Téma vnějších projevů náboženské příslušnosti se příležitostně vrací. Veřejný sektor u nás a v zemích Evropské unie zaujímá k tomu stanovisko. Veřejné diskuse tlačí státy leckdy k autoritativnímu řešení rozepří, které kolem toho vznikají.

Kdyby veřejná stanoviska vyjadřovala pocity a nálady velké části veřejnosti, tak by bylo veřejné nošení všech nebo aspoň některých náboženských symbolů zakázáno. Bylo by tomu tak, pokud by demokracie byla jen vládou lidu a nikoli také vládou práva. Nebo jinak: kdyby lidem vládnoucím v demokracii byli jen lidé jedné „krve“, jedné rasy, etnické příslušnosti a jednoho vyznání.

Uvažuje-li se o širším zavedení referenda, pokládá se za nutné některé otázky z jeho působnosti vyjmout. Jsou to především otázky základních práv a svobod. Vláda většiny musí být vyvážena právem menšiny na veřejný projev. Je to projev civilizovanosti a kultury nadřazené momentálním dojmům, fobiím a předsudkům.

Je docela pochopitelné, že pro mnohé z nás je nemilé potkávat na ulici ženy, jejichž celé tělo a větší či menší část obličeje nebo i celý obličej jsou zakryty. Nelíbí se nám argument, že tělo manželky patří jejímu manželovi a před ostatními musí být ukryté.

Jistě, že k půvabu patří jemná a nesnadná dialektika odhalování a zahalování. Půvab zcela volně a všem přístupný je vulgaritou, úplné skrytí půvabu činí lidskou společnost zachmuřenou a přísnou. Předpisy nějakého náboženství utvrzují překonaný patriarchální model společnosti a činí z manželky majetek manžela. Tak tomu je např. i v Desateru.

V jeho biblickém znění v knize Exodus (20, 17) to je právě tak: Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Z hlediska propracované a promyšlené sekulární etiky se nelíbí, když islám krásu ženy rezervuje jen pro manžela a případně ji (zejména u některých radikálních směrů) dál omezuje např. ohledně vzdělání, činí její svědectví před soudem méně věrohodné, redukuje její pasivní nebo i aktivní volební právo.

V demokratické společnosti je samozřejmé považovat ženu za plně svéprávnou bytost a ponechat jen na ní rozhodování, jak se bude strojit, jak aplikuje svou náboženskou tradici. Představa, že by úřad měl rozhodovat dokonce i o otázkách módy, vrací do hry vrchnostenský model státu. Dává státu pravomoc, která podle principu subsidiarity spravedlivě patří jednotlivcům.

Na druhou stranu je nutno připomenout, že náboženská práva vedle práv ostatních nemají absolutní pozici. Nemají přednost před ostatními právy. I pro ně platí, že svoboda jednoho je omezena svobodou ostatních.

Svobodu zvolit nějakou podobu zahalení jako projev náboženského přesvědčení podle stanoviska veřejné ochránkyně práv z 28. srpna 2014 lze omezit výhradně zákonem a jen k dosažení legitimního cíle (veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky a ochrana práv a svobod jiných). Brání tedy před diskriminací a šikanou, ale zároveň uznává, že existuje legitimní omezení náboženských práv. Obšírně o takových omezeních hovoří § 5 Zákona o církvích (3/2002).

Výjimku z práva na projev přesvědčení tvoří podle stanoviska ombudsmanky v konkrétním případě zdravotnická praxe v rámci výuky i později při výkonu povolání tvoří profesně odůvodněné předepsané oblečení např. zdravotní sestry a to lze potom dál aplikovat na sálové sestry a jejich zvláštní vybavení nebo na oblečení lékařů a ostatního personálu na infekčních odděleních. To by však nemělo muslimským studentkám dělat problém, protože všechny tyto předpisy předpokládají zakrytí vlasů.