Adam Borzič zde 15. srpna uveřejnil sloupek pod názvem Zadní voj a duhoví lidé. Z četných reakcí stojí za zvláštní pozornost článek Největší nepřítel křesťanství. Napsal a druhý den po Deníku Referendum ho uveřejnil Ignác Pospíšil, už ne tak mladý člen občanského sdružení Mladí křesťanští demokraté, vydavatel časopisu Duše a hvězdy, který navzdory svému názvu není věnován astrologii, a především obávaný polemik na různých diskusních serverech. Nejde mi o to poskytnout rytířského zastání autorovi, který je v článku pozurážen. Obhájil by se sám, pokud by to pokládal za potřebné. Chci na Pospíšilově textu ilustrovat, co dnes pro nemalý počet lidí znamená být křesťanem. V Pospíšilově případě římským katolíkem. Chci to ukázat zejména těm, kteří se domnívají, že prostředí římské církve prošlo nějakou reformou.

Pospíšilův svět a svět tisíců jeho ideových souputníků je především svět plný nepřátel. A nepřátelé jsou hierarchicky uspořádaní. Mohli bychom si myslet, že největším nepřítelem křesťanství je mu ateismus. Dovíme se však, že ne. Pospíšil možná neví, že křesťané byli ve svých počátcích v římské říši označováni jako ateisté. Na nejvyšší pozici v hierarchii nepřátel není ani agnosticismus. Největším nepřítelem křesťanství, jak se ukáže, je křesťanství. Zřejmě jde tedy o konflikt uvnitř křesťanství. Pospíšilovské křesťanství má, jak se dočteme, největšího nepřítele v křesťanství liberálním. Nějak stranou zůstalo křesťanství Kristovo. Jaké tedy je?

To, co Ježíš Kristus svými slovy a činy a celou svou bytostí ukázal a nabídl, dostalo název „vykoupení“. Tento výraz souvisí s dobovým otrokářským uspořádáním a znamenal osvobození otroka. Někdo si otroka od jiného majitele koupil a hned ho propustil. Zaplatil za jeho svobodu. Vykoupení je vlastně vysvobození. Ježíš v Janově evangeliu tento liberální motiv křesťanství potvrzuje. Říká: Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. V latině: Veritas liberabit vos. Na námitku posluchačů to znovu potvrzuje slovy: Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní. (J 8, 32,36). V návaznosti na to označovala tradiční křesťanská etika za ctnost to, co latinsky nazývala liberalitas, což můžeme přetlumočit jako laskavost, velkorysost, ochota dávat, přejícnost, šlechetnost. Historicky první významný dokument liberálních politických principů Magna carta libertatum (Velká listina svobod), jíž roku 1215 po konfliktu se šlechtou podporovanou měšťany vydal anglický král Jan Bezzemek, je podle názoru některých odborníků inspirován liberálními principy tehdy nového dominikánského řádu.

Křesťanství Kristovo je z principu liberální. Nemůže být jiné. V historickém křesťanství je ve při svoboda s tyranií. Kristův princip svobody se prosazuje proti tyranii náboženských institucí a ideologií. Jako příklad jedné z etap tohoto zápasu je vývoj v raném reformovaném křesťanství. Proti kalvinismu, který z člověka dělal loutku v rukou všemocného Boha, vystoupil Jakub Arminius (1560-1609) s důrazem na svobodu člověka. Významný arminián Hugo Grotius (1583-1645) byl jedním z prvních liberálních teoretiků. Až v devatenáctém století však začaly diskuse, v nichž se probíralo, jaké může být liberální křesťanství současnosti. Někteří si ho spojili s modernismem. Bylo to křesťanství redukované na racionální monoteismus a humanistickou etiku. Některým v dobovém kontextu připadalo, že liberální křesťanství musí být také nacionální. Nakonec se však prosadilo tradiční a biblické liberální křesťanství, které se zastává rovnosti lidí ve státě i v církvi, např. rovnosti žen a mužů, jíž tyranská pseudokřesťanská ideologie popírá. Takové křesťanství nemotivuje lidi k mravnému smýšlení a jednání strachem. Inspiruje a podněcuje je, ale ponechává jim svobodu rozhodování. Ortodoxie v takovém křesťanství znamená přirozenou péči o úplnost a čistotu víry, ne slepou poslušnost proměnlivým a nejistým náboženským autoritám, které sedí jako žába na prameni víry.

Ignác Pospíšil tvrdí, že liberální křesťan zpochybňuje všechno, i bibli. Odlišný výklad bible, než Pospíšilův je tedy odmítnutím bible. Ponechme stranou jeho úlety do vulgárního zesměšňování protivníků, když jim připisuje, že apoštola Pavla považují za „praštěného bigota“ a evangelistu Jana za „regulérního šílence“. Nic takového nezaznělo od autora sloupku ani od reprezentantů liberální teologie. Pospíšilovským křesťanům občas dojdou argumenty a nezbývá, než lhát. Podíváme-li se na věc blíže, zjistíme, že Pospíšil odmítá historicko-kritickou metodu, jíž pokládá za zpochybnění bible. Oficiální dokument církve, k níž se Pospíšil hlásí, tedy církve římskokatolické, Výklad bible v církvi (Papežská biblická komise, 1993) píše o této metodě v kapitole, která se jí celá věnuje, že jejím cílem je osvětlit smysl vyjádřený autory a redaktory biblického textu a že modernímu čtenáři otevírá cestu k významu biblického textu. Týž dokument potvrzený papežem Janem Pavlem II. se naproti tomu o fundamentalistickém čtení bible vyjadřuje, že je nebezpečný, že poskytuje „zbožné, ale iluzorní výklady“ a že „vyzývá k určitému druhu sebevraždy myšlení“

K článku samotnému se Pospíšil dostává až v druhé půlce své polemiky. Čekali bychom, že uvede autorovy myšlenky a napíše, v čem s ním nesouhlasí a proč. Místo toho, čteme, že Borzičův článek je „vyloženě klasické liberální oblbovadlo“. Mimo to se prý „kola demagogie a propagandy se roztočila na plné obrátky.“ Autor sloupku se prý „posouvá k větším extrémům“, jde o jeho „nesmyslnou konstrukci“. Pospíšil poskytuje prý jen „souhrn lapsů a podvodů“. Jde tedy spíš o nadávky, než o diskusi.

Adam Borzič mylně uvedl počet německých teoložek a teologů, kteří podepsali kritické prohlášení. Nebylo jich přes 400. Současný počet signatářů memoranda, který sami na internetu uvádějí, činí 311. Pospíšil si tím posloužil a hned dodává, že „autor dobře ví, že dotyční v něm otevřeně popírají závazné katolické učení“. Přitom jde o teology s kanonickou misí, tedy církevním pověřením, které nikdo ani po vydání memoranda nezpochybnil. Němečtí biskupové jejich iniciativu ocenili a pokládají za potřebné s nimi diskutovat. Tedy opět svébytná pospíšilovská církev s vlastní ortodoxií proti církvi všední a obyčejné.

Pospíšilovské křesťanství je nenávistné. A není izolované. Pospíšil je jeden z hlasitých mezi desetitisíci méně slyšených. Zvedají hlavu. Vstupují i do politiky prostřednictvím mladých křesťanských demokratů. Konzervativní předseda KDU ČSL Pavel Bělobrádek pokládal za potřebné se od jejich politického extremismu (proti přistěhovalcům a menšinám, proti rovnosti mužů a žen, pro diskriminaci apod.) distancovat. Křesťanství Ignáce Pospíšila bude svou agresivitu omlouvat tím, že nenávidí hřích a miluje hříšníka. Je ovšem podivuhodné, že tato láska k lidem v dějinách tak často končila tím, že byli pobíjeni proto, že byli Židy, že jinak vykládali křesťanskou víru, nebo uplatňovali jiné emocionální preference. Od letošního 22. července jsme vůči této podobě obhajoby tradičních křesťanských hodnot opatrnější.