Pro jakou rodinu?
Ivan ŠtampachQueer lidé mají přirozenou touhu po rodinném životě, i když ve svých partnerstvích pochopitelně neplodí potomky. Nestaví rodinu na biologické nutnosti jako stoupenci hnutí pro život a mladí křesťanští demokraté. Stavějí spíš na osobním vztahu.
Mladí křesťanští demokraté, organizace mladých členů KDU-ČSL, tradičně popírá některé principy liberální demokracie, ke kterým jsme se přes úskalí dopracovali na přelomu let 1989 a 1990. Tato organizace proslulá autoritativním konzervativismem v těsném sousedství fašismu uspořádala letos pod záštitou mimo jiné Dominika Duky pochod, jehož již dříve oznámená trasa se částečně překrývala s obvyklou cestou pochodů iniciativy Prague Pride.
Z celé republiky se sjelo podle odhadů 150—200 účastníků konzervativní demonstrace. Autoritářský model křesťanství i v Česku uvadá. Hrstka fundamentalistů však vytlačila obvyklý pochod, a Pride s asi 15 tisíci účastníků se tentokrát pohyboval jinudy a místo na Střeleckém ostrově ukončil cestu na Letenské pláni, kde probíhaly další debaty, setkání a hudební vystoupení.
Označení akce zaměřené proti pochodu hrdosti názvem Pro rodinu je pochybné. Sotva kdo je v principu proti rodině. Jistě mohl někdo udělat s vlastní původní rodinou špatné zkušenosti a o vlastní novou rodinu nestojí. Rozhodně však nelze všem příslušníkům sexuálních menšin, kteří slavili svůj tradiční festival, vytknout, že jsou proti rodině.
Každý pochází z nějaké rodiny, a když novou rodinu v obvyklém smyslu nemá, podílí se na rodinném životě blízkých příbuzných. Nemálo gayů a leseb se pod sociálním, nejčastější náboženským tlakem, pokusilo o rodinný život, a i když se rozpadl, někdy spolu bývalí manželé nebo rodiče a děti udržují v mezích možností dobré kontakty. Těmito různými, někdy lidsky nedokonalými způsoby, je rodina v jejich životě přítomna.
Příslušníci sexuálních menšin nemohou, i kdyby chtěli, omezit obvyklou rodinu. Kdo si ji chce založit, nebude se přece ptát svých homosexuálních nebo transsexuálních spoluobčanů. Nemá důvod na ně brát ohled. Komu z gayů nebo leseb by vadilo heterosexuální partnerství jejich příbuzných, přátel a známých?
Připadá mi, že to, že někdo dělá něco jemu nepříjemného (nebo alespoň ne příjemného) nazýváte svévolí a egoismem. A to je zjevný oxymoron. Stejně tak představa výběru partnera bez ohledu na vlastní sexuální orientaci. Proč by někdo chtěl, jak by vůbec mohl, takový výběr provést?
Ve starém Římě patřilo mezi patricii k dobrému tónu mít milence a heterosexuálové Rimbaud nebo Mick Jagger taky měli homosexuální vztah.
Na stránkách idealiste.cz najdeme větu "Dospělé osoby mají právo navazovat jakékoliv intimní vztahy s jakýmikoliv dospělými osobami, které k tomu vyjádří souhlas." Čili nejde již jen o zrovnoprávnění homosexuálů, ale o sexuální svobodu každého člověka žít jak s ženou, tak s mužem.
Můžeme si říct, proč by někdo chtěl žít s někým, kdo neodpovídá jeho sexuální orientaci, a že tohle bude vždy okrajovou výstřední libůstkou bohémů. Ale já si dovedu představit, že pokud se při vzrůstající nezávaznosti vztahů a promiskuitě stane obecně přijímaným, že "dospělé osoby mají právo...", pak nemusí být homosexuální románky ničím výjimečným, protože "zkusit se má všechno". Tady by však i liberální křesťan měl říct, že ne vše prospívá.
Necítím se povolána ani oprávněna posuzovat s dostatečnou znalostí pojednávanou problematiku, ale životní zkušenosti mě nutí přivítat každé úsilí o setřesení vlivu autoritativního konzervativismu. Oceňuji proto názory, vyslovené panem Štampachem.
Paní Hájková, v době, kdy rodí muži či ženy přeoperované na muže, dítě může mít dvě matky atd., je otázka, jestli nesměřujeme k jakémusi nadpohlavnímu (nad)lidství. A taky, co všechno potom zbude z humanismu.
A nebo to bude všechno úplně jinak....
Co se týče experimentování, k tomu bude docházet, i kdybyste napsal na oblohu, že homosexuální vztahy mají mít jen homosexuálové a heterosexuální jen heterosexuálové. Jak jinak by měl člověk, který si není vnitřně jistý zjistit potřebné informace o sobě samém? Z lékařského vyšetření?
Dobře, že jste zmínil antický Řím. Na tom se dá pěkně ukázat jedna velká slabina morálního konservatismu. Tehdy byly vskutku součástí tradic homosexuální chování, promiskuita, nebo třeba naprostá nestřídmost. A samozřejmě i modloslužebnictví.( Naprosto cíleně používám negativně zabarveného výrazu.) A ti, jež hlásali a praktikovali zdrženlivost, střídmost a ryze duchovní spiritualitu, byli buřiči, se kterými to povětšinou končilo špatně. K velké radosti stoupenců tehdejší morálky a životního stylu. A vida: neuplynulo ani tisíc let, a bylo tomu přesně naopak. Opět k radosti tehdejších morálních konzervativců. (Měli li ovšem náturu na to, radovat se z cizího neštěstí, z čehož Vás osobně nepodezírám, neboť Vás neznám).
Teoreticky by k něčemu takovému mohlo dojít i v budoucnu. Vyloučeno to není, ačkoliv je to asi málo pravděpodobné.
Pokud se experimentování s homosexuálním chováním stane běžnou společenskou normou, pak těžko lze tvrdit, že se nikdo nebude podle ní chovat. Naopak, spíš si dokážu představit, že zvláště mezi mládeží bude tlak na takové chování a kdo se tak nechová, není "in".
Pro paní Hájkovou:
Těžko říct, co bude, ale pro děti je nejlepší funkční klasická rodina.
Proto respekt k homosexuální orientaci těch, co ji dostali do vínku, ano, uznání sexuálního experimentování za společenskou normu ne.
Analogie s antickým světem mají omezenou platnost. Předně, pojem homosexuality jako trvalé orientace či choroby tehdy neexistoval, vznikl až v devatenáctém století. Odsuzující, neutrální, či schvalující soudy z bible, ze starého Řecka či od starých Římanů se vztahují k homosexuálnímu chování, ne k trvalé či dokonce vrozené preferenci.
Další závažný rozdíl proti současnosti je to, že až na řídké výjimky nebyla pociťována potřeba chránit děti před sexuálním zneužíváním. Tato potřeba je naopak dnes vnímána velmi silně i ve srovnání s nedávnou minulostí. Dnešní sexuální normy nejsou volnější než v minulosti, jsou jiné.
Ty možnosti organizace spoečnosti jsou dle dnešních poznatků pestřejší. Byly ještě v minulém století a možná dodnes jsou společenství, které nebyly uspořádány mocensky hierarchicky, což kupodivu vůbec neznamená, že nemají pevnou strukturu a silnou sociální kontrolu. To popsal třeba Gregory Bateson na Bali ve dvacátých letech.
Matrilinearita či uctívání především ženských božstev neznamená nutně, že ženy měly mocensky navrch.
Ale u severních skandinávských Germánů ve středověku měly ženy daleko lepší postavení než třeba v 18. století v Anglii. Dnes je tam v politice v podstatě paritní zastoupení mužů a žen, ale ani mužští politici se nechovají jako ti naši nadsamci, ta společnost je méně hierarchická, což ale třeba v Norsku bylo do jisté míry už v 19. století, kdy se moderní norský národ formoval.
Já si myslím, že existoval. Samozřejmě, že nešlo o vládu (moc) žen. Vláda (moc) ještě neexistovala. Ani žádná hierarchie...
A jestli matriarchát neexistoval, tak teprve existovat bude :-)