Rozhovor s M. C. Putnou: Svatý smích
Zuzana VlasatáZeptali jsme se Martina C. Putny, zda souhlasí s Tomášem Halíkem: Estetika Charlie Hebdo nás může uvádět do rozpaků. Její autoři ale navzdory tomu představují hrdiny a symboly naší kultury…
Karikatury časopisu Charlie Hebdo reprezentují velmi břitký a nekonformní proud politické satiry. V českých zemích nic srovnatelného neznáme, a jak můžeme sledovat z reakcí čtenářů a uživatelů sociálních sítí, pocit, že „něco takového“ má být esencí evropských hodnot, je pro mnohé velmi nekomfortní.
Katolický kněz a vysokoškolský pedagog Tomáš Halík pojmenoval tento mnohými sdílený pocit v pondělních Lidových novinách v komentáři Já nejsem Charlie. Literární historik Martin C. Putna to ale vidí jinak.
Uvádí vás — podobně jako Tomáše Halíka — oslava mrtvých členů redakce Charlie Hebdo coby hrdinů a symbolů naší kultury do rozpaků?
S kolegou Tomášem Halíkem většinou souhlasím, v tomto případě nikoliv. Mrtví členové redakce Charlie Hebdo jsou hrdinové a představují symboly naší kultury. Naše kultura je založena na svobodě vyznání, smýšlení a projevu. A bojovalo se za to dlouho a nesnadno.
Charlie Hebdo působí ve Francii — v té zemi, kde se mohlo ještě v půli 18. století popravovat za rouhání. Voltaire tehdy rozvinul několik publicistických kampaní na obranu lidí, souzených za rouhání náboženským symbolům, ale neuspěl. Popravili je.
Poučení z Voltairových časů, i z časů pronásledování křesťanů bolševickými režimy, i ze všech ostatních případů, kdy se světonázor opírá o politickou moc a o organizované násilí, je hořké, ale jasné: V náboženství nesmí být žádného donucení. Což ostatně najdeme i v Koránu...
Že se to ve většinově muslimských zemích často v praxi neuplatňuje (viz případy lidí souzených za konverzi od islámu ke křesťanství), je věc jiná, smutná. K žádnému zlepšení ovšem nedojdeme tím, že budeme ustupovat od našich principů.
Je Halíkovo přirovnání karikatur z Charlie Hebdo ke karikaturám Židů v antisemitském tisku na místě?
Ne. To je zcela nepřiměřené. Antisemitský tisk měl jeden konkrétní cíl. Označoval Židy za viníky utrpení světa. Charlie Hebdo si ale nedělá legraci jen z muslimů a netvrdí ani nenaznačuje, že „za všechno můžou machometáni“.
Charlie Hebdo si dělá legraci ze všech náboženství, pokud se jejich příslušníci chovají hovadsky, násilně a farizejsky. A také ze všech politiků, pokud si to za konkrétní výroky a činy zaslouží.
Je podle vás respekt k práci Charlie Hebdo jen otázkou vkusu, nebo především otázkou respektu ke svobodě projevu?
Profesoři Václav Černý nebo Jan Patočka se zastávali Plastiků, i když jim byla jejich hudba i jejich životní styl zcela cizí. A ze zmiňovaného Voltaira se cituje onen výrok: „Nesouhlasím s vámi, ale budu hájit vaše právo, hlásat vaše názory.“ Jednou jsem ten výrok našel zarámovaný na stěně v jedné kebabérii…
Objevují se názory, že bychom měli — přinejmenším s ohledem na to, co se stalo — přece jen karikatury Charlie Hebdo odsoudit s tím, že se jedná o přilévání oleje do ohně nenávisti mezi odlišnými kulturami. Souhlasíte?
Už sama úvaha, že bychom měli odsoudit karikatury, je přece obludná!
Kde vidíte vy osobně hranici svobodného projevu? Co je pro vás nepřijatelný druh humoru a zesměšnění — specificky, hovoříme-li o náboženství?
Myslím, že smích na adresu mocností tohoto světa, ať církevních či světských, je svatý smích. Je to smích, který strhává z piedestalu všechny modly, ověšené posvátnými tituly a nutící člověka: Budeš se nám klanět!
Různí lidé vyčetli z evangelia různé věci, já vyčetl toto: Bohu samému budeš se klanět. (Matouš 4,10). To říká Ježíš ďáblovi, když ten mu na poušti slibuje hory doly, jen když se mu pokloní. Boha nelze zesměšnit, ten se může leda smát pokusům o své zesměšnění. Co by to bylo za Boha, kdyby ho bylo možné zesměšnit!
Ale s lidmi je to jinak. Všechny instituce a všichni lidé pověření tituly a funkcemi mají tendenci proměňovat se v modly. Svatý smích a svatá neposlušnost mají výsostnou náboženskou funkci.
Tak jako provedly Pussy Riot v moskevském chrámu „punkovou modlitbu“ coby protest proti zrůdné alianci oficiální církve s Putinovým režimem, směje se i Charlie Hebdo. Drsně a bezohledně. Jinak to totiž nejde. Putinovi, stejně jako teroristům pokřikujícím „Alláhu akbar“, je třeba se smát do obličeje. Když se přestaneme smát, začneme se bát.
Nebylo to trochu pokrytecké?
Ve Francii a jinde demonstroval suverénní občan věrnost osvícenství a tudíž také sekularizaci. V sekularizované společnosti stojí na prvním místě respekt před svobodně se rozhodujícím jedincem, nikoliv respekt před religiozním, politickým ap. zdůvodněním.
Suverénní občan příkladně reflektuje válečná léta despocie a teroru jako doklad vlastního podílu na lidské schopnosti nepředstavitelného zla - sdílí poznání, že o něčem takovém prvotně rozhoduje a nese zodpovědnost jedinec.
Zdejší občan odkládá zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a subrozhodnutí (na základě rozhodnutí třetího) na hlavu nespravedlivé komunistické společnosti včera komunistů/kapitalistů dnes. Staví se tak do zcela opačné pozice - pozice oběti.
Trochu odlišná filosofie republikánské kultury ......řekl bych nejen Halíkovcům.
Slýchávám, že Putna řekl v rámci kritiky Halíkova názoru, že „Václav Černý nebo Jan Patočka se zastávali Plastiků, i když jim byla jejich hudba i jejich životní styl zcela cizí.“ Mě se to ale jako kritika Halíka moc nezdá (a možná, že to tak Putna ani nemyslel, přestože to tak mnozí čtou), neboť Patočka asi stěží chodil s plackou „Jsem Magor Jirous“. Navíc charta vznikla v době, kdy se Plastiků nezastával téměř nikdo, zatímco nosit placku s Charliem se dnes dostalo téměř na hranu společenského kýče (který navíc hrozí zpolitisováním) – to se mi zdá jako poměrně zásadní rozdíl.
V těchto dnech, kdy se rozhodně nezdá, že by solidarity s Charlie Hebdo bylo málo, nevidím nic špatného ve snaze o poněkud méně patetické stanovisko. Kdyby Halík popíral právo karikaturistů na to, co dělali, nebo kdyby nějak relativisoval to, že se stali obětí nelidského zločinu, bylo by to samozřejmě něco jiného, on se, myslím, ale jen snaží zaujmout takový postoj, ke kterému se bude moci s čistým svědomím přihlásit i za půl roku.
Kromě toho (a to se mi zdá důležitější) upozorňuje, že bychom neměli vidět věci jen černobíle; že i když už odsoudíme někoho jako „bad guys“ (což např. v případě pařížských útoků poměrně dobře lze), neznamená to ještě, že protistrana je automaticky „good guys“ (což by si snad měl sám Halík -ale i všichni ostatní z obou táborů- připomenout třeba, až bude příště mluvit o rusko-ukrajinském konfliktu); nebo že bychom se vždy měli snažit hledět na věci „očima těch druhých“.