Konzervativci představují zadní voj rozlišování hodnot evropské civilizace, dobra a zla, napsal Czesław Miłosz v knize Svědectví poezie, aniž by se ke konzervativizmu sám hlásil. Coby levicový náboženský liberál jsem vždy považoval konzervativizmus za přirozenou, podstatnou a plodnou součást evropského dědictví, civilizační identity a kultury. Vybavuje se mi, jak Václav Bělohradský v textu, který vyzýval Josefa Luxe, aby nevstupoval do koalice s ODS, připomínal lidovcům, v čem se konzervativci od liberálů odlišují v ekonomické a sociální oblasti. Oceňoval kulturní specifičnost konzervativního pohledu na svět; to, že nepodléhá tolik diktatuře času. Tradicionalismus se svým důrazem na to, co je trvalé, čas přesahující, se svým důrazem na to, co je tradiční, žité, sdílené, lokální, konkrétní a personální, byl a je pro liberální a emancipační diskurs výzvou. I tradicionalistická kritika duchovní mělkosti post-osvíceneckého paradigmatu má v evropském prostoru své místo. Vždycky mě uchvacoval Chestertonův aforismus, že tradice je největší demokracií, protože poskytuje hlasovací právo i našim předkům. Vedle tohoto vtipného katolíka mě v mém životě inspirovali a okouzlili i mnozí další konzervativci a tradicionalisté, jen namátkou T. S Eliot, J.Green, H. Corbin, M. Eliade, nebo H. Arendtová.

Současně jsem si vždy kladl otázku, jak nesnadná a vratká je hranice mezi tím, kdy svobodně a pokorně ctíme tradice a moudrost předků, a kdy se ocitáme v kleštích strachu z cizího, neznámého, jiného, proměnlivého a časného? Je-li pozitivním pólem konzervativních hodnot důraz na věčné, trvalé a sdílené, pak negativním pólem může být xenofobní strach, nenávist k odlišnosti a tupá konformita. Kam až může takový strach dospět, jsme poznali letošního července v Norsku, kdy ctitel W. Churchilla, odchovanec křesťanské školy a bojovník za tradiční evropské hodnoty povraždil desítky mladých sociálních demokratů. Jedním z největších nepřátel konzervativizmu samotného je jeho odstředivý ustrašený sklon k hypnotickým mesiánským bludům, ke všem těm mobilizacím proti odlišnosti, majícím původ v úzkosti a nejistotě z proměnlivého světa. Z konzervativizmu, který se vyznačuje ve svých základech kultivovaností, se pak stává populismus hovící tomu nejhoršímu v člověku: nenávisti a netoleranci. Tento úpadkový konzervativizmus jsme mohli zaznamenat v reakcích na první českou Gay Pride.

Jako bychom se rázem přenesli na konec osmdesátých let nebo přesídlili na jiný kontinent. Zatímco primátor Svoboda se zachoval jako normální západoevropský politik (na Gay Pride chodí ve vyspělých zemích i politici z konzervativních stran) a festival tolerance zaštítil, Hrad & jeho ochozy dštily rafinovanou homofobní síru. Projevem této intolerance je například zavedení nesmyslného pojmu homosexualismus, který nemá ve světě obdoby. Homosexuálové nám nevadí, ale nedej bože, aby se hlásili o svá práva, aby byli slyšet či vidět…Brr! Je-li konzervativní také to, co je společensky osvojené a historicky reflektované, pak je ochrana práv a svobod sexuálních menšin v civilizovaném světě, včetně práva tuto svobodu veřejně slavit, součástí evropské tradice, kterou ostatně vedle konzervativců politicky spoluurčují také liberálové a socialisté. Pokud to někdo nechápe, nemá mezi evropskými konzervativci, co dělat. Posouvá se tam, kde vládne povážlivá hnědá, holé lebky a násilí. Pražský primátor to pochopil, a proto si zaslouží ocenění a pochvalu (velmi korektně se ostatně choval i v průběhu odborářské demonstrace), právě tak jako ostatní politici, kteří se proti hradní homofobii postavili. Dokonce i postoj Petra Nečase je třeba ocenit.

Konzervativní homofobové se často zaštitují rodinnými hodnotami a křesťanstvím. Typické pro ně je, že křesťanskou tradici příliš dobře neznají, teologická exegeze jim nic neříká a jejich spiritualita je povětšinou prázdná a sentimentální. Křesťanství se pro ně stává spíše znakem pro konformistickou ideologii (obvykle v intencích devatenáctého století). Klást beze všeho rovnítko mezi patriarchální rodinu a křesťanství dost dobře možné není. A neukazují to jen dnešní „liberální“ teologové, ale také např. ruský křesťanský filosof Nikolaj Berďajev ve své knize O svobodě a otroctví člověka, kde čteme větu, že křesťanská rodina je protimluv. Křesťanská antropologie podle tohoto velkého Rusa nestojí na rodových vazbách a krvi, nýbrž na vizi Bohem obnoveného lidství; na osobě a duchu. Rodina se tak může pouze blížit křesťanství a to v závislosti na tom, zda v ní vládne svoboda, lidskost a láska. Stačí se ostatně podívat do Bible, aby bylo jasné, že Ježíš dával přednost své „duchovní rodině“.

Také by se měli křesťanští konzervativci zamyslet nad tím, zda skutečně hovoří za všechny křesťany. Součástí Prague Pride byla i ekumenická bohoslužba celebrovaná známým evangelickým duchovním Milošem Rejchrtem. Přinejmenším většina evangelických křesťanů homofobii nesdílí. Podíváme-li se za hranice, zjistíme, že mnozí římští katolíci mají na homosexualitu také odlišný pohled než naši konzervativci. Nedávné memorandum katolických teologů z německy mluvících zemí žádalo mj. uznání práv homosexuálních dvojic v církvi a podepsalo ho přes 400 profesorů systematické teologie. Existuje celá řada praktikujících křesťanů, kteří jsou homosexuálně či bisexuálně orientovaní. Vzpomínám na jednoho statečného mladého muže, jehož rodiče se nejprve museli vyrovnat s jeho sexuální preferencí, aby ani ne za dva roky, coby striktní ateisté, museli čelit faktu, že se z něj stal věřící katolík. Vzpomínám si, jak se po studiích vydal pěšky na pouť do Santiaga de Compostely, na jeho hluboce prožívanou spiritualitu i sen, že nalezne věřícího partnera na celý život. Mají pro tyto lidi konzervativci nějakou odpověď? Nad festivalem tolerance mi též došlo, jak málo jsou v českém veřejném prostoru slyšet náboženští humanisté a liberálové. Přestože nepředstavují žádnou hrstku. Křesťanství není bigotní monolit.

Samozřejmě, že konzervativní křesťané mohou některými svými pohledy na život prospět svému liberálnějšímu okolí včetně gay minority. Chtějí-li ovšem gay-lesbické komunitě předat nějaké smysluplné poselství, týkající se např. životního stylu, musí se s ní nejprve seznámit a to v atmosféře pokory a naslouchání. A ne si automaticky vytvářet a živit v sobě nebezpečné, nepravdivé a imbecilní obrazy bezuzdných sexuálních zvrhlíků. Především pak sexuálním menšinám (nejen homosexuálům, lesbám, ale i transsexuálům a bisexuálům) dluží empatii, upřímnou snahu vcítit se do jejich životů. Kdyby si na vlastní kůži prožili, co to znamená být od dětství jiný, odlišný, co je to strach z vlastních rodičů, svět šikany a přetvařování a následné, mnohdy bolestné, emancipace, nedivili by se tolik, proč potřebují svoji svobodu oslavovat manifestačně a veřejně. Je smutné, jak málo se v této souvislosti připomínají dějiny; homosexuálové jsou tradičními oběťmi všech totalit a tmářských zvěrstev, byli v dějinách ponižováni, zavíráni, mučeni a vražděni a to masově.

Co se týče samotných duhových lidí, domnívám se, že jim zjitřená atmosféra obklopující historicky první Gay Pride může paradoxně prospět. Duhoví lidé si mohou uvědomit, že jejich současná práva nespadla z nebe; že byla těžce vybojovaná. Mohou se rozpomenout na emancipační kořeny vlastní kulturní identity a uvědomit si tak, že je dějinná zkušenost pronásledování zavazuje k zápasu za práva i dalších utlačovaných, dnes např. Romů, muslimů či sociálně vyloučených. Mohou také dospět k reflexi, že povrchní konzumní styl života, kterému část Q-komunity podléhá, se v posledku může stát snadným spojencem ultrakonzervativních sil nenávisti. Mohou si ale také uvědomit své specifické dary, kterými mohou posloužit i většinové heterosexuální komunitě. Básník Walt Whitman považoval za jeden z těchto darů schopnost vnášet do mezilidských vztahů něhu a vroucnost. Ostatně i karnevalová divokost, hřejivá barvitost a estetická vynalézavost jejich veřejných akcí okolní svět obohacuje; pomáhá ho vyvázat z mrtvolné nepoetické šedi každodennosti a společenského konformismu. V tomto smyslu mohou duhoví lidé napomáhat rozvoji universálního bratrství a sesterství všech lidí, jak o tom snil velký bisexuální bard americké demokracie.

Když jsem odcházel z Prague Pride objevila se na obloze nenápadná duha. Prý se to na Gay Pride někdy stává. Kéž by byla znamením smíření, včetně smíření duhových lidí a lidí zadního voje. Jsem hrdý, že se mohu k duhovým lidem také na svůj způsob počítat.