Rozhovor s M. C. Putnou: Svatý smích
Zuzana VlasatáZeptali jsme se Martina C. Putny, zda souhlasí s Tomášem Halíkem: Estetika Charlie Hebdo nás může uvádět do rozpaků. Její autoři ale navzdory tomu představují hrdiny a symboly naší kultury…
Karikatury časopisu Charlie Hebdo reprezentují velmi břitký a nekonformní proud politické satiry. V českých zemích nic srovnatelného neznáme, a jak můžeme sledovat z reakcí čtenářů a uživatelů sociálních sítí, pocit, že „něco takového“ má být esencí evropských hodnot, je pro mnohé velmi nekomfortní.
Katolický kněz a vysokoškolský pedagog Tomáš Halík pojmenoval tento mnohými sdílený pocit v pondělních Lidových novinách v komentáři Já nejsem Charlie. Literární historik Martin C. Putna to ale vidí jinak.
↗
„Smích na adresu mocností tohoto světa, ať církevních či světských, je svatý smích.“ Foto archiv Martina C. Putny
Uvádí vás — podobně jako Tomáše Halíka — oslava mrtvých členů redakce Charlie Hebdo coby hrdinů a symbolů naší kultury do rozpaků?
S kolegou Tomášem Halíkem většinou souhlasím, v tomto případě nikoliv. Mrtví členové redakce Charlie Hebdo jsou hrdinové a představují symboly naší kultury. Naše kultura je založena na svobodě vyznání, smýšlení a projevu. A bojovalo se za to dlouho a nesnadno.
Charlie Hebdo působí ve Francii — v té zemi, kde se mohlo ještě v půli 18. století popravovat za rouhání. Voltaire tehdy rozvinul několik publicistických kampaní na obranu lidí, souzených za rouhání náboženským symbolům, ale neuspěl. Popravili je.
Poučení z Voltairových časů, i z časů pronásledování křesťanů bolševickými režimy, i ze všech ostatních případů, kdy se světonázor opírá o politickou moc a o organizované násilí, je hořké, ale jasné: V náboženství nesmí být žádného donucení. Což ostatně najdeme i v Koránu...
Že se to ve většinově muslimských zemích často v praxi neuplatňuje (viz případy lidí souzených za konverzi od islámu ke křesťanství), je věc jiná, smutná. K žádnému zlepšení ovšem nedojdeme tím, že budeme ustupovat od našich principů.
Je Halíkovo přirovnání karikatur z Charlie Hebdo ke karikaturám Židů v antisemitském tisku na místě?
Ne. To je zcela nepřiměřené. Antisemitský tisk měl jeden konkrétní cíl. Označoval Židy za viníky utrpení světa. Charlie Hebdo si ale nedělá legraci jen z muslimů a netvrdí ani nenaznačuje, že „za všechno můžou machometáni“.
Charlie Hebdo si dělá legraci ze všech náboženství, pokud se jejich příslušníci chovají hovadsky, násilně a farizejsky. A také ze všech politiků, pokud si to za konkrétní výroky a činy zaslouží.
Je podle vás respekt k práci Charlie Hebdo jen otázkou vkusu, nebo především otázkou respektu ke svobodě projevu?
Profesoři Václav Černý nebo Jan Patočka se zastávali Plastiků, i když jim byla jejich hudba i jejich životní styl zcela cizí. A ze zmiňovaného Voltaira se cituje onen výrok: „Nesouhlasím s vámi, ale budu hájit vaše právo, hlásat vaše názory.“ Jednou jsem ten výrok našel zarámovaný na stěně v jedné kebabérii…
Objevují se názory, že bychom měli — přinejmenším s ohledem na to, co se stalo — přece jen karikatury Charlie Hebdo odsoudit s tím, že se jedná o přilévání oleje do ohně nenávisti mezi odlišnými kulturami. Souhlasíte?
Už sama úvaha, že bychom měli odsoudit karikatury, je přece obludná!
Kde vidíte vy osobně hranici svobodného projevu? Co je pro vás nepřijatelný druh humoru a zesměšnění — specificky, hovoříme-li o náboženství?
Myslím, že smích na adresu mocností tohoto světa, ať církevních či světských, je svatý smích. Je to smích, který strhává z piedestalu všechny modly, ověšené posvátnými tituly a nutící člověka: Budeš se nám klanět!
Různí lidé vyčetli z evangelia různé věci, já vyčetl toto: Bohu samému budeš se klanět. (Matouš 4,10). To říká Ježíš ďáblovi, když ten mu na poušti slibuje hory doly, jen když se mu pokloní. Boha nelze zesměšnit, ten se může leda smát pokusům o své zesměšnění. Co by to bylo za Boha, kdyby ho bylo možné zesměšnit!
Ale s lidmi je to jinak. Všechny instituce a všichni lidé pověření tituly a funkcemi mají tendenci proměňovat se v modly. Svatý smích a svatá neposlušnost mají výsostnou náboženskou funkci.
Tak jako provedly Pussy Riot v moskevském chrámu „punkovou modlitbu“ coby protest proti zrůdné alianci oficiální církve s Putinovým režimem, směje se i Charlie Hebdo. Drsně a bezohledně. Jinak to totiž nejde. Putinovi, stejně jako teroristům pokřikujícím „Alláhu akbar“, je třeba se smát do obličeje. Když se přestaneme smát, začneme se bát.
Diskuse
January 13, 2015 v 20.10
Oslovit Martina C.Putnu byl skvělý nápad a jeho reakce je přesná. Ten průvod v Paříži šel také po Boulevard Voltaire.
Voltaire též řekl: "Chci, aby můj správce, můj krejčí, lokaj a má žena sama věřili v Boha; myslím si, že budu méně okrádán a méně podváděn"
Nebylo to trochu pokrytecké?
Nebylo to trochu pokrytecké?
a ovšem také sarkastické. To je francouzská tradice, Boulevard Voltaire jako jedna z hlavních ulic opravdu může být jen v Paříži, Boulevard Marquis de Sade tam sice nemají, ale Sade je také uctíván.
January 13, 2015 v 21.21
Nechtěla jsem říct ani tak pokrytecké jako cynické.
January 13, 2015 v 21.50
Kdo by to byl dřív řekl, pane Kolaříku, že katolík bude hájit Voltaira, zatímco ateistka ho bude kritizovat? Svět je naruby.
PM
January 14, 2015 v 14.18
Resekularizace po česku jako projev konzervativní revoluce??
Nebo jde jen o okrajovou reakci neschopného chápat filosofii epochy osvícenství a z toho pramenící sekularizace.
Ve Francii a jinde demonstroval suverénní občan věrnost osvícenství a tudíž také sekularizaci. V sekularizované společnosti stojí na prvním místě respekt před svobodně se rozhodujícím jedincem, nikoliv respekt před religiozním, politickým ap. zdůvodněním.
Suverénní občan příkladně reflektuje válečná léta despocie a teroru jako doklad vlastního podílu na lidské schopnosti nepředstavitelného zla - sdílí poznání, že o něčem takovém prvotně rozhoduje a nese zodpovědnost jedinec.
Zdejší občan odkládá zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a subrozhodnutí (na základě rozhodnutí třetího) na hlavu nespravedlivé komunistické společnosti včera komunistů/kapitalistů dnes. Staví se tak do zcela opačné pozice - pozice oběti.
Trochu odlišná filosofie republikánské kultury ......řekl bych nejen Halíkovcům.
Ve Francii a jinde demonstroval suverénní občan věrnost osvícenství a tudíž také sekularizaci. V sekularizované společnosti stojí na prvním místě respekt před svobodně se rozhodujícím jedincem, nikoliv respekt před religiozním, politickým ap. zdůvodněním.
Suverénní občan příkladně reflektuje válečná léta despocie a teroru jako doklad vlastního podílu na lidské schopnosti nepředstavitelného zla - sdílí poznání, že o něčem takovém prvotně rozhoduje a nese zodpovědnost jedinec.
Zdejší občan odkládá zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a subrozhodnutí (na základě rozhodnutí třetího) na hlavu nespravedlivé komunistické společnosti včera komunistů/kapitalistů dnes. Staví se tak do zcela opačné pozice - pozice oběti.
Trochu odlišná filosofie republikánské kultury ......řekl bych nejen Halíkovcům.
ŠŠ
a Čehona stále je.....
JB
January 14, 2015 v 23.22
"I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it."
napsala v roce 1906 Evelyn Beatrice Hallová ve Voltairově biografii jako shrnutí jeho životního postoje. Tomáš Halík (a další) odráží spíš první část citátu, Erik Tabery a Martin Putna (a další) druhou, všichni ale i každý zvlášť odrážejí citát celý – a to je to podstatné.
Slýchávám, že Putna řekl v rámci kritiky Halíkova názoru, že „Václav Černý nebo Jan Patočka se zastávali Plastiků, i když jim byla jejich hudba i jejich životní styl zcela cizí.“ Mě se to ale jako kritika Halíka moc nezdá (a možná, že to tak Putna ani nemyslel, přestože to tak mnozí čtou), neboť Patočka asi stěží chodil s plackou „Jsem Magor Jirous“. Navíc charta vznikla v době, kdy se Plastiků nezastával téměř nikdo, zatímco nosit placku s Charliem se dnes dostalo téměř na hranu společenského kýče (který navíc hrozí zpolitisováním) – to se mi zdá jako poměrně zásadní rozdíl.
V těchto dnech, kdy se rozhodně nezdá, že by solidarity s Charlie Hebdo bylo málo, nevidím nic špatného ve snaze o poněkud méně patetické stanovisko. Kdyby Halík popíral právo karikaturistů na to, co dělali, nebo kdyby nějak relativisoval to, že se stali obětí nelidského zločinu, bylo by to samozřejmě něco jiného, on se, myslím, ale jen snaží zaujmout takový postoj, ke kterému se bude moci s čistým svědomím přihlásit i za půl roku.
Kromě toho (a to se mi zdá důležitější) upozorňuje, že bychom neměli vidět věci jen černobíle; že i když už odsoudíme někoho jako „bad guys“ (což např. v případě pařížských útoků poměrně dobře lze), neznamená to ještě, že protistrana je automaticky „good guys“ (což by si snad měl sám Halík -ale i všichni ostatní z obou táborů- připomenout třeba, až bude příště mluvit o rusko-ukrajinském konfliktu); nebo že bychom se vždy měli snažit hledět na věci „očima těch druhých“.
Slýchávám, že Putna řekl v rámci kritiky Halíkova názoru, že „Václav Černý nebo Jan Patočka se zastávali Plastiků, i když jim byla jejich hudba i jejich životní styl zcela cizí.“ Mě se to ale jako kritika Halíka moc nezdá (a možná, že to tak Putna ani nemyslel, přestože to tak mnozí čtou), neboť Patočka asi stěží chodil s plackou „Jsem Magor Jirous“. Navíc charta vznikla v době, kdy se Plastiků nezastával téměř nikdo, zatímco nosit placku s Charliem se dnes dostalo téměř na hranu společenského kýče (který navíc hrozí zpolitisováním) – to se mi zdá jako poměrně zásadní rozdíl.
V těchto dnech, kdy se rozhodně nezdá, že by solidarity s Charlie Hebdo bylo málo, nevidím nic špatného ve snaze o poněkud méně patetické stanovisko. Kdyby Halík popíral právo karikaturistů na to, co dělali, nebo kdyby nějak relativisoval to, že se stali obětí nelidského zločinu, bylo by to samozřejmě něco jiného, on se, myslím, ale jen snaží zaujmout takový postoj, ke kterému se bude moci s čistým svědomím přihlásit i za půl roku.
Kromě toho (a to se mi zdá důležitější) upozorňuje, že bychom neměli vidět věci jen černobíle; že i když už odsoudíme někoho jako „bad guys“ (což např. v případě pařížských útoků poměrně dobře lze), neznamená to ještě, že protistrana je automaticky „good guys“ (což by si snad měl sám Halík -ale i všichni ostatní z obou táborů- připomenout třeba, až bude příště mluvit o rusko-ukrajinském konfliktu); nebo že bychom se vždy měli snažit hledět na věci „očima těch druhých“.
January 15, 2015 v 8.39
S Voltairem, který brání právo říkat jiný názor, bych celkem souhlasila. Ale Voltaira, který sám nevěří v Boha a přitom zároveň chce, aby v něho věřila jeho žena plus další lidé (aby ho neklamali), bych nejraději poslala do ...
MP
On Voltaire v Boha věřil a ten výrok nebyl o Bohu, ale ďáblovi. Nevěřil v církve a v personifikaci zla (a abych předešel spekulacím páně kolaříka, tak kopula je právě jen výčtová).
January 15, 2015 v 12.07
Opsala jsem ten výrok z Treterova Nástinu evropského myšlení (tuším, že se ta kniha tak jmenuje). Ledaže by tam měl chybně místo Boha ďábla.
??
Mozna by se dalo s Halikem souhlasit, pokud by clovek nevedel, ze se pouze snazi ohrat polivcicku tech katolickych kruhu, kteri nenavidi svobodu slova stejne jako islamsti fanatici. Ti karikaturiste jsou nechutni a zneuzivaji svobodu slova. Svoboda slova by se mela "zregulovat". Copak z toho ten light motiv necitite ? Od toho uz je jen krucek k uzakoneni trestneho cinu urazky nabozenstvi, coz je cilem techto taky krestanu.
A jeste k "moralni integrite otce Halika.
" bych si osobně nikdy nepřipnul odznáček Já jsem Charlie; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami."
http://halik.cz/cs/tvorba/clanky-eseje/clanek/202/
"Vadila vám performance Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele a jejich „Bohorodičko, vyžeň Putina?“
Bylo to hodně nevkusné, samozřejmě. Určitě to zraňovalo city pravoslavných věřících, pro které chrámový prostor hraje coby předsíň nebes daleko větší roli než v západní křesťanské tradici. Na druhou stranou jsem souzněl s kritikou Putina."
http://halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/clanek/188/
Pokud necitite pri porovnani techto dvou textu ten dvoji pristup (dvoji metr), pak si sve postoje tezko vysvetlime.
A jeste jedna ukazka z rozhovoru.
"V tom zmíněném článku básník a teolog Adam Borzič tvrdí, že o sociální nerovnosti, která se stává dominantním křesťanským tématem, toho od vás moc neslyšíme. Nejste spíš knězem pro střední vrstvy?
Každý člověk je limitován prostředím, v němž vyrůstal. V mém případě to bylo prostředí humanitně orientovaných intelektuálů, literátů, umělců. V univerzitním prostředí se cítím jako ryba ve vodě. A proto je celkem logické, že v církvi jsem dostal na starost vybudovat a vést akademickou farnost. Prostředím lidové, venkovské zbožnosti nijak nepohrdám. Ale kdybych měl působit ve venkovské farnosti, tak bych byl z toho trochu nešťastný a lidé by byli nešťastní ze mne.
To zní přece jen poněkud elitářsky.
Ale já se neuzavírám před světem chudých. Už jako tajně vysvěcený kněz jsem pracoval coby terapeut alkoholiků a narkomanů v pražském Apolináři. Tito lidé zpravidla postupně přicházejí o zdraví, majetek, rodiny, o sebeúctu – jsou to nejchudší z nejchudších. I v naší farnosti se stýkám s bezdomovci, dopisuji si s několika vězni. Ale kdybych si začal hrát na matku Terezu, tak by to bylo dost komické."
Pominu, ze se Halikovi socialni otazka zuzuje na alkoholiky. Ponekud sokujici sdeleni, muze pro nektere byt to , ze v " prostředí humanitně orientovaných intelektuálů, literátů, umělců, v univerzitním prostředí", ve kterem se Halik pohybuje socialni problemy nejsou tematem. Inu knize ma k lidu blize.
Pan Borzic zajiste nemel na mysli, ze Halik nedrzi sluzby v armade spasy. Snad se mnou budete souhlasit, ze A. Borzic mel na mysli, ze v Halikovych textech nehraje socialni tematika roli. Halikovo dopisovani z vezni, je v jeho pripade na urovni zbohatlika, ktery o sobe prohlasuje, ze je socialne citici, nebot pri ceste na msi hodil zebrakovi do klobouku par minci.
Jeho pritel miliardar Sekyra, ostatne socialni tematiku patrne rovnez nepreferuje.
A jeste k "moralni integrite otce Halika.
" bych si osobně nikdy nepřipnul odznáček Já jsem Charlie; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami."
http://halik.cz/cs/tvorba/clanky-eseje/clanek/202/
"Vadila vám performance Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele a jejich „Bohorodičko, vyžeň Putina?“
Bylo to hodně nevkusné, samozřejmě. Určitě to zraňovalo city pravoslavných věřících, pro které chrámový prostor hraje coby předsíň nebes daleko větší roli než v západní křesťanské tradici. Na druhou stranou jsem souzněl s kritikou Putina."
http://halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/clanek/188/
Pokud necitite pri porovnani techto dvou textu ten dvoji pristup (dvoji metr), pak si sve postoje tezko vysvetlime.
A jeste jedna ukazka z rozhovoru.
"V tom zmíněném článku básník a teolog Adam Borzič tvrdí, že o sociální nerovnosti, která se stává dominantním křesťanským tématem, toho od vás moc neslyšíme. Nejste spíš knězem pro střední vrstvy?
Každý člověk je limitován prostředím, v němž vyrůstal. V mém případě to bylo prostředí humanitně orientovaných intelektuálů, literátů, umělců. V univerzitním prostředí se cítím jako ryba ve vodě. A proto je celkem logické, že v církvi jsem dostal na starost vybudovat a vést akademickou farnost. Prostředím lidové, venkovské zbožnosti nijak nepohrdám. Ale kdybych měl působit ve venkovské farnosti, tak bych byl z toho trochu nešťastný a lidé by byli nešťastní ze mne.
To zní přece jen poněkud elitářsky.
Ale já se neuzavírám před světem chudých. Už jako tajně vysvěcený kněz jsem pracoval coby terapeut alkoholiků a narkomanů v pražském Apolináři. Tito lidé zpravidla postupně přicházejí o zdraví, majetek, rodiny, o sebeúctu – jsou to nejchudší z nejchudších. I v naší farnosti se stýkám s bezdomovci, dopisuji si s několika vězni. Ale kdybych si začal hrát na matku Terezu, tak by to bylo dost komické."
Pominu, ze se Halikovi socialni otazka zuzuje na alkoholiky. Ponekud sokujici sdeleni, muze pro nektere byt to , ze v " prostředí humanitně orientovaných intelektuálů, literátů, umělců, v univerzitním prostředí", ve kterem se Halik pohybuje socialni problemy nejsou tematem. Inu knize ma k lidu blize.
Pan Borzic zajiste nemel na mysli, ze Halik nedrzi sluzby v armade spasy. Snad se mnou budete souhlasit, ze A. Borzic mel na mysli, ze v Halikovych textech nehraje socialni tematika roli. Halikovo dopisovani z vezni, je v jeho pripade na urovni zbohatlika, ktery o sobe prohlasuje, ze je socialne citici, nebot pri ceste na msi hodil zebrakovi do klobouku par minci.
Jeho pritel miliardar Sekyra, ostatne socialni tematiku patrne rovnez nepreferuje.
JP
Pane Buráni, to přirovnání s nošením placky s nápisem "Jsem Magor Jirous" Janem Patočkou je opravdu velice trefné! :-D
Jakož i Vaše konstatování, že většina těch, kdo se vyjadřují k danému konfliktu (či v něm zaujímají ten či onen postoj), chce vidět jenom jeho jednu nebo druhou stranu.
Přičemž ovšem tuto výtku bych dost dobře nesměroval právě na Halíka: ten neupírá právo vyjadřoval vlastní názor; on se obrací jenom proti tomu, aby toto právo bylo zneužíváno ve vulgární a obhroublé znevažování jakýchkoli hodnot. Což je podle všeho přesně to, co ona tiskovina činila, a i nadále činit hodlá.
Jakož i Vaše konstatování, že většina těch, kdo se vyjadřují k danému konfliktu (či v něm zaujímají ten či onen postoj), chce vidět jenom jeho jednu nebo druhou stranu.
Přičemž ovšem tuto výtku bych dost dobře nesměroval právě na Halíka: ten neupírá právo vyjadřoval vlastní názor; on se obrací jenom proti tomu, aby toto právo bylo zneužíváno ve vulgární a obhroublé znevažování jakýchkoli hodnot. Což je podle všeho přesně to, co ona tiskovina činila, a i nadále činit hodlá.
JP
Pane Petrasku, píšete, že "v sekularizované společnosti stojí na prvním místě respekt před svobodně se rozhodujícím jedincem", a že tento postoj vede k pocitu odpovědnosti onoho individua za dění ve společnosti (například i za válku).
Zní to napohled přesvědčivě; ale není tomu ve skutečnosti přesně naopak? Není to právě ta sekularizovaná společnost, která jednotlivci umožňuje plně se vyvázat ze své vlastní odpovědnosti za cokoli, schovat se v anonymitě davu, a veškerou svou odpovědnost za stav tohoto světa odsunout na příslušné politické orgány?
Vždyť cokoliv se děje špatného v tomto světě - který z těchto našich sekularizovaných, od všeho osvobozených občánků řekne: Tak tohle je moje vina, já jsem spoluvinen že něco takového trpím, že něco takového dopouštím? - Nikoli; v očích tohoto občánka za všechno může někdo jiný: vláda, parlament, politika vůbec, případně mezinárodní koncerny.
V nesekularizovaném světě člověk nese odpovědnost - alespoň! - za to, že a zda zachovává určitá mravní přikázání, anebo všeobecněji za to, zda uchovává jako dobré dílo Boží svět.
V sekularizovaném (a mám teď na mysli: v a b s o l u t n ě sekularizovaném, tedy i od všech nadřazených mravních hodnot "emancipovaném") světě prostě už není nic, k čemu by bylo možno pociťovat, k čemu by bylo možno vztahovat nějaký vyšší pocit vlastní odpovědnosti.
Jestli se ten či onen jedinec přece jenom rozhodne cítit se odpovědným dejme tomu za stav ve vlastním státě či ve vlastní vesnici - je to právě čistě jenom jeho vlastní osobní rozhodnutí, jeho libovůle. Může se pro tuto odpovědnost rozhodnout; ale stejně tak se z ní může kdykoli vyvázat, v tom mu nemůže naprosto nikdo - a především naprosto nic - bránit.
Zní to napohled přesvědčivě; ale není tomu ve skutečnosti přesně naopak? Není to právě ta sekularizovaná společnost, která jednotlivci umožňuje plně se vyvázat ze své vlastní odpovědnosti za cokoli, schovat se v anonymitě davu, a veškerou svou odpovědnost za stav tohoto světa odsunout na příslušné politické orgány?
Vždyť cokoliv se děje špatného v tomto světě - který z těchto našich sekularizovaných, od všeho osvobozených občánků řekne: Tak tohle je moje vina, já jsem spoluvinen že něco takového trpím, že něco takového dopouštím? - Nikoli; v očích tohoto občánka za všechno může někdo jiný: vláda, parlament, politika vůbec, případně mezinárodní koncerny.
V nesekularizovaném světě člověk nese odpovědnost - alespoň! - za to, že a zda zachovává určitá mravní přikázání, anebo všeobecněji za to, zda uchovává jako dobré dílo Boží svět.
V sekularizovaném (a mám teď na mysli: v a b s o l u t n ě sekularizovaném, tedy i od všech nadřazených mravních hodnot "emancipovaném") světě prostě už není nic, k čemu by bylo možno pociťovat, k čemu by bylo možno vztahovat nějaký vyšší pocit vlastní odpovědnosti.
Jestli se ten či onen jedinec přece jenom rozhodne cítit se odpovědným dejme tomu za stav ve vlastním státě či ve vlastní vesnici - je to právě čistě jenom jeho vlastní osobní rozhodnutí, jeho libovůle. Může se pro tuto odpovědnost rozhodnout; ale stejně tak se z ní může kdykoli vyvázat, v tom mu nemůže naprosto nikdo - a především naprosto nic - bránit.
PM
January 15, 2015 v 15.02
Zodpovědnost suverenního individua ve většinově akceptovaném pluralitním režimu
vzniká jako přirozený projev občanského úsilí o svobodný prostor otevřené konkurence odlišných víceméně uznávaných světonázorů ku prospěchu vlastní orientace a společenskému konsensu.
Suverénní občan - je v zodpovědnosti zasítěn- trendy řečeno
Nesuverénní občan - neznalý, či odmítající status suveréna, popř. občan destruktivní povahy, napomáhá k ucelení obrazu společenského rozpoložení............ pokud nezíská většinu a občanskou suverenitu prohlásí za trestuhodnou.
Suverénní občan - je v zodpovědnosti zasítěn- trendy řečeno
Nesuverénní občan - neznalý, či odmítající status suveréna, popř. občan destruktivní povahy, napomáhá k ucelení obrazu společenského rozpoložení............ pokud nezíská většinu a občanskou suverenitu prohlásí za trestuhodnou.
MP
Zkuste to spíš s Voltairem než s příručkami :-)
Jinak ten výrok o ďablovi, resp. čertovi je v Čechách dost známý. Měl ho rád Josof Jungmann a nikdo by si to nepamatoval, kdyby mu to opakovaně nevyčetl o dvě generace později Masaryk jako "frivolní voltairianství".
Jinak ten výrok o ďablovi, resp. čertovi je v Čechách dost známý. Měl ho rád Josof Jungmann a nikdo by si to nepamatoval, kdyby mu to opakovaně nevyčetl o dvě generace později Masaryk jako "frivolní voltairianství".
To je podle mě stěžejní otázka Halíkova názoru a nesouhlasu dalších osobností jako M. C. Putna.
Ten zde napsal: "Všechny instituce a všichni lidé pověření tituly a funkcemi mají tendenci proměňovat se v modly. Svatý smích a svatá neposlušnost mají výsostnou náboženskou funkci."
Ten časopis, který, bohužel taky neznám, a do minulých dnů ho znalo jen velmi málo lidí, je teď, bohužel, taky modla. A navíc modla, která je velice populární a vykazuje zisk, jak jinde napsal pan Macháček. Tím, že uděláme ze svobody vyznání fetiš a budeme povrchně demonstrovat za nějaké "evropské hodnoty", ve kterých jsme sami velmi nejisti, tak se od našeho Boha vzdalujeme více, než vraždící muslim od svého Alláha.
Současná hysterická kampaň "Je suis Charlie" zatím dokazuje jen vyprázdněnost hodnot v euroatlantické civilizaci a neukojitelnou touhu po naplněnosti něčím autentickým. Placka "Je suis Charlie" je jen náhražka, která přináší prospěch pouze partikulárním zájmům. Mnohým však vyhovuje - novinářům, neoliberálním kapitalistům, evropské ultrapravici i putinovskému režimu.
Ten zde napsal: "Všechny instituce a všichni lidé pověření tituly a funkcemi mají tendenci proměňovat se v modly. Svatý smích a svatá neposlušnost mají výsostnou náboženskou funkci."
Ten časopis, který, bohužel taky neznám, a do minulých dnů ho znalo jen velmi málo lidí, je teď, bohužel, taky modla. A navíc modla, která je velice populární a vykazuje zisk, jak jinde napsal pan Macháček. Tím, že uděláme ze svobody vyznání fetiš a budeme povrchně demonstrovat za nějaké "evropské hodnoty", ve kterých jsme sami velmi nejisti, tak se od našeho Boha vzdalujeme více, než vraždící muslim od svého Alláha.
Současná hysterická kampaň "Je suis Charlie" zatím dokazuje jen vyprázdněnost hodnot v euroatlantické civilizaci a neukojitelnou touhu po naplněnosti něčím autentickým. Placka "Je suis Charlie" je jen náhražka, která přináší prospěch pouze partikulárním zájmům. Mnohým však vyhovuje - novinářům, neoliberálním kapitalistům, evropské ultrapravici i putinovskému režimu.
January 15, 2015 v 18.21
Ano, pane Ungere, taky si myslím, že ta kampaň jen dokazuje touhu po jakési aspoň chvilkové jednotě, tedy po podobném masovém vyznavačství - po něčem, co je právě u těch muslimů zesměšňováno, ačkoliv se dobře ví, že islám byl vždycky vyznáván skupinově, nikoli individuálně, a tedy má nutně jistou totalitární tendenci, a že pro některé lidi je individuální víra něco těžko realizovatelného.
ŠŠ
existovat člověk, pro něhož je individuální víra realizovatelná?
Tedy člověk, jenž si dovoluje věřit mimo kteroukoli církev, instituci, organizaci, (stranu, modlu, módu.......atd.)?
Navíc je zároveň ochoten nést za svůj názor odpovědnost tím, že tuto individuální víru neskrývá?
Tedy člověk, jenž si dovoluje věřit mimo kteroukoli církev, instituci, organizaci, (stranu, modlu, módu.......atd.)?
Navíc je zároveň ochoten nést za svůj názor odpovědnost tím, že tuto individuální víru neskrývá?
PM
January 16, 2015 v 23.17
Ano paní Šprynarová existuje mnoho takových individuí
kteří se vyskytovali/doprovázeli řadu poznaných/nepoznaných civilizací, a byli v diametrálním rozporu s tmelící ideologií. Jedním z té množiny civilizací/tmelících ideologií a těch kteří si dovolili částečně věřit mimo, je nám důvěrně známý Ježíš Nazaretský............. řekl bych.
Jestliže vaše otázka platí člověku v post-feudálním prostředí a bezbožnému, tak bych mínil, že individuální neskrývaná víra existuje........řekl bych, že je možná, ale i v jakkoliv otevřené společnosti je vždy doprovázena pocitem/stavem výlučnosti/společenské neslučitelnosti (nejen Kafka).
Jestliže vaše otázka platí člověku v post-feudálním prostředí a bezbožnému, tak bych mínil, že individuální neskrývaná víra existuje........řekl bych, že je možná, ale i v jakkoliv otevřené společnosti je vždy doprovázena pocitem/stavem výlučnosti/společenské neslučitelnosti (nejen Kafka).
MP
takže klidně i časopis Charlie Hebdo, ačkoli to, co jsem viděl, mi nepřipadá nevkusné a řekl bych, že nejde o urážky Mohameda, nýbrž islámských fanatiků a teroristů, což je zásadní rozdíl...
Jinak se ale připojuji k Halíkovi - a také papeži Františkovi, když říkají (zcela obecně), že bychom měli být v karikování kdečeho citlivější, zejména ve vztahu k muslimům. Měli bychom respektovat - když chceme a právěm od nich přizpůsobení - alespoň to, že oni ještě na rozdíl od nás berou své náboženství vážně, asi tak, jak brali Evropané křesťanství před sekularizací. Neměli bychom tedy zbytečně urážet a provokovat takto lacině.
Ale samozřejmě, platí Voltairův výrok. Přestože nemusím s nějakým karikaturistou souhlasit, budu vždy bránit jeho právo na svobodu a odsuzovat jakýkoli pokus o mocenskou regulaci svobody projevu, natož násilné činy proti ní.
Jinak se ale připojuji k Halíkovi - a také papeži Františkovi, když říkají (zcela obecně), že bychom měli být v karikování kdečeho citlivější, zejména ve vztahu k muslimům. Měli bychom respektovat - když chceme a právěm od nich přizpůsobení - alespoň to, že oni ještě na rozdíl od nás berou své náboženství vážně, asi tak, jak brali Evropané křesťanství před sekularizací. Neměli bychom tedy zbytečně urážet a provokovat takto lacině.
Ale samozřejmě, platí Voltairův výrok. Přestože nemusím s nějakým karikaturistou souhlasit, budu vždy bránit jeho právo na svobodu a odsuzovat jakýkoli pokus o mocenskou regulaci svobody projevu, natož násilné činy proti ní.
ŠŠ
odpovědi pana Petráska na mou otázku, bývá existence lidí, kteří realizují svou víru mimo zavedené ideologie a zvyklosti sice možná, ale jak historie ukazuje, nebývá dovolena.
Takový člověk, pokud chce takový být dnes , buď nesmí existovat, což je politika jednoho rádoby velkého chalifátu (a dalších států). nebo alespoň si má uvědomit, že by existovat neměl, což je politika jednoho rádoby velkého prezidenta (a jiných veřejných činitelů).
Takový člověk, pokud chce takový být dnes , buď nesmí existovat, což je politika jednoho rádoby velkého chalifátu (a dalších států). nebo alespoň si má uvědomit, že by existovat neměl, což je politika jednoho rádoby velkého prezidenta (a jiných veřejných činitelů).
??
Na rozdil od informatika z Mnichova povazuji za samozrejmost , ze kazdy clovek at uz clen nebo neclen cirkve proziva svou viru vnitrne zcela individualne. Cirkve jsou organizace, ktere nam zprostredkovavaji pocit spolecenstvi s lidmi, kteri jsou stejneho vyznani a umoznuji nam provadet spolecne ritualy, ktere upevnuji pocity ze jsme cleny tohoto spolecenstvi. Nas vlastni vnitrni vztah k Bohu je, byl a bude individualni, protoze kazdy z nas je jedinecny a neopakovatelny. Realizovat svou individualni viru v ramci cirkvi se se pokouseli a pokouseji mystici (domnivam se, ze existuji ve vsech monoteistickych nabozenstvich). Pravdu ma p. Petrasek v tom, ze jejich cinnost nebyla a neni zadouci. Protoze se pohybujeme v krestanskem svete, uvedu jen namatkou mistra Eckhardta a sv. Jana od krize. K tomu ze mystikove nejsou zadouci ani dnes pridam jeden internetovy drb. Udajne Karmelitanske nakladatelstvi koupilo prava na vydavani sv. Jana od krize, aby zabranilo propagaci jeho myslenek. Mozna je to drb, faktem je ze jsem zjistoval jeho dostupnost a posledni vydani jsem objevil v r. 1995.
JP
K příspěvku pana Ungera: naprostý souhlas. A doplnil bych jenom tolik, že k a ž d é naše jednání či projevy by měly mít své hranice - alespoň pokud je vypouštíme do veřejného prostoru. Protože všechny naše akty zde zanechávají své - jen obtížně anebo vůbec ne smazatelné - stopy.
Tyto hranice ovšem nejsou pevné, vždycky je nutno je hledat znovu a znovu, v daném případě zde samozřejmě existuje konflikt mezi právem na - třeba i ostrou - satiru, a mezi postulátem slušnosti a dobrých mravů. Vše hovoří pro to, že inkriminovaná tiskovina tuto hranici daleko překročila, a pod záminkou satiry pěstovala jenom nechutnosti.
-----------------------------------
Ještě poznámka k onomu "svatému smíchu" M.C. Putny: ano, smích může být opravdu osvobozující, může být "svatý" jako zbraň proti diktátorům, fundamentalistům a deformovaným kreaturám všeho druhu; ale už jsem napsal, že smích může být také velice zlý, hloupý a jedovatý. M.C. Putna si celou záležitost až příliš zjednodušuje, když chce vidět jenom tu jednu stránku smíchu (a výsměchu), a ne tu druhou, odvrácenou, falešnou.
Tyto hranice ovšem nejsou pevné, vždycky je nutno je hledat znovu a znovu, v daném případě zde samozřejmě existuje konflikt mezi právem na - třeba i ostrou - satiru, a mezi postulátem slušnosti a dobrých mravů. Vše hovoří pro to, že inkriminovaná tiskovina tuto hranici daleko překročila, a pod záminkou satiry pěstovala jenom nechutnosti.
-----------------------------------
Ještě poznámka k onomu "svatému smíchu" M.C. Putny: ano, smích může být opravdu osvobozující, může být "svatý" jako zbraň proti diktátorům, fundamentalistům a deformovaným kreaturám všeho druhu; ale už jsem napsal, že smích může být také velice zlý, hloupý a jedovatý. M.C. Putna si celou záležitost až příliš zjednodušuje, když chce vidět jenom tu jednu stránku smíchu (a výsměchu), a ne tu druhou, odvrácenou, falešnou.
JP
To je sice zajímavý popis i d e á l n í h o stavu, pane Petrasku; ale má otázka v zásadě směřovala k tomu, kde tohoto ideálního občana r e á l n ě vzít.
Přesněji řečeno, kde tohoto ideálního, to jest - v názorové pluralitě setrvale zodpovědného - občana vzít právě za těch podmínek, kdy vůdčím heslem dané společnosti a jejího politického systému je princip n e z o d p o v ě d n o s t i.
Opakuji ještě jednou: základním heslem liberální (či spíše: liberalistické) demokracie je právě toto: dělej si co chceš, mysli si co chceš, hlásej si co chceš (ať jsou to třeba i ty sebevětší nesmysly) - nikdo na tebe ohledně kvality a zodpovědnosti tvých názorů a tvého konání nemůže vznášet jakékoli požadavky, neboť by to odporovalo posvátnému zákonu absolutní svobody jednotlivce.
Anebo, to celé jednou jedinou větou: kde vzít zodpovědného občana ve světě, který je založen na egoismu nikomu nezodpovědného soukromého individua?
Přesněji řečeno, kde tohoto ideálního, to jest - v názorové pluralitě setrvale zodpovědného - občana vzít právě za těch podmínek, kdy vůdčím heslem dané společnosti a jejího politického systému je princip n e z o d p o v ě d n o s t i.
Opakuji ještě jednou: základním heslem liberální (či spíše: liberalistické) demokracie je právě toto: dělej si co chceš, mysli si co chceš, hlásej si co chceš (ať jsou to třeba i ty sebevětší nesmysly) - nikdo na tebe ohledně kvality a zodpovědnosti tvých názorů a tvého konání nemůže vznášet jakékoli požadavky, neboť by to odporovalo posvátnému zákonu absolutní svobody jednotlivce.
Anebo, to celé jednou jedinou větou: kde vzít zodpovědného občana ve světě, který je založen na egoismu nikomu nezodpovědného soukromého individua?
January 17, 2015 v 12.59
Neomezená svoboda může nakonec požírat sebe sama. Pravděpodobně totiž bude tajným službám povoleno sledovat lidi ještě mnohem více, důkladněji a ve větším rozsahu, než dosud. Zatímco si tedy někteří budou užívat neomezené svobody slova, budou jiní za svá neprozíravá slova podezíráni, ne-li přímo zatýkáni, jako tom píše M. Hekrdla v A2larm-u.
"Zatímco se Valls dušoval, že americký Patriot Act nechce, ve zrychlených „protiteroristických“ řízeních byli odsouzeni čtyři nezletilí Francouzi za „podporu terorismu“ – za pubertální poznámky na Facebooku a Twitteru. A nejméně pět desítek dalších lidí, kterým se vysmekl jazyk a na chvíli běžel kaluž nekaluž; například řidič, jenž na výzvu dvou policistů odmítl přeparkovat, řka: „Doufám, že jste teď na řadě!“ Nejsem si zcela jist, zda už „nebručí“ nějaký hostinský za to, že na obraz císaře pána sraly mouchy."
(http://a2larm.cz/2015/01/tohle-je-valka-pochopte/)
"Zatímco se Valls dušoval, že americký Patriot Act nechce, ve zrychlených „protiteroristických“ řízeních byli odsouzeni čtyři nezletilí Francouzi za „podporu terorismu“ – za pubertální poznámky na Facebooku a Twitteru. A nejméně pět desítek dalších lidí, kterým se vysmekl jazyk a na chvíli běžel kaluž nekaluž; například řidič, jenž na výzvu dvou policistů odmítl přeparkovat, řka: „Doufám, že jste teď na řadě!“ Nejsem si zcela jist, zda už „nebručí“ nějaký hostinský za to, že na obraz císaře pána sraly mouchy."
(http://a2larm.cz/2015/01/tohle-je-valka-pochopte/)
January 17, 2015 v 14.09
Dobrá, tak abych nevzpomínala „jakýsi alarm“, dám odkaz na Deník Referendum:
„Podle čtvrteční zprávy bylo jen v Paříží za uplynulý týden zadrženo 54 osob, jež měly údajně útoky obhajovat, anebo jinak vyjadřovat podporu terorismu.
Velkou pozornost budí zejména případ známého komika-provokatéra Dieudonného, který byl zatčen ve středu v souvislosti se svými výroky na Facebooku údajně podporujícími terorismus. I řada dalších veřejně vystupujících osobností přitom vyjádřila obavy z nových opatření, s jejichž pomocí by měl stát v budoucnu snáze zakročovat proti těm, kdo podobné útoky nějak nepřijatelně komentují. „
(http://denikreferendum.cz/clanek/19561-francie-tyden-po-utocich-pohnuta-svorna-ale-zejmena-ostrazita)
Jinak, pane Kolaříku, já nechci svobodu slova omezovat, jen si myslím, že by někdy lidem neškodilo se trochu víc mírnit v jejím projevu.
Aby se pak nemuselo zatýkat za „nepřijatelné komentování“.
„Podle čtvrteční zprávy bylo jen v Paříží za uplynulý týden zadrženo 54 osob, jež měly údajně útoky obhajovat, anebo jinak vyjadřovat podporu terorismu.
Velkou pozornost budí zejména případ známého komika-provokatéra Dieudonného, který byl zatčen ve středu v souvislosti se svými výroky na Facebooku údajně podporujícími terorismus. I řada dalších veřejně vystupujících osobností přitom vyjádřila obavy z nových opatření, s jejichž pomocí by měl stát v budoucnu snáze zakročovat proti těm, kdo podobné útoky nějak nepřijatelně komentují. „
(http://denikreferendum.cz/clanek/19561-francie-tyden-po-utocich-pohnuta-svorna-ale-zejmena-ostrazita)
Jinak, pane Kolaříku, já nechci svobodu slova omezovat, jen si myslím, že by někdy lidem neškodilo se trochu víc mírnit v jejím projevu.
Aby se pak nemuselo zatýkat za „nepřijatelné komentování“.
PM
je mi neznámý. Jsou mi ale známy ústavy a zákony chránící vratký režim liberální demokracie před totálním náporem egoismu nikomu nezodpovědného soukromého individua.
Pokud je většina občanské společnosti ochotna takovouto námahu podstoupit, tak bych řekl že je tvořena víceméně zodpovědnými a suverénními občany
Suverenita i svoboda je v čisté formě známa pouze bohům ..........bych podotkl.
Pokud je většina občanské společnosti ochotna takovouto námahu podstoupit, tak bych řekl že je tvořena víceméně zodpovědnými a suverénními občany
Suverenita i svoboda je v čisté formě známa pouze bohům ..........bych podotkl.
January 17, 2015 v 14.58
To bych musela posoudit konkrétní případ a vědět o tom trochu víc. "Sympatie k terorismu" mohou být někdy opravdu jen neškodným pubertálním vtipem.
January 17, 2015 v 15.32
Ale humor Charlie Hebdo je nejen "neškodný", nýbrž dokonce "svatý".
PM
promluvil pane Poláčku - http://youtu.be/ACvbhrEotqI ............
trochu nepohodlně dlouze, ale parciálně i velmi jasně promluvil.
trochu nepohodlně dlouze, ale parciálně i velmi jasně promluvil.
JP
No dobře, pane Petrasku, podívejme se napřed na toho Dürrenmatta.
Napřed ale pro ostatní, které by tato záležitost snad mohla také zajímat, ale nejsou mocni německého jazyka: v roce 1990 obdržel V. Havel ve Švýcarsku státní cenu, a laudatio přednesl známý švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt. Nuže, Dürrenmatt je známý svým kritickým postojem vůči onomu napohled tak dokonalému švýcarskému "pořádku", který je ve skutečnosti nakonec jenom koloběhem nekonečného mechanického reprodukování sama sebe. Svou řeč počal připomínkou Havlova věznění, aby pak přešel na hodnocení životních podmínek a způsobů ve Švýcarsku. Život v této zemi přirovnal k vězení, kde vězni jsou (napohled) svobodní, ale zároveň uchycení, uzavření ve svých vlastních stereotypech. A jejich strážci jsou... No vlastně zbyteční, protože ti vězni hlídají sami sebe, vězni jsou zároveň strážci a naopak. A celá tato "dialektika" vězňů a strážců se nakonec neomezuje jenom na samotné Švýcarsko, to je jenom obzvlášť dokonale fungujícím případem onoho způsobu života, který je ovládán a diktován kapitálem, konzumem a osobním prospěchem.
Potud tedy dobře, je bezpochyby záhodno F. Dürrenmattovi vyslovit uznání za jeho kritický postoj.
Jenže, pane Petrasku: nemohu si pomoci, ale to celé na mě nakonec působilo asi tak, jako ona proslulá "komunální satira" za socialismu. Totiž v tom ohledu, že ono se sice jakoby kritizuje - ale nakonec se to tak nějak nemyslí doopravdy vážně. Kritizují se symptomy, projevy systému - ale přes veškerý verbální radikalismus, nikdy se nepřikročí ke skutečnému činu. Jak sám Dürrenmatt konstatoval, všechny ty negativní vlastnosti systému byly už mnohokrát popsány a pojmenovány. Ano, byly popsány a pojmenovány už tisíckrát, a - nezměnilo se naprosto nic!! A tak to Dürrenmatt popsal a pojmenoval po tisící a prvé - a nestalo se zase nic! A už je to celého čtvrt století, a my tu máme pořád ten samý systém "vězení ve svobodě", pořád ten samý systém kapitálu, trhu a konzumu, který si naprosto podřídil svět člověka!
A tak není možno se vyhnout otázce, jakou vlastně má cenu takovýto - byť i bezpochyby duchaplný - kriticismus, když jeho výsledkem není naprosto žádná reálná změna. A nakonec je nutno si i položit otázku, jestli to všechno nakonec není - jenom jedna velká h r a na kriticismus. Sejde se vybrané - ovšemže státotvorné - publikum, prominentní autor přednese čtvrthodinový humorný projev na některé chybičky a závady stávajícího státního a společenského uspořádání, všichni přítomní se zasmějí, zatleskají - a pak jdou domů, aby zase n a d á l e plnili ty své role vězňů a svých vlastních strážců!
Takovýto "kriticismus" nevytváří skutečné pnutí, ze kterého by měl či mohl vzejít impuls ke skutečným, zásadním změnám; takovýto ryze verbální kriticismus naopak hraje roli pojistného ventilu, který vypustí přebytečnou páru, aby se napětí poněkud uvolnilo, a celý ten odlidštěný a odcizený systém kapitálu, trhu, konzumu a formální demokracie mohl fungovat o to nerušeněji.
Celý ten Dürrenmattův projev se sice blýskal duchaplnými šermířskými výpady proti systému - ale ve skutečnosti bylo jeho poselství hluboce konzervativní, jeho obrana "lidských práv" byla především osobní obranou proti povinnosti, nějak zásadně změnit jak stávající svět, tak ale především sám sebe.
Takže, pane Petrasku, tolik k tomu hlasu (pseudo)odpovědného občana.
Napřed ale pro ostatní, které by tato záležitost snad mohla také zajímat, ale nejsou mocni německého jazyka: v roce 1990 obdržel V. Havel ve Švýcarsku státní cenu, a laudatio přednesl známý švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt. Nuže, Dürrenmatt je známý svým kritickým postojem vůči onomu napohled tak dokonalému švýcarskému "pořádku", který je ve skutečnosti nakonec jenom koloběhem nekonečného mechanického reprodukování sama sebe. Svou řeč počal připomínkou Havlova věznění, aby pak přešel na hodnocení životních podmínek a způsobů ve Švýcarsku. Život v této zemi přirovnal k vězení, kde vězni jsou (napohled) svobodní, ale zároveň uchycení, uzavření ve svých vlastních stereotypech. A jejich strážci jsou... No vlastně zbyteční, protože ti vězni hlídají sami sebe, vězni jsou zároveň strážci a naopak. A celá tato "dialektika" vězňů a strážců se nakonec neomezuje jenom na samotné Švýcarsko, to je jenom obzvlášť dokonale fungujícím případem onoho způsobu života, který je ovládán a diktován kapitálem, konzumem a osobním prospěchem.
Potud tedy dobře, je bezpochyby záhodno F. Dürrenmattovi vyslovit uznání za jeho kritický postoj.
Jenže, pane Petrasku: nemohu si pomoci, ale to celé na mě nakonec působilo asi tak, jako ona proslulá "komunální satira" za socialismu. Totiž v tom ohledu, že ono se sice jakoby kritizuje - ale nakonec se to tak nějak nemyslí doopravdy vážně. Kritizují se symptomy, projevy systému - ale přes veškerý verbální radikalismus, nikdy se nepřikročí ke skutečnému činu. Jak sám Dürrenmatt konstatoval, všechny ty negativní vlastnosti systému byly už mnohokrát popsány a pojmenovány. Ano, byly popsány a pojmenovány už tisíckrát, a - nezměnilo se naprosto nic!! A tak to Dürrenmatt popsal a pojmenoval po tisící a prvé - a nestalo se zase nic! A už je to celého čtvrt století, a my tu máme pořád ten samý systém "vězení ve svobodě", pořád ten samý systém kapitálu, trhu a konzumu, který si naprosto podřídil svět člověka!
A tak není možno se vyhnout otázce, jakou vlastně má cenu takovýto - byť i bezpochyby duchaplný - kriticismus, když jeho výsledkem není naprosto žádná reálná změna. A nakonec je nutno si i položit otázku, jestli to všechno nakonec není - jenom jedna velká h r a na kriticismus. Sejde se vybrané - ovšemže státotvorné - publikum, prominentní autor přednese čtvrthodinový humorný projev na některé chybičky a závady stávajícího státního a společenského uspořádání, všichni přítomní se zasmějí, zatleskají - a pak jdou domů, aby zase n a d á l e plnili ty své role vězňů a svých vlastních strážců!
Takovýto "kriticismus" nevytváří skutečné pnutí, ze kterého by měl či mohl vzejít impuls ke skutečným, zásadním změnám; takovýto ryze verbální kriticismus naopak hraje roli pojistného ventilu, který vypustí přebytečnou páru, aby se napětí poněkud uvolnilo, a celý ten odlidštěný a odcizený systém kapitálu, trhu, konzumu a formální demokracie mohl fungovat o to nerušeněji.
Celý ten Dürrenmattův projev se sice blýskal duchaplnými šermířskými výpady proti systému - ale ve skutečnosti bylo jeho poselství hluboce konzervativní, jeho obrana "lidských práv" byla především osobní obranou proti povinnosti, nějak zásadně změnit jak stávající svět, tak ale především sám sebe.
Takže, pane Petrasku, tolik k tomu hlasu (pseudo)odpovědného občana.
JP
January 17, 2015 v 20.39
Absolutní svoboda jednotlivce a princip odpovědnosti
Takže, pane Petrasku, "posvátný zákon absolutní svobody jednotlivce" je Vám neznámý; ale zato "Jsou mi ale známy ústavy a zákony chránící vratký režim liberální demokracie před totálním náporem egoismu nikomu nezodpovědného soukromého individua."
No dobře; tak si ale položme otázku, k d e se tady vlastně vzalo to "nikomu nezodpovědné soukromé individuum"? Spadlo z nebe? Anebo ho naopak vyslal ne zemi ďábel, jako svého agenta pro lovení duší? Toto "absolutně nezodpovědné individuum" - není snad ono nejvyšším principem p r á v ě všech těch liberálně-demokratických ústav, na které Vy se odvoláváte? Není právě tohle ten zcela zásadní rozdíl obou historicky konkurujících systémů, že totalitní komunismus pod heslem nadřazených hodnot a "třídních zájmů" jednotlivci vzal jeho osobní svobody, zatímco liberální režim je ryzím opakem, to jest popírá platnost jakýchkoli nadřazených hodnot ve jménu ničím nezpochybnitelné "svobody", totiž nevázanosti a neodpovědnosti individua?
A nejsou nakonec všechny ty "ústavy a zákony chránící vratký režim liberální demokracie před totálním náporem egoismu nikomu nezodpovědného soukromého individua" jenom zoufalým a křečovitým - a velice pokryteckým - pokusem n á s l e d n ě hasit ten požár, který samy vyvolaly? Všechny tyto liberální demokracie přece samy vypustily člověka ze všech jeho vazeb, povinností a odpovědností vůči společnosti, vůči zájmům celku - aby pak horečně musely zabraňovat naprostému chaosu, naprosté džungli v mezilidských a společenských vztazích, tím že zavádějí a l e s p o ň ty nejzákladnější povinnosti a normy chování?
Jenže to všechno je prostě už pozdě, jakmile se jednou v y p u s t í s m e č k a, jakmile se člověku řekne a povolí "dělej si přece co chceš, nikdo ti do toho nemá co mluvit" - pak už je smečka utržená ze řetězu, už okusila chuti masa trhaného z oběti, a nikdo ji už nevrátí zpátky, pak už je jenom možno postavit kolem ní ohradu, zavřít ji do kotce, ale tu mentalitu smečky z ní už nikdo nedostane.
Takže, pane Petrasku, tolik k zabsolutizování svobody lidského individua v liberálně-demokratických politických zřízeních.
No dobře; tak si ale položme otázku, k d e se tady vlastně vzalo to "nikomu nezodpovědné soukromé individuum"? Spadlo z nebe? Anebo ho naopak vyslal ne zemi ďábel, jako svého agenta pro lovení duší? Toto "absolutně nezodpovědné individuum" - není snad ono nejvyšším principem p r á v ě všech těch liberálně-demokratických ústav, na které Vy se odvoláváte? Není právě tohle ten zcela zásadní rozdíl obou historicky konkurujících systémů, že totalitní komunismus pod heslem nadřazených hodnot a "třídních zájmů" jednotlivci vzal jeho osobní svobody, zatímco liberální režim je ryzím opakem, to jest popírá platnost jakýchkoli nadřazených hodnot ve jménu ničím nezpochybnitelné "svobody", totiž nevázanosti a neodpovědnosti individua?
A nejsou nakonec všechny ty "ústavy a zákony chránící vratký režim liberální demokracie před totálním náporem egoismu nikomu nezodpovědného soukromého individua" jenom zoufalým a křečovitým - a velice pokryteckým - pokusem n á s l e d n ě hasit ten požár, který samy vyvolaly? Všechny tyto liberální demokracie přece samy vypustily člověka ze všech jeho vazeb, povinností a odpovědností vůči společnosti, vůči zájmům celku - aby pak horečně musely zabraňovat naprostému chaosu, naprosté džungli v mezilidských a společenských vztazích, tím že zavádějí a l e s p o ň ty nejzákladnější povinnosti a normy chování?
Jenže to všechno je prostě už pozdě, jakmile se jednou v y p u s t í s m e č k a, jakmile se člověku řekne a povolí "dělej si přece co chceš, nikdo ti do toho nemá co mluvit" - pak už je smečka utržená ze řetězu, už okusila chuti masa trhaného z oběti, a nikdo ji už nevrátí zpátky, pak už je jenom možno postavit kolem ní ohradu, zavřít ji do kotce, ale tu mentalitu smečky z ní už nikdo nedostane.
Takže, pane Petrasku, tolik k zabsolutizování svobody lidského individua v liberálně-demokratických politických zřízeních.
JP
Paní Hájková, jestli zdrojem Vašich úvah na toto téma není nic jiného nežli vývody M. Hekrdly, pak bych byl na Vašem místě opravdu velmi opatrný v tom, brát tato tvrzení jako objektivní fakt. M. Hekrdla je mistr v překrucování skutečnosti, jeho nenávist vůči (kapitalistickému) systému si nezadá s posedlostí právě oněch islámských fundamentalistů.
Opravdu by bylo napřed zapotřebí přesně vědět, jakých jednání se oni zadržení a obžalovaní (respektive odsouzení) skutečně dopustili; a také, k jakým trestům byli odsouzeni.
Jestli někdo jenom vyjádřil čistě verbálně své sympatie s oním - bezpochyby barbarským - činem, pak to bezpochyby může spadat pod paragraf "schvalování trestného činu", který je obsažen v té či oné formě víceméně v trestním zákoníku každé země. Ale troufal bych si s velkou jistotou tvrdit, že jenom za takovýto čistě verbální projev ve Francii nikdo "nebručí", nýbrž že se to odbyde jenom určitou finanční sankcí. (Pokud by se nejednalo o vyloženého recidivistu.)
Opravdu by bylo napřed zapotřebí přesně vědět, jakých jednání se oni zadržení a obžalovaní (respektive odsouzení) skutečně dopustili; a také, k jakým trestům byli odsouzeni.
Jestli někdo jenom vyjádřil čistě verbálně své sympatie s oním - bezpochyby barbarským - činem, pak to bezpochyby může spadat pod paragraf "schvalování trestného činu", který je obsažen v té či oné formě víceméně v trestním zákoníku každé země. Ale troufal bych si s velkou jistotou tvrdit, že jenom za takovýto čistě verbální projev ve Francii nikdo "nebručí", nýbrž že se to odbyde jenom určitou finanční sankcí. (Pokud by se nejednalo o vyloženého recidivistu.)
JP
Nedá se nic dělat, ale pro tentokrát se musím korigovat: jak jsem se právě dočetl, ve Francii bylo skutečně už několik osob odsouzeno za svůj vyjádřený (souhlasný) postoj k vraždě novinářů z "Charlie Hebdo" k "citelným" trestům odnětí svobody. Stalo se tak na základě teprve nedávno přijatého protiteroristického zákona, a obžaloba zněla na "podporu terorismu".
Což o to, i když se takovéto rozsudky za pouze verbálně vyjádřený souhlas s oněmi vraždami mohou zdát přespříliš přísné, pohybují se nicméně v rámci platného práva.
Co už ale více může vzbudit pochybnosti o tom, jestli se ve Francii svoboda názoru neuplatňuje selektivním způsobem, je fakt, že několik zaměstnanců v jedné firmě dostalo nemalé potíže, když odmítli zúčastnit se minuty ticha za zabité. V onom zdroji, kde jsem se o tom dočetl, bohužel nebylo blíže specifikováno, o jaké "potíže" se jednalo, a jestli se jednalo o akci úřadů, anebo jenom oné firmy.
Což o to, i když se takovéto rozsudky za pouze verbálně vyjádřený souhlas s oněmi vraždami mohou zdát přespříliš přísné, pohybují se nicméně v rámci platného práva.
Co už ale více může vzbudit pochybnosti o tom, jestli se ve Francii svoboda názoru neuplatňuje selektivním způsobem, je fakt, že několik zaměstnanců v jedné firmě dostalo nemalé potíže, když odmítli zúčastnit se minuty ticha za zabité. V onom zdroji, kde jsem se o tom dočetl, bohužel nebylo blíže specifikováno, o jaké "potíže" se jednalo, a jestli se jednalo o akci úřadů, anebo jenom oné firmy.
+ Další komentáře