Každá emigrace s člověkem pořádně zatočí a je to vždy zcela individuální prožitek. Někoho zlomí, někdo se dokáže zregenerovat. Cizincům se často v nové zemi změní jejich společenský status. Zjišťují, že jsou v prostředí, které nelze zvládat skrze automatické a naučené způsoby, které bezpečně obstály v domácím prostředí. U uprchlíků se můžou vyskytnout emigrantské sny anebo táborový syndrom.

Příchozí mají pochopitelně spoustu očekávání a představ a svou budoucnost vidí v růžových brýlích. Od potenciálního zaměstnavatele očekávají práci, která je bude bavit, od společnosti, že je přijme a bude je akceptovat. Česká společnost předpokládá od migrantů otevřenost, spolupráci, adaptaci, přijetí majoritních zvyků a kultury. Nebudou přeci nám, Čechům, na obtíž a pokud možno splynou s davem…

Česká republika formulovala politický dokument Zásady koncepce integrace cizinců na území ČR, který je přílohou Usnesení vlády číslo 689 ze 7. 7. 1999. Jedná se o soubor patnácti zásad, jimiž deklarujeme svůj aktivní přístup v oblasti integrace cizinců.

Tato politika má směřovat k zajištění ochrany a přístupu cizinců k základním lidským právům a svobodám (Zásada č. 4) a má být charakterizovaná pozitivním přístupem a převzetím odpovědnosti státu za vytváření podmínek, které umožní spravedlivou účast cizinců na životě společnosti (Zásada č. 6).

Samotná integrace imigrantů je v Zásadě č. 5 formulována jako: proces postupného začleňování imigrantů do struktur a vazeb společnosti domácího obyvatelstva. Integrace imigrantů je komplexním jevem, který má své podmínky a politické, právní, ekonomické, sociální, kulturní, psychologické a náboženské aspekty.

Pojem integrace je formulován tedy dost neurčitě. Jak to celé souvisí s mediálně proslulým nošením šátku ve škole a co s tím? Pavel Barša v článku Krize sekulární republiky a sociologie islamizace uvádí, že význam šátku nelze odvodit z doktríny islámu, ale z konkrétních situací, v nichž se šátek objevuje. Na příkladu Francie v 90. letech odlišuje tři takové situace, v nichž má šátek jiný smysl pro aktéra, ale i pro jeho sociální okolí.

V první situaci se ocitají ženy, které migrovaly za manželem, vychovávají děti anebo pracují v pomocných profesích, kde pokrývka hlavy není problém a většinovou společnost tento typ zahalení nepobuřuje.

V druhé situaci jde o mladé dívky, které si šátek nasazují o své vůli, někdy na přání své rodiny, jde zde o kompromis mezi tradicí a modernitou, kdy dívka nosí šátek z toho důvodu, aby mohla vést přiměřený „evropský“ způsob života a přitom dala záruku rodině, která se o ni bojí.

Ve třetí situaci se nacházejí dívky rodičů, kteří si přejí jejich ekonomickou integraci a tito rodiče můžou mít pocit, že zdůraznění islámu může být jejich dětem překážkou. Tyto mladé dívky zahalením přebíjí vlastní znejistění ohledně své skupinové identity.

Šátek dává dívkám psychologickou a kulturní sebejistotu, hidžábem zaplňují vakuum, ve kterém se v nové zemi ocitají, i když například ve vlasti zahaleny nechodily. Nemít domov v mládí v tomto případě znamená ztrátu vnitřní identity.

Jakkoliv může být náboženský světový názor vyjadřovaný zahalením nesympatický, nezbývá než, z hlediska Ústavou zaručené svobody vyznání, toto přesvědčení žen nosit hidžáb respektovat.

Pokud budeme dívky vylučovat ze škol, neumožníme, aby získávaly vzdělání, znalosti a dovednosti, které jim budou otevírat dveře k zapojení do společnosti. Jejich dlouhodobé vzdělávání naopak ohrozí případné úsilí jejich otců o výchovu k sektářství a podřízenosti. Vyloučením bychom potrestali ne případný diktát otce, ale naopak právě oběti, dívky.

V oficiálním prohlášení pražské Střední zdravotnické školy na Ruské ulici, odkud odešly dvě ženy, které nosily šátek, se píše, že v rámci přijímacího pohovoru probírali zástupci školy, zda studentky akceptují, že během školní praxe budou muset ošetřovat i muže, krmit nemocné vepřovým masem nebo nosit zdravotnické uniformy. Uchazečky se všemi požadavky na dodržování vnitřních předpisů školy souhlasily, stejně jako s tím, že jim ve škole nevadí nemít šátek.

Nemyslím si, že se obě ženy do školy přihlásily s plným vědomím, že to, co si s ředitelkou dohodly, nebudou dodržovat, že chtějí zviditelnit muslimskou menšinu nebo otestovat vztah českých úřadů k islámu, tak jak to prezentovala některá média. Nemyslím si ani, že vedení Střední zdravotnické školy je s výsledkem svého počínání spokojeno.

Každý, kdo pracuje s lidmi, ať už jako pedagog, sociální pracovník nebo úředník, zažívá různá dilemata, obzvlášť, když pro různé okolnosti nemůže se svými klienty jednat tak, jak by si představoval. Jedno z dilemat, které pracovníci řeší, je, jestli mají s klienty postupovat podle zásad situačního přístupu nebo podle zaběhnutého postupu tzv. procedury, který pochopitelně není tak náročný a podle toho přijatelnější.

Nevím, jakým způsobem byla do případu vyloučených dívek zapojena případná občanská sdružení pracující s migranty. Bylo by zajímavé zjistit, jakou úlohu sehrály neziskové organizace, jestli sociální pracovníci například komunikovali se školou a jak komunikovali se studentkami.

Média proprala také kazašskou komunitu, radikální muslimy, kteří odmítají svoje děti posílat na hodiny tělocviku, výtvarné či hudební výchovy s odůvodněním, že to jejich náboženské vyznání zakazuje. Tyto předměty jsou součástí povinného vzdělávání.

Nezbývá, než komunitě vysvětlit, že tělesná výchova, hudební nebo výtvarná výchova jsou předměty, kam se zkrátka chodit musí. Možná, že nakladatelství vydávající výukový materiál brzo dokáží vytvořit metodiky pro učitele výchov, které budou dostatečným kompromisem mezi vírou a zvyklostmi v naší zemi.

Naše společenství bylo dlouhou dobu složeno z lidí, kteří měli tendenci nepřijímat všechny, kteří se něčím odlišovali. Měnit svoje teritorium, migrovat na místo, kde chceme žít, přináší problémy, ale i výzvy jak jednotlivcům, tak společnostem a v dnešním světě je třeba nutná řešení stále rozvíjet.