napsala v roce 1906 Evelyn Beatrice Hallová ve Voltairově biografii jako shrnutí jeho životního postoje. Tomáš Halík (a další) odráží spíš první část citátu, Erik Tabery a Martin Putna (a další) druhou, všichni ale i každý zvlášť odrážejí citát celý – a to je to podstatné.
Slýchávám, že Putna řekl v rámci kritiky Halíkova názoru, že „Václav Černý nebo Jan Patočka se zastávali Plastiků, i když jim byla jejich hudba i jejich životní styl zcela cizí.“ Mě se to ale jako kritika Halíka moc nezdá (a možná, že to tak Putna ani nemyslel, přestože to tak mnozí čtou), neboť Patočka asi stěží chodil s plackou „Jsem Magor Jirous“. Navíc charta vznikla v době, kdy se Plastiků nezastával téměř nikdo, zatímco nosit placku s Charliem se dnes dostalo téměř na hranu společenského kýče (který navíc hrozí zpolitisováním) – to se mi zdá jako poměrně zásadní rozdíl.
V těchto dnech, kdy se rozhodně nezdá, že by solidarity s Charlie Hebdo bylo málo, nevidím nic špatného ve snaze o poněkud méně patetické stanovisko. Kdyby Halík popíral právo karikaturistů na to, co dělali, nebo kdyby nějak relativisoval to, že se stali obětí nelidského zločinu, bylo by to samozřejmě něco jiného, on se, myslím, ale jen snaží zaujmout takový postoj, ke kterému se bude moci s čistým svědomím přihlásit i za půl roku.
Kromě toho (a to se mi zdá důležitější) upozorňuje, že bychom neměli vidět věci jen černobíle; že i když už odsoudíme někoho jako „bad guys“ (což např. v případě pařížských útoků poměrně dobře lze), neznamená to ještě, že protistrana je automaticky „good guys“ (což by si snad měl sám Halík -ale i všichni ostatní z obou táborů- připomenout třeba, až bude příště mluvit o rusko-ukrajinském konfliktu); nebo že bychom se vždy měli snažit hledět na věci „očima těch druhých“.
"I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it."
napsala v roce 1906 Evelyn Beatrice Hallová ve Voltairově biografii jako shrnutí jeho životního postoje. Tomáš Halík (a další) odráží spíš první část citátu, Erik Tabery (a další) druhou, oba ale i každý zvlášť odrážejí citát celý – a to je to podstatné.
Jako "historická" analysa je to skutečně podnětné, ale to revoluční nadšení tedy úplně nesdílím…
"…že moment revoluce je vzácným údobím, kdy se stanovují systémové parametry na dlouhou dobu dopředu. V krátkém čase se zásadně mění principiální věci, s nimiž pak lze zase po dlouhou dobu hýbat už jen pomalu a málo." - Pokud to vezmeme jako axióm, nebylo by snad vhodné ještě uvážit, zda si neponechat určité hodnoty Listopadu, na nichž, jakkoliv se to snad zdá pouze formální, naše aktuální společnost stojí? Jaké by asi hodnoty, jež by vzešli z revoluce teď?
Ono ale s těmi axiómaty ve společenských vědách je to vůbec trochu problematické a např. frase "Pokud žijeme v příčinách vzniku komunismu, pak se přímo nabízí dovodit, že nemohou trvat věčně, že pohyb spěje k dalšímu dějinnému zvratu, který současné pořádky v reakci na jejich fatální nedostatky nahradí…" dost zavání tím, co je (např.) na marxismu nejpseudovědečtějším, totiž formováním historických "zákonů", jako by šlo o zákony přírodní. Měli bychom ale úplně resignovat na hledání jakýchkoliv "pravidel" či "zákonitostí" a držet humanitní vědy jako přísně popisné? Myslím, že ne - tedy pokud si uvědomíme ten rozdíl oproti přírodním zákonům, totiž, že, co se týče společnosti, nejsou "pravidla" 'vždy-' a 'vše-'platné, a musí se k nim tedy přistupovat spíše jako k určitým "principům" či "modům", podle kterých se dějiny často mohou, ale někdy také nemusí odehrávat (asi jako když člověk se sadistickými sklony může, ale také nemusí ony sklony vybíjet na nevinných obětech, a nelze ho tudíž např. "preventivně" zavřít). To ostatně není nijak v rozporu s v článku citovaným "lidovým" varováním před nepoučením se z historie (Jakub Patočka tu možná záměrně opomíjí tu hezkou ironii, že výrok je často připisován Sartreovi, který sám měl s 'poučením z historie' opakovaně docela problém…). Jako jedno z takových dobrých 'poučení' bych viděl i výše citovanou větu o revolučním vytvářením principů pro následující éru, přinejmenším stejně důležitá se mi ale zdá myšlenka (jejímž autorem je Michel Foucault) že totiž právě proto, že revoluce vytváří nové paradigma, nejsme nikdy schopni předvídat, jaké to paradigma bude, neboť dokud ona revoluce neproběhne, jsme stále v zajetí paradigmatu 'před-revolučního', a nedokážeme si tudíž vůbec představit, jaké problémy budou řešit lidé v paradigmatu novém. Musím říct, že toto poučení pro mě, na rozdíl od Foucaulta, vždy bylo (v kombinaci s vědomím neplatnosti marxistické víry v zákonitě vždy positivní vliv revolucí na směřování dějin) spíš varováním - jak jsem ostatně vyjádřil už výše formou sugestivní otázky. Daleko raději bych si vybral v článku taktéž zaznivší motto "Drobná práce zlepšující veřejné poměry, anebo třeba jen zpomalující destrukci, má ale vždy cenu i sama o sobě."
Závěrem bych ještě rád upozornil na, zdá se mi, vnitřně rozpornou 'zásadu budoucím revolucionářům' č. 6. "Ekonomiku podřídit službě společnosti", kde se píše "demokracie nemůže být podřízena tržním vztahům" a zároveň "[k]apitalismus jako politický systém musí skončit". Pokud má skutečně demokracie stát nade vším (což je souhlasu-hodné), pak nelze a priori vyloučit žádný "politický systém" (pokud by nebyl s demokracií v přímém rozporu) a už vůbec ne žádný systém ekonomický, nýbrž právě musí se nechat na svobodné volbě hlasujících, který ze systémů bude zastáván, a mezi těmito systémy musí být ponechána znatelná pluralita.
Na to mi myslím (zákonitě - :) ) někdo namítne, že kapitalism v přímém rozporu s demokracií je. Já na to potom odpovím, že snad pokud ho onen dotyčný bere jako "politický systém", ale v tom případě mi musí vysvětlit, co to znamená (ho tak brát), protože dokud je v moci voličů vybrat si systém jiný (např. socialistický), je kapitalism systémem "ekonomickým" a ne "politickým". Pokud by mi poté tento člověk namítl, že kapitalism je politickým systémem proto, že za pomoci úplatků a lobbingu umožňuje výrazný podíl na politické moci lidem zdánlivě apolitickým, namítnu v odpověď, že to se ale přeci děje i v "nekapitalistických" systémech.
Nebaví mě vracen se k něčemu, co jsem pro sebe již uzavřel, ale snad tedy ještě objasním důvody tohoto uzavření:
Je mi líto, pokud jsem Vás zklamal, ale mně se tato debata příliš konstruktivní nezdá... Neustále dokola musím opakovat, že nejsem žádný zatvrzelý pravičák, který touží umořit všechny hladem. Já se snažím diskutovat o komunismu, Vy mne osočujete ne z antikomunismu, ale z antisocialismu. Pokud se nedokážeme shodnout ani na tom, o čem se vlastně bavíme, jakápak je to konstruktivní debata?
Na Čapkův a na Strachotův článek jsem odkázal ne jako na nějaký objektivní historický výklad a neodkázal jsem na ně ani proto, že bych chtěl argumentovat autoritou. Odkázal jsem na ně, jelikož jsou to názory, se kterými se ztotožňuji a navíc jde o texty lépe napsané, než jak bych zvládl já.
Naprosto souhlasím, že článek Markéty Demlové je výrazně nevědecký až naivní. Pokud si však pozorně přečtete kontext, v jaké jsem na něj odkázal (to je právě to, co mi vadí - že se musím neustále opakovat), zjistíte, že jsem tak neučinil proto, že bych s ním chtěl nějak souhlasit, ale proto abych Vám dal v diskusi možnost skutečného dialogu mezi pravicí a levicí, po kterém zde bylo voláno. ...Protože dialog se mnou žádným takových není; nejsem pravolevě vyhraněný. Pokud odmítáte totalitu, v zásadě se asi na většině věcí shodneme (snad jim pouze každý jinak říkáme).
Snad se také shodneme na tom, že kdokoliv má právo ukončit v kteroukoliv chvíli vedený dialog a věnovat se jiným věcem, které považuje v danou chvíli za konstruktivnější (jako je například mytí nádobí, nebo věnování se svým blízkým...).
Řekl jsem, co si myslím, Vy jste řekli, co si myslíte. Děkuji Vám za Vaši kritiku, byla rozhodně konstruktivní a přiměla mne ne snad přímo přehodnotit, ale lépe přeformulovat své názory. Zdá se mi, že u Vás tomu bylo podobně. Jak vidno, ani jeden toho druhého stejně nepřesvědčí. Pokud chcete dále pokračovat v tomto čistě rétorickém cvičení, najděte si prosím jiného partnera. Pokud to chcete v "hardcore" variantě, vydejte se do odkázané diskuse na "idnes" osamoceně. Pokud byste snad chtěli dojít k nějakému kompromisnímu řešení, vydejte se tam společně.
Rozhovor s M. C. Putnou: Svatý smích
Zuzana Vlasatá
Slýchávám, že Putna řekl v rámci kritiky Halíkova názoru, že „Václav Černý nebo Jan Patočka se zastávali Plastiků, i když jim byla jejich hudba i jejich životní styl zcela cizí.“ Mě se to ale jako kritika Halíka moc nezdá (a možná, že to tak Putna ani nemyslel, přestože to tak mnozí čtou), neboť Patočka asi stěží chodil s plackou „Jsem Magor Jirous“. Navíc charta vznikla v době, kdy se Plastiků nezastával téměř nikdo, zatímco nosit placku s Charliem se dnes dostalo téměř na hranu společenského kýče (který navíc hrozí zpolitisováním) – to se mi zdá jako poměrně zásadní rozdíl.
V těchto dnech, kdy se rozhodně nezdá, že by solidarity s Charlie Hebdo bylo málo, nevidím nic špatného ve snaze o poněkud méně patetické stanovisko. Kdyby Halík popíral právo karikaturistů na to, co dělali, nebo kdyby nějak relativisoval to, že se stali obětí nelidského zločinu, bylo by to samozřejmě něco jiného, on se, myslím, ale jen snaží zaujmout takový postoj, ke kterému se bude moci s čistým svědomím přihlásit i za půl roku.
Kromě toho (a to se mi zdá důležitější) upozorňuje, že bychom neměli vidět věci jen černobíle; že i když už odsoudíme někoho jako „bad guys“ (což např. v případě pařížských útoků poměrně dobře lze), neznamená to ještě, že protistrana je automaticky „good guys“ (což by si snad měl sám Halík -ale i všichni ostatní z obou táborů- připomenout třeba, až bude příště mluvit o rusko-ukrajinském konfliktu); nebo že bychom se vždy měli snažit hledět na věci „očima těch druhých“.
Svoboda nebýt Charlie
Filip Outrata
napsala v roce 1906 Evelyn Beatrice Hallová ve Voltairově biografii jako shrnutí jeho životního postoje. Tomáš Halík (a další) odráží spíš první část citátu, Erik Tabery (a další) druhou, oba ale i každý zvlášť odrážejí citát celý – a to je to podstatné.
Listopad 1989 jako inspirace příští revoluce
Jakub Patočka
"…že moment revoluce je vzácným údobím, kdy se stanovují systémové parametry na dlouhou dobu dopředu. V krátkém čase se zásadně mění principiální věci, s nimiž pak lze zase po dlouhou dobu hýbat už jen pomalu a málo." - Pokud to vezmeme jako axióm, nebylo by snad vhodné ještě uvážit, zda si neponechat určité hodnoty Listopadu, na nichž, jakkoliv se to snad zdá pouze formální, naše aktuální společnost stojí? Jaké by asi hodnoty, jež by vzešli z revoluce teď?
Ono ale s těmi axiómaty ve společenských vědách je to vůbec trochu problematické a např. frase "Pokud žijeme v příčinách vzniku komunismu, pak se přímo nabízí dovodit, že nemohou trvat věčně, že pohyb spěje k dalšímu dějinnému zvratu, který současné pořádky v reakci na jejich fatální nedostatky nahradí…" dost zavání tím, co je (např.) na marxismu nejpseudovědečtějším, totiž formováním historických "zákonů", jako by šlo o zákony přírodní. Měli bychom ale úplně resignovat na hledání jakýchkoliv "pravidel" či "zákonitostí" a držet humanitní vědy jako přísně popisné? Myslím, že ne - tedy pokud si uvědomíme ten rozdíl oproti přírodním zákonům, totiž, že, co se týče společnosti, nejsou "pravidla" 'vždy-' a 'vše-'platné, a musí se k nim tedy přistupovat spíše jako k určitým "principům" či "modům", podle kterých se dějiny často mohou, ale někdy také nemusí odehrávat (asi jako když člověk se sadistickými sklony může, ale také nemusí ony sklony vybíjet na nevinných obětech, a nelze ho tudíž např. "preventivně" zavřít). To ostatně není nijak v rozporu s v článku citovaným "lidovým" varováním před nepoučením se z historie (Jakub Patočka tu možná záměrně opomíjí tu hezkou ironii, že výrok je často připisován Sartreovi, který sám měl s 'poučením z historie' opakovaně docela problém…). Jako jedno z takových dobrých 'poučení' bych viděl i výše citovanou větu o revolučním vytvářením principů pro následující éru, přinejmenším stejně důležitá se mi ale zdá myšlenka (jejímž autorem je Michel Foucault) že totiž právě proto, že revoluce vytváří nové paradigma, nejsme nikdy schopni předvídat, jaké to paradigma bude, neboť dokud ona revoluce neproběhne, jsme stále v zajetí paradigmatu 'před-revolučního', a nedokážeme si tudíž vůbec představit, jaké problémy budou řešit lidé v paradigmatu novém. Musím říct, že toto poučení pro mě, na rozdíl od Foucaulta, vždy bylo (v kombinaci s vědomím neplatnosti marxistické víry v zákonitě vždy positivní vliv revolucí na směřování dějin) spíš varováním - jak jsem ostatně vyjádřil už výše formou sugestivní otázky. Daleko raději bych si vybral v článku taktéž zaznivší motto "Drobná práce zlepšující veřejné poměry, anebo třeba jen zpomalující destrukci, má ale vždy cenu i sama o sobě."
Závěrem bych ještě rád upozornil na, zdá se mi, vnitřně rozpornou 'zásadu budoucím revolucionářům' č. 6. "Ekonomiku podřídit službě společnosti", kde se píše "demokracie nemůže být podřízena tržním vztahům" a zároveň "[k]apitalismus jako politický systém musí skončit". Pokud má skutečně demokracie stát nade vším (což je souhlasu-hodné), pak nelze a priori vyloučit žádný "politický systém" (pokud by nebyl s demokracií v přímém rozporu) a už vůbec ne žádný systém ekonomický, nýbrž právě musí se nechat na svobodné volbě hlasujících, který ze systémů bude zastáván, a mezi těmito systémy musí být ponechána znatelná pluralita.
Na to mi myslím (zákonitě - :) ) někdo namítne, že kapitalism v přímém rozporu s demokracií je. Já na to potom odpovím, že snad pokud ho onen dotyčný bere jako "politický systém", ale v tom případě mi musí vysvětlit, co to znamená (ho tak brát), protože dokud je v moci voličů vybrat si systém jiný (např. socialistický), je kapitalism systémem "ekonomickým" a ne "politickým". Pokud by mi poté tento člověk namítl, že kapitalism je politickým systémem proto, že za pomoci úplatků a lobbingu umožňuje výrazný podíl na politické moci lidem zdánlivě apolitickým, namítnu v odpověď, že to se ale přeci děje i v "nekapitalistických" systémech.
Jsem komunistka
Saša Uhlová
Je mi líto, pokud jsem Vás zklamal, ale mně se tato debata příliš konstruktivní nezdá... Neustále dokola musím opakovat, že nejsem žádný zatvrzelý pravičák, který touží umořit všechny hladem. Já se snažím diskutovat o komunismu, Vy mne osočujete ne z antikomunismu, ale z antisocialismu. Pokud se nedokážeme shodnout ani na tom, o čem se vlastně bavíme, jakápak je to konstruktivní debata?
Na Čapkův a na Strachotův článek jsem odkázal ne jako na nějaký objektivní historický výklad a neodkázal jsem na ně ani proto, že bych chtěl argumentovat autoritou. Odkázal jsem na ně, jelikož jsou to názory, se kterými se ztotožňuji a navíc jde o texty lépe napsané, než jak bych zvládl já.
Naprosto souhlasím, že článek Markéty Demlové je výrazně nevědecký až naivní. Pokud si však pozorně přečtete kontext, v jaké jsem na něj odkázal (to je právě to, co mi vadí - že se musím neustále opakovat), zjistíte, že jsem tak neučinil proto, že bych s ním chtěl nějak souhlasit, ale proto abych Vám dal v diskusi možnost skutečného dialogu mezi pravicí a levicí, po kterém zde bylo voláno. ...Protože dialog se mnou žádným takových není; nejsem pravolevě vyhraněný. Pokud odmítáte totalitu, v zásadě se asi na většině věcí shodneme (snad jim pouze každý jinak říkáme).
Snad se také shodneme na tom, že kdokoliv má právo ukončit v kteroukoliv chvíli vedený dialog a věnovat se jiným věcem, které považuje v danou chvíli za konstruktivnější (jako je například mytí nádobí, nebo věnování se svým blízkým...).
Řekl jsem, co si myslím, Vy jste řekli, co si myslíte. Děkuji Vám za Vaši kritiku, byla rozhodně konstruktivní a přiměla mne ne snad přímo přehodnotit, ale lépe přeformulovat své názory. Zdá se mi, že u Vás tomu bylo podobně. Jak vidno, ani jeden toho druhého stejně nepřesvědčí. Pokud chcete dále pokračovat v tomto čistě rétorickém cvičení, najděte si prosím jiného partnera. Pokud to chcete v "hardcore" variantě, vydejte se do odkázané diskuse na "idnes" osamoceně. Pokud byste snad chtěli dojít k nějakému kompromisnímu řešení, vydejte se tam společně.