Orgie materialistického náboženství
Ivan ŠtampachNáboženský materialismus může mít různé podoby. Některé mohou působit domácky, přirozeně a obyčejně lidsky, jiné triumfalisticky. Ty, které můžeme pozorovat u české katolické církve v případě staroboleslavské pouti, spadají spíše do druhé kategorie.
Před nějakými osmi lety doputovala na své cestě po ruských komunitách žijících v západním světě myrotočivá ikona Bohorodičky. Západní náboženské obrazy buď roní slzy, nebo krvácejí. Někdy dojde k tak morbidnímu úkazu, že se na misce při mši místo hostie objeví živé krvácející maso.
Z východních ikon odkapává myro, odtud jejich název. Myro je směs oleje a vonných bylinných látek, již jsou pomazávání lidé po křtu (na znamení duchovního pomazání, tedy vylití Ducha), biskupové, kněží a jáhni při uvedení do služby nebo při svěcení chrámu a oltářního stolu v něm.
Ikona byla vystavena v Praze v ruském pravoslavném chrámu na Olšanských hřbitovech, který v kombinaci novgorodského stylu se soudobou doznívající secesí postavili s přispěním prvního československého premiéra Karla Kramáře ruští exulanti, kteří nalezli útočiště v Praze po útěku před bolševickým převratem v listopadu 1917.
Na ikonu se stála fronta a každý měl několik vteřin na to, aby ji uctil na svůj způsob. Pravoslavní (Rusové a Ukrajinci tehdy ještě ruku v ruce) se křižovali, líbali tlusté sklo, kterým byla ikona chráněna, a někteří si ji fotografovali pomocí mobilních telefonů, aby třeba i tímto způsobem vstřebali něco z mana, z posvátné síly, jíž je ikona nabita. Pod ikonou byla nádobka zachycující zázračně odkapávající myro.
Ale odvíjí se ve světě vulgárního konzumismu, ve kterém představitelé církví konkurující o popularitu jsou nuceni být pouťovými vyvolávači - apoštoly machiavellismu.
Takový bezbřehý pragmatismus svádí k zamyšlení nad znovuoživením a dobovou aktualizací víry v trest boží...........bych opět připomněl.
Takto to vypadá, jako by církev byla bezradná v tom, čím má oslovit širokou veřejnost a tak se raději držela toho, čím nemůže nikoho urazit a co také nikomu nic nového neřekne.
Sám jsem nezaznamenal - ačkoliv se v katolické církvi dost pohybuji – nějakou vnitřní potřebu věřících po dalším stupni posvátné úcty k palladiu. Nezaslechl jsem ani, že by se o aktu korunování palladia vůbec někdo zmínil.
V širším měřítku se domnívám, že naše katolická církev v posledním dvacetiletí dost zaspala, že se ukolébala uspokojením z pádu komunistického režimu, který ji těžce pronásledoval. Nedokázala si vychovat generaci duchovních a zejména biskupů, kteří by viděli dál, než k uspokojení z konce komunismu. Výjimky samozřejmě existují.
Nezapomeňme však na vinu polistopadové politické reprezentace – jak té vedené ODS, tak té vedené ČSSD, včetně Václava Havla – která nedokázala ocenit význam církve, křesťanství a duchovních hodnot vůbec pro alespoň trochu zdravý vývoj společnosti. Jelikož se nenamáhala s církvemi podle toho jednat, probudila v nich síly autoritativního ražení.
Mluvit o legendě sv. Václava jako o lži je nespravedlivé. Mýty a legendy si obvykle nedělají nárok na sdělování nezkreslených faktů, ale vyjadřují dobový ideál, který bývá s přibývajícím časem všelijak aktualizován. Jako na takové je třeba se na ně dívat.
S posledním odstavcem autora bych docela souhlasil, avšak s tou výjimkou, že katolická církev jako organizace určitě není zaměřena k materiálním a politickým cílům. To prostě pravda není. (Pochopitelně, že jednotlivci tohoto ražení by se v ní našli.) Ze zmarnění české katolické církve bych žádný strach neměl. Po letech přešlapování na místě přijdou nepochybně roky úrodné, plné tvůrčího snažení.
Jiří Vyleťal
Duchovní mají na planetě globálních hráčů, kteří chápou pojem bohatý život jako honbu za ziskem, zcela jiná zadání.
Příkladně nám důrazně napomáhat z úskalí kapitalismu jakým je právě doktrína růstu zisků........bych nejen já řekl.