Z pohledu zahraničního návštěvníka může být pozoruhodné, že pražská LGBT komunita začala organizovat průvody hrdosti až poté, co byly schváleny zákony obsahující některé tradiční požadavky gay a lesbického hnutí (například státní regulaci soužití homosexuálních párů). Jinak je však Prague Pride v mnoha ohledech podobný průvodům hrdosti pořádaných v jiných velkých evropských městech.

Nuda a samota v pražských ulicích

Třetí ročník Prague Pride je i letos malým probuzením z kulturní hibernace, ve které se v červenci a v srpnu nachází česká metropole. Divadla jsou zavřená, kluby a kina většinou sází na omletou nabídku, zatímco hudební a kulturní festivaly se téměř bez výjimky pořádají za branami velkých měst, protože radnice se obávají, aby kultura a hudba nerušily voliče. Prague Pride má tedy zásluhu, že na týden oživí pražské ulice, kde v létě vládne nuda, samota a turisté.

Pořádat rozsáhlou kulturní akci v samotném středu matičky měst má již samo o sobě určitý politický náboj, jelikož alespoň na několik dní ulice a náměstí přestávají být jen kulisy fotografických snímků a trasy více či méně rychlých přesunů. Především sobotní průvod tak vytváří pokus prožít město odlišně od ustanoveného kulturního, a během jeho konání se ulice stávají volně průchodné i jiným než heterosexuálním identitám.

Jak poukazuje samotný název letošní ročníku, ačkoliv mnoho právních požadavků na zrovnoprávnění bylo již zaneseno do českého právního řádu, tak pro mnohé LGBT osoby zůstává obtížné svobodně prožívat svoji odlišnou sexualitu, a být gayem a lesbou nejen v ložnici (potažmo v obýváku), ale také na ulici či na pracovišti.

Od demonstrace k festivalu

Ačkoliv si Prague Pride stále zachovává určitý politický náboj, tak i v jeho případě došlo k významovému posunu od výsostně politické akce na více či méně mainstreamový kulturní festival. Kořeny tohoto významového posunu, který je ostatně velice patrný i v případě jiných pridů v Evropě a na americkém kontinentě, nespočívají výlučně v tom, že by již “nebylo za co bojovat”.

Především v případě gayů dochází od 80. let ke stále silnějšímu ztotožnění jejich genderové identity se specifickým gay konsumerismem, jemuž se v minulém roce dostalo nejvyšších poct na stránkách deníku Wall Street Journal, a s gay life-stylem, jehož hlavním politickým cílem není prosadit odlišnost a veřejnou specifičnost své identity, jak tomu bylo především v 60. a 70. letech, ale naopak dosáhnout odstranění všech bariér zabraňujících gayům a lesbám žít jako spokojený heterosexuální pár či jedinec.

Tato přeměna je dobře patrná i na programu letošního Prague Pridu, na kterém překvapí odsunutí na okraj témat vlastních queer a genderových studií. Zcela pak chybí některá aktuální témata, která jsou klíčová pro LGBT hnutí na západ od českých hranic: jedná se například o vztahy LGBT komunity s odlišnými kulturami či náboženstvími či o reflexi stavu, ve kterém se nachází současná společnost. Bez reakce také zůstává oficiální podpora ze strany Izraele a Spojených států.

V zahraničí část LGBT hnutí podporu ze strany těchto dvou vlád problematizují z hlediska tzv. pinkwashingu. Vyslovení podpory totiž není jen snahou o zatraktivnění daných zemí pro specifický segment turistů, ale je využíváno jako nepřímá legitimizace zahraničí politiky zmíněných států. V současnosti se tak Prague Pride nachází ve stavu, kdy si stále udržuje klesající politický náboj, a současně se stává čím dál více podobný mainstreamovému kulturnímu festivalu.

Hledání subverzivního potenciálu

I letos se průvodu hrdosti dostalo již tradiční klatby uvalené ze strany upadající a stále více marginální iniciativy D.O.S.T., pro kterou se pražský gay pride stává vítanou příležitostí pro získání pár desítek vteřin v televizním zpravodajství. Je udivující, že kulturní akce, jejíž subverzivní potenciál se limitně blíží nule, může vyvolat tak silné negativní emoce v konzervativní části české společnosti. Možná by členům iniciativy D.O.S.T. mohl někdo zopakovat, že gayové a lesby nechtějí rodiny rozvracet. Ba naopak: chtějí je zakládat.