3,7 milionů Francouzů protestovalo v neděli 11. ledna 2015 proti teroru, násilí a nenávisti v ulicích a náměstích všech jen trochu větších francouzských měst.

Plných čtyřicet pět tisíc lidí z tohoto množství také v historických lotrinských Metách/Metz, tak říkajíc pod křídly jejich katedrály. Snad nejkrásnější na celé demonstraci byl pohled na skupinky lidí, kteří ze všech městských částí pěšky směřovali do středu města, přibývalo jich, jejich řady houstly, až nakonec všichni splynuli v mohutný proud, který se v 15 hodin dal do mlčenlivého pochodu směrem k Náměstí republiky.

Malé i velké transparenty a nálepky Je suis Charlie — já jsem Charlie — solidarizující se s dvanácti teroristy zavražděnými redaktory satirického týdeníku Charlie Hebdo nesla většina z nich, mezi nimi i nepřehlédnutelná varianta: Já jsem Francouz, Žid a policajt. Organizátoři demonstrace s tolika lidmi zřejmě nepočítali, a tak než ti poslední na náměstí došli, byly už krátké projevy představitelů města a vyčtení jmen celkem sedmnácti obětí už prakticky u konce a lidé zpívali Marseillaisu.

Bylo dobře tam být a zažít tu nepatetickou solidaritu, která tu beze slova spojovala lidi a dávala pocit společenství. A spolu s nimi uctít minutou ticha, do níž se náměstí propadlo, zavražděné. Já jsem se přitom rozpomenula na 21. srpna 1968, kdy jsme tak stáli na Václavském náměstí, každý sám za sebe a přitom všichni spolu.

V mediálních komentářích i projevech politiků se v těchto dnech hodně mluvilo o evropských hodnotách a svobodě, hlavně svobodě slova, které musíme bránit a nesmíme si je nechat vzít. „Pro tyto hodnoty jsme teď povstali,“ řekl na počátku pochodu představitelů čtyřiceti států celého světa a víc než milionu Francouzů prezident Francois Hollande.

Myslím ale, že napřažené samopaly teroristů nám naléhavě kladou otázku, co pro nás tyto evropské hodnoty skutečně v každodenní praxi znamenají, a jak s nimi zacházíme. Zdá se mi totiž, že ty v těchto dnech tolikrát zapřísahané evropské hodnoty neohrožují jen samopaly teroristů, ale i my sami.

Copak neoliberální podřizování všeho, co nás obklopuje, kritériím ekonomické efektivity, včetně nás jako humánního kapitálu, je něčím jiným než obrovskou demontáží hodnot evropské kultury, jejímž základem je právě imateriální působení hodnot, jež často mívají materiální podobu, jak je to krásně vyjádřeno v českém slově byt, odvozeného od bytí?

Hodnoty evropské kultury jsou nedělitelné, stejně jako jsou nedělitelná lidská práva, jež jsou jejich součástí. A jsou to tři klíče: svoboda, rovnost a bratrství, které tuto pokladnici hodnot evropské kultury otevírají, nejenom svoboda, jak se to dneska především zdůrazňuje, jež bez rovnosti a bratrství nemůže být naplněna, stejně jako rovnost bez svobody a bratrství a bratrství bez rovnosti a svobody by nebylo žádným bratrstvím.

Proto mi ani ti tři, kteří den po svátku Svatých tří králů brutálně zavraždili sedmnáct nevinných lidí, nejdou z mysli. Bereme-li totiž slovo bratrství skutečně vážně jako nás všechny v axiomatech narození a smrti spojující lidský úděl, pak není vyhnutí a i ti tři vraždící teroristé Chérif a Said Kouchis a Amedy Coulibaly, kteří tak strašně promarnili a zneuctili svoje životy, když se dali do služby násilí a nenávisti, jsou našimi bratry, což samozřejmě neznamená, že by neměli být postaveni před soud podle pravidel a zákonů právního státu.

Ale myslím, že právě v tom, co tak provokuje, že totiž i oni, provinilí, patří do svazku, který ve vyšším metafyzickém smyslu spojuje nás všechny žijící na této zemi, stejně jako v možnosti odpuštění, je síla hodnot evropské kultury.