Vysvětlit francouzský kulturní kontext českému prostředí je obtížné. Stejně jako vysvětlit ve Francii, že mnozí Češi se bojí muslimů, i když v České republice téměř žádní nežijí. Odlišná zkušenost Čechů a Francouzů není jedinou překážkou. Zásadní rozdíl je i v tom, jaký mají oba národy vztah k národnosti a občanství. Ve Francii je totiž Francouzem každý, kdo má francouzské státní občanství. Pojem národnost ve smyslu, v kterém ho vnímají Češi, Francouzi vůbec neznají.

Pierre Meignan je redaktorem francouzského vysílání českého rozhlasu a v Praze žije už čtyři roky. Při vědomí rozdílů mezi oběma zeměmi a debatami, které se v obou zemích vedou, jsme hovořili o dopadech tragické události, jež otřásla Evropou.  

V současné době jste v Praze, jak jste prožíval události, které se odehrály ve vaší zemi? Netrápilo vás, že nejste doma?

Ve Francii jsou přirozeně emoce dost živé a já samozřejmě cítím jistou vzdálenost mezi tím, jak intenzivně tyto události prožívá francouzská a frankofonní komunita a mezi tím, že v České republice život pokračuje dál. Přesto však díky sociálním sítím a našim kontaktům ve Francii můžeme dění prožívat spolu s ostatními a být součástí solidarizačního hnutí. A taky se účastnit relativní jednoty našich spoluobčanů, která se po tomto dramatu vytvořila. Na internetu přišel satirický deník Gorafi s titulkem „Svět na hovno“, Monde de merde. Tak nějak to cítím i já.

Co říkáte na reakci českých médií?

Reakce českých médií je různorodá, ale často trapná a nepřípadná. Mně osobně by přišlo vhodnější, kdyby novináři střízlivě popsali ty události a přidali se k solidaritě s obětmi, než aby z toho dělali ukvapené závěry a hledali viníky. Bohužel mnozí komentátoři toho tady využili, aby tím přiživili jiné kauzy. Třeba otázku syrských uprchlíků, nebo evropskou imigrační politiku, nebo aby vytvořili atmosféru strachu.

Které konkrétní texty vám přišly nejvíce nevkusné?

Je tady dobře vidět, jaký užitek z toho mohou vytřískat islamofobové všech odstínů a zastánci „střetu civilizací“. Nejhorší byla určitě reakce Jiřího X. Doležala. Jeho nenávistný článek v Reflexu je skutečnou urážkou našeho smutku, ale také zdravého rozumu. Další příklad je komentátor Mladé fronty Dnes Teodor Marjanovič.

Ten navrhuje, abychom se v Evropě inspirovali ilegální zdí v Izraeli, proto, abychom se „ochránili“ před muslimy. Muslimové přitom s těmi atentáty nemají nic společného. Ty byly spáchány ve jménu radikálního islámu, který oni většinově nevyznávají. Takovýto esencialismus, podle kterého všichni muslimové jsou zákonitě možní teroristé, a tento druh obviňování, jsou příšerné.

Vidím to třeba i v rozhovorech se zástupci muslimů v České republice a vyjímečně i ve Francii. Novinář, který pokládá otázky, působí často spíš jako policejní inspektor a člověk má pocit, že dotazovaní sedí na lavici obžalovaných. Jako kdyby Češi muslimského vyznání byli nějak odpovědní za činy tří okrajových kriminálníků, kteří se ve Francii stali teroristy.

A nějaké pozitivní příklady v českém tisku jste zaznamenal?

Například v Respektu a v Právu. Ale třeba i Právo zveřejnilo den po útoku na Charlie Hebdo na hlavní stránce fotku, na které byl policista v okamžik, kdy ho zabíjeli. Stejně jako třeba v bulvárním „The Sun“! Určitě mohli mít méně senzační fotku, která by více respektovala oběť.

Senzacechtivost hodně ovlivnila i způsob, kterým pokrývaly české i francouzské televizní kanály proslulý hon na pachatele a celou záležitost se zajetím rukojmích. Doufám, že Češi nejsou příliš vyděšení kvůli všem těm „expertům“, kteří se objevují a říkají, že není vyloučené, že i zde hrozí nějaké teroristické útoky.

Zmínil jste se o francouzských televizních stanicích, jak byste popsal reakci francouzských médií?

Mám-li to srovnat, zdá se mi, že francouzské noviny byly hlavně empatické ve vztahu k obětem, zejména ke členům redakce Charlie Hebdo, kteří spolupracovali s jinými médii, a se kterými hodně novinářů vyrostlo. Byl jsem příjemně překvapený základním poselstvím: nesměšujte Francouze muslimského vyznání a teroristy. Hlavní titulky francouzských novin poslední dny vyjadřovaly solidaritu s Charlie Hebdo, nebo nabízely fotografie četných demonstrací ve Francii i jinde ve světě.

Většina francouzských médií seriózně pokrývala zdrcující aktuality posledních dní a zveřejňovala jen informace ověřené více zdroji, mám na mysli zejména „Le Monde“. To by mělo být normální, ale nebylo to tak úplně vždy. Hlavně v televizi a na zpravodajských webech zvítězila občas touha po exkluzivitě a šokujících záběrech. Stalo se dokonce, že policie musela pokárat novináře, protože jí bránili v práci.

Ve středu hned po střelbě v Charlie Hebdo se po internetu šířila jména třech podezřelých. Jeden z nich, ještě gymnazista, s tím neměl nic společného!

Média tedy odvedla svou práci většinou dobře, ale co francouzská společnost? Jak to celé vnímá?

Je to typ hrůzné události, která viditelně spojuje společnost. Jak jsem říkal, emoce jsou strašně silné. Taky se ty dny namalovalo hodně obrázků, nechyběl ani humor.

Od krajní levice až po standardní pravici je cítit silná vůle rozjímat a snaha vyčkat s reflexí až to vychladne a bude možné přijít s analýzami z odstupu. Také církve nyní dávají zřetelně najevo velkou solidaritu, tím spíš, že židovská komunita je jednou z obětí této tragédie. To všechno se ale může změnit velmi rychle.

Bohužel je to celé živnou půdou pro krajní pravici. Marine Le Penová si přeje, aby tento atentát protrhl hráze veřejné debaty. Myslí tím samozřejmě rasistické debaty. A také už bylo napadeno několik mešit. A Francouzi muslimského vyznání říkají, že se cítí ohroženi.

A může teroristický útok ovlivnit prezidentské volby?

Prezidentské volby jsou ještě daleko, budou až v roce 2017 a asi nikdo nedokáže předpovědět, jaký na ně budou mít události posledních dní vliv. Je ale jasné, že Národní fronta se pokusí využít situace.

Tuto neděli si kupříkladu politici Národní fronty, proti kterým Charlie Hebdo bojoval, stěžovali, že nebyli pozváni na demonstraci na památku Charlie Hebdo. Stěžovali si přesto, že strany se nezvou, každý může přijít. To je klasický příklad jejich taktiky. Dělají ze sebe obětní beránky a chtějí ukázat, že jsou antisystémová strana.

Další z možných důsledků, kterých se bojí část francouzské levice, je že se útok stane záminkou k novým protiteroristickým zákonům, které vždy představují riziko pro veřejnou svobodu. Umím si ale také představit, že François Hollande, který je velice nepopulární na pravici, protože se deklaruje jako levičák, a velmi nepopulární i na levici, protože nedělá politiku, pro kterou ho lidé volili, se v návaznosti na tyto události pokusí získat opět podporu veřejného mínění.

SAŠA UHLOVÁ