Drahý svatý Václav

Nezáleží ani tolik na tom, čím vlastně svatý Václav ve skutečnosti byl, ale co představuje pro českou společnost. Nebo taky můžeme rezignovat na archetypální měřítka výkonu moci, která svatováclavská legenda reprezentuje, ovšem k naší škodě.

Tak jsem se zase dočetl (v posledním Týdnu) něco informací o hlubokomyslných úvahách jednoho z mých oblíbenců, senátora Jaroslava Kubery. Kolik že bude stát Den české státnosti, svátek svatého Václava. A jak je to svátek problematický, a že o něm lidé nic nevědí, a kdovíjak že to s ním vlastně bylo, a jestli vůbec žil, a že by Kubera všechny svátky zrušil a prodloužil o ně čas dovolené, a že mu to naruší pracovní týden, připomenut je i Miloš Zeman, který má 28.9. narozeniny (a který ve Sněmovně při ustanovování tohoto svátku mluvil o svatém Václavovi jako o servilním kolaborantovi).

Považuji právě tento druh úvah za signifikantní ukázku českého pokleslého myšlení čtvrté cenové skupiny. Nezáleží přeci na tom, na kolik peněz přijde státní svátek našeho národního symbolu, jestliže onen symbol je skutečným výrazem naší národní identity. Nezáleží přeci na historických důkazech, jaký byl sv. Václav jako historická postava. Zejména proto ne, že o něm takřka nic nevíme a jsme odkázáni na to, co o něm říkají legendy.

Záleží právě na tom, co o něm tyto legendy říkají, tedy na tom záleží, proč vznikly a co se má číst či vyprávět. Slovo legenda (podobně jako slovo propaganda) je mluvnicky gerundivum, tedy je to něco, co má být čteno (u propagandy: rozhlašováno). Každá legenda vznikla stejně jako každá propaganda za určitým účelem a důležité je vědět, jakou úlohu svatováclavská legenda v našich dějinách hrála.

Je důležité, jak si Václava vážilo nejen desáté století, nejen Karel IV, ale i Hus, Komenský, národní obrozenci. Pomiňme zneužití svatováclavské tradice za druhé republiky a za nacistické okupace – zneužít lze cokoliv. Ta původní, nezneužitá legenda je totiž nádhernou, živoucí a smysluplnou tradicí, kterou by bylo škoda vyprázdnit a opustit, jakkoli by se to mnohým lidem typu senátora Kubery asi líbilo.

Vůbec totiž nepovažuji za náhodu, že Václavovy sochy, nejprve ta Bendlova a pak ta nová, Myslbekova, na Koňském trhu, na návrh K. H. Borovského přejmenovaném na Václavském náměstí, byly svědky všech jen trochu důležitých politických událostí v české zemi právě i v moderní historii. Možná by stálo za to nejen přicházet k pomníku sv. Václava a tam to či ono demonstrovat ve chvílích vzrušených emocí, ale nebylo by k zahození přemýšlet i jindy, s chladnou hlavou, o smyslu a poslání Václavova „patronství“ českého státu.

Svatý Václav byl takřka ihned od své smrti ustanoven jako vzorová postava vůdce národa. A není to vůdce ledajaký, jak to o něm v legendách čteme. Vzdělaný intelektuál – Ludmila jej v očích současníků zkazila, neboť jej naučila číst a psát, což bylo vhodné tak pro mnicha, ale pro politika to bylo naprosto ponižující. Byl odpůrcem trestu smrti - kácel šibenice. Byl mírotvorcem, se sousedy uzavíral dohody raději, než aby s nimi válčil. Statečný vůdce – místo války celých kmenů nabídl vůdci protivníků osobní souboj. Zastánce lidských práv – propouštěl otroky na svobodu. Vnímavý pro sociální otázky – peníze dával chudým. Prostě – vzor politického vůdce.

Ideálem vůdce českého národa podle svatováclavské tradice není ani zuřivý hrdlořez, ani chladný, vypočítavý technolog moci, a ovšem už vůbec ne pokleslý technolog moci bez sebemenšího vztahu ke kulturnímu dědictví, ale šlechetný a ušlechtilý člověk. To považuji za pozoruhodné. A dokonce si myslím, že kilometrové fronty Čechů, toužících zhlédnout svatováclavskou korunu, kdykoliv je vystavena, svědčí tom, že tento křesťanský ideál světské moci není mýtem, který by se přežil.

Můžeme samozřejmě rezignovat na archetypální měřítka výkonu moci, která svatováclavská legenda reprezentuje, a akceptovat jakýkoliv výkon moci, třeba i zločinný, protože se nám zdá, že se stejně na nic jiného nezmůžeme, tak co. Může nám být jedno, kdo a jak nám vládne, hlavně kolik má konexí, jakou má kravatu a jak vypadá na plakátech s co nejpitomějším sloganem.

Můžeme rezignovat na tento křesťanský, svatováclavský model státu. Pak ovšem: Svatý Václave, oroduj za nás, neboť tvé pomoci nám bude setsakra zapotřebí!

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Ondřej Wolf - farář v.v.

Dva životy Středa, 29.Září 2010, 07:15:19

Církevní (doufám že nejen ta) historie nás učí, že světec má "dva životy". Jeden historický- a druhý legendární. Tedy narativně předávané poselství tohoto světce.
A to je ta věc, která naší "rozumné" civilizaci chybí. Umíme si hrát s definicemi a zapomínáme, kolik věcí, bez kterých nemůžeme být, žádnou definicí nejde vyjádřit. Např. láska, pokoj, věrnost, radost.
Stejně tak i věci smutné: Žal, zklamání, tíha......
Tady pomůže právě narativita. Ne nadarmo Bible v pohledu křesťanském i židovském, Korán, ale i svaté knihy východních náboženství o mnohém vypovídají nikoli v definici, ale ve vyprávění příběhu.
Ondřej

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Středa, 29.Září 2010, 08:45:36

Myslím, že rozumím úvaze Zdeňka Bárty o hodnotách, které reprezentuje kníže Václav. Sdílím s ním příklon k mírotvorství a vzdělanosti, které nám legenda o něm předkládá. Nechme stranou rozpor legendy s historickou evidencí, autor je si toho vědom a popisuji roli václavské legendy v národním povědomí.

Domnívám se však, že diskuse o smyslu českých dějin není odbyta. Jsme historicky poučenější a skeptičtější. Proto asi nebudeme nadšeně planout pro myšlenku, že "jsme národ Husův". Ale je třeba se dobře zaposlouchat do slov těch, kteří kladou, schematicky řečeno, václavský motiv proti husovskému.

Obě legendy pracují s hodnotami a když např. II. republika a Protektorát opustili Palackého a Masarykovo pojetí a vystavili na piedestal právě knížete Václava, promluvili o důležitých hodnotách. Václav pro ně reprezentuje také hierarchické uspořádání společnosti, rytířský aristokratismus a patriotismus. Husovská národní legenda i dnes mluví o svobodném hledání pravdy či spravedlnosti, o demokratismu a zdravém plebejství.

Linie Hus - Chelčický - Komenský, bereme-li ji vcelku nepostrádá mírotvorství ani uznání vzdělanosti a nemusí být kladena proti linii reprezentované, řekněme, jmény Václav - Anežka - Karel IV - Balbín. Ale neměla by být opomíjena a vytlačována, jak je tomu dnes.

Ondřej Wolf - farář v.v.

Středa, 29.Září 2010, 09:25:13

Ty dvě linie vůbec nemusí být dvě, pokud osobnosti patronů, které jsou do nich vsazovány. nevnímáme jako předměty k licitaci na podporu té či oné ideologie. Dvě linie z nich děláme až my.
S malou nadsázkou můžeme říci, že každý z nich má své "pole působnosti".
Ovšem všechna "pole působnosti" se stýkají ve svém výchozím bodě, kterým je velmi osobní víra v Boha.
Víra nikoli ve smyslu uznání existence, ani ve smyslu "použití" Boha pro podporu účelového cíle.
Ovšem víra ve smyslu osobního vztahu konkrétního věřícího ke konkrétnímu Bohu. Teprve z ní pak vychází poselství a životní dílo každé ze jmenovaných osobností.
Ondřej

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Legenda boleslavská Čtvrtek, 30.Září 2010, 21:36:41

My, Češi, jsme legendární národ, naše historie snad ani nemůže být skutečná, tolik se podobá mýtům. Nejraději mám Jana Žižku z Trocnova, jednookého prchlivého vojevůdce, který nikdy neprohrál, nositele pokroku (zavedl ve vojsku palné zbraně) -- to je severský bůh Odin jako vyšitý.

Podívejme se v takovéto nadsázce, jako na mýtus nesvázaný s historickými památkami, na příběh Václava a Boleslava. Je široce známo, že jejich jména znamenají totéž -- byli to skutečně dva různí lidé? Není Václavova vražda symbolickým vyjádřením rozhodování jednoho panovníka?

Václav odvádí tribut Jindřichu Ptáčníkovi. Není zbabělec, ale nechce válku, nebojí se o sebe, ale o zemi, nechce ji nechat zpustošit, chrání své poddané. Boleslav volá po boji, odmítá porobu, chce se bít o hrdost, také nejen svou, ale celé země. Stojí čest a důstojnost za lidské životy a hospodářské ztráty?

Těžké rozhodování. Když Jindřich Ptáčník umírá, je silný soused oslaben, naskýtá se příležitost. Václav váhá. Boleslav zabíjí Václava. Bojuje a vítězí.

Není divu, že katolická církev a všichni okupanti vždy zdůrazňovali jen Václava. Edvard Beneš se po Mnichovu rozhodl v duchu Václavovy tradice, odmítl obětovat národ v boji proti fašismu. Kdyby se přiklonil k Boleslavovi, bojovali bychom, umírali a prohráli, ale německá armáda by utrpěla ztráty, náš těžký průmysl, který přišel Hitlerovi velmi vhod, by byl zničen, německé nadšení pro válku otřeseno, podpora Hitlera oslabena, opozice posílena. Hitler mohl být svržen, druhá světová válka zastavena, dříve než pořádně začala; aspoň pokud by se později nedal do pohybu Stalin. Evropu to mohlo zachránit, nám možná přinést pomnichovské hranice, ne-li přímo protektorát, na věky věků.

Boleslav, konec konců, nakonec taky prohrál. Snad i ten tribut nakonec musel Otovi I. platit. V historii jsou takové konce běžné, v mýtu to musí něco znamenat. Poučení, že boj nemá smysl, že lepší je se vzdát? To by bylo divné ponaučení. Boleslav nicméně bojuje po Otově boku u Lechu, zdá se, že aspoň trochu uznání si vybojoval, že jeho odpor nebyl beze smyslu. Legenda nás nabádá, že máme bojovat. Proč ho tedy nemohla nechat zvítězit na celé čáře, proč nemohl Boleslav dojít s vojsky do Berlína a dohnat Otu, aby se ve svém podzemním bunkru zastřelil? Byla to trochu jiná doba, ale tohle pro legendu argument není.

Kdyby Boleslav zvítězil, učila by nás jeho legenda, že soused je nepřítel na život a na smrt, že ho máme zadupat do země. Vyskakují si na nás Rakušané kvůli Temelínu a blokují nám hranice? Prorazme jejich zátarasy tanky, rozstřílejme je na cimpr campr a jeďme těmi tanky rovnou až do Vídně! K ničemu takovému slušná legenda nabádat nemůže.

Boleslav vybojoval uznání, snad i přátelství. Jeho legenda nás učí, že nemáme dovolit sousedovi, aby po nás šlapal, ale že naším posláním není zašlapat do země souseda. Soused není nepřítel na život a na smrt, v nejhorším případě je to hlupák, který potřebuje poučit o rovnosti. Boleslavova legenda nás učí bojovat za rovnost, prát se o svá práva, je-li to třeba, ale usilovat o přátelství.

Na Boleslavovu tradici přímo navazují husité, když odrazili útoky celé Evropy, a po vyřizování vnitřních sporů u Lipan přijímají na trůn Zikmunda pod podmínkou čtyř pražských artikulů. Někdy po bitvě u Moháče, jež nešťastně uťala rodovou linii Jagelonců, se to sice nějak zvrtlo, pod Habsburky nám rytířské tradice vyhnily, či co, při třetí pražské defenestraci už šlo spíš o mocenské ambice jednotlivců než nějaké zásady a celonárodná hnutí, a podle toho to pak dopadlo na Bílé hoře, ale to už je historie, na tu se musí trochu jinak.

Nevím, zda si Václav Klaus, když prosadil svůj svátek za státní, uvědomil, že nazvat výročí Václavovy vraždy Dnem české státnosti je oslavou Boleslava. Upřímě řečeno, nečekal bych to od něj. Tu poklonu Boleslavovi považuji spíše za trapný přehmat. Přesto s ní souhlasím: Tak je to správně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.