Zadní voj a duhoví lidé
Adam BorzičKdyby si odpůrci Gay Pride na vlastní kůži prožili, co to znamená být od dětství jiný, odlišný, co je to strach z vlastních rodičů, svět šikany a přetvařování a následné emancipace, nedivili by se tolik potřebě oslavovat manifestačně a veřejně.
Konzervativci představují zadní voj rozlišování hodnot evropské civilizace, dobra a zla, napsal Czesław Miłosz v knize Svědectví poezie, aniž by se ke konzervativizmu sám hlásil. Coby levicový náboženský liberál jsem vždy považoval konzervativizmus za přirozenou, podstatnou a plodnou součást evropského dědictví, civilizační identity a kultury. Vybavuje se mi, jak Václav Bělohradský v textu, který vyzýval Josefa Luxe, aby nevstupoval do koalice s ODS, připomínal lidovcům, v čem se konzervativci od liberálů odlišují v ekonomické a sociální oblasti. Oceňoval kulturní specifičnost konzervativního pohledu na svět; to, že nepodléhá tolik diktatuře času. Tradicionalismus se svým důrazem na to, co je trvalé, čas přesahující, se svým důrazem na to, co je tradiční, žité, sdílené, lokální, konkrétní a personální, byl a je pro liberální a emancipační diskurs výzvou. I tradicionalistická kritika duchovní mělkosti post-osvíceneckého paradigmatu má v evropském prostoru své místo. Vždycky mě uchvacoval Chestertonův aforismus, že tradice je největší demokracií, protože poskytuje hlasovací právo i našim předkům. Vedle tohoto vtipného katolíka mě v mém životě inspirovali a okouzlili i mnozí další konzervativci a tradicionalisté, jen namátkou T. S Eliot, J.Green, H. Corbin, M. Eliade, nebo H. Arendtová.
Současně jsem si vždy kladl otázku, jak nesnadná a vratká je hranice mezi tím, kdy svobodně a pokorně ctíme tradice a moudrost předků, a kdy se ocitáme v kleštích strachu z cizího, neznámého, jiného, proměnlivého a časného? Je-li pozitivním pólem konzervativních hodnot důraz na věčné, trvalé a sdílené, pak negativním pólem může být xenofobní strach, nenávist k odlišnosti a tupá konformita. Kam až může takový strach dospět, jsme poznali letošního července v Norsku, kdy ctitel W. Churchilla, odchovanec křesťanské školy a bojovník za tradiční evropské hodnoty povraždil desítky mladých sociálních demokratů. Jedním z největších nepřátel konzervativizmu samotného je jeho odstředivý ustrašený sklon k hypnotickým mesiánským bludům, ke všem těm mobilizacím proti odlišnosti, majícím původ v úzkosti a nejistotě z proměnlivého světa. Z konzervativizmu, který se vyznačuje ve svých základech kultivovaností, se pak stává populismus hovící tomu nejhoršímu v člověku: nenávisti a netoleranci. Tento úpadkový konzervativizmus jsme mohli zaznamenat v reakcích na první českou Gay Pride.
×
Diskuse
OW
August 15, 2011 v 8.40
Děkuji za tento skvělý článek. Myslím, že duhoví lidé během Prague pride samotné i v době jí předcházející "hradně dosťácké" denunciační kampaně ukázali, kdo ve skutečnosti stojí na straně úcty k bližnímu i na straně svobody a demokracie. Je to jejich obrovské morální vítězství - a pokud se zase někdy naše společnost obrátí na demokratickou cestu, bude za to vděčit ve velké míře právě i duhovým lidem. Takový dosah své myšlenky možná netušil ani Walt Whitman :-)
Ondřej
Ondřej
August 15, 2011 v 10.03
Nechci nic říkat k tématu, pár slov jsem napsal ve svém příspěvku. Ale chci autorovi poděkovat za skvělý text. Je na něm vidět, že publicistika se může přiblížit literatuře, řekněme esjistice. Ponor do problematiky, pečlivé zvážení všech okolností, to beru jako výzvu pro sebe. Text trochu mi prosvítil chmurné "letní" ráno.
Myslím, že je to s postavením "duhové komunity" vůči univerzálním lidským právům a postojem k emancipaci jiných částí společnosti ještě trochu složitější. O tom svědčí právě i zaštítění akce pražským primátorem, který s Pride, narozdíl od odborářské blokády, skutečně neměl problém. Nevím, co zde myslí autor onou "korektností", mně vytanuly vzpomínky na obrazovku, ze které Svoboda zcela bezostyšně vyvolával strach mezi pražany z "odborářských bosů", kteří se chystají okupovat Prahu a páchat na jejích obyvatelích násilí. Myslím, že jeho výroky naopak patřily k tomu nejhoršímu ...
Řekl bych, že jsou v tomto ohledu"duhoví lidé" v postoji vůči univerzálním právům hodně rozděleni - podsouvat jim nějaký společný plitický názor by bylo jen opačnou stranou hnědavých stigmat. Dokud bude boj za práva jinakosti homosexuálů jen bojem za (kulturní) identitu a její uznání, lze to naopak považovat za symptom toho, co naznačuje i autor na závěr svého článku - namísto "spojence ultrakonzervativních sil nenávisti", bych ale psal o spojenci neoliberálního vládnutí a podpoře nerovného přerozdělování.
Řekl bych, že jsou v tomto ohledu"duhoví lidé" v postoji vůči univerzálním právům hodně rozděleni - podsouvat jim nějaký společný plitický názor by bylo jen opačnou stranou hnědavých stigmat. Dokud bude boj za práva jinakosti homosexuálů jen bojem za (kulturní) identitu a její uznání, lze to naopak považovat za symptom toho, co naznačuje i autor na závěr svého článku - namísto "spojence ultrakonzervativních sil nenávisti", bych ale psal o spojenci neoliberálního vládnutí a podpoře nerovného přerozdělování.
AB
August 15, 2011 v 11.12
Milý pane Strobachu,
v závěru článku je několikrát použito sloveslo "mohou", z čehož vyplívá, že nemusí. Není to automatické. Spíše se jedná o vizi a možnost. Že gay komunita nesdílí jediný univerzální postoj, o tom není pochyb.
v závěru článku je několikrát použito sloveslo "mohou", z čehož vyplívá, že nemusí. Není to automatické. Spíše se jedná o vizi a možnost. Že gay komunita nesdílí jediný univerzální postoj, o tom není pochyb.
August 15, 2011 v 11.21
rozumím, ten varovný signál jsem zachytil, cítím ale přeci jen rozdíl v akcentu, který není jen formální. Zde jako v jiných reakcích na Pride také tuším přehnaná očekávání ze strany, která jej prostě zatím nemůže splnit ...
O tom, že rodina je „tradiční křesťanskou hodnotou“ zapochybuje každý ateista, který si přečte Nový zákon. I marxističtí klasikové psali o historickém vývoji instituce rodiny jakožto společenské mikrojednotky a její souvislosti s formou makrojednotky – čili státu. Význam „tradiční“ rodiny se někdy přeceňuje. V předmoderní době měla rodina trochu jinou podobu, byla daleko širší a poskytovala členům bezpečí, i oporu hmotnou, sociální, morální atd. To bylo z jedné strany výhodné, na druhé straně tato rodina do značné míry omezovala osobní svobodu, protože člověk si ji zkrátka nemohl dobrovolně vybrat a musel jí podřizovat svůj život. Z tohoto postavení byl vysvobozen moderním státem, který zase přinesl jiné problémy.
Instituce rodiny je dnes ve viditelné krizi a konzervativcům se sotva podaří ji obnovit v tradiční podobě. V budoucnu by možná nebylo špatné vrátit se k té velké rodině (o větším počtu členů), ale na úplně jiném základě. Měla by to být rodina ne podle genetické příbuznosti (i když ani to se nevylučuje), ale rodina „umělá“, čili nějaký typ komuny. Soužití by muselo být naprosto dobrovolné, na základě vzájemných sympatií a společně sdílených duchovních hodnot. Taková „umělá rodina“ by mohla spojovat jak homo- a heterosexuální dvojice, tak jedince nežijící v partnerství. Poskytovala by ideální podmínky třeba v péči o staré lidi a při výchově dětí, a to i v případě, kdyby selhali jejich biologičtí rodiče. Pro děti je skutečnost, že je má někdo rád, stará se o ně a tráví s nimi volný čas mnohem důležitější než jakákoliv tradice, takže podle mě nic nebrání tomu, aby gayové a lesby také vychovávali děti. Pokud jde o chybění mužských či ženských vzorů, mohla by je početnější „umělá rodina“ vhodně doplnit. Argumenty konzervativců, že homosexuální svazky nepřinášejí společnosti potomstvo a tudíž se nemají podporovat, jsou při malém procentu „duhových“ lidí v populaci a navíc v době, kdy hrozí potenciální přelidnění planety, přinejmenším nesmyslné.
Instituce rodiny je dnes ve viditelné krizi a konzervativcům se sotva podaří ji obnovit v tradiční podobě. V budoucnu by možná nebylo špatné vrátit se k té velké rodině (o větším počtu členů), ale na úplně jiném základě. Měla by to být rodina ne podle genetické příbuznosti (i když ani to se nevylučuje), ale rodina „umělá“, čili nějaký typ komuny. Soužití by muselo být naprosto dobrovolné, na základě vzájemných sympatií a společně sdílených duchovních hodnot. Taková „umělá rodina“ by mohla spojovat jak homo- a heterosexuální dvojice, tak jedince nežijící v partnerství. Poskytovala by ideální podmínky třeba v péči o staré lidi a při výchově dětí, a to i v případě, kdyby selhali jejich biologičtí rodiče. Pro děti je skutečnost, že je má někdo rád, stará se o ně a tráví s nimi volný čas mnohem důležitější než jakákoliv tradice, takže podle mě nic nebrání tomu, aby gayové a lesby také vychovávali děti. Pokud jde o chybění mužských či ženských vzorů, mohla by je početnější „umělá rodina“ vhodně doplnit. Argumenty konzervativců, že homosexuální svazky nepřinášejí společnosti potomstvo a tudíž se nemají podporovat, jsou při malém procentu „duhových“ lidí v populaci a navíc v době, kdy hrozí potenciální přelidnění planety, přinejmenším nesmyslné.
JD
August 15, 2011 v 21.32
Nevím, nevím, jako dítě bych chtěl především tátu a mámu a stabilní prostředí, takže bych tu "tradiční" rodinu za překonanou neprohlašoval. To, že je v krizi, ještě neznamená, že nemá mít budoucnost. Čímž neříkám, že jiné modely výchovy či velké rodiny nemůžou být dobré, zvláště, když "přirozená" rodina neexistuje nebo nefunguje.
Oceňuji jak citlivý Borzičův esej, tak i kam se diskuse dostala Oceňuji jak citlivý Borzičův esej, tak i kam diskuse dospěla ve dvou posledních příspěvcích (Eva Hájková a Jan Dospiva). Mám na mysli tu základní otázku, kterou vidím v pozadí sporů o právech a postavení duhových lidí: jak chápeme člověka?
Jsme jednotlivci bez vazeb na ostatní lidi, až na ty vazby, které si nasmlouváme? Taková je liberální představa od Hobbese, přes Adama Smitha až po současné chápání lidských práv v EU.
Nebo jsme lidé společenští a kulturní, kteří jsou rozumově a citově utvářeni v rodině a ve společnosti, kteří přežívají jako společnost a kteří, vedle svých lidských práv, mají také povinnosti vůči svým bližním a společnosti? To je aristotelská představa lidské přirozenosti a je přejímána třeba v katechismu a v sociálním učení Katolické církve a objevuje se i v současné komunitární filosofii.
Podle obou představ mají duhoví lidé právo na lidskou důstojnost a plnou rovnost před zákonem. Podle liberální představy lidských práv tato rovnost zahrnuje i nárok na právní uznání homosexuálních manželství a jejich rovnost s bisexuálními rodinami, včetně práva na adopci dětí.
Podle druhé "komunitární" představy by tato manželská a rodinná práva na ideové, hodnotové rovině oslabovala přirozenou bisexuální rodinu a tím ohrožovala zdárný rozvoj společnosti.
Když Eva Hájková píše o potřebách dětí, jako láska a péče, a uvažuje o jakési variantě kibucu, má na mysli společenský charakter člověka. A když Jan Dospiva píše, že "jako dítě bych chtěl především tátu a mámu a stabilní prostředí", tak upozorňuje na onu společenskou lidskou přirozenost. Spor je o optimální formu, která by lidské potřeby zajistila.
Některé party spřátelených rodin (třeba chatařů) se snad poněkud blíží "kibucu" Evy Hájkové a jsem si jist, že si je děti velice užívají. Ale nevím o případu, kde by podobné party žily společně v nějakém trvalém uspořádání. Je to patrně otázka jak vskutku hlubokých vzájemných sympatií a společně sdílených duchovních hodnot (EH), tak i míry ukázněnosti a vzájemné ohleduplnosti.
Jsme jednotlivci bez vazeb na ostatní lidi, až na ty vazby, které si nasmlouváme? Taková je liberální představa od Hobbese, přes Adama Smitha až po současné chápání lidských práv v EU.
Nebo jsme lidé společenští a kulturní, kteří jsou rozumově a citově utvářeni v rodině a ve společnosti, kteří přežívají jako společnost a kteří, vedle svých lidských práv, mají také povinnosti vůči svým bližním a společnosti? To je aristotelská představa lidské přirozenosti a je přejímána třeba v katechismu a v sociálním učení Katolické církve a objevuje se i v současné komunitární filosofii.
Podle obou představ mají duhoví lidé právo na lidskou důstojnost a plnou rovnost před zákonem. Podle liberální představy lidských práv tato rovnost zahrnuje i nárok na právní uznání homosexuálních manželství a jejich rovnost s bisexuálními rodinami, včetně práva na adopci dětí.
Podle druhé "komunitární" představy by tato manželská a rodinná práva na ideové, hodnotové rovině oslabovala přirozenou bisexuální rodinu a tím ohrožovala zdárný rozvoj společnosti.
Když Eva Hájková píše o potřebách dětí, jako láska a péče, a uvažuje o jakési variantě kibucu, má na mysli společenský charakter člověka. A když Jan Dospiva píše, že "jako dítě bych chtěl především tátu a mámu a stabilní prostředí", tak upozorňuje na onu společenskou lidskou přirozenost. Spor je o optimální formu, která by lidské potřeby zajistila.
Některé party spřátelených rodin (třeba chatařů) se snad poněkud blíží "kibucu" Evy Hájkové a jsem si jist, že si je děti velice užívají. Ale nevím o případu, kde by podobné party žily společně v nějakém trvalém uspořádání. Je to patrně otázka jak vskutku hlubokých vzájemných sympatií a společně sdílených duchovních hodnot (EH), tak i míry ukázněnosti a vzájemné ohleduplnosti.
Nešlo mi pochopitelně o zavádění nějakého nového společenského modelu ani bourání čehokoliv, co ještě, byť už hůře, funguje. Jsou to spíš úvahy o možné budoucnosti, než něco, co by se mělo začít hned realizovat. Jde o to nahradit v budoucnu něco, co už se samo rozpadá a patrně dál rozpadat bude. Ke slovům pana Dospivy: „Jako dítě bych měl raději mámu a tátu“. Samozřejmě, ale ptá se dnes na to dětí někdo, co by chtěly? Taková velká „umělá rodina“ by kromě toho v žádném případě fungující rodičovství nerušila. Rozhodně ani párové svazky by nezanikly. Byla by to jen jakási „nástavba“, která by přispěla mimo jiné i k ulehčení provozu domácnosti a pod. Těžko říct, zda by byl člověk schopen takové nové formy soužití a jaké problémy by to s sebou neslo, to nevím. Možná by to přispělo k vytvoření nové morálky. Někdo může namítnout, že vlastní rodina je pro člověka něco přirozeného. Společensky žijící zvířata (ve smečkách a stádech) patrně také tvoří „příbuzenstvo“. Nevím, zda to tak je, nemám znalosti z etologie, ale četla jsem, že to tak možná platí. Snad ano, ale neplyne z toho nic závazného pro člověka. Ten by měl být naopak schopen vytvářet i nová společenství, protože se od zvířat zásadně liší.
Možná na tom závisí budoucnost, jestli to člověk dokáže či ne. Vyloučeno není ani to, že se evropská rodina na přechodnou dobu ještě nějak „zrehabilituje“ po vzoru Číny, Indie a spol. Ale spíš si myslím (pokud nás nějaká budoucnost vůbec čeká), že ten společenský vývoj (rozklad starých rodinných forem) časem dojde i k nim do Asie. Že je to otázka času a my jsme v tom před nimi o kousíček „napřed“.
Jsem si vědoma, že to, co jsem napsala je provokativní (možná ještě víc, než to, co napsal pan Hošek o světové vládě pod článkem J. Silného: Jezte děti aneb vraždící spekulanti). Někdy totiž může být mnohem těžší změnit poměry v rodinách než změnit uspořádání států. Taková nová forma lidského soužití by totiž znamenala definitivní konec patriarchátu. Ale jeho rozklad přece už započal a pokračuje dál, jak všichni víme. Mimo jiné i ve společenské toleranci duhových lidí.
Možná na tom závisí budoucnost, jestli to člověk dokáže či ne. Vyloučeno není ani to, že se evropská rodina na přechodnou dobu ještě nějak „zrehabilituje“ po vzoru Číny, Indie a spol. Ale spíš si myslím (pokud nás nějaká budoucnost vůbec čeká), že ten společenský vývoj (rozklad starých rodinných forem) časem dojde i k nim do Asie. Že je to otázka času a my jsme v tom před nimi o kousíček „napřed“.
Jsem si vědoma, že to, co jsem napsala je provokativní (možná ještě víc, než to, co napsal pan Hošek o světové vládě pod článkem J. Silného: Jezte děti aneb vraždící spekulanti). Někdy totiž může být mnohem těžší změnit poměry v rodinách než změnit uspořádání států. Taková nová forma lidského soužití by totiž znamenala definitivní konec patriarchátu. Ale jeho rozklad přece už započal a pokračuje dál, jak všichni víme. Mimo jiné i ve společenské toleranci duhových lidí.
MP
Myšlenky p. Rychetníka vycházejí z určité humanistické (k levici tendující) interpretace katolické sociální nauky, cítím v nich blízkost s českým filozofem K. Flossem.
A přivádějí nás možná k otázce: práva homosexuálů samozřejmě ano, ale nemohou se opravdu tyto požadavky a ideje stát rukojmím konzumně-hedonistického a individualisticko-sobeckého životního stylu, tedy přesně toho postoje, který tak potřebuje nynější neoliberalismus a globální kapitalismus? Jak odlišit legitimní nárok na svobodný rozvoj jedince od egoismu?
Myslím, že dělící čára vede přes uznání skutečnosti, že sice svoboda, včetně sexuální, je velmi důležitá, zejm. pokud se lidé bouří proti útlaku a usilují o emancipaci, ale není vším. Důležitá je také odpovědnost vůči lidem, bližním, chtete-li, a společnosti jako celku. Teprve vztahy s druhými z nás dělají lidi. Člověk je zkrátka tvor společenský, nikoli pouhé "individuum". Proto nemůže být svoboda bez solidarity.
Tož je-li toto katolická sociální nauka (aspoň v některých aspektech), tož dobrá...
A přivádějí nás možná k otázce: práva homosexuálů samozřejmě ano, ale nemohou se opravdu tyto požadavky a ideje stát rukojmím konzumně-hedonistického a individualisticko-sobeckého životního stylu, tedy přesně toho postoje, který tak potřebuje nynější neoliberalismus a globální kapitalismus? Jak odlišit legitimní nárok na svobodný rozvoj jedince od egoismu?
Myslím, že dělící čára vede přes uznání skutečnosti, že sice svoboda, včetně sexuální, je velmi důležitá, zejm. pokud se lidé bouří proti útlaku a usilují o emancipaci, ale není vším. Důležitá je také odpovědnost vůči lidem, bližním, chtete-li, a společnosti jako celku. Teprve vztahy s druhými z nás dělají lidi. Člověk je zkrátka tvor společenský, nikoli pouhé "individuum". Proto nemůže být svoboda bez solidarity.
Tož je-li toto katolická sociální nauka (aspoň v některých aspektech), tož dobrá...
August 16, 2011 v 22.54
Kolego Milane Plevo, myslím, že celkový pohled na sociální realitu máme podobný. Vtip je jenom v tom, že Vy, já a nikdo ze zde přítomných nejsme kompetentní rozlišit v jednotlivéím případě legitimní nárok na svobodu od egoismu. Je-li to tady politická diskuse (ovšem kolem eseje spíše filosofujícího), tak v té nemáme klíč k rozlišení. A běda, kdybychom si namlouvali, že ho máme. Pak někomu, koho bychom shledali egiistou bychom nepřčiznali stejné právio jako jinému, kterému bychom uznali, že se chce legitimně vyvíjet.
Nechcme prosím tuto otázku jiné kompetenci, totiž svědomí zúčastněných. Beztak rukojmím konzumně-hedonistického a individuálně-sobeckého životního stylu mohou být naprosto stejně homosexuálové jako heterosexuálové.
Nechcme prosím tuto otázku jiné kompetenci, totiž svědomí zúčastněných. Beztak rukojmím konzumně-hedonistického a individuálně-sobeckého životního stylu mohou být naprosto stejně homosexuálové jako heterosexuálové.
pane Martine Plevo za upozornění na Karla Flosse, nevěděl jsem o něm. To co jsem o něm nalezl na < www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/flos-k.html > mi je sympatické a lichotí mi být s ním srovnán. I ten jeho zájem o řád a o dynamizaci Tomáše (pokud tak dobře rozumím Flossově zájmu o rozpracování kategorie času) a o triadismus je (podle mého) na kritickém směru rozvíjení filosofie. Pokusím se nalézt jeho texty.
MP
August 17, 2011 v 23.22
I. Štampachovi: Do svědomí nikoho nemáme samozřejmě právo sahat
Ale na politické rovině se výše uvedené projevuje nejvíce asi tak, že vedle kulturních práv postavíme stejně důrazně, ne-li důrazněji, práva sociální (diskutovali jsme o tom před časem s M. Škabrahou).
Myslím, že si v tom rozumíme.
Myslím, že si v tom rozumíme.
MT
August 24, 2011 v 11.27
Myslím, že Floss byl také dlouhodobě lídrem křesťanské platformy v ČSSD.
ČSSD měla ve svých odborných komisích a jiných specifických strukturách - a to nejen v Masarykově dělnické (pak demokratrické) akademii - mnoho osob s obecnou reputací.
Například neexistoval protivníkem více respektovaný ekonom kritický ke "kapitalistickému" hlavnímu proudu než Milan Sojka, který na jaře 2009 zemřel ...
... který v našich ústředních komisích rovněž působil
+ Další komentáře