Na začátku devadesátých let jsme prožívali euforii podobnou té z let šedesátých, která tehdy dokonce probíhala s různými odstíny na Východě i Západě. Šedé ulice prokoukly a všude se objevilo plno barev. A šedá, unuděná společnost se rozveselila a rozrůznila. Občanské iniciativy, z nichž některé se do té doby musely skrývat, se projevily na veřejnosti a zviditelnily všemožné názory, vize, požadavky, programy a očekávání. Rychle vzniklo sice deformované, oproti civilizované Evropě posunuté, ale přece jakési spektrum politických stran. Mohli jsme si a zatím ještě pořád můžeme volit lékaře. Rodiče mohli zajistit svým dětem vzdělání doma nebo na školách s různými řádnými nebo experimentálními výchovně-vzdělávacími programy. Odbory se staly reálným protějškem zaměstnavatelů. Právo na volbu životního stylu tehdy sotva kdo zpochybňoval.

Dnes slyšíme, že občanské iniciativy jsou nebezpečné demokracii, slýchá se stále víc o zákazu té či oné politické strany, a to i parlamentní, alternativní školní koncepce prosazují své právo přes neustálé překážky, politická reprezentace usiluje o omezení odborových práv.