Mučedníci nebo falanga?

Ivan Štampach

Konflikty s jinými náboženstvími křesťanství doprovázely už do samotného počátku. Jak je na tom dnes ve vztahu k islámu? Obě tyto náboženské mocnosti, které společně zahrnují polovinu lidstva, jsou dobře vyzbrojeny a jsou bojechtivé.

Z prvních tří století křesťanství se tradují historicky částečně doložené zprávy o pronásledování křesťanů. Římská říše, v níž skoro všichni žili, se počítalo s náboženskou růzností. Z náboženské plurality vystupovali Židé a křesťané svým radikálním důrazem na Boží jedinost a jedinečnost.

Masový útok na Židy se odehrál např. v Alexandrii r. 38. Zachovaná zmínka u antického autora Suetonia uvádí o Neronovi, že vypudil Židy z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje. Někteří křesťanští autoři to spojují s ne dost dobře doloženým pronásledováním křesťanů, ke kterému mělo dojít za císaře Nerona pravděpodobně r. 64 po velkém požáru Říma. Možná v té době byli křesťané spíše směrem v judaismu. Další pronásledování nastalo za císaře Diokleciána v létech 302 a 303.

Jako mučedníci, vlastně původně jako svědkové víry bylo ctěni křesťané, kteří odmítli vzdát se křesťanské příslušnosti, zejména tím, že by obětovali kadidlo géniovi císaře. Oslavovala se jejich věrnost a trpělivost. Vždy se zdůrazňovalo, že se nemstili pronásledovatelům za příkoří, stejně jako jejich Mistr, sám Ježíš.

Obdiv k mučedníkům poslední vlny pronásledování poněkud zpochybňuje to, že o osm let později byly dekrety proti křesťanům odvolány a o další dva roky později, r. 313 vydali západní imperátor Konstantin a jeho východořímský spoluvladař Licinius reskript, jímž vyhlašují toleranci všech náboženství.

Křesťanství tam není výslovně zmiňováno, ale šlo zejména o ně. Velmi rychle se stalo náboženstvím preferovaným a zároveň řízeným z nejvyšších státních míst. Biskupové, z nichž někteří ještě pamatovali pronásledování, byli ochotni o dvacet let později přistoupit na státní trestání zastánců jiného náboženského přesvědčení, konkrétně stoupenců poražené nauky alexandrijského presbytera Areia.

Různé podoby soužití náboženství přežívají až do současnosti. Foto Sara D., Flickr

Spolu s pronásledováním jinak smýšlejících křesťanů nedalo na sebe dlouho čekat pronásledování stoupenců původních antických kultů, nejprve omezení jejich svobody projevu, pak uzavření chrámů a posléze různé násilné tresty. Byli označeni opovržlivým výrazem pohané.

Chtělo se tím naznačit, že inteligentní obyvatelé měst vědí, která bije, a přiklonili se včas k náboženství, které zajišťuje vzestup, kdežto hloupý vesničan, latinsky paganus neví, co se v ideové oblasti právě nosí. Říše, která se stala křesťanskou, často pronásledovala Židy. Hrubými antisemitskými výpady proslul např. Jan Zlatoústý (cařihradský patriarcha 398-403). Z církve pronásledované se záhy stala církev pronásledující. Jejími dějinami se táhne široká šmouha krve a popele.

V některých křesťanských regionech, zejména ve východním Středomoří se od 7. století začíná prosazovat islám. Křesťané konvertují k novému náboženství. Židé a křesťané se měli pod islámskou vládou různě, např. za raných maurských vládců v Al Andalúsu (na Pyrenejském poloostrově) v 8. a 9. století docházelo také díky spolupráci tří náboženství a etnik k mohutnému kulturnímu rozvoji, který ovlivnil křesťanskou Evropu. Nastal pokrok v urbanizaci, vzdělání, matematice, medicíně a filosofii. Později tam a jinde v islámském světě se měli křesťané hůře.

V novověku se různé křesťanské církve zejména v návaznosti na koloniální expanzi prosadily jako menšinové v zemích s převládajícím hinduismem a buddhismem. Někdy následovaly vojáky a obchodníky a po podrobení těchto zemí na poli válečném a ekonomickém došlo k podmanění duší. Někdy misionáři spíše připravovali půdu pro prosazení evropské nadvlády nad asijskými mocnostmi. Ty se pak bránily, někdy krutě na účet prostých domácích křesťanů, kteří nechtěli být nástrojem cizí moci.

Konflikt pokračuje, ale jinak

Různé podoby soužití náboženství přežívají až do současnosti. V mnoha zemích mohou křesťané svobodně působit. Jinde jsou vnímáni jako domácí kolaboranti neokoloniálního ovládání těchto zemí. Někdejší protikoloniální síly se tehdy spojily s radikálně pojatým reformním sunnitským islámem, zejména se školou salafija a chovali se vůči křesťanům, ale ještě víc vůči západním sekulárním lidem nesnášenlivě.

Dnešní konflikt, pokud k němu někde dochází, už má jiný charakter. Dvě mohutné náboženské mocnosti představující společně polovinu lidstva jsou dobře vyzbrojeny a jsou bojechtivé. Útoky islámských militantů na západní nebo západem dosazené instituce, ale i na domácí křesťany jsou časté. Nelze však zamlčet ani kruté ozbrojené útoky křesťanů na muslimy, např. krveprolití v palestinských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla (1985) a srebrenický masakr r. 1995.

Jmenovitě nepodepsaní biskupové českých a moravských diecézí vydali nedatovaný list o pomoci trpícím křesťanům, který se četl v kostelích při bohoslužbách v neděli 26. října tohoto roku. Podrobně sledují případy konfliktů, aniž by rozlišovaly viníky a zkoumaly spleť důvodů. Jejich povšimnutí si nezaslouží stejně pronásledovaní muslimové ve jménu domněle správnějšího islámu, např. ší’ité, súfiové, liberální a sekularizovaní muslimové na území údajného Islámského státu.

Bez jejich zájmu zůstává pokus fanatiků o exterminaci malé náboženské skupiny (kolem 800 tisíc) jezídů. Omezování a útokům jsou vystaveni stoupenci starého perského Zarathuštrova (Zoroastrova) náboženství, aniž by to českými biskupy hnulo. Pochopitelně, bližší košile než kabát. Činí to však morální charakter jejich pohoršení sporným.

Dva přípravné odstavce Listu směřují k výzvě: Obracejte se na naše politiky s výzvami, … Ať nemají strach připojit se k sankcím vůči agresorům, ani když to bude znamenat omezení našich obchodů a od každého z nás to bude vyžadovat nějakou oběť. Opravují Ježíše Krista.

Ten, když ho přišli zatknout, aby ho odsoudili a popravili, napomene učedníka, podle tradice Petra, který sáhl po meči a uťal veleknězovu sluhovi ucho: Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? (Mt 26, 52,53) Jeho dnešní reprezentanti nemají sice k dispozici legie andělů, ale přáli by si zjevně vidět v akci legie pozemských odplatitelů.

List pokračuje výzvou: Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání. Chápu jejich přání, jenže Desatero je pozdější etickou reflexí překonáno. Obrací se ve své biblické podobě v knihách Exodus (20, 1-17) a Deuteronomium (6, 21) pouze na muže, podporuje patriarchální model rodiny, která je často spíš vězením, než prostorem rozvoje osobnosti.

Manželka je podle tohoto textu majetkem manžela. V Desateru se počítá s vlastněním otroků. Ať si podle toho jednají biskupové a jimi ovládaní křesťané, pokud se tím nedostanou do rozporu s § 5 Zákona o církvích (č. 3/2002 Sb.), ale nemohou to požadovat od vyspělé demokratické společnosti.

Křesťanství je v nesnadné historické situaci. Dramaticky se zmenšuje jeho podíl na světové populaci, ve své evropské domovině ztrácí každoročně četné statisíce, možná i kolem milionu přívrženců, tradičně katolické země, jako Irsko, se od církve odvracejí.

Proti překvapivě křesťanskému a sociálně angažovanému papeži, snad poprvé v jejích novodobých dějinách vystupuje otevřená ostrá vnitrocírkevní opozice a církev má tendenci se rozpadat na znepřátelené tábory. V této situaci je snadné hledat nepřátele a snít spíše o libanonské maronitské falanze z 80. let, než vytrvat v míru a ochotě k dialogu uprostřed nesnází.

    Diskuse
    ŠŠ
    November 26, 2014 v 6.32
    Duchovno
    je rozměr, specificky vlastní lidskému druhu.

    Lidé jsou sociálními tvory, proto se duchovní rozměr vyjadřuje a realizuje současně individuálně a sociálně. Realizace duchovního rozměru je historicky neoddělitelná od daných, v čase a místě existujících sociálních systémů. Způsob, jakým se perspektivně budou vyvíjet systémy společenské, bude zároveň určující pro rozvoj společenských struktur, jež si jakožto církve nárokují řízení a vedení individuálního duchovního rozměru člověka.
    November 26, 2014 v 7.20
    Proč lidé připouštějí, aby jejich duchovní rozměr byl ovládán těmi bojechtivými náboženskými mocnostmi, o jakých píše autor. A proč s nimi v té bojechtivosti souzní?
    Patrně si to neuvědomují. A nebo jsou málo duchovní. Rozlišují mezi jinými lidmi přátele a nepřátele podle nějakých vnějších znaků.
    November 26, 2014 v 8.28
    http://www.bible21.cz/online - Exodus 20, 17
    Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“
    November 26, 2014 v 9.43
    Protizákonné? Svého času bylo přece zákonem. Ovšem zákonem jedné úzké skupiny a pro jednu úzkou skupinu. Ostatní se nepočítali. Už dva tisíce let by mělo být překonané a jako bližní by se měl počítat úplně každý, včetně manželek, děveček, otroků a dalších lidí, což samozřejmě znamená zrušení uvedeného „paragrafu“.
    Zní to komicky, ale člověk, který by chtěl osvobodit otroka, by podle desatera nutně musel být podezírán z toho, že ho jeho pánovi závidí...
    November 26, 2014 v 10.35
    Pane Kolaříku,
    proč bych ji hledala? Když mně řeknete, že je ten paragraf v ř.k. katechismu upravený tak, aby to dnes nikoho nepohoršovalo, nemám důvod vám to nevěřit. Pro mě ostatně není závazný ani katechismus:)
    Ale Bibli mám celkem v oblibě, přestože tam jsou i strašné věci. Vybírám si totiž jenom to, co se mi hodí.
    PM
    November 26, 2014 v 11.25
    Proces globalizace trhů a světonázorů není peříčko
    Současné pojetí sociální etiky globálního kapitalismu je založeno na úsilí o propustné/elastické hranice, na úsilí o totální pluralitu světonázorů.
    Otázku kolik takové svobody - kolik globalismu - je nábožensky zakotvený člověk schopen realizovat, naznačili nepodepsaní moravskočeští biskupové.
    A její emocionální nesnesitelnost pan Pavel Kolařík...bych dodal.
    November 26, 2014 v 13.15
    Já jen věřícím přeji, aby jejich Bůh nebyl takový, jak si jej popisují v Bibli. Neboť bytost, které potrestá Lotovu ženu zkameněním za ohlédnutí se a nechá běhat na svobodě masové vrahy dětí z Osvětimi, není hodna zbožňování.
    ŠŠ
    November 26, 2014 v 13.35
    Ač nejsem pan Petrásek,
    chci jako básník připodotknout, že, pokud to ještě někomu uniklo, na duchovní rozměr člověka se od nepaměti nasazuje něco, čemu se říká náboženství. Duchovní rozměr pak splývá mnoha lidem s náboženstvím a jak si jistě málokdo nevšiml, na náboženství mají patent organizace, nazývané církvemi.

    Pod označení „církve křesťanské“ se jich vejde pěkná přehršel, včetně té pravoslavné. Přitom všechna velká náboženství zdůrazňují onen rys duchovního rozměru, který člověka vede k soucítění především s bližními svými – s lidmi, jež nejsou rozlišovaní na hodné či nehodné. Tento rys soucítění jistě neopomíjí ani římsko katolický katechismus. Přesto čeští a moravští hodnostáři této církve považují za nutné vyzývat své věřící k podpoře zásahu světského společenského systému ve prospěch trpící skupiny křesťanů. Podle české a moravské církevní reprezentace tak zasluhuje podporu skupina, kterou jako trpící označila česká a moravská politická moc. Žádný pokus o objektivní analýzu nábožensky zdůvodňovaných masakrů se nekonal.

    Kolik plurality světonázorů, k níž patrně lidstvo v současné etapě rozvoje společenských systémů tíhne, je schopen člověk – i ten nábožensky založený – realizovat, záleží ovšem pouze a jedině na něm.
    PM
    November 26, 2014 v 13.52
    Kolik globalismu člověk snese,
    je otázka pane Kolaříku, kterou se již před lety zabýval váš krajan Rüdiger Safranski : Wieviel Globalisierung verträgt der Mensch.
    Na obálce stojí zhruba psáno: Lidské individuum je nic, když nesounáleží s celkem. A naopak celek je ničím, když se nezrcadlí v hlavách kdekoho z nás. Zvládat proces globalisace je možné, jestliže kdekdo bude schopen si globální celek vzít za své a poté rozeznávat úskalí její realizace.
    Vyslovil jsem souhlas s kritikou pana Štampacha. A to těch, kteří doloženě hájí pouze vlastní partikulární zájmy.
    A pokusil jsem upozornit, jakým způsoben se může panující úsilí o totální pluralitu světonázorů dotknou citů nábožensky založených.
    Ve zmíněné knize jde tudíž i o konkrétno - Klimakatastrophe und JetSet, HiTechkommunikation und perfekter Überwachungssystem, Weltpolizei und Terrorismus.
    Jde o něco pane Kolaříku.....domníval bych se.
    PM
    November 26, 2014 v 14.02
    Ač nejsem ani paní Šprynarová a dokonce ani pan Safranski
    jsem plně zajedno se závěry obou.......................takže jsme již tři připravení podívat se globalizaci do očí.
    PM
    November 26, 2014 v 15.20
    Vzdáleně, ba vůbec pane Kolaříku
    vycházel jsem ze způsobu vyjádření nevole, kterou u vás vzbudil text pana Štampacha. Působil na mne mylně dojmem citového vzplanutí.
    November 27, 2014 v 12.24
    Paní Hájková, kdybyste si našla katechetickou verzi Desatera, jak Vám radí informatik z Mnichova, zjistila byste, že Bohem inspirovaný biblický text římské náboženské organizaci nevyhovuje. Že to asi Bůh, když dával Mojžíšovy ty kamenné desjy, nějak popletl. Zjistila byste, že římané v katechismu Boží text Desatera uvádějí na pravou míru. Že Boha opravují. Především vynechávají z Desatera pasáže, které ji usvědčují z modlářství, a zamlčují to, co je už dnes nepřijatelné, tedy i to, že manželka a otroci jsou podle biblického Desatera majetkem muže. :-)
    November 27, 2014 v 13.10
    Tak jsem si to tedy vyhledala, pane Štampachu (http://www.katechismus.cz/desatero.php). Skutečně si Desatero upravili a zkrátili. Vynechali některé položky – např. o tom, že se Bůh nesmí zobrazovat, dále vynechali text o otrocích, jakožto součásti domácího inventáře, a desáté přikázání pro jistotu rozdělili na dvě (zvlášť o manželce a zvlášť o majetku), aby to nebylo tak pohoršující. A výraz „nebudeš dychtit“ pro jistotu nahradili výrazem „nepožádáš“. To ale není úplně totéž.
    :-)
    November 27, 2014 v 13.29
    Proč si myslíte, pane Kolaříku, že ho k tomu vede nenávist?
    Mimochodem, vy jste úplně prost nenávisti? Nemyslím zrovna k církvi.
    November 27, 2014 v 14.34
    To si tedy katolíci fandí!
    "Desateru stoji cela zapadni zido-krestanska civilizace".
    Jaksi mezi tím zaniká, že už dobrých 500 let před Ježíškem zde byla tak demokratická společnost, o které se nám může dodnes jen zdát. Křesťané tedy zrovna demokratické principy, už z podstaty svého náboženství, příliš nepodporovali. Až na čestné vyjímky se spíše podíleli na Temnu.
    Desatero nemá původ v křesťanství, stejně jako Vánoce, Velikonoce atd. Co je původně křesťanské je tak leda Malleus maleficarum. A to také jistě od někoho obšlehli.
    November 27, 2014 v 16.19
    "Ani ti nejhorsi komuinisticti cirkevni tajemnici si nedovolili primo napadnout desatero."
    Souhlasím. Dokonce se jim líbilo tak, že v roce 1961 napodobili jeho styl a zavedli Morální kodex budovatele komunismu:
    1) oddanost věci komunismu,
    2) svědomitá práce pro společnost,
    3) vysoké vědomí společenské povinnosti,
    4) kolektivismus a soudružská vzájemná pomoc,
    5) humánní vztahy mezi lidmi,
    6) poctivost, pravdivost, mravní čistota a skromnost,
    7) vzájemná úcta v rodině, péče o výchovu dětí,
    8) nesmiřitelnost k nespravedlnosti a příživnictví,
    9) nesmiřitelnost k nepřátelům socialismu a míru,
    10) bratrská solidarita s pracujícími všech zemí světa.
    November 27, 2014 v 18.33
    Mě je zase už trapné dohadovat se tu s někým, kdo nemá ani šajnu o historii lidstva. V době, kdy vládci Hebrejců rozhodli, že jejich poddaní budou respektovat část převzaných, babylonských, či sumerských zákonů, fungovali už Řekové na daleko rozvinutějším principu občanské společnosti. Nějaké Desatero bylo proti jejich zákonům a principům mravnosti nicotné. Strohý návod, který je spíše náboženským imperativem a z kterého jsou jen tři přikázání v souladu se současným trestním řádem. Podobný soubor příkazů mají všechna náboženství, takže pokud by vojensky nezvítězili křesťané, mohli bychom se tu dnes dohadovat o přikázáních třeba z Koránu. Nebo o jinak nazvaných psaných, či nepsaných pravidlech, která prostě lidé museli dodržovat, pokud chtěli v alespoň existovat. Samozřejmě čím rozvinutější společnost, tím větší počet "přikázání". Už Babyloňané, či Sumerové jich měli více, Hebrejcům jich stačilo 10.
    November 27, 2014 v 21.42
    Já stejně nechápu, proč bylo nutné Desatero upravovat. Vždyť se přece ví, že ve Starém zákoně není všechno v souladu s dnešními představami o morálce. To by museli upravovat i jiné věci.
    November 27, 2014 v 21.45
    Pavle Kolaříku, jste buď slaboduch, který (už?) nerozumí prostým větám v češtině nebo jste člověk, který zviolil nenávist a zlo jako životní program, který je tak oddaný zlu anenávisti, že lže a lže a lže, převrací všem jasná fakta. To z člověka dělá to vaše náboženství. Je to nenýávistná ideologie, ktereáý je nebezpečná pro civilizaci.
    PM
    November 27, 2014 v 22.08
    Pane Štampachu vezměte prosím do úvahy slova pana Kolaříka
    Ale vzal jste do skutečně do úvahy, že jsem se nevyjadřoval k žádné "pluralitě světonázorů"?...která je mi srdečně ukradená.

    Pavel Kolařík - informatik, Mnichov
    JP
    November 28, 2014 v 13.28
    Křesťanské desatero?
    Pro stávající emocionálně vedenou diskusi by snad nebylo tak docela od věci si uvědomit, že to Desatero, o kterém je tu řeč, v žádném případě není nějaká "křesťanská" záležitost, nýbrž je to historicky záležitost výhradně j u d a i s t i c k é h o náboženského systému. Je to tedy náboženský (a zároveň mravní) kánon jednoho v podstatě nepatrného nárůdku z oblasti východního Středomoří.

    Tento mravní kodex tedy nutně a přirozeně odrážel reálné životní danosti dané doby a v té době obvyklých norem a zvyklostí. Existence otroků byla tedy v té době v podstatě zcela nezpochybnitelnou "samozřejmostí", obdobně jako v onom zmíněném demokratickém Řecku. (S tím Řeckem to neplatí úplně, ale to teď není tématem diskuse.)

    Důležité je si uvědomit: jakkoli souhlasí, že určité mravní nároky na svůj národ kladla i všechna ostatní božstva, přesto to byli právě tehdejší Židé, kteří se vyznačovali až přímo extrémní mírou vzájemné sociální solidarity. V podstatě by snad bylo možno říci, že Židé zřídili naprosto první "sociální stát" v dějinách, či přinejmenším ve starověké Evropě. A tento "sociální stát" jim záviděly všechny okolní národy. Tato sociální solidarita pak ovšem našla svůj výraz i v nábožensky podložených normách, jako je Desatero.

    Takže, krátce řečeno: tehdejší Židé svou sociální pokrokovostí dalece předběhli svou dobu; ale zase na straně druhé, ani oni ji nemohli předběhnout o celá tisíciletí. Takže, na jedné straně ti otroci tam zůstali; ale na straně druhé zde byl skutečně položen základ ke zcela novému chápání mravního jednání; kterýžto základ byl pak dále rozšířen a radikalizován v nově vzniklé tradici křesťanství, které z judaismu vyrostlo, ale přerostlo jeho - přece jenom nemálo omezený - horizont.
    JP
    November 28, 2014 v 13.31
    Ostatně, pane Kolaříku (z Mnichova): je sice pravdou, že glosám pana Petraska není vždy zcela snadné hned porozumět; nicméně se opravdu vyplatí, jeho kryptické poznámky dešifrovat, skrývají se v nich mnohdy - v koncentrované podobě - značně hluboké pravdy. I když se tyto pravdy leckomu třeba nelíbí. Ale to už bývalo a bývá osudem všech pravd.
    MK
    November 28, 2014 v 15.08
    Pan Štampach se vyjadřuje jako člen OSA ČR.
    Pan Kolařík jako ti podivínští věřící, kteří se tam chodí hádat.
    Jejich rozhovor, spíše hádka než diskuse, by na ty stránky docela zapadl.
    Přiznám se, že jsem měl o obou pánech lepší mínění. Doporučuji oběma něco na uklidnění, pak dobrý oběd, několik hodin posilujícího spánku a několik let meditativního rozjímání. Pak snad naleznou společnou řeč anebo alespoň smír.
    November 28, 2014 v 16.37
    OSA
    Michal Kolařík: Mohl bych se, prosím, zeptat, co to je OSA ČR?
    MF
    November 28, 2014 v 17.24
    zběhlý kněz
    Vždy tady upozorňuji na to, že Reverendissimus Dominus Odilo Štampach, Ord. Pred., je zběhlý kněz dominikán. Který porušil své věčné sliby. A který se se svým selháním vyrovnává pouze tím, že plive na církev, jejíž byl členem.
    Pokud jsem na to vždy upozorňoval, upozorňuji i nyní.
    November 28, 2014 v 17.47
    Pane Fraňku,
    a co zběhlí /odejití/ členové různých stran a spolků, kteří pak veřejnosti odkrývají pozadí svých organizací? Jak je to s nimi? Selhali oni, nebo selhaly jejich strany a spolky? Kdo má právo vynášet nad nimi ortel?
    JV
    November 28, 2014 v 19.10
    K nepatřičné kritice pana Štampacha
    Vážení a milí diskutující přátelé,
    chtěl bych se zde postavit za pana Ivana Štampacha.

    Snižovat jeho důstojnost, ať už k tomu kdokoliv z nás nachází nějaký důvod, je nepřijatelné a neslučitelné s mravním řádem, jemuž všichni podléháme. Hodnotit druhého člověka podle jeho dávných životních rozhodnutí, znamená, pyšně se stavět na místo Pána Boha, jediného spravedlivého soudce.

    Je výsostným právem každého člověka, je-li mu ta možnost dána, kráčet vlastní životní cestou způsobem, který si zvolí on sám. Není už tolik důležité, nakolik dobře si zvolil, jaké překážky a nečekaná úskalí na ní člověka potkají a jaké kvality při jejich překonávání prokáže. Důležitá je jen a jen dobrá vůle. Nikoliv výsledky.

    Konečný soud nad naším počínáním náleží výhradně Pánu Bohu. Nepřísluší nikomu z nás lidí. Buďme tedy, prosím, velice zdrženliví a nehodnoťme druhé podle událostí v jejich životě. Vždyť sami nevíme, jak bychom v situacích, před něž nás náš vlastní život nepostavil, obstáli, a už vůbec nevíme, jak je bude vidět při konečném soudu náš Bůh. Kdoví, jestli Pán Bůh všechny ty zdánlivě bezchybné kritiky nesprávností uzná za natolik hodné Božího království jako ty věčně chybující, jimž ovšem nechybí pokora a pokání.

    Pana Štampacha znám osobně a vím, že je to čestný muž, jemuž jde o dobro všech. Dobrá vůle, pokora a láska k Pánu Bohu mu určitě nechybí.

    S přáním všeho dobrého všem, Jiří Vyleťal
    MK
    November 28, 2014 v 21.54
    Občanské sdružená ateistů České Republiky.
    Jejich web:
    http://www.osacr.cz/
    November 28, 2014 v 22.10
    Děkuji Vám, pane Vymětale, jsem rád, že jste pochopil, oč mi šlo. Že mi jde způsob výkladu křesťanských pramenů a že je trapné, že v diskusi ze mne někdo dělá ateistu.
    November 28, 2014 v 23.24
    Ateiste se nekdy mylne domnivaji, ze kritici nabozenstvi museji byt jeste vetsimi ateisty, nez oni sami.
    ŠŠ
    November 29, 2014 v 11.55
    Děkuji panu Vymětalovi
    jednak za to, že navrátil zde zveřejňovanou výměnu názorů do řečiště slušných diskusí (protože k neslušnosti patří i všechny projevy neúcty, nejen vulgarizmy), jednak za prakticky projevené soucítění – ne deklarované, ale žité.

    Věcná argumentace předložená zde religionistou Štampachem k úloze křesťanství ve vražedných bojích s jiným náboženstvím nebo při objasňování společensky rozdělující (či naopak sjednocující úlohy křesťanství – jak ji například formuloval Ludvík Vaculík slovy že „se Evropa objevila jako ostrov pořádku a míru...“ a „že tento stav naší Evropy je dílem křesťanství“ - LN,18.11.2014) – je dobrou látkou k přemýšlení o tom podstatném, totiž jak vytrvat v míru a ochotě k dialogu uprostřed nesnází.

    Soudím, že takové přemýšlení je obecně prospěšnější, než úvahy o tom, nakolik osobní rozhodování o cestě životem poškozuje charakter autora.

    A dále: je-li možno náboženství považovat za světonázor, jak zapadá prohlášení, že je pluralita světonázorů někomu srdečně ukradená, do jeho případné snahy o setrvání v míru a na ochotě k dialogu uprostřed nesnází?
    JP
    November 29, 2014 v 14.04
    Pane Fraňku, toto své "upozornění" na minulost pana Štampacha skutečně opakujete při všech vhodných i nevhodných příležitostech. Bylo by opravdu načase, abyste natolik přízemní a ubohý způsob "argumentace" už jednou ukončil; ten jediný, koho tím ve skutečnosti ztrapňujete a demaskujete, jste Vy sám.
    MF
    November 29, 2014 v 14.40
    Odilo Štampach
    Mohl bych chápat osobní rozhodnutí Odilo Štampacha opustit řád a kněžskou službu jako jeho věc, do které mi nelze mluvit. Mohl bych to chápat a nestarat se o to, kdyby se ale choval jako slušný člověk. Což se věru nechová. Kdyby se nechtěl setrvale mstít těm, s kterými se rozešel v konfliktu, který mi není znám. (Ač bych si informace o tom možná mohl zjistit, ale nechci slídit).
    Takto jen musím opakovaně upozorňovat na jeho zlé sliny, tak často a ochotně plivané, kterážto aktivita je motivovaná zjevně velmi osobně. Rozhodně tady nejde o nějaké obecné dobro a lásku.
    A protože jsme na intelektuálním serveru, v této rovině poukázat na skutečnost motivace lidského chování. A motivace je v tomto případě zcela zřejmá.
    PM
    November 29, 2014 v 16.26
    I já pane Fraňku pociťuji jistou nevoli
    I pro mne je DRserver prostorem pokusů o zážitky/přiblížení se utopické morálce, tedy mj. prostorem pokusů o vyloučení živočišné nevraživosti. Příkladně pokusu o vstřícně kritický dialog, oproštěný od lidstvu vrozené rivality vedoucí k obviňování a opovrhování.
    Pokusů o neobviňování a neopovrhování doprovázené vstřícností, zaznamenávám však vesměs poskrovnu.
    A nejen u mne, dokonce i...............bych řekl.
    JP
    November 30, 2014 v 11.55
    Otázka motivace
    Pane Fraňku, otázka motivaci může být za určitých okolností skutečně významnou okolností; jestliže Vy však prakticky za všech okolností, kdy se pan Štampach "opováží" napsat nějaký text (ostatně povětšině velmi fundovaný) na nějakou religiózní tématiku, v tom okamžiku jako čertík z krabičky vyskočíte Vy, s tím "demaskujícím odhalením", že dotyčný autor byl původně katolík a nyní je protestant. (Což byl ostatně kromě mnoha jiných i třeba takový Luther.)

    Zkrátka, to celé daleko spíše budí závažné pochybnosti o charakteru a kvalitě motivací Vašich, pane Fraňku...
    November 30, 2014 v 12.14
    Me by docela zajimalo, co byl puvodne pan Franek.
    MF
    November 30, 2014 v 12.40
    Tragická scéna
    Chápu, že se to mnoha lidem nehodí připomínat. Že Odilo Štampach byl dlouhá léta katolický kněz a že se vnitřně nevyrovnal se svým odpadem. A že volí tu nejhorší cestu, která mu samozřejmě vůbec vnitřně nepomáhá, že útočí, kde může, na svoji bývalou církev. Čemu zřejmě někdo eufemisticky řekne "fundovaný text na religiosní téma".

    Ale tímto už skutečně přestřelil: "V Desateru se počítá s vlastněním otroků. Ať si podle toho jednají biskupové a jimi ovládaní křesťané, pokud se tím nedostanou do rozporu s § 5 Zákona o církvích (č. 3/2002 Sb.), ale nemohou to požadovat od vyspělé demokratické společnosti."

    A v další diskusi už skutečně perlí: "náboženství... je to nenávistná ideologie, která je nebezpečná pro civilizaci."

    Je to inspirace Leninem a jeho náboženstvím - opiem lidstva? Možná. I když tady šel už trochu dál, než klasikové marxismu-leninismu. Tedy další tvůrčí rozvíjení tohoto cenného dokazu.

    Tady se ukazuje, že Odilovi už skutečně nenávist zatemnila rozum. A zdejší diskutéři pak napíší, jak je to hodný, moudrý a celkově znamenitý člověk...

    Snad to nejlépe vyjádřil Pavel Kolařík: "Oponu milosrdenství spusťme nad touto tragickou scénou pádu jednoho bývalého křesťana."
    November 30, 2014 v 15.54
    V původní verzi Desatera se s otroctvím přece počítalo. Teprve v novější verzi vytvořené katolickou církví bylo příslušné slovo vynecháno. Přečtěte si, prosím, diskusi o něco výše.
    OB
    November 30, 2014 v 16.18
    vkládám poznámky Evžena Stehury
    1. Suetoniův text "impulsore Chresto" se netýká Nerona (ostatně pochází z Claudiova životopisu), ale vztahuje se ke Claudiovu vyhnání Židů z Říma. Židy totiž nevyhnal Nero, ale jeho adoptivní otec.

    2. Co autor míní ne dost dobře podloženým Neronovským pronásledováním křesťanů? Když vynecháme křesťanské prameny, tak o události píše výše zmíněný Suetonius a Tacitus. Jak si autor představuje dostatečně podloženou historickou událost?

    3. Zmínka o Diocletianově pronásledování vyvolává dojem, že mezidobí mezi "nedostatečně podloženým" Neronovským pronásledováním a počátkem 4. stol. se křesťané těšili klidu. Proč nezmínit Lyonské mučedníky v době Marka Aurelia, pronásledování v severní Africe, proti kterému se vymezuje Tertullianus, Deciovo celoříšské pronásledování křesťanů.... Autorova formulace na mě působí jako úmyslná banalizace.

    4 Obdiv k mučedníkům zpochybňuje fakt, že pronásledování skončilo? Velice zajímavá morální pozice. Co k tomu dodat.

    5. K moderní době. Masakr Palestinců v táborech Sabra a Shatila proběhl v rámci občanské války a izraelské invaze. Žádná křesťanská náboženská autorita (katolická nebo maronitská) k němu nikoho nevyzvala a samozřejmě jej neschvalovala. Nejedná se o křesťanský extremismus (ani v Bosně ne), ale o politické násilí.
    November 30, 2014 v 19.19
    Odpovědi
    Ad 1) Vyjádřil jsem se nepřesně, křesťané tuto zmínku u Suetonia spojují s Neronovým pronásledováním křesťanů, za nepřesnost se omouvám.

    Ad 2) Minil jsem rozdíl mezi kusými historickými svědectvími a hagiografickými texty.

    Ad 3) Jde o publicistický text, nikoli o zevrubné dějiny křesťanů v římské říši do r. 313, zmínil jsem jako příklady mejznámějši a pravděpodobně nejrozsáhlejší zásahy proti křesťanům.

    Ad 4) Nestačí číst jednotlivé věty, je třeba udržet myšlenku přes několik vět. Pak člověk zjistí, že mučednictví zpochybňuje to, že po postátnění křesťanství se z církve pronásledované stala církev pronásledující.

    Ad 5) Křesťanské masakry muslimů nepotřebují výzvy ani schválení náboženských autorit k tomu, aby je hustorie spraveldivě posoudila. Masakry náboženské a politické v tomto případě, a třeba také masakry Pravoslavné armády na východě Ukrajiny se vždy prolínají.

    Děkuji za věcnou diskusi.
    November 30, 2014 v 19.22
    Mučednictví ani jakékoliv zásluhy nějakého ideového hnutí v minulosti nezaručují jeho trvalou neomylnost a neposkvrněnost v budoucnosti.
    A obráceně - omyly a přešlapy téhož ideového hnutí v minulosti neznamenají, že se jich v budoucnu nelze vyvarovat.
    + Další komentáře