Moudrou a poučnou úvahu o zákonných a morálních hranicích náboženských postojů předložil čtenářům DR religionista Ivan Štampach. V komentáři k ustanovení trestního zákoníku o podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§356) ale napsal, že zákon stíhá v tomto ustanovení podněcování k nenávisti a k omezování práv a svobod lidí mimo jiné kvůli náboženství, ale že „nenáboženské přesvědčení tam zmíněno není“, takže dodal, asi s trpkou ironií, že „ u něj zřejmě podněcovat k nenávisti lze“.
Jenže nelze, respektive podněcování k nenávisti nebo k omezování práv a svobod lidí je trestné obecně, nejen kvůli přesvědčení, například náboženskému, politickému apod. Co je pak oprávněná kritika, co satira (karikatura) a co už naopak je trestný útok, ať už hanobení, nebo podněcování, musí odlišit státní zástupce a pak soud, většinou na základě ustálené (a zveřejněné) judikatury. Jen připomenu, že slovní nebo dokonce fyzický útok na někoho – na jednotlivce či na skupinu lidí – pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, pro jeho národnost, pro jeho politické přesvědčení či vyznání, byl podle francouzského vzoru doplněn, že ona rasa, národnost, přesvědčení či vyznání mohou být jak skutečné, tak i domnělé.
A české obohacení evropského práva asi před dvanácti lety, i v oblasti netrestní, je v tom, že vedle národnosti, přesvědčení a vyznání se nyní všude doplňuje, že trestné či jinak zavrženíhodné jsou útoky nejen kvůli vyznání, ale i kvůli tomu, že útok směřuje vůči osobě, která je (opět skutečně či domněle) bez vyznání. To jsem se pak i já, dodávám bez ironie, začal cítit bezpečněji než v roce 1992. Tehdy se nějací skinheadi chystali zmlátit mého nezletilého syna proto, že jim nechtěl odpovědět na otázku, zda je anarchista nebo žid, když nosí černý klobouk. A nebýt jeho sestry, která se ho zastala, asi by ho i zmlátili. Policejní orgán nám tehdy položil při výslechu otázku, zda jsme židi. Mylně se domníval, že zákon chrání před útoky židy…

"Náboženství s autoritářským, vševládným Bohem a s člověkem, jehož hlavní ctností má být slepá poslušnost, si zaslouží kritiku, včetně satiry a včetně karikatur. A nejen zaslouží, potřebuje ji. Potřebuje, aby ho někdo demaskoval. Potřebuje to, protože si pak snad dá pozor, kam je autoritářské pojetí Boha vede. Díky kritice objevuje své lepší stránky."
Jistě, kritika je cenná - zejména, je-li kvalitní.
A žádná poctivá kritika, ale dokonce ani trapné karikatury Bohu neublíží.
Ale určitou formou zesměšňování lze ubližovat lidem, kteří jsou tím napadáni v nejcitlivější sféře své bytosti. To už taková legrace není. A dokonce to není ani ospravedlnitelné svobodou. Protože svoboda druhé trápit není ničím, co by se mělo hájit.
Bohužel tento aspekt je už desítky let v té naší civilizaci docela vesele ignorován. Komunistický režim do dělal záměrně, ale liberální demokracie tím podrývá své základy.

Pro jistotu dodávám, že nic neospravedlňuje vraždění lidí, ani na pařížskou událost nelze použít pravidlo o přiměřené sebeobraně. To, jak jednali vrazi, je právě příklad NEPŘIMĚŘENÉ OBRANY. Proto jsou to VRAZI.

Ten článek Štěpána Romualda Roba je z roku 2006.

Velice děkuji panu Zajícovi za přesně vystižený pohled na tuto smutnou událost. A jsem moc rád, že tato slova přichází z katolického prostředí. Stejně výstižný článek jako je komentář pana Zajíce napsal Tomáš Halík "Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří odpovědnost."

Zde je odkaz: http://www.lidovky.cz/halik-ja-nejsem-charlie-ke-svobode-totiz-patri-zodpovednost-pqy-/nazory.aspx?c=A150112_153452_ln_nazory_hm

S přáním krásného dne, Jiří Vyleťal

To vyjádření papežského stolce, které cituje pan Štampach, není reakcí na nedávné události, je z roku 2012. Nevím o tom, že by týdeník Charlie kritizoval papež František, zejména ne teď.

Vyjádření tiskového střediska Svatého stolce bez uvedení data znovu publikoval právě v souvislosti s atentátem na Christnetu Romuald Štěpán Rob. Stanovisko ukazuje, jak se postoje vedení římskokatolicé církve prudce mění. Její nové stanovisko v článku uvádím hned na to. Čtěte další věty. :-)

Ty následující věty jsem četl. Zdálo se mi, že zapšklé rekce vycházejí spíš od českých katolických činitelů, například české redakce radia Vatikán, Halíka atd. můžu se ovšem mýlit. V sekulární sféře je rozdíl mezi komentáři u nás a ve Francii či Německu podobný.

ale liberální demokracie trápí jinak.
Míníte pane Zajíci .....Komunistický režim do dělal záměrně, ale liberální demokracie tím podrývá své základy..........
Řekl bych spíše...... komunismus podryl základy liberální demokracie utajením všeho co obnáší liberální demokracie. Tím jsou mimo jiné i mnohdy bolestivé požadavky, kladené na suverenitu občana, na jeho schopnost chápat a zacházet s frontální kritikou v sekulárním, pluralitním režimu.
Neschopnost využívání otevřené konkurence odlišných víceméně uznávaných světonázorů ku prospěchu vlastní orientace a společenskému konsensu, je ryzí dědictví uzavřených společností........jsem si na cestách evropou povšiml.

Myslím, že věcí, o kterou tu běží, není jen podněcování k nenávisti a k omezování práv a svobod. Nejde jen o to, že se nesmí podněcovat vůči osobě s vyznáním, ale ani vůči osobě bez vyznání, jak píše P.Uhl. Nezapomínáme se tak trochu ptát: Kdo jsme my, my tolerantní stoupenci nepodněcování? Vždyť přece nejde o požadavek nepodněcovat vůči nikomu, ani vůči tak či onak věřícím, ani vůči nevěřícím tomu ani onomu, resp. nevěřícím ničemu.
Jsme Evropany, kteří stojí mimo všechny kulturní (tj. také náboženské) tradice? Nebo se k evropské tradici hlásíme, protože cítíme a víme, co nám říká I. Štampach připomenutím „Božské skutečnosti, která … je spíše Světlem, Dechem, Životem, Smyslem a Nadějí“ a které se proto „žádná satira nedotkne“?
Ivan Štampach nabádá, ba podněcuje k hlubšímu zamyšlení – nejen o nás, ale také o nás.

"Ale určitou formou zesměšňování lze ubližovat lidem, kteří jsou tím napadáni v nejcitlivější sféře své bytosti. To už taková legrace není. A dokonce to není ani ospravedlnitelné svobodou. Protože svoboda druhé trápit není ničím, co by se mělo hájit. "

Tak mne napadlo p. Zajic, ze oni ti ublizeni a utrapeni jsou vlastne jen lide, jejichz vira za moc nestoji. Opravdu verici, to vnima v duchu slov p. Stampacha - "Božské skutečnosti, která nepotřebuje trůny a podobné harampádí, která je spíše Světlem, Dechem, Životem, Smyslem a Nadějí, se žádná satira nedotkne." Takze nebojme se vericich, vericim jsou ti satirici ukradeni, bojme se tech pochybujicich.

právě jsem si v Událostech ČT poslechl jeho vyjádření. Bylo přesvědčivé, uměřené i rozhodné a radikální. Rád bych ho citoval, ale na svou paměť se nespolehnu.

Všichni svržení bohové nemuseli být nutně totalitní kosmičtí diktátoři. Aspoň ne ti literární. Napadá mě příklad Peruna z Havlíčkova Křestu svatého Vladimíra, který si stěžuje na lidi:
„Ten chce zdraví, ta chce děti,
ten nemá co jísti,
ti zas, abych nedovolil
ve fabrikách přísti.
Ten mne prosí, bych mu hlídal
louky a osení,
ten zas chce, abych pomáhal
krávì při telení.
Ten chce zimu, ten chce teplo,
ten zas časy jiné,
jeden chce mít žito drahé
a druhý laciné
Jeden sedlák prosí o dešť,
zasít kousek lenu,
druhý prosí hezké časy,
by měl sucho k senu.“
To všechno po něm lidé chtějí, aby zařídil.
Takový bůh si nakonec nutně musí říct: Dejte mi všichni svatý pokoj a přijďte za mnou, až budete aspoň v něčem jednotní. Jinak bych se kvůli vám udřel.

Napsal jsem:
"Ale určitou formou zesměšňování lze ubližovat lidem, kteří jsou tím napadáni v nejcitlivější sféře své bytosti. To už taková legrace není. A dokonce to není ani ospravedlnitelné svobodou. Protože svoboda druhé trápit není ničím, co by se mělo hájit. "
A Pavel Kuchejda na to:
"Tak mne napadlo p. Zajic, ze oni ti ublizeni a utrapeni jsou vlastne jen lide, jejichz vira za moc nestoji. Opravdu verici, to vnima v duchu slov p. Stampacha - "Božské skutečnosti, která nepotřebuje trůny a podobné harampádí, která je spíše Světlem, Dechem, Životem, Smyslem a Nadějí, se žádná satira nedotkne." Takze nebojme se vericich, vericim jsou ti satirici ukradeni, bojme se tech pochybujicich."

I kdyby to tak bylo, jak tu tvrdí Pavel Kuchejda - totiž že víra těch, kteří jsou určitým typem kritiky svého náboženství zraňováni, je nekvalitní - PŘESTO nic neopravňuje druhé, aby je kvůli tomu trápili. Bezcitnost k trápení druhých je v každém případě zlem. Mohou být jistě situace, kdy nezbývá pro řešení nějaké konfliktní situace určité trápení způsobit (podobně, jako když lékař operuje, aby zachránil aspoň život), ale pak to rozhodně nelze provádět se zdůvodněním postaveným na SVOBODĚ PROJEVU, nýbrž na LÁSCE K BLIŽNÍMU. Takové trápení je oprávněn působit jen ten, kdo současně sám toto trápení druhého vnímá a do určité míry sám prožívá.

Nadutá bezohlednost k určitému typu prožívání a k určitým skupinám lidí, tak charakteristická pro neoliberalismus, je - jak vidno - vlastní i určitému typu levicového sekularismu.

Na závěr ještě připomínám, že trpět zesměšňováním těch, k nimž má věřící hluboký vztah (příkladně Ježíše či jeho matky Marie), může přece i ten, kdo má víru docela pevnou a dobře postavenou.
Normálnímu citlivému člověku přece není jedno, když někdo zesměšňuje jeho otce, matku, sourozence či děti. A normální věřící (aspoň klasických monoteistickch náboženství) má minimálně podobný vztah k některým ústředním bytostem (či personalitám) své víry.
Bylo by na čase, aby to dnešní "neznabohové" (ten termín pěkně používal Vítězslav Gardavský) aspoň respektovali, když už to nejsou schopní pochopit. ;-)