Duchovní kořeny a souvislosti radikálního liberalismu

Manifest radikálního liberalismu vyvolal další reakci. Autor vítá duchovní rozměr, který Jiří Pehe a Jan Štern do manifestu vnesli, a přináší k tomuto tématu některá upřesnění.

V nedávné diskusi nad Manifestem radikálního liberalismu zazněly opakované výhrady nad odvoláním se na „přirozený řád“ a božského garanta lidských svobod. Je zřejmé, že liberalismus, který Jiří Pehe a Jan Štern vyjadřují, je zvláštní fúzí klasického evropského liberalismu, sociálně demokratického smýšlení a amerického liberálního diskursu, v němž je odvolávání se na božskou instanci i vzhledem k celkově religióznějšímu americkému klimatu poněkud obvyklejší. Zdá se, že oba autoři oprašují étos počátků liberální demokracie, především těch amerických. Jejich odsouzení neoliberalismu je pak protestem těch, kteří kapitalismus ve stávající formě považují za urážku lidské svobody a důstojnosti, a přesto s ním částečně sdílí politicko-myšlenkový obzor. To mnohé dráždí. Ve mně tento text probudil řadu otázek a povzbudil úvahu nad duchovními kořeny a souvislostmi liberální levice.

Přiznávám, že je mi Manifest radikálního liberalismu sympatický. Přiznávám také, že před několika lety bych ho nadšeně uvítal. Přiznám se i k tomu, že mi dnes v mnoha ohledech připadá málo radikální. I přes jeho umírněnost mám radost, že byla ve veřejném prostoru konečně jasně formulována pozice levicového liberalismu. Před pár lety neslýchaná věc. Je jasné, že i tento pojem zůstává nejednoznačný a obtížně vymezitelný, což se ostatně stává mnoha pojmům. A přece na intuici, že současná levice musí objevit své liberálně demokratické kořeny, něco je. V době, kdy veřejný diskurs zaplavuje nahnědlý éter a zachvacuje nejen pravici, ale i část sociální demokracie, až se někteří možná po právu obávají, aby se z tohoto zmijího klubka zápasícího s „nepřizpůsobivými“ nevyklubal smrtící plyn, je nutné, aby si levice uvědomila, že nehájí pouze tu svou „polovinu“ politického spektra, ale vlastní dědictví evropského humanismu a demokratického smýšlení. K tomu nahrává i skutečnost, že pravice dnes více zdůrazňuje své konzervativní elitářské kořeny nežli liberální patos.

To může levici umožnit, aby se rozloučila s vlastními nedemokratickými běsy, které byly ve dvacátém století příčinou zla stalinismu a dalších forem násilného budování socialismu a komunismu. Věřím marxistům, že se socialismem a komunismem to moc společného nemělo. Ale zakrývat zločiny vlastního ideologického pole je stejně hloupé a nedobré jako jeho ideologické využívání pravicí, která touží z antikomunismu udělat zvláštní druh modlářského narkotika, jehož smyslem je omámit mysl občanů, aby nebyla přistižena při činu přítomnost. Celý ten pochmurný rej kolem tzv. třetího odboje působí komicky, ba černo-humorně.

Sepětí liberálně-demokratického étosu a levice znamená také určité plodné a tvůrčí spojení protikladů, které umožňuje, abychom se opět nedostali do slepé uličky ideologicky předurčeného universa, jehož hranice se pak po nabytém vítězství rychle úží. To ale neznamená, že by mělo jít o změkčování radikálního pokusu vyjít z marasmu, do kterého nás přivedl neoliberalismus a jeho konzervativní klony. Rozhlédnu-li se dnes kolem sebe, tak vidím neuvěřitelně pestrou paletu současné české levice a levého středu.

Tato pluralita může v politické aktivitě zdánlivě oslabovat, nicméně je-li pojatá jako integrální projev toho, oč levici běží, stává se silou. Tendence dospět k uniformovanosti a kolektivnosti, kterou pravice nastolila ve veřejném prostoru, nabývá panoptikálních rysů. Když novináři používají zaklínadla typu „Levicoví intelektuálové útočí“, pak je cosi shnilého v té Republice české. Je-li například demonstrování proti vládě, jeden z elementárních projevů demokracie, považováno za něco nevhodného, ba nevkusného, pak nač ještě hrát hru na svobodné volby. Anebo jsou volby pouze estetickým výrazem moci? Některým i tento dnes již takřka symbolický akt vadí. A skutečně, návrhů, které se vyrojily během letošní volební kampaně, jak omezit, nebo zrušit všeobecné volební právo, byla řada. Celý současný konzervativní diskurs založený na pánovi a rabovi smrdí. Levice proto může (a vlastně musí) plně objevit svůj kořen – radikální humanismus.

K tomuto dědictví patří i evropská náboženská tradice. Proto mi odvolání Peheho a Šterna na náboženský rozměr nejen nevadí, ale vítám ho s dodatky a upřesněními, tj. s jistými výhradami. Jeho kritikům rozumím. Strach z „přirozeného řádu“ jako veličiny jasně definovatelné, a tudíž ostře definující, a proto omezující, strach z náboženství coby konzervativního opiátu, který brání lidské emancipaci, je pochopitelný. A přece poněkud jednostranný. Sekularisté se bohužel leckdy nenamáhají s hlubším poznáním strašáka, který na ně vykukuje ze závějí dějin. Vykládat celé evropské náboženské dějiny jako hudbu násilí a útlaku je ahistorické a hysterické současně. Křesťan není jenom Roman Joch a Michal Semín. Křesťany jsou i Ivan Štampach, Jan Černý nebo Pavel Čižinský. Ke křesťanství (a právě tak i k judaismu a islámu, zůstaneme-li v západním monoteismu) patří i celá řada subverzivních postojů, heterodoxních proudů a emancipačních impulsů. I ateismus lze vykládat jako specifický projev téhož náboženského proudu. I marxismus. I Václav Bělohradský v komentáři k jakémusi textu Benedetta Croceho mluvil o tom, proč a jak jako liberál navazuje na křesťanskou tradici.

V křesťanské teologii od patristické éry existuje rozlišení na katafatický a apofatický přístup k Bohu. Katafatický přístup pojednává o Bohu z perspektivy pozitivních tvrzení, vymezuje, kým Bůh je, jaké má atributy, jaká je jeho vůle apod. Apofatický přístup naproti tomu opouští racionálně dogmatický přístup ve prospěch transcendentálního průlomu do mystického nevědění. Tedy do svobody možností. Bůh je zde pojímán jako Velká Neznámá. Vycházíme-li z konceptu, že víme, kým je Bůh, pak je takový Bůh jako politická veličina velice nebezpečný. Začneme-li ale u temného nevědění jakožto východiska našeho myšlení o Bohu, pak nás takový Bůh osvobozuje od nutnosti přísahat na jedinou verzi světa. Takový Bůh je radikální otevřeností. Je pravda, že pojem „přirozený řád“ je rodu katafatického. Přesto mne zaráží, jak rychle jsme s pojmem přirozenost hotovi. Respektive, jak jsme dovolili, aby se stal výlučným vlastnictvím těch, kteří jeho pomocí zotročují – metafyzickým fašismem.

Oproti sekularistům se domnívám, že nepřítomnost náboženské otázky v evropské současnosti žádným štěstím není. Mám na mysli hledání autentické, a nikoli ideologické – snahy o Evropu nebo Ameriku „neměnných křesťanských principů“ je třeba odmítnout jako deformování křesťanské víry. Křesťanský předpoklad, že Bůh se stal člověkem, je existenciálním závazkem, radikálním potvrzením lidské svobody a autonomie, jež mají paradoxní původ v tajemství, je výzvou k osvobození. Myšlenka Božího vstupu do lidských dějin nás vysvobozuje také z krunýře neměnných daností (včetně tzv. přirozeného řádu). Oproti konzervativcům si myslím, že vazba náboženství na moc je pro náboženství smrtonosná. Nábožensky zakotvený radikální – já bych klidně bez uzardění řekl rudý – liberalismus o nic takového neusiluje. Jen zápasí, aby hodnota a důstojnost člověka a jeho práva (mezi která patří i práva sociální) nebyla odvislá od „tučné a hloupé imanence“, jak se toho obávala i radikálně levicová teoložka, feministka a mystička Dorothee Sölleová. Aby lidství mělo kořeny v nebi, tj. v temném a nevymezitelném, a proto svobodu umožňujícím prostoru božství. Tato svoboda je pak neodmyslitelně spjata se solidaritou, protože člověk tak jako božská skutečnost je otevřeným vztahem.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

reflexe poněkud roztěkaná ANEB je člověk (ještě) zóon politikon? Úterý, 28.Září 2010, 08:04:24

Thilo Sarrazin (nar.1945), odcházející sociálně-demokratický politik a ekonom, který se ocitl ve „světle ramp“, a kterému je po vydání knihy „Deutschland schafft sich ab“ z mnoha stran nasazována psí hlava, řekl včera v televizním rozhovoru ve švýcarské televizi: „nechtěl bych se dožít ... náboženských válek“.

Proč to takto „bez souvislosti“ píšu pod tímto článkem? Jak to vůbec souvisí s autorovým tématem (radikální humanismus)?

Určitě v jednom: v otázce společenské odpovědnosti. Odkud se bere? Kdo ji má? Jeden každý nebo všichni společně? Někteří (například mocnější nebo bohatší) více a jiní (například bezmocnější nebo chudší) méně? A co je tedy vlastně společenská odpovědnost? K čemu je dobrá? (Nejspíš se shodneme, že k něčemu JINÉMU než k čemu je „rozpočtová odpovědnost“.) Jakto, že ji někteří vidí vlastně jen negativně, jako východisko z aktuální společenské krize, tedy něco, k čemu jsme jakoby zvenčí „nuceni“, jako „řešení krize“ (což je mimochodem pleonasmus)? Jakto, že ji všichni nechápeme pozitivně, nepovažujeme za podstatu svého lidství?

Adam Borzič k tomu leccos napsal už ve své květnové úvaze (http://www.denikreferendum.cz/clanek/3605-proc-se-hlasim-k-levici), ke které doporučuji se vrátit. Končí slovy „Být s druhými – být pro druhé.“

Asi se najde málo lidí, kteří by s těmito slovy otevřeně a nahlas nesouhlasili. Jenom pro většinu zůstává (často nevyslovená) otázka: kdo jsou PRO MNĚ ti „druzí“? Snad ne proboha všichni?!

Sarrazin se, myslím, právě této otázky dotkl a vyvolal proti sobě bouři skutečného i předstíraného rozhořčení: on nám tady ohrožuje integraci přistěhovalců, a tedy integritu naší společnosti! Přitom i ti, kdo takto útočí, musí vidět, že to s tou integritou („demokratickým konsensem“) je dost nahnuté.
Já naproti tomu slyším toto:
Co budeme dělat s naší společností, je-li nad slunce jasné, že zásadu „Být s druhými – být pro druhé“ chápe každý spíše po svém, tedy „se svými druhými“ a „pro své druhé“?
(Just crossed my mind: v čem je dnes celá ta levice a levicovost více než jen pouhým vzájemným pomrkáváním?)

* Znepokojuje nás to, a pokud ano, proč? Proč tak těžko nacházíme společného jmenovatele našeho znepokojení?
* Kdo si dnes vzpomene na „dialog marxistů a křesťanů“ v 60. letech, který skončil (?) (symbolicky?) mj. přechodem Rogera Garaudyho k islámu? Byl veden o něčem jiném než dialog na dnešní "levici"?
(Němci říkají: Der Ton macht die Musik.)

Bila

Vít Janeček - Praha

krátké spojení tří textů Úterý, 28.Září 2010, 09:26:37

Díky za oba podnětné texty, v reakci na JK bych možná vypíchnul závěr textu AB: "Aby lidství mělo kořeny v nebi, tj. v temném a nevymezitelném, a proto svobodu umožňujícím prostoru božství." Přestože metafyzickou dimenzi radikální humanity navozuje AB odkazy ke křesťanství, právě tato poslední věta jej rozšiřuje do univerzální polohy. Co jsem tady přečetl zdánlivě nenápadný text Ivana Štampacha Začal podzim ( http://www.denikreferendum.cz/clanek/6243-zacal-podzim), musím se vyrovnávat s jeho výzvou "mystiky a revoluce".

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad VJ Úterý, 28.Září 2010, 09:55:32

Nenápadnost Štampachova textu - když už je o tom řeč - mám za jeho velkou přednost. Považuji jej za jeden z nejlepších, jaké tu zatím napsal.
To spojující vidím snad také v pochopení, že být ateistou není totéž, co být neznabohem (jak o sobě napsal marxista Kosík).

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

české křesťanské kořeny sociální demokracie Úterý, 28.Září 2010, 12:37:5

Zajímavá a podnětná úvaha. Existuje silná sociálně orientovaná tradice české křesťanské demokracie. Odkázal bych především na Masarykovu Otázku sociální (1899) - Masaryk kritizuje Marxe a marxismus, ale zároveň říká, že Marx oprávněně upozorňuje na otázku sociální, už v České otázce (1895) Masaryk upřednostňuje sociální demokracii před staročechy i mladočechy pro moderní a evropský sociálně demokratický program. Dále Rádl: Náboženství a politika (1921) - Rádl Masarykovu kritiku radikalizuje, dokonce tvrdí, že křesťanství je levicové, na straně chudých a na straně marxistů. Na Masaryka i Rádla navazuje Komárková v Původ a význam lidských práv (1948, 1990), kde ukazuje zakotvení lidských práv v reformačním křesťanství, tedy v kalvinismu a puritánství, upřednostňuje americkou revoluci před francouzskou, ale její pojetí demokracie má blíže k levicovým proudům současné liberální demokracie. Tento proud v českém protestantismu by se dal dále stopovat u diskutabilního J.L.Hromádky i L.Hejdánka (viz jeho Dopisy příteli z prvních let Charty 1977-1980) a Nové orientace. Píšu o tom proto, že se o tom málo ví a diskutuje. Podobné důrazy bychom však mohli hledat i v současné ekumenicky orientované katolické teologii, o tom by mohl zasvěceně napsat Ivan Štampach či profesor Floss.

Stanislav Hošek - Český těšín

Jen poznámky. Pátek, 1.Října 2010, 08:51:37

1. Copak proboha teprve „neoliberální“ kapitalismus, je urážkou, cituji: „lidské svobody a důstojnosti“, konec citace? Nebyl jí již ten „přirozeně“ živelný vsamotných jeho počátcích?!
2. Slovo přirozený jsem v předešlém odstavečku dal záměrně do uvozovek, protože debatu na tomto webu o „přirozeném řádu“ nějak nechápu. Ze všech těch textů o něm stále nevím, co autoři považují za protiklad přirozenosti, zda nepřirozenost, či nadpřirozenost. V mém chápání je vše lidské přirozené, tedy i zdánlivá lidská nepřirozenost. Teprve zásah nadpřirozeně nelidského považuji za odporující přirozenému řádu.
3. Sám o sobě říkám, že jsem nonteista, tedy ne ateista, ale opravdový „neznaboh“, čili člověk, který nejenže boha nezná, ale je mu naprosto jedno, zda existuje, či není. Jinými slovy, nebylo mi dáno, ač jsem se opravdu a dlouho snažil. Bůh tedy není mou hypotézou. Ve svém pozdním věku dokonce vím, že mne nikdy vědomí jeho existence nepolidštilo, ani nijak nezlepšilo mé mravy. Na druhou stranu jsem ale velice rád, když existuje třeba i naprostá většina lidí, které tato idea zušlechťuje, či zušlechtila.

Adam Borzič - brno

Pátek, 1.Října 2010, 11:34:33

Vážený pane Hošku,

souhlasím s Vámi, že kapitalismus měl své odpudivé podoby i před neoliberalismem, na druhou stranu jeho sociálně-demokratická varianta byla a je poměrně humánní. Dnes je však vidět, že i tato kultivace kapitalismu se vyčerpala. Ohledně přirozenosti s Vámi více méně souhlasím. Co se týče třetího bodu: nemyslel jsem svoji kritiku sekularistů jako nějaký útok na ateisty, agnostiky nebo non-teisty, jen mě na levici někdy zlobí ta snadná zkratkovitá rovnice náboženství=útlak. To je poněkud neuctivé nejen k "náboženským levičákům", ale i ke kořenům evropského radikálního humanismu. To je celé.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Adamu Borzičovi Pátek, 1.Října 2010, 13:18:3

Ano. Za nezbytnou podmínku radikálního humanismu považuji mimo jiné i to, že nejsme ochotni rozdělovat lidi na (nábožensky) "věřící" a nevěřící" (ateisty).

Přirozené není totéž co přírodní. Přirozené je každé přírodní hovado. K lidské "přirozenosti" patří více než pouhá přírodnost (biologičnost), tedy třeba to, že odmítá zabíjet. V tomto smyslu mi je taky celkem "jedno", zda se člověk zušlechťuje (polidšťuje resp. zůstává člověkem) cestou náboženskou nebo jinou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.