Já nejsem Charlie, napsal Tomáš Halík, a vzbudil tím živou polemiku o svobodě slova a jejích hranicích. Hlavním Halíkovým argumentem, který následně rozvinul v debatě s Erikem Taberym, je, že svoboda musí být vyvážena odpovědností, což mimo jiné znamená citlivost pro druhého a jeho odlišný pohled na svět, víru a vnímání hodnot. Úcta k druhým podle Halíka není nižší hodnotou než svoboda tisku.

Je velmi dobře, že Tomáš Halík, ale podobně třeba i Václav Malý toto téma do diskuse vnesli. Je velmi dobře, že Halíkův článek vyvolal celou řadu polemických reakcí. A ačkoli s tím zřejmě mnozí nebudou souhlasit, je velmi dobře i to, že někdo vyslovil své „Já nejsem Charlie“ právě v této chvíli, kdy rozjitřené emoce po krvavém útoku označovaném již nyní za „evropské 11. září“ racionální úvaze příliš neprospívají.

Lidé, kteří si připnuli placku či ikonu s nápisem Je suis Charlie, tím jistě nechtěli všichni vyjádřit souhlas se vším, co, kdy a jak publikovali karikaturisté Charlie Hebdo. Pro mnohé je to prostě výraz solidarity se zavražděnými, s lidmi, kteří zacházeli pouze tužkou (byť ostře nabroušenou) a zahynuli kulkou ze samopalu. Pro jiné to znamená obecnou podporu pro svobodu tisku a vyjadřování a publikování svých názorů, která byla v osobě redaktorů „nezodpovědného“ (jak se sám označoval) časopisu brutálně napadena.