Vysvětlit francouzský kulturní kontext českému prostředí je obtížné. Stejně jako vysvětlit ve Francii, že mnozí Češi se bojí muslimů, i když v České republice téměř žádní nežijí. Odlišná zkušenost Čechů a Francouzů není jedinou překážkou. Zásadní rozdíl je i v tom, jaký mají oba národy vztah k národnosti a občanství. Ve Francii je totiž Francouzem každý, kdo má francouzské státní občanství. Pojem národnost ve smyslu, v kterém ho vnímají Češi, Francouzi vůbec neznají.

Pierre Meignan je redaktorem francouzského vysílání českého rozhlasu a v Praze žije už čtyři roky. Při vědomí rozdílů mezi oběma zeměmi a debatami, které se v obou zemích vedou, jsme hovořili o dopadech tragické události, jež otřásla Evropou.  

V současné době jste v Praze, jak jste prožíval události, které se odehrály ve vaší zemi? Netrápilo vás, že nejste doma?

Ve Francii jsou přirozeně emoce dost živé a já samozřejmě cítím jistou vzdálenost mezi tím, jak intenzivně tyto události prožívá francouzská a frankofonní komunita a mezi tím, že v České republice život pokračuje dál. Přesto však díky sociálním sítím a našim kontaktům ve Francii můžeme dění prožívat spolu s ostatními a být součástí solidarizačního hnutí. A taky se účastnit relativní jednoty našich spoluobčanů, která se po tomto dramatu vytvořila. Na internetu přišel satirický deník Gorafi s titulkem „Svět na hovno“, Monde de merde. Tak nějak to cítím i já.

Co říkáte na reakci českých médií?

Reakce českých médií je různorodá, ale často trapná a nepřípadná. Mně osobně by přišlo vhodnější, kdyby novináři střízlivě popsali ty události a přidali se k solidaritě s obětmi, než aby z toho dělali ukvapené závěry a hledali viníky. Bohužel mnozí komentátoři toho tady využili, aby tím přiživili jiné kauzy. Třeba otázku syrských uprchlíků, nebo evropskou imigrační politiku, nebo aby vytvořili atmosféru strachu.

Které konkrétní texty vám přišly nejvíce nevkusné?