O Slovanství

Každá společnost by měla usilovat o prohlubování vazeb a hledání společných kořenů se společnostmi ostatními. Slovanská vzájemnost nebyla špatnou cestou, byť dnes není v módě.

Ve svém minulém článku Václav Havel a levice jsem v následné diskusi sklidil od Martina Škabrahy nesouhlas za svou lítost, že se zemřelý státník připojil počátkem 90. let k módnímu odstřihávání našich slovanských či východoevropských kořenů a vazeb. Byl jsem ihned označen za obhájce panslavizmu. Dnes bych chtěl blíže vysvětlit své stanovisko, které je zhuštěným výtahem z mé připravované knihy o českých politických diskurzech ve 20. století.

Jak všichni víme, žijeme v moderním světovém systému, tedy ekonomické a politické celoplanetární struktuře, která má své jádro, periferii, jako své dva póly a celou řadu území nacházející se kdesi mezi, chceme-li semiperiferii. Rozvinutost jádra není výsledkem jeho pilné práce či moudrosti, ale z velké části vykořisťování chudé většiny. Světový systém má svou geokulturu, tedy diskurzy a ideologie, které znemožňují člověku odhalit pravou utlačitelskou podstatu tohoto systému. Součástí této ideologie je přesvědčení, že nejbohatší země světa jsou bohaté proto, že jsou pilné, kultivované, mají nejhumanističtější hodnoty, představují civilizaci zvláštních kvalit, jejich náboženství je náboženstvím lásky a univerzální humanity. Naopak chudé země jsou touto ideologií zobrazovány jako primitivní, líné, fanatické, ovládané závistí a nenávistí ke kultivovanému Západu. Jsou prý nevděčné vůči bohatým zemím, neboť za veškerou svou civilizaci vděčí právě jen jim. Jejich obyvatelé jsou rasově nebo kulturně méněcenní, zdejší náboženství jsou šarlatánstvím a fanatizmem. Levice se od počátku svého vzniku snažila tyto diskurzy rozbíjet, odmítat otrokářství, odmítat nacionalizmus zemí jádra, podporovat národně osvobozenecký boj chudých zemí, případně zdůrazňovat univerzalizmus (či chceme-li one-worldism).

V podobné pozici jako země jádra jsou země nacházející se mezi jádrem a periferií, jejichž obyvatelé jsou geokulturou světového systému přesvědčovaní, že jádro je skvělé, zatímco periferie jsou odpudivé. Někdy je dokonce toto přesvědčení v zemích semiperiferie ještě výraznější než v jádru. Semiperiferie v tomto připomíná mentalitu středních vrstev, které dost často vyznávají ještě horlivěji hodnoty horních vrstev než horní vrstvy samotné. Důvodem je statusová panika: Střední vrstvy nemohu být na stejné úrovni jako bohatí, tak se jim alespoň maximálně snaží připodobnit svým přesvědčením, resp. vytváří si svůj hodnotový svět podle jimi předpokládaného hodnotového světa vrstev horních.

Česká společnost vstoupila v 19. století do moderního světa v pozici politicky i symbolicky utlačovaného národa habsburské monarchie, ačkoli její ekonomické postavení ji v rámci monarchie stavělo na přední místa a v rámci Evropy do slušného průměru. Útlak slovanských národů v Rakousku-Uhersku byl bezpochyby skutečností, třebaže nedosahoval onoho „třistaletého úpění“ a byl velmi často spojen s útlakem sociálním. Horní vrstvu tvořili německy případně maďarsky mluvící obyvatelé, dolní vrstvy ostatní obyvatelé říše. České národní a austroslavistické snažení bylo svou podstatou bojem za demokracii, svobodu a rovnost. Není divu, že přední čeští myslitelé 19. století spojovali svůj demokratický program se Slovanstvím. Např. T.G. Masarykova práce Světová revoluce měla podtitul „Stanovisko slovanské“. Konstatovat toto, neznamená, že budeme přijímat představy Palackého a dalších o genuinně demokratickém charakteru slovanských národů a geneticky dané germánské či asiatsko-maďarské panovačnosti.

Nesmí nás ani mást, že se slovanství stávalo v téže době i nástrojem ruské imperiální politiky. Ačkoli Rusko nepatřilo k jádru světového systému a bylo během 19. století západními firmami systematicky okrádáno, byť ne v rozsahu vykořisťování západních kolonií, měla jeho vládnoucí třída jako mnohé jiné vládnoucí třídy semiperiferijních a periferijních mocností své imperiální zájmy, které byly protikladné většině vlastních obyvatel i obyvatel okolních zemí. V rámci této své imperiální politiky se Rusko pokoušelo se na svou stranu získávat obyvatele okolních zemí buď ideou panslavizmu nebo pravoslaví, případně kombinací obojího. Vějičce nekritického rusofilství podlehlo ale v české společnosti jen málo vyznavačů slovanské vzájemnosti. Panslavismus nebyl jen rusofilií. Panslavismus byl také podporou balkánských národů v boji za osvobození od tureckého útlaku. Austroslavizmus byl myšlenkou federalizace a demokratizace Rakousko-Uherska. České sympatie k polským protiruským povstáním byly také často motivovány panslavisticky, stejně jako sympatie k demokratickým silám v Rusku (např. u K. H. Borovského). Proto není možné označovat český panslavizmus 19. století v jeho většině za reakční sílu, ale naopak za jedno z emancipačních hnutí.

Touto silou zůstala slovanská vzájemnost i ve velkých válkách dvacátého století: Čeští rekruti povolávaní do rakouské armády v roce 1914 zaujímali pacifistické stanovisko nejen kvůli odporu vůči válce jako takové, ale také proto, že se v nepřátelském táboře ocitly země, které byly Čechy díky panslavizmu pokládány za jim blízké a bratrské (Srbsko, Rusko). Vzpomeňme veršů: „Červený šátečku kolem se toč, táhneme na Srba nevíme proč“. Kdyby zvítězily centrální mocnosti, neznamenalo by to jen prohloubení útlaku Slovanů, ale patrně i konec demokracie v Evropě. Panslavismus měl svůj progresivní charakter u nás i za druhé světové války, kdy šlo hlavně o to porazit nacismus a jeho destruktivní dynamiku a vůbec nevadilo, že proti němu bojoval v řadě rysů nacizmu velice podobný režim, který se od něj ovšem lišil v tom nejdůležitějším, a sice absencí oné snahy vést nové a nové války. Je ale bezpochyby vinou existujícího vědomí slovanské vzájemnosti, že znemožnil po roce 1945 české společnosti včele s E. Benešem vidět i stíny Sovětského svazu a být vůči jeho imperiálním snahám na pozoru. Zároveň je ale nutno zdůraznit, že po celé 19. a první polovinu 20. století existovaly v české společnosti i velmi silné prozápadní tendence, zvláště frankofilie, poněkud méně anglofilie a později fascinace USA. Ani proud českého myšlení vidící náš osud v co nejtěsnějším svazku s rakouskými Němci není možné podceňovat.

Zcela jiná situace nastává po historické zkušenosti čtyřicetiletého satelitu Sovětského svazu povinně hledícího na východ a navíc pokořeného invazí roku 68. Po roce 1989 se česká společnost ocitá z hlediska zahraniční orientace v podobné situaci jako před rokem 89 ale s opačnými znaménky. Nevrátili jsme se tak do myšlení 19. století nebo první republiky, kdy panovala pluralita diskurzů o našem postavení ve světě. Po listopadu panuje konsenzus odříznout se od Východu a těsně se připoutat k Západu, přičemž obě kategorie jsou zcela v logice studené války pojímány jako jednolité. Tato jednoznačná prozápadní orientace je snad ještě tíživější než ona východní před rokem 1989, neboť tehdy vynucený zájem o Východ mohl vyvažovat neformální zájem o vždy kulturně přitažlivý Západ (o muziku, filmy, literaturu). Dnes je dominance Západu u nás jak mocensky prosazovaná, tak všeobecně kulturně přijímaná, a proto prakticky neotřesitelná.

To že je dnes slovanství vydáváno za hloupost, neboť my praví čeští Evropané nemáme s „podlidmi“ na východě nic společného, nám ale může připomenout padesátá léta, kdy byla podobně skandalizována myšlenka evropanství. Jeden z tehdejších ideologických borců historik Čestmír Amort psal, že co bylo v našich dějinách ničemného a spojeno s pány, to přicházelo ze Západu a co bylo v našich dějinách dobré a spojené s lidem, přicházelo z Východu. Česká šlechta a buržoazie byla vždy západnická a český lid a dělnictvo vždy vzhlížel k Rusku a později k Sovětskému svazu. Podobně můžeme číst dnes. To co je v nás dobré, je ze Západu, to co je v nás špatné, je z Východu. Viz komentář Lidových Novin před volbami roku 2006: „Paroubek zjistil, že Slovanům vláda společenské spodiny nevadí.“ Ostatně tak, jak byla v minulosti zneužívána myšlenka slovanství pro ruskou imperiální expanzi, byla zneužívána i myšlenka Evropanství. Vždyť nebylo halasnějších Evropanů než nacistů. V jejich rétorice přeci všechny evropské národy bojovaly za novou Evropou proti asiatskému židobolševizmu a americkému plutokratství.

I v dnešní době by se měla levice podobně jako emancipační hnutí 19. století pokoušet jít svým diskurzem proti logice kapitalizmu. Současná ideologie evropanství je dvousečná, na jedné straně může jít o příklon k myšlence evropského sociálního státu, evropských hodnot tolerance a solidarity s chudými zeměmi a vytváření protiváhy k imperiálním snahám USA. Na druhé straně ale také může jít o ideologii vytváření pevnosti Evropa a oddělení se od barbarů na jihu či „východě“, případně v tzv. atlantické podobě budování co nejtěsnějších vazeb s USA. Podobně můžou být emancipační i reakční myšlenkou sympatie ke slovanským národům: Na jedné straně může jít o naši podporu, aby se v těchto zemí prosadila solidární varianta modernity a ustavily se společnosti, které by neutlačovaly ani nadnárodní korporace ani postkomunistické mafie, na druhé straně jím může být pokleslé stranění zájmům ruské imperiální oligarchie. Každá společnost by měla usilovat o prohlubování vazeb a hledání společných kořenů se společnostmi ostatními. Nebyl bych po druhé světové válce pro ničení všeho německého, psaní Německa s malým n, ničení pomníků německým velikánům. Nemohl jsem být po roce 1989 pro vymazání kultury slovanských a jiných východoevropských národů z českého povědomí. Soustředí-li česká sociální hnutí veškerý svůj zájem pouze na dění v centru světového systému, vlastně se tím podřídí logice kapitalismu, s níž by si přála zápasit.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 27.Prosince 2011, 15:47:12

V roce 1881 se česká menšina v rakouském Slezsku, usilující o zřízení českého gymnázia v Opavě, setkala s takovýmto názorem ministerského úředníka: "Češi ve Slezsku žádné střední školy nepotřebují, neboť to jsou vesměs řemeslníci, sloužící a nádeníci." V době jen o dvě desítky let dříve dokonce úřady ve Slezsku zakazovaly zřízení prvních českých spolků jakožto apriorně podezřelých z podvratnictví. Opavský purkmistrovský úřad odmítal jakýkoliv úřední styk s občany v českém jazyce. A tak bychom mohli pokračovat... Kdo se pak může divit, že se Rakousko-Uhersko rozpadlo? Dnes má z Bezruče každý jen legraci, ale ony ty jeho básně nebyly tak daleko od pravdy. Ve Slezsku to bylo daleko horší než v Čechách už proto, že tam převažovalo německé obyvatelstvo. My jsme prostě hráli roli těch méněcenných, ať si to připouštíme nebo ne.
Na druhé straně, pokud je z celosvětového hlediska postavení rozvinutého jádra výsledkem vykořisťování chudé periférie, jak autor tvrdí, potom aspoň (jakožto Slované) nemusíme mít vůči chudým zemím až tolik špatné svědomí, jako naši západní sousedé.

Stanislav Hošek - Český těšín

Slovanství. Úterý, 27.Prosince 2011, 18:08:41

O slovanství nestačí psát. Slovanství je nutné provozovat. Pluralita a vyváženost vysílání ČT a ČRo nespočívá pouze ve vyváženosti prezentace názorů vlády a opozice, ale také v pluralitě předvádění kulturních statků Západu i Východu. Vždyť u nás na sto filmů z USA, připadá jeden z jiné provenience a vůči Rusku je snad poměr jedna ku pětistům.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

pro normální vztahy mezi Slovany Středa, 28.Prosince 2011, 15:31:10

exaltace tohoto tématu je mnohdy zbytečná - jednak je asi většinově jasné
že panslavismus je jen forma nacionalismu (podobě jako pangermanismus a pod), současně není důvodů proč by slovanské země neudržovaly mezi sebou intenzivní styky (minimálně pro jazykovou spřízněnost). A Rusko a jeho sféra vlivu v tom prostě bude vždy hrát významnou roli.
Důležité je ale pro provozování tzv. slovanství podle mne toto. Zejména češi jako středoevropský stát vnímají jak je důležité aby se vlivy západní a východní vyvažovaly. jeslti k tomu poslouží komunikace mzei slovany - je jen dobře. Rozhodně to není o tom, kam bychom se měli loajálně a neměnně řadit. Historické povědomí spomínané SH z nás dělá především středoevropany a nikoliv členy západu či východu.
Současně platí, že slovanský svět je strukturovaný - konfliktní vztahy Ruska a Polska jsou dostatečně známé, méně už střet koncepcí Velké Srbsko či Velké Bulharsko. Proti tomu dnes vládne např. mezi Němci a Rakušany idyla.
Pokud jde o začlenění do politické a hospodářské evropské integrace, tan by kulturní příslušnost neměla hrát větší roli - EU je koncipována na občanském zákůladě a spojence demokratického a sociálního vývoje musíme hledat mezi slovany i neslovany. Samostanou, zajímavou a pro čechy dost neprobádanou oblastí je komunikace se slovanskou diasporou ve světě, zejm. v USA. Žijeme v globálním světě a pohyb lidí různých etnik bude pokračovat.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Středa, 28.Prosince 2011, 15:50:50

Autor článku objasnil svou dřívější zmínku o slovanství. Nutno uznat, že není zaslepeným ideologem. Nabízí legitimní příspěvek do diskuse. Přesto musím bohužel vyslovit nesouhlas. Slovanství prostě není nic. Lépe řečeno, je to jazyková příbuznost. Ale nic víc. Ostatně lingvisté mluví častěji o jazycích baltoslovanských (čili včetně litevštiny a lotyštiny). Jako politická inspirace by mohla sloužit sounáležitost tě smyslu společné dějinné zkušenosti. Ale naše společné dějinné zkušenosti (a tím sdílený styl a sdílené hodnoty) např. s Rakušany jsou přinejmenším stejně silně jako se Slováky.

A ještě si dovoluji upozornit, že i u jiných jazykových rodin neznamená jazyková příbuznost málo nebo nic. Za druhé světové války např. bojovali germánští Britové a románští Francouzi bojovali proti germánským Němcům a románským Italům. Tedy šlo o politické, nikoli etnolingvistické otázky.

Zakládat politiku na jazykové blízkosti, to může vyznít i jinak než slovansky pokrokově proti živlu germánsky reakčnímu. Někdo by mohl jako politicky určující konstruovat příslušnost indoevropskou, tedy árijskou. Kam by to vedlo politicky?

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 28.Prosince 2011, 17:12:7

Ještě před Velkou /Starou/ Moravou /někdy okolo roku 650 n.l./ Slované - Venedi obývali téměř celé Rakousko a velkou část Německa a samozřejmě současné území ČR. Jejich hranici s Franky tvořila "limes sorabicus", neboli srbská hranice. Zajímavé je označení "srbská", neboť byli tito Slované nazýváni Srbíny - Zribrínen. Tady asi je paralela mezi oním „Červený šátečku kolem se toč, táhneme na Srba nevíme proč“. Pokud bychom viděli v ruské snaze o "Slovanskou jednotu" nějaké jejich imperiální zájmy, pak v jednotě se Srby, bychom mohli spíše hledat únií utlačovaných. Ovšem historie velela jinak a my jsme už od Srbů tak daleko, jako od Sudánců. Kdo ví, co je pravdy na tom, že jsme kdysi u nich měli pověst nejbližšího bratrského národa? Je škoda, že se na rozbití této možné pověsti v nedávné minulosti podíleli naši významní politici, protože mít s někým dobré vztahy není na škodu. Naopak. Co se týče Slovanství jako takového, jistě bychom mohli dlouze diskutovat o tom, kdo je v téhle kotlině, kde války všechno promíchaly, ještě vůbec pokrevným Slovanem. Ale takhle by se mohli ptát Němci, Rakušané, Poláci a další a další národy. I Maďara, s vysedlými lícními kostmi a zůženýma očima, je dnes vzácné vidět. Jinak má pravdu pan Štampach s tím, že politika by neměla být založena na jazykové blizkosti. Samozřejmě s tím, že by jazyková blízkost neměla být ani důvodem k likvidaci dobrých vztahů, kvůli rektalní horolezectví vůči jazykově nepříbuzným.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 08:20:29


Shlédl jsem na DVD před pár dny náš první barevný český film - "Jana Roháče".z roku 1947 ...

Šustí frází stejně jako pozdější - už daleko poúnorová - husitská epopej, pozitivní hrdinové se tu projevují jako věštci, kteří vědí, ža na český trůn nastoupá Polák, směšně vyznívá bratrstvíˇRusů a Poláků jako Slovanů - i když tehdy ještě nerozbité ani řáděním Rzecpospolity v Rusku v době u nás rudolfínské ani žádným dělením Polska (poslední, čtvrté roku 1939) ...

Toho Zikmunda - těsně před smrtí už dokonce císaře nejen římského krále - aby člověk skoro politoval - i když to asi nebylo cílem tvůrců filmu.

Chudák na koho se tento především uherský král mohl spolehnout než na své věrné Kumány - ve filmu pěkně vykreslené s copánkem na holé hlavě a pěknou nahajkou, kterou švihali český husitský lid.

Myslím, že film nebyl faktograficky přesný - Orszagh byl v něm vykreslen příliš odpudivě (srovnej viz Paměti Jiřího z Poděbrad od Václava Erbena) a nemyslím, že při odjezdu Zikmunda do Znojma zahynul z rukou pražského davu - natož defenestračně ...

Filip Zíka - Úsobí

Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 08:42:55

V zásadě souhlasím s panem Štampachem, vztah k nějakému národu je dán spíše nábožensko-kulturními prvky než jazykovými. Na základě toho já mám třeba blíž k Německu nebo Rakousku než k Posku nebo Rusku. U toho Ruska je navíc problém, že bylo v zásadě stavěno na zcela jiných základech než my (pravoslavné versus katolické kořeny).
Obdiv části levice (KSČM) k Rusku není nic jiného než ideologická setrvačnost, na současném Rusku není nic sociálního, natož marxistického.

Luděk Ševčík - OSVČ

Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 11:01:11

Možná tu je pane Zíko ještě jeden faktor. Zatímco běžní Němci, nebo Rakušané mají tendeci na nás pohlížet shůry, běžní Rusové ne. Žiju přímo na hranici s Rakušany, takže o jejich zdvihnutých nosech vím své. Vy k nim můžete mít blíže, ale oni by raději od vás byli co nejdále. O vyjímkách nepíši, ty nejsou pravidlem.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jazykové bariery, panské národy a vzdělaný plebs Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 11:42:57

samozřejmě že nejde o genetickou spřízněnost - analýza DNA by ukázala, že jsme v podstatě všichni "Mischvolk" - jde o vazby kulturní a v jejich rámci i ty jazykové. Příbuznost jazyková není nicotná - polákovi prostě rozumíte bez většího úsilí, to např. o francouštině (nebo gaelštině etc.) ale také čínštině říci nejde. A jazyk - to je dorozumění - intenzivní jazykovou výukou se to dá samozřejmě překonat.
Ad arogance některých - no mýtus že je někdo "Herrenvolk" je nacionální mýtus - existuje, ale dá se eliminovat. Ale nejčastěji se jedná o velké národy - u Rusů by se řeklo "народ господ" a také se jejich elity umí dívat pěkně z vrchu. Normální lidé se spíše dohodnou, demokratizace vzdělání to jen usnadní.

2lskywalker

Jan Kubíček - sémiotický terorista

Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 11:44:48

Skvělý článek! Myslím, že pojmenovává cosi velice špatně viditelného, ale o to podstatnějšího a je znát, že je založen na velice pečlivé koncepci a svědomitém studiu.
O to více mě překvapují zdrženlivé komentáře. Zdá se mi, že více než na samotný článek reagují na asociace vyvolané nálepkami "slovanství" a "panslovanství". Pan Holubec přece nepředkládá žádnou koncepci praktické politiky, ale nabourává kulturně-historický diskurz. Pro mě plodným způsobem spojuje osy východ - západ, levice - pravice, nacionalismus - internacionalismus, periferie - centrum. Podle mě je to hřebíček trefený na hlavičku.
Ve škole se probírají literatury francouzská, italská, německá, anglická, americká a ruská. O literaturách našich sousedů se jen velice výjimečně objeví zmínka.
Jazykové hledisko nemusí být vodítkem pro spojenectví politické, rozhodně by však mělo být pro spojenectví kulturní. Čechy naši sousedi nás nezajímají, čímž se lišíme od Poláků nebo Slováků, kteří českou kulturu znají mnohem lépe než my jejich. Například Poláci znají většinu klasických českých filmů 90. let, viz též popularita knih Mariuse Szcygiela (Gottland). Češi se zde chovají jako typická semiperiferie - střední třída, která hledí jenom jedním směrem - na západ. A kromě toho ještě sami na sebe. Ovšem s podivným masochismem. Všimněme si například českého sebemrskačského diskurzu - český mafiánský kapitalismus, malý český rybníček apod. V tomto diskurzu jsou ostatní národy periferie a semiperiferie zcela ignorovány. Není tak založen na znalosti, ale uvězněn ve stereotypech. Pohled, který nabízí pan Holubec, míří právě k rozbití stereotypů.

Petrasek Milan - penzista

Souhlasím s panem Kubíčkem, Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 21:37:9

Také nacházím v textu doporučení k rozšíření hledání orientace v trendech globalismu sledováním jeho účinků a vlivu v okrajových prostorách. Dosud probíhá solidní srovnávání dopadu globalizace na slovanský prostor velmi střídmě. Samozřejmě se nejedná o náhodné opomenutí, ale o následek defektních medií.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Slovanskou vzájemnost pohřbil ruský marxismus-leninismus, Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 21:43:29

či ještě spíše stalinismus-brežněvismus. Dva moji strýcové byli členové KSČ, jeden vystoupil v roce 1968 po okupaci z KSČ, druhý byl vyloučen v roce 1969, protože nepovažoval sovětskou okupaci za bratrskou pomoc a právě ten druhý prověrkové komisi řekl, že sovětská politika a armáda zničily zbytky lásky k Sovětskému svazu - oba však nikdy nechovali žádnou nenávist k Rusku a pečlivě sledovali další dění tam, včetně ruských spisovatelů i disidentů. Jeden strýc držel i po revoluci na Srby a byl přesvědčen, že jim Západ křivdí a že Kosovo je pro Srby součástí jejich identity a že se Američané nechali zmást Němci a Chorvaty, atd. Myslím, že roli hrálo, že dědeček, jeho otec za války zběhl z rakousko-uherské armády a byl příslušníkem nejprve srbských legií, po ustavení československých legií, přešel do československých.
Na článku respektuji kritiku malého zájmu o Východ, slovanské národy, atd., ale slovanská politika je podle mě pasé, mohla by jedině nahrávat ruským imperiálním tendencím, které se pokoušel oživovat Putin. Vážím si demonstrujících Rusů, kteří chtějí demokracii a nehodlají být pouze poddanými obdivujícími nové mocenské aspirace Putina a Medvěděva.
Kritika malého i velkého češství je právě tak aktuální jako kritika slovanství a panslovanství i mocenského evrocentrismu, amerického paternalismu a všech typů náboženských, ideologických i politických fundamentalismů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.