikrosvěta: kdo by si byl donedávna pomyslel, že by ještě někdy v České republice mohla vzniknout ultrakatolicko-národovecká aliance, páchnoucí druhou republikou, jaká se utvořila zhruba před pěti lety za Klausova prezidentství a ministerského působení Josefa Dobeše.

A vida — zničehonic tu byla a načas si ukrojila značnou část veřejného prostoru. K jejímu rychlému vzniku přitom stačila jen příhodná mocenská konstelace; v České republice se tehdy neudálo nic, co by se byť jen vzdáleně dalo srovnat s nynějšími pařížskými vraždami.

Veřejné události posledních dní, ale třeba i přeskupující se názory a změněné důrazy diskusí na sociálních sítích naznačují, že 7. leden se pro Evropu stane něčím podobným jako 11. září pro USA. Jistěže je to závratně nespravedlivé vůči stovkám a tisícovkám zavražděných v Nigérii, Středoafrické republice, Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Severní Koreji či Mexiku.

Nesmíme na ně nikdy zapomínat. Ale zároveň je zbytečné žehrat nad tím, že veřejné mínění nefunguje jako automatické počítadlo obětí. Vždyť třeba i Martin Luther King vězí v západním kulturním povědomí pevněji než statisíce zavražděných za čínské kulturní revoluce; a John Lennon pevněji než oběti genocidního řádění Rudých Khmerů.

Přízraky minulosti

V nadcházejících měsících bude nesmírně důležité, aby ti z nás, kdo se bojí spíše islámu, nepřestali mluvit s těmi, kdo se bojí spíše islamofobie — a abychom nepřestali ctít právo jinak smýšlejících lidí na jejich, třeba i nepodložené, názory, obavy a naděje.

Ve stínu pařížských vražd se začínají plížit všelijaké přízraky minulosti — blahodárné, směšné i démonické. Úplně chápu, že i u mnoha mírumilovných a tolerantních lidí nyní začnou vyvolávat souhlasné rozechvění emblematické obrazy z různých střetů mezi křesťany a muslimy — štítový val Martelovy pěchoty u Tours, jež podle muslimského kronikáře vydržela stát jako „nepohnuté moře“, vítězný výpad velitelské galéry Dona Juana de Austria u Lepanta nebo drtivý útok Sobieského husarů na tureckou armádu svírající Vídeň.

Nejsme zodpovědní za své strachy a tužby, ale za to, jak s nimi nakládáme. Proto je potřeba jasně říct, že kdokoli takové obrazy s nesmlouvavým gestem rozšiřuje ve veřejném prostoru, ten přivolává válku. Přivolává válku, a přitom ani zbla nepřispívá k tomu, aby, pokud by nedej Bůh nastala, se v ní Evropa uhájila.

Komu skutečně záleží na obranyschopnosti České republiky, měl by napřít síly spíš na to, aby se při armádních nákupech méně kradlo nebo aby rozvědkám veleli lidé, kteří nesrazí podpatky, když si na ně houkne premiérova milenka.

Racionální argumentace ovšem nestačí; v časech, jako je ten, který nyní nastává, se odkrývají archaičtější vrstvy lidské přirozenosti a ponenáhlu začínají působit.

Proto kromě dialogu a sebezpytu nyní potřebujeme také obrazy a příběhy; v tom projevili členové komunity „Je suis Charlie Martel“ správný instinkt. Ne však příběhy, které vykreslují evropské dějiny jako jednu velkou kruciátu, ale různotvárné příběhy mnoha žen a mužů všech možných světonázorů, ze všech kultur a všech historických období Evropy. Příběhy, které strukturují svět složitěji než do protikladu mrzkých útočníků a chrabrých obránců.

Proto je tak důležité si nyní připomínat zastřeleného Ahmeda Merabeta nebo dalšího muslima, Lassanu Bathilyho, jenž při vraždění v košer obchodě zachránil několik židovských zákazníků. Ne proto, abychom je glorifikovali na úkor jiných obětí a zachránců, ale jako připomínku, že skutečnost je vždy mnohovrstevnatá a vzpírá se přímočaré schematizaci.

Mnoho takových příběhů se dá vykutat i z dávných evropských dějin, kam pro své příklady tak rádi sahají ti, kdo mají sklon vidět věci černobíle. Jednou z oněch vzdálených postav, které mě nepřestávají fascinovat svým odhodláním, milosrdenstvím i schopností činit v pravý čas správná rozhodnutí, je třeba anglický král Alfréd Veliký.

Tlusté čáry mezi barbarskou minulostí a civilizovanou modernitou neexistují

Na rozdíl od těch, kdo dnes tak rádi řeční o boji proti cizákům, Alfréd takovou válku skutečně vedl. Zoufalý partyzánský boj proti přesile Vikingů, při němž se se svými bojovníky řadu týdnů musel skrývat v bažinách Somersetu, nakonec proti všem předpokladům skončil Alfrédovým vítězstvím.

Poté nastal jeden z výmluvných okamžiků Alfrédova života: po dobytí hlavní vikinské pevnosti Alfréd své nepřátele nejenže ušetřil, ale uzavřel s nimi mírovou smlouvu rozdělující území Anglie na vikinskou a anglosaskou část.

Poté, a to je další klíčový moment, Alfréd dospěl k názoru, že Vikingové tak dlouho pustošili Anglii nejen díky své válečnické převaze, ale také proto, že Bůh takto trestal Anglosasy za zanedbávání učenosti. Nastalého míru proto Alfréd využil nejen k budování pevností a reformě vojenství, ale i k velkorysé a systematické podpoře vzdělanosti a kultury; dokonce se sám naučil latinsky a přeložil do staré angličtiny několik knih.

Jistěže král Alfréd nebyl žádný moderní liberál a mnohé jeho kroky (zachycené dokonce i v idealizujícím líčení jeho životopisce) jsou nám cizí nebo nás odpuzují. Vždyť ale kupříkladu Thomas Jefferson byl sice otrokář, a přece se dodnes právem inspirujeme americkou Deklarací nezávislosti.

K autentickému evropanství patří i diferencované dějinné vědomí. Dnes však zase — jako už tolikrát — propadá mnoho z nás sebeklamu, že násilí a fanatismus je cosi, co se na nás může přivalit jen zvenčí, jelikož my jsme je nechali daleko za sebou. Ale ve skutečnosti žádné tlusté čáry mezi barbarskou minulostí a civilizovanou modernitou neexistují. Zabránily snad osvícenské ideály napoleonským válkám, optimistické pokrokářství 19. století první světové válce nebo vznik Společnosti národů druhé?

My křesťané bychom proti takovému zplošťování dějin i lidské přirozenosti měli protestovat jako první; a stále znovu zdůrazňovat, že zdroj dobra není civilizace, nýbrž Bůh, a zdroj zla není islám, nýbrž lidská hříšnost.

    Diskuse
    January 13, 2015 v 20.22
    Zlo je dobro trpící hladem a žízní.
    January 13, 2015 v 20.28
    Pane Havlíku,
    děkuji za názor, ale nesouhlasím s Vámi. Jistěže "je lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý". Ale mravní dobro a mravní zlo podle mě s nadbytkem či strádáním nesouvisí.

    Snad jen statisticky; některých druhů zla se patrně častěji dopouštějí lidé žijící v nadbytku, jiných zas lidé strádající.
    January 13, 2015 v 21.13
    Je to myšleno jako dobro v nás,které trýzněno nedostatkem se může změnit ve zlo.Jinak se mi Váš článek líbí.
    January 13, 2015 v 23.14
    Pane Havlíku,
    děkuji, mám radost.

    "Unde malum" asi nikdy nikdo nevyřeší. Člověk se může jen přimknout k odpovědi, která mu připadá nejpřiléhavější. Pro mě je to odpověď katolická ("částečně zkažená lidská přirozenost"), která stojí někde mezi Vaším "optimismem" a kalvínským "pesimismem ("úplně zkažená lidská přirozenost").

    Nicméně šlo by hlavně o to zdůraznit, že zlo neleží někde v "necivilizované minulosti".
    January 14, 2015 v 7.13
    Zkažená lidská přirozenost je nesmysl. Příroda nezná dobro ani zlo. Ani není výlučně harmonická. Naopak – jedna katastrofa stíhá druhou – velký třesk, zániky hvězd a planet, pády meteoritů, povodně, zemětřesení, smrt...
    Dobro a zlo objevil teprve člověk. A je to dobře, protože jinak by se nestal člověkem. Proč bychom ho měli obviňovat, že je (napůl) zkažený?
    Jak praví arabské přísloví: Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže! A vůbec – třeba bude mít ten keř s postupem času víc růží než trní!
    Příroda ovšem bez toho trní, ani bez těch katastrof myslitelná není. Ale člověk je schopen se nad svět přírody povznést.
    January 15, 2015 v 19.56
    Paní Hájková,
    nejde o obviňování, ale o fakta a jejich výklad. Je nepopiratelné, že lidé (přírodní katastrofy nechávám pro stručnost stranou) sobě navzájem, zvířatům i přírodě obecně provádějí hrozné věci. Jestli tuto tendencí (a její následky) označujeme jako "zlo", nebo třeba "X", je vedlejší. Podstatné je, že existuje.

    Spor se vede o to, zda a nakolik se člověk dokáže z působení této tendence vymknout. Mnozí tvrdí, že stačí člověka vzdělat nebo zcivilizovat nebo povznést z chudoby atd. Jenže oni jí podléhají i lidé vzdělaní, civilizovaní, bohatí. To ukazuje, že nejde (jen) o působení vnějších sil, ale o niterný sklon.
    January 15, 2015 v 20.4
    Teologický dodatek
    Kalvinistické učení o naprosté zkaženosti člověka se mi příčí (nejen jako katolíkovi, ale i "lidsky"). Naopak katolické učení podle mě realisticky postihuje křehkou lidskou situaci: "Lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu." Nejde ovšem o žádnou vinu v užším smyslu - je to "stav, a ne skutek".

    Tolik ve stručnosti. Daleko důležitější než specificky křesťanský jazyk je ale podle mě uznání, že jakýsi, byť překonatelný "sklon ke zlému" (nebo "k X") je v nás. Nepřipouštět si to znamená propadat iluzi.
    January 15, 2015 v 21.22
    Nepochybuji o tom, že člověk není jenom čistě dobrý tvor. Ale říkám, že příroda (a slovo přirozenost pochází od téhož slova) prostě nezná dobro a zlo. Vy možná, pane Soukupe věříte v Boha, a proto si myslíte, že ten určuje, co je dobro a zlo. že je to dáno. Já musím říkat, že dobro a zlo je myslitelné a určované lidmi, protože v Boha nevěřím.
    January 15, 2015 v 22.21
    Paní Hájková,
    já bych do toho mimolidskou přírodu nepletl; a Boha zde uvádím spíš jako poznámku pod čarou (protože nediskutujeme "v rámci křesťanství/monoteismu").

    Jistěže je dobro je myslitelné lidmi (a ne "přírodou"). Osobně bych neřekl, že kdokoliv "určuje", co je dobro.

    Nicméně v závěru článku šlo hlavně o to, co sama píšete v první větě: že "člověk není jenom čistě dobrý tvor" - včera, dnes i zítra, navzdory civilizačnímu pokroku.
    January 16, 2015 v 11.34
    Nechce se mi vstupovat do této debaty,ale přece jen bych se chtěl zeptat pana Soukupa.Když mluvíte o mimolidské přírodě,znamená to,že člověk není její součástí? Když se ale podíváme kolem sebe,člověk se narodí,žije a zemře jako všichni ostatní tvorové.V čem je ta jeho vyjímečnost,v čem je jiný? Proč ho nechápat třeba jako inteligentní zvíře.Církev vždy vydělovala člověka z živočišné říše,změnilo se na tom něco?
    + Další komentáře