Diskuse ohledně hidžábů poodkryla skutečné rysy společenských nálad ohledně dialogu mezi kulturami. Ve svých předchozích „hidžábovských“ textech jsem se pokoušel zkoumat logickou formu a základní rozpory odmítavých postojů.

Zakonzervovaný charakter veřejné diskuse a neslábnoucí (ne-li sílící) pozice islamofobní rétoriky vzbuzují potřebu ještě více posunout demokratickou argumentaci od tolerantních liberálních pozic směrem k takovým pozicím, jež budou schopny tnout hlouběji do samotného srdce islamofobie. Liberální rétorika multikulturalismu totiž nechává jádro islamofobie pohříchu netknuto.

Samotné rozhodnutí ombudsmanky už není předmětem sporu. Šabatová totiž z pozice Veřejného ochránce práv nerozhodla o celé kauze „ex katedra“, nýbrž formulovala a zdůvodnila možné prvky nepřímé diskriminace v jednání ředitelky školy a celou věc následně přenechala skrze doporučení soudu a skrze určitou argumentaci i pranýři veřejného dialogu.

Její jméno však zůstává naprosto neodůvodněně předmětem islamofobní kritiky v optice celé řady dalších kauz, od přijímání syrských uprchlíků až po teroristické útoky v Austrálii či Pákistánu. Jak islamofobie přežívá?

Pravý Skot a esencialismus

Pro čtenáře z řad KDB (Konvičkovy demagogické brigády), této internetové avantgardy svaté války s islámem, protentokrát začínám vysvětlením, v jakých rovinách pracuji s pojmem „islamofobie“: v iracionální rovině (rozuměj v rovině introvertně uvažujících a občas hulákajících islamofobů) jde o ad hoc nenávist k Druhému čistě na základě jeho spojení s islámem; v racionální rovině (rozuměj v rovině islamofobů pokoušejících se proniknout na sluníčkovou scénu a diskutovat) tak označuji nezdůvodněný a zjednodušený obraz muslima jako vtělení islámu, tedy představu jisté spojitosti mezi islámem coby souborem svatých textů a kulturních reziduí a příslušníky této kultury jako jednolitým blokem jasně ohraničených identit.

Problém je vůbec v tom, že liberálně-multikulturní přístup činí z islamofobie legitimní stanovisko, kterým ve skutečnosti není. Pokud laický kritik islámu odkazuje k obsahu Koránu, jeho liberální oponent často argumentuje poukazem na podobně morbidní obsah Bible. Tím však není islamofobní přístup nijak ohrožen.

Liberální „argument Biblí“ útočí pouze na představu islámu jako krále démonů, přičemž bezděčně uznává jeho démoničnost. Vůbec se však nedotýká toho podstatného, z čeho kritika islámu skrze Korán vychází: tím je chybný předpoklad, že islám představuje jednolitý celek, jehož aktéři doslovně naplňují svatý text.

Proč by vlastně mělo záležet na tom, co se píše v Koránu? Málokdo propaguje četbu svatých textů tak vehementně jako internetoví odpůrci islámu. Nedochází jim přitom, že svým postojem vlastně velice vtipně vyvracejí sami sebe.

Jejich stanovisko je založené na kombinaci dvou nezdůvodněných předpokladů: jednak na určitém esencialismu (skutečný muslim se ztotožňuje s esencí textu v Koránu, esence Koránu pak vstupuje do muslima a řídí jeho jednání), jednak na typické „No true Scotsman“ argumentaci (kdo nejedná podle doslovného výkladu Koránu, není skutečný muslim, protože takhle se to v Koránu říká).

Jak je potom možné, že při četbě Koránu nevstoupila jeho esence i do těchto „islamofobů-čtenářů“? Jak to, že se z nich nestali praví muslimové? Pokud neplatí esencialismus Koránu, je argumentace Koránem zbytečná — doslovný výklad nemusí mít s identitou muslima nic společného. Nejsou koneckonců sami „kritičtí čtenáři Koránu“ důkazem, že mezi četbou svatého textu a jeho aplikací v praxi neexistuje přímá spojitost?

Můžeme to otočit. Pokud platí esencialismus Koránu a muslim porušil byť jediné z pravidel, není pravým muslimem a islamofobové se o něho tedy nemusí starat. Jejich kritika á la „Četl jsi Bibli, Brete?“ by tedy měla směřovat výhradně na ty muslimy, kteří budou schopní doložit, že vykonávají všechno, co se ve svatých textech píše. Tento rozpor je mysticky překonán kouzelnou směsí strachu, hněvu a ignorance pečlivě umíchanou vnitřními mechanismy islamofobního mozku.

Diskusní fetišismus a limity multikulturalismu

Všechny cesty liberální oponentury islamofobii ve svém základu uznávají jádro islamofobního postoje a snaží se z něho učinit rovnocenného partnera v diskusi. Takového partnera se pak chystají prostě jenom porazit ve svojí královské disciplíně, jakou je argumentační a názorový spor. Jsou si dobře vědomi toho, že na této úrovni islamofoba zpravidla vždy porazí, protože disponují pro tuto disciplínu nezbytnými předpoklady: vyšším vzděláním a kulturním kapitálem.

Zároveň tím však zanechají poraženého islamofoba ve stejné pozici jako před sporem, a sice v pozici jakéhosi disidenta, proti němuž se spikli sluníčkoví lidé, kteří si žijí v iluzorním světě havlovských kaváren, a kteří si ve svojí zhulenecké euforii dostatečně neuvědomují míru ohrožení západní civilizace.

Proč zachovávají multikulturní liberálové s islamofoby pouze povrchní debatu? Islamofobní i multikulturalistický postoj totiž vyrůstají ze společného základu, přičemž u islamofobů je tento základ otevřeně přiznaný, zatímco u multikulturalistů je hluboko potlačený. Tím společným základem je předpoklad nadřazenosti vlastní kultury.

Islamofob i multikulturalista tak svorně zastávají europocentrickou pozici privilegovaného agenta, který dokáže správně zhodnotit ostatní kultury: islamofob proti ostatním kulturám klade nějaký etalon vlastních hodnot; multikulturalista stojí na stejné pozici, pouze nedisponuje nějakými vlastními hodnotami, které by mohl klást. Dialog islamofobie a multikulturalismu je tak podle Slavoje Žižeka dialogem rasismu a „rasismu s odstupem“.

Multikulturalisté nedokážou pranýřovat islamofobní postoje jinak, než na půdě svobodné diskuse formálně rovnocenných stanovisek. Nedochází jim, že díky tomuto mechanismu dochází k legitimizaci xenofobních postojů. Neexistuje navíc jediný důvod, proč by se pak měli islamofobové cítit jakkoli nesví nebo nežádaní.

Naopak jim to pomáhá kultivovat pro sebe a pro své nové přívržence obraz islamofobie jako systémové rebelie uvnitř společnosti, která se řítí do záhuby. A tak se po každé diskusi dál vyhřívají na výsluní „moderního disentu“ lidé, jejichž pozice je ve skutečnosti daleko za hranicí zákona i morálky.

Naším cílem by nemělo být porazit islamofobii v debatě o tom, zda je morbidnější Korán nebo Bible, nebo zda má na novorozeneckou úmrtnost v muslimských zemích větší vliv nošení šátků na sálech nebo přepírání hygienických rukavic. Naším prvořadým úkolem by mělo být především vyčlenit islamofobní stanovisko z demokratické debaty odhalením jeho rozporných, nezdůvodněných a v konečném důsledku fašistických předpokladů.

Může to znít překvapivě, ale multikulturní přístup skutečně zůstává v zásadě přístupem k Druhému jako k ohraničené a uzavřené identitě, kterou je potřeba „studovat a respektovat“. To je sice mírumilovnější postoj než postoj islamofobů, ale zároveň činí z obou aktérů sporu pouze rovnocenné diskutéry: mír je najednou předmětem diskuse.

Podle diskusního fetišismu liberálů jsme morálnější společností, když o věcech diskutujeme. Ve skutečnosti je však vždy morálnější ta společnost, ve které není o některých věcech diskutovat vůbec zapotřebí. Islamofobie je vykořeněna až zde, za hranicí liberálního formalismu: islamofobie není legitimní stanovisko, s islamofobem se nediskutuje.