Chci přispět X

Husovské fragmenty

Jan Hus je opředen řadou mýtů, jako historická osobnost může inspirovat jen v omezené míře. Přesto si nad ním lze klást otázky, i když odpovědi budou spíše provizorní.

Slaví se státní svátek jako připomenutí události, kdy o tomto datu roku 1415 městská rada dnešního badensko-würtenberského města Kostnice ležícího na poloostrově vybíhajícím do Bodamského jezera splnila přání církevního koncilu, který zasedal v tomto městě tehdy druhý ze čtyř roků svého trvání, a nechala upálit Jana Husa, jehož koncil uznal za bludaře a vyloučil ze svátostného společenství římské církve.

Pokud bychom chtěli význam tohoto svátku hodnotit ve smyslu dnes oblíbeného přízemního realismu, vyšel by nám z toho víkend příjemně prodloužený o dva dny zejména pro ty, kdo v červenci a srpnu nemají prázdniny. V často parném a těžkém počasí je příjemné se vykoupat nebo se projít ve stinném lese. Je také možné, že letos někteří, kdo ještě vloni nebo před pár lety trávili letní volné dny na Baleárách či Kanárech, se letos museli omezit na pobyt u rybníku, kterému se z nepochopitelných důvodů říká jezero, a sice Máchovo.

Nepatrný počet našich současníků obnovuje prvorepublikovou husovskou tradici, která se upírala k národnímu a náboženskému mučedníkovi. Čekali bychom to od Sokola, ale jeho vedení se přiklonilo k té straně sporu, která dala Husa upálit.

Hus byl po I. světové válce činěn odpovědným za modernistické a nacionalistické náboženství, které aspirovalo na to nahradit v roli vládnoucí ideologie zprofanovaný římský katolicismus. Bylo slyšet s odvoláním na něj hesla, jako Skoncovali jsme s Vídní, skoncujeme i s Římem. Z raného katechismu nové národní církve (Kalous, Farský, 1922) se žáčci učili odříkávat nové poučky, např., že největšími duchovními osobnostmi lidstva jsou Buddha, Sokrates, Ježíš, Hus, Komenský a Masaryk.

Historici od té doby udělali velký kus práce. Pozice českého národního mučedníka je poněkud zpochybněna mimo jiné i tím, že čeští husité a posléze kališníci byli stejně jako členové radikálnější Jednoty bratrské obou zemských jazyků. Německý reformátor Martin Luther se po stu letech k Husovi výslovně přihlásil jako ke svému předchůdci. Na pražské utrakvistické univerzitě již r. 1521, tedy v samých začátcích luterské reformace, jako host přednášel a v Betlémské kapli kázal tehdy ještě Lutherův spolupracovník, o čtyři roky později ovšem na Lutherův popud popravený Thomas Müntzer.

Historikům se nejeví, že by Hus explicite učil něco protikladného k tehdy definovaným článkům víry římské církve. Ohledně spisů, v nichž byly myšlenky, které mu mohly před koncilem ublížit, posílal Hus do vlasti přání, aby byly skryty. Hájil se tedy ve smyslu moderního práva, které dává obžalovanému možnost použít na obhajobu jakýchkoli prostředků, spíše, než by s plamenem v oku říkal: Ano, toto jsem učil, trvám na tom a neodvolám to.

Jako sympatické se jeví to, že žádal, aby mu koncil kacířský ráz jeho textů dokázal z Písma a „doktorů církve“; jenže to bylo jen odvolání od živé autority k autoritě mrtvé. Přesvědčení, že místo poslušné víry může nastoupit svobodné poznání, nelze Husovi připisovat. Slova „…pravdy každému přejte“ dnes už nemůžeme interpretovat jako požadavek respektu k názorovému pluralismu. Bylo objasněno, že pravdou se zde spíše rozumí spravedlnost, tedy: dejte každému, co je spravedlivé, co komu náleží.

Navzdory rozšířenému omylu je třeba jasně říct, že komise historiků a teologů v posledním desetiletí minulého století pracovala marně, pokud měla podložit Husovu rehabilitaci, tedy prohlášení, že byl koncilem neprávem označen za formálního heretika hodného plamenů. Jan Pavel II. roku 1999 v prosincové audienci pro členy ekumenické a mezinárodní komise řekl řádku zdvořilých vět o českém reformátorovi a vyslovil naději, že tato postava, která dříve rozdělovala, může dnes vést k dialogu.

Odmítnutí stanoviska kostnického koncilu tam nebylo vyřčeno. Papež pouze vyslovil hlubokou lítost nad krutou smrtí způsobenou Janu Husovi a nad následným zraněním mysli a srdce českého národa, v němž to vyvolalo konflikty a rozdělení. Na nižších patrech církevní hierarchie již nezní tak zdvořilá a mírná slova.

Hus historický a Hus legendární tvoří komplexní skutečnost a nelze se divit, že se k Husovi hlásili nebo ještě hlásí protikladné směry. Začít lze u zdejších pravoslavných, kteří v době, kdy šlo ještě reálně o české pravoslaví, měli tendenci Husa spolu s dnes už nepřipomínaným o necelý rok později upáleným Jeronýmem Pražským slavit jako svaté kostnické mučedníky.

Přehlídka pokračuje starokatolíky, kteří v době kdy se stali (po poslední válce) církví českého jazyka, mají vedlejší oficiální název Česká katolická církev pod obojí, a kostnické mučedníky najdeme u dnešního data ve starokatolickém misálu. Liberální národní církev si r. 1971 přidala do názvu slovo „husitská“, které se pak stalo její běžnou stručnou charakteristikou.

Čtyři české protestantské církve se ve svých názvech dovolávají Jednoty bratrské a členové více protestantských církví jsou již od roku 1903 seskupeni v občanském sdružení Kostnická jednota. Dnešní Evangelický týdeník byl po řadu desetiletí vydáván pod poněkud paradoxním názvem Kostnické jiskry.

Náboženského reformátora se na druhém konci spektra dovolává i Vzdělávací nadace Jana Husa, která se definuje jako nepolitická, nekonfesijní, vzdělávací a kulturní instituce, která podporuje rozvoj svobodného a kvalitního vzdělávání jako základu zdravé občanské společnosti založené na principech demokracie, solidarity a zodpovědnosti.

Státní svátek Husovi věnuje i Česká republika, která si v ústavě určuje, že se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (srov. Listina základních práv a svobod, čl. 2). V zákoně o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 se to konkretizuje tak, že stát, kraje a obce nemohou provádět náboženskou nebo protináboženskou činnost. (§ 4) Zatím ještě stále sekulární stát tedy slaví 5. července slovanské věrozvěsty a dnešního dne církevního reformátora.

Římskokatolická církev se ovšem pozvolna stává církví státní a uvidíme, jaký vliv to bude mít na červencové svátky. Od r. 2002 na ratifikaci marně čeká smlouva mezi Svatým stolcem a Českou republikou, která svými články 6, 9, 10 a 11 Církvi římskokatolické zaručuje privilegované postavení. Nemá dostatečnou podporu ani mezi pravicovými zákonodárci. Římskokatolický církevní obřad na rozloučenou s Václavem Havlem vloni v prosinci byl označen za státní pohřeb.

Dne 28. září 2011, o státním svátku s oficiálním názvem Den české státnosti pokládala hlava státu za patřičný způsob oslavy účast na římskokatolické svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Obřad církve zastupující desetinu obyvatelstva byl nabubřele nazván národní poutí a prezident republiky proslovil na konci mše druhé kázání (oficiálně zamyšlení u příležitosti svátku). První kázání měl olomoucký arcibiskup metropolita Jan Graubner.

Můžeme snad Husem a třeba také Chelčickým a Komenským ospravedlnit přání, aby náš stát zůstal sekulární, neutrální ke všem vyznáním a ke všem nenáboženským výkladům světa, a aby přesto jeho mocenská elita přihlížela k duchovním a etickým hodnotám? Můžeme se dokopat k duchovním kořenům moderního českého státu a najdeme tam podněty proti dnes vládnoucí ideologii síly, chytrosti, úspěchu a vítězství, proti sociálnímu darwinismu a ve prospěch humanismu a občanské odpovědnosti? Obstojí v téhle roli vedle husovské inspirační linie svatý Václav, svatý Prokop, svatý Jan Nepomucký a třeba (druhý, a už oficiálně uznaný) vítěz televizní soutěže o největšího Čecha král Karel IV.?

Už nelze žádným z nich mávat bez pohledu na obsáhlý a nejednoznačný historický materiál, nelze z nich dělat hesla na fangle, ale je přinejmenším možno si nad Husem a ostatními právě v souvislosti se současnou civilizační krizí klást otázky, třebaže odpovědi budou spíše provizorní.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Hus jako symbol Pátek, 6.Července 2012, 10:27:44

Významné historické osobnosti se obvykle vyznačují tím, že kromě svého reálného života žijí ještě druhým životem, kdy je jim přikládán zvláštní význam. Prostě se stanou symbolem. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by to možná ani tak významné osobnosti. To, že Hus žil a že byl upálen, nemuselo bezpodmínečně s sebou přinést následný historický vývoj v českých zemích. Ale přineslo, protože jeho smrt oslovila mnoho lidí. Nejen bezprostředně po jeho upálení, ale ještě i za dlouhou dobu, dokonce po hodně dlouhé pobělohorské pauze, kdy byl symbol znovu oživen národními obrozenci. Lidé v něm hledali nějaký význam využitelný pro sebe. Pro některé z nich mohl být ten význam více či méně duchovní, někteří možná tohoto symbolu využívali pro méně vznešené cíle. Čas od času přijde někdo s tím, že všechno bylo jinak, že například Hus byl malý a zavalitý, že nebyl žádný liberál a pod. Mohou to být lidé, kteří chtějí symbol zrušit nebo také lidé, kterým záleží na historické pravdě. Ale existuje vůbec nějaká historická pravda, kromě holých událostí - stalo se to a to? Symboly žijí tak dlouho, dokud se k nim někdo hlásí, dokud někoho oslovují. Mohou nabývat různého významu - např. Hus jako symbol měl nejprve význam náboženský, později spíš národní. Vedle toho měl po celou dobu ovšem také význam politický, který by mohl být dnes znovu aktuální. Po pravdě řečeno však nevíme, kolika lidem dnes ten symbol ještě něco říká. A jestli dnes žijí nějací potenciální obrozenci (kteří by ani nemuseli národní), schopní symbol lidem znovu nějak nově přiblížit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Července 2012, 11:58:7

Ještě jedna poznámka. Dnešní doba nepřeje hrdinům. Ne, že by se nenašli lidé, kteří jsou hrdinství schopní. Spíš většině lidí chybí schopnost opravdové hrdinství vnímat. Současní "hrdinové" vypadají tedy úplně jinak. Bohužel.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Pravda Páně vítězí Pátek, 6.Července 2012, 15:58:30

psal Hus ve svých dopisech z kostnického vězení. Fragment z toho se dostal na prezidentskou vlajku v podobě "Pravda vítězí" zásluhou Masaryka, který se k Husovi programově hlásil, pro Husův důraz na pravdu. Svůj odboj proti Rakousku symbolicky zahájil přednáškou ve Švýcarsku 6. července 1915. V tom smyslu se Hus stal také součástí československé (a české) státnosti. V tom Masaryk navázal na Palackého, který v husitství a v české reformaci viděl vrchol našich dějin, protože jsme požadavkem na reformu západního křesťanství předběhli ostatní Evropu - luterská a kalvínská reformace přišla o sto let později a přitom řada požadavků byla shodná s reformací husitskou a bratrskou, např. zákaz prodávání odpustků, tedy že církev prodává odpuštění hříchů za peníze, či důraz na Písmo, nebo že hlavou církve je Kristus a ne papež - Hus se nakonec odvolal ke Kristu. Po Masarykovi bychom mohli jisté navazování na Husa hledat i u Rádla, Hejdánka, Kosíka či Koháka. Kosík např. svůj slavný článek v Literárních novinách v roce 1968 (nebo už 1969?) nazval "Rozum a svědomí". Husovská i bratrská reformace byla kriticky zaměřená proti bohatství a moci církve, dnes bychom řekli proti korupci církve. Samozřejmě už mluvíme o druhém (symbolickém) životu husitské i bratrské reformace. Také bychom mohli mluvit o sociálních důrazech husitství i bratrství, které byly nadužívány marxisty a komunisty, ale které tam reálně byly. Např. pacifista Přemysl Pitter se hlásil ke křesťanskému komunismu, o tom se ovšem dnes už mnoho nemluví a nepíše. Myslím, že nejen pro protestantské teology a myslitele je zde řada inspiračních momentů, které volají po nové aktualizaci.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

technická poznámka Pátek, 6.Července 2012, 17:11:27

Jedná se o Kosíkův projev na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967. (Dlouho před otištěním koloval ve strojopisných kopiích.)

Pavel Letko - Praha

poznámka Úterý, 10.Července 2012, 13:51:44

Rád bych reagoval na jednu část začínající: „Jako sympatické .... a končící ..........dejte každému, co je spravedlivé, co komu náleží.“ Podle mě (a podle mé víry) se Hus neobrací v žádném případě k mrtvé autoritě. Písmo, a koneckonců i písmo doktorů církve není mrtvou autoritou, ale hovoří v našem nitru, vstupuje do dialogu s námi a to právě natolik, nakolik je pravdou a nakolik je pravda v nás samých. Pravda, které se dovolává Hus není skutečně názorově pluralitní, ale naopak jednotná jako je jednotný sám Bůh. Poznávat pravdu tedy pro Husa i pro mne znamená poznávat Boha. A Boha takto poznaného nelze zradit pokud nechceme dopadnout jako Jidáš. Totiž s výčitkami a zmaření vlastního života a to i toho duchovního, věčného. Mohl bych se pokusit Husova slova interpretovat asi takto: „co jsem napsal, napsal jsem s čistým svědomím, které jsem očišťoval a konfrontoval se slovy Písma i doktorů církve, dokažte mi, kde jsem se mýlil a já odvolám. Nedokážete-li mi, že se mýlím, nemohu odvolat, neboť bych zradil sám sebe, zradil bych to nejcennější co mám a pro co jsem na světě, můj život by ztratil jakýkoliv smysl.“ Přání „pravdy“ od Husa znamená mj. – dopřejte každému, aby jednal podle svého svědomí. Samozřejmě zjednodušuji, protože pojem svědomí jistě nebyl tím, čím je dnes. Ale to, že k nám cosi nebo kdosi v nitru promlouvá a říká „nezabíjej“, „necizolož“..... bylo stejné tehdy i dnes. Kdyby ze strachu ustoupil už by se stal navždy zajatcem lži. Vše co by od té doby řekl, mělo by platnost jen do doby než by mu někdo pohrozil. A tak by již vlastně vůbec nežil svůj život. Jak by mohl být dále knězem a kázat? Jak by se mohl oženit, mít děti a učit je? Jak by obstál před Bohem? A jak by obstál sám před sebou? (jen tak mě teď napadl film „Poslední pokušení Ježíše Krista“ kde Kristus odmítne kříž, žije „normální“ život aby nakonec urychleně spěchal zpátky na kříž. Prostě jsou chvíle kdy pokud člověk má být člověkem a neztratit sebeúctu a lidský život, musí jej být připraven obětovat. Ta nejcennější a nejopravdovější pravda pravdoucí se objevuje v našem nitru a má větší platnost než celé shromáždění hlav pomazaných. Ať si říká ústřední výbor nebo koncil. Učené spory zda Hus byl heretikem jsou zcela mimo mísu a mají význam pro náš život a pro další generace asi takový jako historické objevy zda měl Ježíš 2 bratry nebo 1sestru nebo žádného sourozence. Zda měl vousy, byl tlustý nebo černý. Mohou zasedat učenci, historikové vytvářet komise, konfese vydávat stanoviska, ale význam Jana Husa je opravdu jinde a celkem jednoduchý a srozumitelný. Již jako dítě jsem věděl, že „Jan Hus se nechal pro pravdu upálit“. A to je celé.

Pavel Letko - Praha

ještě jedna poznámka Úterý, 10.Července 2012, 13:58:1

možná srozumitelněji o motivech a významu života a smrti Jana Husa vypoví úryvek z Písma na který on sám opakovaně odkazoval a který opravdu věrně odráží Husův osud.
2 Makabejští 6:18 Jistému Eleazarovi, jednomu z předních znalců Zákona, který byl pokročilého věku a ušlechtilých rysů tváře, otevřeli násilím ústa a nutili ho pozřít vepřové maso.
19 On však zvolil raději čestnou smrt než život s potupou a dobrovolně šel na popraviště.
20 Pokrm, který měl sníst, vyplivl. Těm, kdo zůstanou, tím dal příklad, jak odmítat zakázaná jídla i přes všechnu lásku k životu.
21 Dohlížitelé nad bezbožnými obětními slavnostmi, kteří se s tím mužem znali ještě z dřívějších dob, ho vzali stranou a přemlouvali, aby si dal přinést kusy masa, z něhož má dovoleno jíst, aby si je sám připravil a přitom předstíral, že jí maso z obětí nařízených králem.
22 Když to prý udělá, unikne smrti a pro staré přátelství s nimi dojde vlídného zacházení.
23 On však učinil významné rozhodnutí, hodné věku a důstojnosti stáří, vznešených šedin a od mládí nejvzornějšího chování; zvláště pak dbal svatého a Bohem daného zákonodárství, když odpověděl, aby jej poslali do podsvětí.
24 "Nesluší se," řekl, "abychom se ve svém věku přetvařovali, protože by mnozí z mladých soudili, že Eleazar se ve svých devadesáti letech stal odpadlíkem.
25 Ty bych pro své pokrytectví a okamžik prchavého života hanebně oklamal a na své stáří tak přivodil potupnou skvrnu.
26 A i kdybych pro přítomnost unikl trestu lidí, neuniknu rukám Vševládného, ať živý nebo mrtvý.
27 Proto se nyní statečně vzdávám života, abych se ukázal hoden svého stáří
28 a mladým zanechal ušlechtilý příklad, aby ochotně a důstojně šli na smrt za vznešené a svaté zákony." To řekl a hned vstoupil na popraviště.
29 Blahosklonnost, kterou mu ještě krátce předtím projevili jeho průvodci, se změnila v nepřátelství pro ta slova, která pokládali za šílenství.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.