Článek Islámská imigrace: Fatální problém směřuje do Česka od pana Bohumila J. Studýnky překvapuje přístupem autora, který je možné interpretovat snad jedině jako nestoudnou rasistickou rétoriku spojenou s mlhavými, zato chytlavými generalizacemi, které směřují k rozvíření nechutných nacionalistických sentimentů.

Smutné je, že sever Česká pozice otiskl tak neslýchaně nepřesné zprávy, jako je například tvrzení, že v městě Malmö je 50 % přistěhovalců. Autor si mohl dát tu práci alespoň se podívat na webové stránky města, na nichž by zjistil, že v současné době je v něm téměř 30 % imigrantů (lidí narozených mimo Švédsko). Určitě stojí za to upřesnit, že z této necelé třetiny druhou největší skupinou, která je pouze o 300 osob menší než nejpočetnější skupina Iráčanů, kteří opustili Irák, když koalice západních sil začala bombardovat jejich zemi, jsou Dánové.

V problematických dobách je vždy jednodušší rozvířit nacionalistické vášně, vytvořit a posílit obraz odlišných „druhých“ a obvinit je ze současných problémů než zkoumat skutečné kořeny oněch problémů a naši vlastní roli v nich. Spojené státy a evropské země nesou přímou odpovědnost za situaci arabských národů, které žily pod autoritativními režimy, jako byl režim libyjský, tuniský nebo egyptský. Podporováním vůdců těchto zemí prodlužovaly životnost těchto zrůdných režimů a měly přímé zisky z dohod a obchodů, které vykořisťovaly místní obyvatelstvo. Například není žádným tajemstvím, že Libye je základním dodavatelem ropy pro většinu jižní Evropy. Itálie získávala od Kaddáfího režimu téměř 22 % svých ropných dodávek. My, evropští občané, jsme přímo profitovali na tom, že byl tento nespravedlivý režim u moci.

Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí autor užívá slov jako „islámská civilizace“ nebo „evropské hodnoty“, jako bychom se všichni plně shodovali na tom, co tyto pojmy znamenají. Autor očividně trpí strachem z oné 1,5 miliardy muslimů, kteří s ním sdílejí svět, a dává najevo, že všichni Evropané by se měli obávat islámského armagedonu, jehož jediným cílem je tuto představu evropské civilizace zničit. Aby tuto svou islamofobní tezi potvrdil, shrnuje v jednom odstavci období dlouhé 1300 let tak, aby vzbudil dojem, že muslimové se nikdy nezabývali ničím jiným než dobýváním Evropy, že dnes je to stejné a že islámský armagedon nám už klepe na dveře.

Vedle trapnosti, s níž autor pominul, že severoafričtí uprchlíci, kteří se vylodili u italských břehů, hledají pouze možnost žít a uniknout hrůzám, které se dějí v jejich zemi, autor se zjevně záměrnou lehkostí přehlédl období, kdy Evropané obsadili Střední východ (např. v průběhu křižáckých výprav), obchodovali s otroky a kolonizovali Střední východ a Severní Afriku v 19. a 20. století. Bylo by zajímavé se zeptat Iráčanů, nakolik vnímají bomby padající na jejich domy jako návrat „křesťanských křižáků“.

Děsivá je také lehkost, s níž autor vykládá to, co se děje od „Maroka po Sýrii“. (Masové protirežimní protesty se ovšem konaly od Maroka po Jemen. Autor přehlédl protesty v Iráku, Palestině, Jordánsku, Bahrajnu, Jemenu atd.) jako nějaký mystický „fenomén“, přestože to, čeho jsme svědky od Maroka po Jemen, je v podstatě proces, který je pravděpodobně charakteristický pro 21. století kdekoliv: série revolucí vedených obyvateli proti železné pěsti utlačujících režimů a proti nerovnosti a volání po svobodě a spravedlnosti. Neschopnost rozeznat, co je obsahem těchto revolucí, ukazuje nejen na autorův pocit nadřazenosti a aroganci, ale také neschopnost vykročit z orientalistického rámce a přemýšlet o Arabech, muslimech a přistěhovalcích jako o lidských bytostech, které chtějí totéž co zbytek světa: svobodu a důstojný život. Pro nás, české občany, kteří si pamatujeme, co nás stála sametová revoluce, je urážlivé, když jsme vybízeni, abychom se dívali na stejný proces lidské revolty u sousedů jako na dílo bláznů.

Místo šíření iracionální fobie z „nadcházející islamizace Evropy“ by bylo dobré, aby se autor zblízka podíval na události z ledna a února na Káhirském náměstí Tahrír a všiml si např. toho, že křesťanští Egypťané (ano, 10 % Egypťanů jsou křesťané) spojili své ruce a stáli v kruhu kolem svých muslimských soukmenovců při jejich modlitbě, aby je chránili proti útokům režimních ozbrojených sil. Také by se autor mohl lépe informovat o situaci v Tunisku a nepřehlížet, že kandidátky do příštích červencových voleb musí obsahovat procentuálně rovné zastoupení mužů a žen - nevíme o žádném místě v Evropě, které by tohoto dodnes dosáhlo. Možná bychom našli i pár dalších skutečností týkajících se spravedlnosti a rovnosti, kterých bychom se mohli od Tunisanů přiučit. Možná bychom měli severoafrické uprchlíky spíše vítat a doufat, že se od nich přiučíme něčemu, co by nám pomohlo vytvořit i z našich zemí místa, kde by se žilo lépe všem. Pokud se autor domnívá, že existuje nějaká hrozba, ze strany islámu, měl by ji analyzovat bez štvaní, nepřesností a zaujatosti.