Deník Referendum Domov

Před nějakými osmi lety doputovala na své cestě po ruských komunitách žijících v západním světě myrotočivá ikona Bohorodičky. Západní náboženské obrazy buď roní slzy, nebo krvácejí. Někdy dojde k tak morbidnímu úkazu, že se na misce při mši místo hostie objeví živé krvácející maso.

Z východních ikon odkapává myro, odtud jejich název. Myro je směs oleje a vonných bylinných látek, již jsou pomazávání lidé po křtu (na znamení duchovního pomazání, tedy vylití Ducha), biskupové, kněží a jáhni při uvedení do služby nebo při svěcení chrámu a oltářního stolu v něm.

Ikona byla vystavena v Praze v ruském pravoslavném chrámu na Olšanských hřbitovech, který v kombinaci novgorodského stylu se soudobou doznívající secesí postavili s přispěním prvního československého premiéra Karla Kramáře ruští exulanti, kteří nalezli útočiště v Praze po útěku před bolševickým převratem v listopadu 1917.

Na ikonu se stála fronta a každý měl několik vteřin na to, aby ji uctil na svůj způsob. Pravoslavní (Rusové a Ukrajinci tehdy ještě ruku v ruce) se křižovali, líbali tlusté sklo, kterým byla ikona chráněna, a někteří si ji fotografovali pomocí mobilních telefonů, aby třeba i tímto způsobem vstřebali něco z mana, z posvátné síly, jíž je ikona nabita. Pod ikonou byla nádobka zachycující zázračně odkapávající myro.

Tento druh náboženského materialismu je mi blízký a neváhal jsem se připojit se ke ctitelům. Vše tam bylo nějak domácké, přirozené, obyčejně lidské. Náboženství těchto lidí se neodehrává v oblasti vznosných filosofických a etických spekulací. Jejich Bůh je ztělesněný, Slovo, které je božské, se stalo tělem a přebývalo mezi námi, plné milosti a pravdy.

Není to Bůh slov, Bůh textů, jejich náboženství není tolik verbalizované, není to náboženství knihy ani náboženství pouček. Žije v čase a prostoru a bezprostředně se dotýká naší tělesné existence, našeho pozemského života a jeho kosmického kontextu.


Svatováclavské kázání kardinála Duky ve Staré Boleslavi v den svátku mělo ráz politického projevu. Znovu zde zazněla lež o Václavovi jako mučedníkovi. Foto Jiří Schott, Mediafax

27. září vyrazil do pražských ulic průvod s měděným reliéfem (s malou příměsí zlata) z konce 14. století zobrazujícím Madonu. Říkají mu palladium podle bohyně řeckého antického náboženství Pallas Athény. Tvrdí o něm, naposledy kardinál Duka v letošním kázání ve Staré Boleslavi, že je (více než čtyři století před jeho vytvořením) nosil kníže Václav. Na této zbožné lži je založeno i tvrzení, že tento objekt chrání Českou zemi. Morava a naše část Slezska se z ochrany zdají být vyjmuty.

Tento typ náboženského materialismu je triumfalistický. Je spojen s oslavou pololegendární postavy knížete Václava. Světec na trůně, opora nejen této dynastie. Pro poznání jeho života chybí dostatek spolehlivých dobových pramenů a tradované příběhy se opírají o legendy sepsané na oslavu světce. Církevní legendaristika činí z možné postavy raného přemyslovského vladaře reálnou postavu, k níž má mnoho podrobných informací o jeho jednotlivých krocích a dokonce i o jeho myšlenkách.

Není vyloučeno, že Boleslav I. zvaný Ukrutný, který měl nechat Václava, svého staršího bratra, zavraždit, je jen jinou variantou jména Václav. Obojí totiž v dobovém slovanském jazyce znamenalo totéž: více slávy. Je to podezřelé, i když nepřijmeme radikální interpretaci této postavy jako mytologické, s níž přišel r. 1947 Záviš Kalandra.

Svatováclavské Dukovo kázání ve Staré Boleslavi (městě pojmenovaném podle Václavova legendárního bratra) v den svátku mělo ráz politického projevu. Znovu zazněla lež o Václavovi jako mučedníkovi. Zůstaneme-li u standardního významu tohoto církevního termínu, sotva jím mohl být. Nevíme, co proběhlo, ale daleko spíše šlo o dynastický konflikt. Jenže to se pro obraz věčného knížete země české zaštiťujícího z nebe pozemské mocnáře tolik nehodí.

Podle evangelií byla Maria prostá žena, manželka řemeslníka Josefa. Hierarchická a monarchická církev z ní činí královnu. Dokonce královnu nebes.

Obrátilo se na mne shodou okolností několik členů římské církve a svěřovali se mi s pocitem trapnosti z aktu korunování palladia papežským nunciem, k němuž rovněž došlo při letošní staroboleslavské pouti. Říkali mi, že si připadali jako přenesení do jiné doby. Jevilo se jim to jako cizí a nepatřičné. Slavnost se nesla v monarchistickém, tradicionalistickém, autoritativním duchu.

Papež František vybízí církev, aby vyšla do ulic. Nemá však na mysli triumfální pochody v blyštivých róbách, s krajkami, s dýmajícím kadidlem a s prapory. Říká, že služebníci církve a ostatní její členové nemají váhat vyjít do ulic. Výslovně se vyjádřil, že se nemají bát se ušpinit.

Českobratrský teolog Josef Lukl Hromádka nazval své závažné dílo Evangelium o cestě za člověkem (1958). Mluví o Boží cestě za člověkem a o tom, že církev v tom má Boha následovat. To platí i pro římskou církev, pokud se chce vrátit do plného společenství Církve Kristovy. Ne sláva, nýbrž skromnost a pokora, ne bohatství, nýbrž prostota, ne vláda, nýbrž služba.

Náboženství koneckonců může být materialistické. Týká se přece našeho hmatatelného světa. Jedna možnost je, že duch je ztělesněn v předmětech, gestech, pohybech, v členění prostoru a času, ale především vtělen v reálné službě potřebným. Může však také jít o velmi pozemské a hmotné, totiž ekonomické a politické zájmy zamaskované za vznešené duchovno. Ta druhá podoba materialismu je cestou církve k totálnímu zmarnění.