Téma vnějších projevů náboženské příslušnosti se příležitostně vrací. Veřejný sektor u nás a v zemích Evropské unie zaujímá k tomu stanovisko. Veřejné diskuse tlačí státy leckdy k autoritativnímu řešení rozepří, které kolem toho vznikají.

Kdyby veřejná stanoviska vyjadřovala pocity a nálady velké části veřejnosti, tak by bylo veřejné nošení všech nebo aspoň některých náboženských symbolů zakázáno. Bylo by tomu tak, pokud by demokracie byla jen vládou lidu a nikoli také vládou práva. Nebo jinak: kdyby lidem vládnoucím v demokracii byli jen lidé jedné „krve“, jedné rasy, etnické příslušnosti a jednoho vyznání.

Uvažuje-li se o širším zavedení referenda, pokládá se za nutné některé otázky z jeho působnosti vyjmout. Jsou to především otázky základních práv a svobod. Vláda většiny musí být vyvážena právem menšiny na veřejný projev. Je to projev civilizovanosti a kultury nadřazené momentálním dojmům, fobiím a předsudkům.

Je docela pochopitelné, že pro mnohé z nás je nemilé potkávat na ulici ženy, jejichž celé tělo a větší či menší část obličeje nebo i celý obličej jsou zakryty. Nelíbí se nám argument, že tělo manželky patří jejímu manželovi a před ostatními musí být ukryté.

Jistě, že k půvabu patří jemná a nesnadná dialektika odhalování a zahalování. Půvab zcela volně a všem přístupný je vulgaritou, úplné skrytí půvabu činí lidskou společnost zachmuřenou a přísnou. Předpisy nějakého náboženství utvrzují překonaný patriarchální model společnosti a činí z manželky majetek manžela. Tak tomu je např. i v Desateru.