Poslední stanovisko veřejné ochránkyně lidských práv rozproudilo nejen debatu o právu na svobodu projevu náboženského vyznání či přesvědčení, ale zejména ukázalo na nekompetentnost českých zákonodárkyň a zákonodárců v oblasti lidských práv a současně na velmi tristní úroveň chápání a vůbec povědomí o lidských právech napříč celou českou společností.

Stanovisko velmi srozumitelně a v souladu s mezinárodním lidskoprávním rámcem a tedy i s českým ústavním pořádkem říká, že se střední zdravotnická škola dopustila nepřímé diskriminace, když studentce zakázala prostřednictvím školního řádu nosit při běžném vyučování hidžáb. Tj. muslimský šátek zahalující pouze vlasy, krk, případně také poprsí.

Dnes si stačí v tomto kontextu otevřít jakoukoli diskuzi na sociálních sítích, přečíst si kdejaký komentář nebo snad novinářský článek, kde jsou citované naše politické elity a každému, kdo se touto problematikou alespoň trochu zabývá, musí nutně ihned běhat mráz po zádech.

Jde doslova o kotel neznalosti, nepochopení, někdy i ryzí hlouposti kulminující až otevřenou nesnášenlivostí. V důsledku tak nejde opět o nic jiného, než o zřejmé projevy xenofobie se směsicí předsudků vůči jedné konkrétní víře, která se i přes svá vlastní specifika v mnohém vůbec neliší od ostatních.

Pojďme se ale nejprve podívat na to, co to ono právo na svobodu náboženského vyznání či přesvědčení znamená, jak je definováno v mezinárodním lidskoprávním rámci včetně toho evropského, jak se promítá do našeho ústavního pořádku, a kde si nakonec stojí v případě oblasti vzdělání a tedy i v prostorách veřejných škol.

Právo na svobodu náboženského vyznání či přesvědčení bylo mezinárodním společenstvím prohlášeno za univerzální lidské právo již v roce 1948 a to jako jeden z článků Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen VDLP). VDLP v době svého vzniku nebyla nic jiného, než přímou reakcí na proběhnuvší Holocaust a zločiny proti lidskosti, které doprovázely celou 2. Světovou válku. V článku 18, který pojednává o právu na svobodu náboženského vyznání či přesvědčení, se pak praví:

„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje [...] i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.“

V následujících dekádách a nutno podotknout, že tento proces není v žádném případě u konce, docházelo k precizaci definování lidských práv, jejich ukotvení a implementaci do národních legislativ a k definici samotné podstaty jejich všeobecnosti - univerzálnosti v globální lidské společnosti. Dalším zásadním dokumentem se proto v kontextu náboženských práv a svobod stal v roce 1966 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen MPOPP), který navazuje na VDLP a v článku 18, odstavci 1, říká:

„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství [...] a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, [...].“

Pro náš konkrétní případ nošení hidžábu ve veřejné škole je pak důležitý 3. odstavec téhož článku, který dodává: „Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.“

Pro lepší pochopení výkladu těchto práv obsažených v MPOPP a jeho článku 18 nám poslouží Všeobecné vyjádření Výboru pro lidská práva OSN, který se touto problematikou zabýval na svém 48. zasedání v roce 1993. Mezi jeho závěry mimo jiné patří: 

„Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (který zahrnuje svobodu zastávat názory) obsažených v článku 18 (1) je dalekosáhlé a hluboké; zahrnuje i svobodu myšlení o všech záležitostech, osobní přesvědčení a závazek k náboženskému vyznání nebo víry, ať už se projevuje jednotlivě nebo ve společenství s ostatními.“

A především: „Dodržování a praktikování náboženského vyznání nebo přesvědčení může zahrnovat nejen slavnostní akty, ale i takové zvyky, jako je dodržování dietních předpisů, nošení výrazných oblečení nebo pokrývky hlavy.“

Náboženská práva a svobody ale ještě před rokem 1993 doznaly dalšího rozpracování. Za zmínku bezpochyby stojí Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře, která byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1981. Pro náš případ je pak zásadní znění článku 1, který de facto potvrzuje obsah VDLP a MPOPP, a pak článků 3 a 5, kde stojí:

„Diskriminace mezi lidskými bytostmi z důvodu náboženství či víry představuje urážku lidské důstojnosti a popření zásad Charty OSN a bude odsouzena jako porušení lidských práv a základních svobod vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a detailně vyjádřených v Mezinárodních paktech o lidských právech a jako překážka přátelských a mírových vztahů mezi národy.“

A dále: „Dítě musí být chráněno před jakoukoliv formou diskriminace z důvodu náboženství nebo víry. Musí být vychováváno v duchu porozumění, snášenlivosti, přátelství mezi národy, míru a všeobecného bratrství, respektování svobody náboženství nebo víry jiných a v plném vědomí, že svou energii a talent musí věnovat službě bližním.“

Evropský lidskoprávní rámec pak s ohledem na náboženská práva a svobody ošetřuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv (dále jen EÚOLP), konkrétně článek 9, který opět jen potvrzuje již zmíněné: „Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Nadto, individuální náboženské vyznání a přesvědčení lze v evropském lidskoprávním rámci chápat i jako věc soukromého a rodinného života, kterému se v EÚOLP věnuje článek 8.

Český lidskoprávní rámec stanovuje Ústava a Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS), kde obsah obojího vychází právě i z již citovaných mezinárodních deklarací a konvencí. Právo na svobodu náboženského vyznání či přesvědčení je pak ukotveno v článku 15 LZPS: „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. […].“

A v kontextu případu také v článku 16, odstavci 1 a 4:

„Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

Je tedy nadmíru zřejmé, že ombudsmanka nejen, že své stanovisko plně rozhodla v souladu s mezinárodním právem, ke kterému se Česká republika hlásí, ale také v souladu s Ústavou a v neposlední řadě i antidiskriminačním zákonem.

Totiž v České republice neexistuje žádný zákon, který by umožňoval plošné omezení náboženských svobod a práv na půdě českých škol, tak jak by mu to za jistých okolností Ústava umožnila v případě, že by takový zákon sledoval legitimní cíl například s ohledem na bezpečnost, zdraví, morálku nebo ochranu práv a svobod druhých.

Avšak současná diskuze se v takovém duchu ani nevede. Není divu. Neexistuje pro to totiž v podstatě žádný legitimní důvod. Plošný zákaz nošení hidžábu, který zcela objektivně při běžné teoretické výuce neohrožuje veřejnou bezpečnost či zdraví, stejně jako nikterak neohrožuje morálku a ani ochranu práv a svobod ostatních lidí, postrádá v našich podmínkách logiku a zřejmě by narazil u Ústavního soudu.

Naopak, a jak také ve své Zprávě Speciálního reportéra pro oblast svobody náboženství či přesvědčení OSN z roku 2010 uvedl Heiner Bielefeldt, možnost nošení náboženských symbolů ve veřejné sféře, a to i v kontextu školy, je přirozeným důsledkem svobody projevovat své náboženství nebo víru.

Kromě toho, náboženské symboly ve škole mohou také odrážet náboženskou rozmanitost, která již existuje v celé společnosti. A proto, aniž jsou dotčena kontextová specifika, jsou zde relevantní důvody vždy případ posuzovat s obecným předpokladem práva studentek a studentů nosit náboženské symboly ve škole.

Naneštěstí naše současná společenská diskuze poukazuje na hluboce zakořeněnou intoleranci a snahu o legitimizaci diskriminace na jedné straně a na straně druhé na snahu o reinterpretaci základních lidských práv, které se formují a upevňují desítky let za účelem předejití podobným ne-li stejným katastrofám, kterých byla lidská společnost svědkem během 2. světové války.

Zejména pak v souvislosti se stále vzrůstajícím krajně pravicovým extremismem a populismem napříč celou Evropou jde jistě o nepříjemnou pravdu, kterou bychom v žádném případě neměli podcenit.

Na závěr je tak třeba ještě jednou zdůraznit, že lidská práva jsou univerzální a platí pro každou lidskou bytost bez rozdílu. Jenom tak lze důsledně odstraňovat diskriminaci a dosáhnout tak rovnosti a rovných příležitostí všech. Je proto s podivem slýchat něco o střetu či rozporu české kulturní případně křesťanské nebo snad západní tradice s islámem a zpochybňovat právo na jeho vyznání na území České republiky.

Jednoduše proto, že lidská práva jsou tradici nadřazena, nejsou vázána na konkrétní region nebo společnost a jsou garantována ústavním pořádkem jak v případě vyznání křesťanství, tak i v případě kteréhokoli jiného náboženství či přesvědčení a to včetně islámu.

Navíc právě náboženská rozmanitost a její společenská oslava, vzájemná tolerance a porozumění dohromady s otevřenou společností jsou tou nejlepší prevencí proti nesnášenlivosti a strachu z neznámého, které jsou nejobvyklejším zárodkem všech interkulturních konfliktů.