Poslední stanovisko veřejné ochránkyně lidských práv rozproudilo nejen debatu o právu na svobodu projevu náboženského vyznání či přesvědčení, ale zejména ukázalo na nekompetentnost českých zákonodárkyň a zákonodárců v oblasti lidských práv a současně na velmi tristní úroveň chápání a vůbec povědomí o lidských právech napříč celou českou společností.

Stanovisko velmi srozumitelně a v souladu s mezinárodním lidskoprávním rámcem a tedy i s českým ústavním pořádkem říká, že se střední zdravotnická škola dopustila nepřímé diskriminace, když studentce zakázala prostřednictvím školního řádu nosit při běžném vyučování hidžáb. Tj. muslimský šátek zahalující pouze vlasy, krk, případně také poprsí.

Dnes si stačí v tomto kontextu otevřít jakoukoli diskuzi na sociálních sítích, přečíst si kdejaký komentář nebo snad novinářský článek, kde jsou citované naše politické elity a každému, kdo se touto problematikou alespoň trochu zabývá, musí nutně ihned běhat mráz po zádech.

Jde doslova o kotel neznalosti, nepochopení, někdy i ryzí hlouposti kulminující až otevřenou nesnášenlivostí. V důsledku tak nejde opět o nic jiného, než o zřejmé projevy xenofobie se směsicí předsudků vůči jedné konkrétní víře, která se i přes svá vlastní specifika v mnohém vůbec neliší od ostatních.

Pojďme se ale nejprve podívat na to, co to ono právo na svobodu náboženského vyznání či přesvědčení znamená, jak je definováno v mezinárodním lidskoprávním rámci včetně toho evropského, jak se promítá do našeho ústavního pořádku, a kde si nakonec stojí v případě oblasti vzdělání a tedy i v prostorách veřejných škol.

Právo na svobodu náboženského vyznání či přesvědčení bylo mezinárodním společenstvím prohlášeno za univerzální lidské právo již v roce 1948 a to jako jeden z článků Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen VDLP). VDLP v době svého vzniku nebyla nic jiného, než přímou reakcí na proběhnuvší Holocaust a zločiny proti lidskosti, které doprovázely celou 2. Světovou válku. V článku 18, který pojednává o právu na svobodu náboženského vyznání či přesvědčení, se pak praví:

„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje [...] i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.“

V následujících dekádách a nutno podotknout, že tento proces není v žádném případě u konce, docházelo k precizaci definování lidských práv, jejich ukotvení a implementaci do národních legislativ a k definici samotné podstaty jejich všeobecnosti - univerzálnosti v globální lidské společnosti. Dalším zásadním dokumentem se proto v kontextu náboženských práv a svobod stal v roce 1966 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen MPOPP), který navazuje na VDLP a v článku 18, odstavci 1, říká:

„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství [...] a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, [...].“