Okamura a autorita šoku

Tomio Okamura na útok v Charlie Hebdo rychle zareagoval výzvou k legislativním změnám. Pokud nás Okamura varuje před radikalismem, měli bychom poslechnout a varovat se před Okamurou samotným.

11052500_822414334473845_8358016332219219881_n_2_

Lukáš Senft

12.01.2015 09:06

Související

Na tragickou událost v redakci Charlie Hebdo reaguje celý mediální svět. A reaguje i Tomio Okamura. Ambice jeho výzvy k ostatním politikům jsou natolik vysoké, že je třeba pojmenovat jeho přístup a ideologickou metodologii.

Okamura řekl Parlamentním listům, že se „dlouhodobě snaží prosazovat myšlenky, které by vedly k omezení možnosti šíření extremismu a terorismu u nás.“ Hnutí Úsvit chce zpřísnit imigrační zákon a také chystá novelu zákona o církvích, neboť podle Okamury je „stav takový, že musíme málem uznat každou církev, která požádá o uznání a vůbec se tu nerozlišuje radikalismus.“ Okamura se zmínil i o možné změně Ústavy.

Peklo jsou ti… kdo vlastně?
Okamura tedy začíná svůj postup zpochybňováním některých legislativních opatření. Ovšem zákony postihující terorismus již v české sbírce zákonů samozřejmě existují a dokonce za tzv. teror je možno uložit výjimečný trest. A Okamurova představa zákona o církvích nemůže koexistovat s demokratickými principy. Jeho přístup totiž míří k automatické kriminalizaci jakéhokoli náboženského projevu muslimů.

Samotnému pojmu islám by takový zákon připsal teroristickou podstatu, když by význam tohoto slova hegemonizovala menšinová extremistická reprezentace tohoto náboženství. Zákon by se tak stal nástrojem perzekučního vyloučení: nejprve by bylo třeba detekovat, zda se dotyčný nehlásí k islámu a teprve poté by si zasloužil ochranu nebo pomoc zákona.


Okamurova snaha vytvořit z mediálního prostoru soukromou kliniku s šokovou „terapii“ je výzvou pro novináře, komentátory, občany i pro politické představitele. Foto FB Tomia Okamury

Francouzský filosof Alain Badiou píše o takových tendencích: „Před našima očima dochází ke komunitarizaci veřejného prostoru, k rezignaci na transcendentní neutralitu zákona. Zákon by se tak přesunul pod kontrolu ,národního‘ modelu zbaveného jakéhokoli reálného principu kromě principu perzekuce, k níž zavazuje. Je opuštěn jakýkoli univerzální princip a ověřování identity, které je vždy jen policejním trikem, by mělo předcházet definici či aplikaci zákona.“

Skrze rasistické vtipy bychom si měli uvědomovat nepříjemné vlastnosti naší společnosti. Okamurovy výroky by se tak snadno daly ilustrovat parafrází karikatury, která reaguje na útok v redakci Charlie Hebdo. Obrázek znázorňuje teroristy, kteří střílí do domu, v němž sídlí redakce „rouhačského“ deníku, ovšem střely proletí budovou a rozstřílí mešitu stojící hned za ní.

Okamura podobně útočí na obecnou představu teroristy, důsledkem by ale bylo především zasažení demokratických principů. Ačkoli snad Okamurovy výzvy ke změně legislativy nebudou brány vážně, jejich vliv nebude ukončen prostým odmítnutím. Jejich síla je ve zvyšování hladiny celospolečenské paniky.

Soukromá klinika šokové terapie
K popsání struktury takových vlivů můžeme použít termín šoková doktrína. Teorii využití šoků popsala psychiatrie již v polovině 20. století. Jedná se o umenšení psychické odolnosti jedince tím, že je působením šoku paralyzována jeho schopnost rozhodovat se. Toto ochrnutí rozhodovacích kapacit vytváří vjemové prázdno. V této situaci je pak jedinec cíleně přetížen vlnou podnětů a informací.

Tento chaoticky stav částečně vymaže vědomí a jedinec se navrací do infantilního stadia – prožívá svou symbolickou smrt a stává se z něj tabula rasa. Není prakticky schopný samostatného orientovaní se nebo kognitivního mapování své pozice. Velmi snadno a poslušně pak přijme nabízený světonázor. Poslušnost zmateného infantilního individua je pak udržována skrze strach a konstantní nejistotu (této technice se ostatně také říká shock and awe – šok a bázeň).

Tento postup později přijala i CIA a začlenila jej do svých výslechových příruček. Manuál Kubark dokonce popisuje, že při správném (různě omezeném) dávkování vjemů začne subjekt inklinovat k tomu, aby vyšetřovatele pojímal jako otcovskou autoritu.

Naomi Klein popisuje využití této strategie friedmanovskými neoliberály a její začlenění do korporátní politiky. Nicméně strukturu této metodologie můžeme vidět i v působení Tomia Okamury.

Do raněného a traumatizovaného vnímání diváků a čtenářů zpráv o masakru v Charlie Hebdo vkročil Okamura s rychlou reakcí. Vybízí k mnoha krokům, o jejichž realizaci nemůže být přesvědčen ani on sám. Nicméně zahlcuje média apelem plným zásadních a pro fungování státu určujících termínů – ty zpochybňuje a vytváří panickou obavu z vratkosti našeho státního uspořádání („Musíme si uvědomit, že Evropané bojují o přežití.“).

V této uměle přiživené tuzemské atmosféře obav poté vyniká právě Tomio Okamura jako jediný zodpovědný a rázný představitel státní otcovské autority – jedině on se nebojí čelit krizi a zachránit tak bojácné občany.

Pro zpřesnění popisu Okamurovy strategie připomeňme Kantovo rozlišení soukromého a veřejného rozumu. Obvyklé chápání těchto slov je u Kanta obráceno: veřejně používá rozum jedinec, který přednese svůj fundamentální názor před publikem, které je schopno kritiky. Skrze ni je pak možno v dialogické rozpravě dospět k rozumnému názoru, konsenzu.

Naopak soukromé užití rozumu se týká monologických výroků sledujících utilitární cíle, které jsou zaměřené na vlastní užitek v politické, tržní nebo pracovní sféře. Okamura je poslanec. Jeho výroky musí být tedy chápány jako nutně zatížené ambicemi politického boje - Okamura z něho však není schopen vystoupit.

Proti perverzi idejí
Okamurova snaha vytvořit z mediálního prostoru soukromou kliniku s šokovou „terapii“ je výzvou pro novináře, komentátory, občany i pro politické představitele. Jejich úkolem je odstranit tendence taktiky shock and awe ze seriózních debat a zamezit tak překrytí pojmu demokracie jakýmkoli pojmem, který vymezuje modus operandi naší republiky jako stroje na paušalizaci viny a vytváření nepřítele, jehož perzekuce bude stejně snadná jako neopodstatněná.

Nejde o střet islámských a křesťanských hodnot. Sebevražedné atentáty jsou v rámci islámu prakticky novým fenoménem, který se objevuje až ve druhé polovině 20. století. Muslimové si cení mučedníků, kteří položili život za víru (ostatně stejně jako třeba katolická církev), nicméně také odsuzují sebevraždu. Fúze mučednictví a sebevraždy a jejich interpretace optikou teroristických organizací nereprezentuje víru muslimů.

Je to ideologie vymknutá z kloubů. Stejně tak Okamurův identitářský nacionalismus nemůže představovat věrnost „evropským hodnotám“. Jde jen o perverzi univerzalistických demokratických principů ve službách partikulární demagogie. Jsme na stejné straně s muslimy, jejichž náboženství je extrémní menšinou dezinterpretováno – i my musíme hájit cenné ideje před jejich ideologickým převrácením.

Zneužití traumatizující situace k vydobytí autoritativní pozice patří mezi taktiky extremistů. Pokud nás Okamura varuje před radikalismem, měli bychom poslechnout a varovat se před Okamurou samotným.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.