Jsem, stejně jako všichni slušní lidé, zděšen vražděním, které se dnes událo v pařížské redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Ještě nemáme jistotu, kdo je za vraždu dvanácti lidí zodpovědný, přestože útočníci údajně prohlásili, že „prorok je pomstěn“, a tím zodpovědnost připsali extremistické islamistické skupině.

Každopádně je jasné, že důvodem útoku byla jedna z mnoha satirických kreseb, které v časopise vycházely. Neboť Charlie Hebdo se profesionálně věnoval urážkám a ze všech sil se je snažil rozdávat na všechny strany: napravo i nalevo, na protestanty i katolíky, židy i muslimy, muže i ženy, na Západ i na druhou stranu světa. Byl to, odpusťte mi ta slova, nactiutrhač rovné příležitosti, a s požitkem si užíval svobodu lidi pobuřovat, dopalovat a urážet.

Kdyby časopis svou drzost namířenou do všech stran vyjadřoval slovy, nejspíš by neskončil v krvavé lázni. Jazyk má hranice, které slova nepřekročí, ani za pomoci překladačů. Zato obrázky překonávají jazykové bariéry, jako by žádné ani nebyly. Obrázky působí bezprostředně, jejich efekt zasahuje do hloubky a — jak upozorňuje novinář Jeet Heer — rychle se šíří. Umělci v Charlie Hebdo se nijak nesnažili zmírnit jejich dopad, ani neuváděli komplexní historický kontext jejich vzniku.

Existuje stará pařížská tradice drzého humoru, který nerespektuje nic a nikoho. Francouzi pro to mají dokonce zvláštní slovo: „gouaille“. Vzpomeňte si na oplzlá vyobrazení Marie Antoinetty a dalších členů královské rodiny, na kněze přistižené in-flagranti s jeptiškami, na ďábly prdící do tváře papeži, na Daumierovy karikatury krále Louise Philippa, kterého portrétoval ve tvaru hrušky.

Je to lidová, anarchistická obscénnost, jejímž cílem je shodit všechno, co se vyvyšuje jako úctyhodné, posvátné a mocné. Tento druh satirického humoru nemá nic společného s duchaplnou satirou, jak ji dnes znají Američané, když se dívají na Jona Stewarta nebo Johna Olivera.

Gouaille není zcela apolitický (útoky na Marii Antoinettu jistě měly také politické zabarvení), ale žádné politické postoje nevyjadřuje, ani nezesměšňuje jednu politickou stranu ve prospěch druhé. Místo toho míří proti autoritě jako takové, proti hierarchii, proti snaze jakéhokoliv jedince nebo skupiny nárokovat si patent na pravdu.

Satira, kterou představoval Charlie Hebdo, byla víc rouhavá než politická a svými kořeny tkví hluboko v evropské historii, v dobách, kdy zpochybňovat autoritu znamenalo nutně utkat se se samotným bohem. V tomto ohledu se fanatici nemýlí — Charlie Hebdo usilovat o podkopání posvátného.

Mnoho periodik na Západě bezprostředně po tragédii horlivě přetiskovalo reprodukce obálek Charlie Hebdo, aby dala najevo, že teror neomezí naši svobodu projevu. Taková pocta umírajícímu časopisu je v jistém ohledu případná, zároveň však je pravým opakem toho, o co šlo živému Charliemu.

V reprodukování obrazů vytvořených zavražděnými umělci je patrný sklon svatořečit je jako ztělesnění abstraktního ideálu svobody slova. Avšak mnohé tiskoviny, které jim dnes vzdávají hold jako mučedníkům, by včera jejich díla odmítly jako nevkusná a obscénní, a taková skutečně mnohdy byla.

Podstatou Charlieho satiry bylo být nevkusný a obscénní, bez respektu ke všemu, co se sluší a patří, vyjadřovat názor způsobem, který nelze učesat a upravit, a který tudíž nešlo publikovat nikde jinde. Projev, který Charlie představoval, neměl svobodu nikde jinde než na svých vlastních stránkách.

Jeho duch byl rebelantský a protiidealistický a jeho tvůrce by šokovalo, kdyby viděli, jak se o nich hovoří jako o vzorech svobody, o níž oni sami tvrdili, že je permanentně v ohrožení a vyžaduje obranou, kterou jí mohou poskytnout jen drzé urážky.