Vždy jsem se jako přesvědčený socialista považoval za liberálně smýšlejícího člověka, i když jsem si byl vědom toho, že liberalismus Václava Bělohradského, Jiřího Peheho nebo Václava Žáka je něco jiného, než (neo)liberalismus Václava Klause nebo Petra Macha.

Věděl jsem i to, že politický směr definovaný podporou občanských svobod a lidských práv může, jakkoli je to paradoxní, lidská práva otevřeně popírat. Václav Klaus přišel u nás dokonce s novotvarem humanrightismus, aby mohl označit obhajobu lidských práv, zejména práv dosud diskriminovaných menšin, za jednání ohrožující demokracii.

Typickým a často připomínaným právem, které je součástí liberální agendy, je právo gayů a dalších sexuálních menšin na soužití, pokud (a jen pokud) se děje za svobodného souhlasu zúčastněných, a rovněž tak jejich právo na veřejné uznání a ochranu.

Toto právo zpochybňují stoupenci všemožných autoritativních modelů společnosti. Protože popírat přímo toto právo by se dnes už pokládalo nejspíš za necivilizované, prohlašují v dojemné shodě Putinovo Ruské impérium, autority římské církve a různé islámské autority, že špatný je „homosexualismus“. Má to být jakási ideologie na podporu homosexuality, její prosazování v politice a podobně. A právě to prý je nežádoucí.

Trvám na rovnoprávnosti různých sexuálních preferencí ve veřejném prostoru, ale udělal jsem v této sféře nečekanou nepříjemnou zkušenost. V homosexuálním prostředí se doporučuje provést coming out, tedy nejen rozpoznat, ale i akceptovat svou menšinovou orientaci. Někdy se k tomu připojuje požadavek veřejně se k tomu přihlásit. To jistě každý může udělat. Koneckonců utajování a zbytečné lhaní ničemu neprospívá.

Nejsem však příznivcem představy, že každý má povinnost to o sobě veřejně roztrubovat. Nemyslím si, že je méněcenný ten, kdo sice pravdivě odpovídá na případné otázky okolí, ale na druhou stranu neobtěžuje každého na potkání svými momentálními sexuálními libostmi a nelibostmi.