Společnost šedne

Ivan Štampach

Neschopnost přijmout odlišnost může mít různé projevy. Ať už se jedná o přání zakazovat Gay-lesbické aktivity, nebo o snahu vnutit všem povinné očkování, které sleduje zájmy farmaceutických firem.

Na začátku devadesátých let jsme prožívali euforii podobnou té z let šedesátých, která tehdy dokonce probíhala s různými odstíny na Východě i Západě. Šedé ulice prokoukly a všude se objevilo plno barev. A šedá, unuděná společnost se rozveselila a rozrůznila. Občanské iniciativy, z nichž některé se do té doby musely skrývat, se projevily na veřejnosti a zviditelnily všemožné názory, vize, požadavky, programy a očekávání. Rychle vzniklo sice deformované, oproti civilizované Evropě posunuté, ale přece jakési spektrum politických stran. Mohli jsme si a zatím ještě pořád můžeme volit lékaře. Rodiče mohli zajistit svým dětem vzdělání doma nebo na školách s různými řádnými nebo experimentálními výchovně-vzdělávacími programy. Odbory se staly reálným protějškem zaměstnavatelů. Právo na volbu životního stylu tehdy sotva kdo zpochybňoval.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dnes slyšíme, že občanské iniciativy jsou nebezpečné demokracii, slýchá se stále víc o zákazu té či oné politické strany, a to i parlamentní, alternativní školní koncepce prosazují své právo přes neustálé překážky, politická reprezentace usiluje o omezení odborových práv.

Za svobodnou volbu životního stylu postavili lesby a gayové. Jistěže české zákony jsou, jak připomněli odpůrci Prague Pride, vůči této minoritě příznivé. Průvod v sobotu 13. srpna a následný program na pražském Střeleckém ostrově také neměl být a nebyl výrazem politického protestu. Byla to především oslava rozmanitosti. Bylo to česky uměřené karnevalové veselí. A pokud přece účastníci po něčem volali, byla to dosud chybějící tolerance části pravicových politiků a značné části církevních činitelů.

Proti údajné čtyřprocentní menšině vystoupila zejména jiná, také čtyřprocentní menšina, totiž římští katolíci. Tento průměrný početní údaj za celou Českou republiku s regionálními rozdíly si zjistili činitelé této náboženské organizace sami, když ve druhé polovině devadesátých let zjišťovali účast na nedělních bohoslužbách. K nim se i tentokrát ekumenicky připojila ještě nějaká ta promile pohoršených křesťanů z jiných denominací. Trasu průvodu lemovali vedle příslušníků Dělnické strany sociální spravedlnosti, kteří házeli po účastnících plastové lahve naplněné vodou, i kazatelé, karatelé, kteří házeli silnými slovy o hříchu a působili vedle veselého průvodu smutně a osaměle. Možná prahli po mučednické palmě, ale jedinou reakcí kolemjdoucích, jíž se podle mého pozorování dočkali, byl totální nezájem.

Rozruch ve dnech před průvodem vyvolaly postavy z vysokých pater státní politiky, které pokládaly za potřebné mluvit o deviaci, tedy úchylnosti homosexuální preference a o údajném homosxeualismu ohrožujícím rodiny, i když se nikomu dosud nepodařilo vysvětlit, jak by k tomu mělo docházet. Souběžné demonstrace hrstky křesťanských demokratů a lidí z fašizujícího hnutí D.O.S.T. si sotva kdo všiml. A odpovědí pro ně mohly být i rodiny s kočárky v sobotní Love Parade, a třeba také heslo, které nesla jedna účastnice: Můj syn není žádný deviant.

Na komplikovanou situaci se pokusil reagovat Tomáš Halík, jehož třeskutý intelekt je již přes třicet let v konfliktu s náboženským a politickým obskurantismem. Papežský prelát den před průvodem zveřejnil v Lidových novinách reakci na Klausovo stanovisko, v níž zaznělo jeho tradiční: Myslím si totéž, jen bych to řekl jinak. V zahraničí již na podobné akce narazil. Jeho dost konzervativní žaludek se při podobných příležitosti prý obracel nad ohňostrojem nevkusu a obscenity (jíž jsem si osobně na trase pochodu ani na Střeleckém ostrově nevšiml), ale zároveň si podle něj prezidentův vicekancléř Hájek plete svou roli vysokého státního úředníka s rolí baviče v bulvárním kabaretu, snažícího se provokovat nestoudností absurdních tvrzení. Prostě Halíkův příspěvek připomíná pohádku o chytré horákyni. Ale buďme vděčni aspoň za tuto špetku dobré vůle, které je v instituci, jíž slouží, jako šafránu.

Pokusy politiků zpochybnit svébytnost občanů a redukovat pluralitu jejich stanovisek probíhají mnohem méně nápadně i na jiné frontě. V lékařské vědě a léčebném umění existují různé školy a směry zastávané kvalifikovanými odborníky. Prosazuje se však jako jedině vědecké pojetí, které je nepochybně v mnoha oborech a v mnoha konkrétních případech úspěšné a významně prodloužilo výhled na dožití při zachování kvality života do relativně pozdního věku. Je to však technizovaná medicína propojená s obchodními zájmy, závislá na farmaceutických firmách a dalších firmách dodávajících lékařskou techniku. Je to medicína, pro kterou zdraví je zboží jako každé jiné. Zanedbává aspekty sledované a úspěšně uplatňované komplementárními školami, na jejich výčet a popis tu není místo. Důležité však je to, že ve svobodné společnosti se značná míra odpovědnosti, a také volby způsobu péče přenechává občanům. U nás chce kdosi reprezentovat v medicíně a zdaleka nejen v ní nějaký povinný nový vědecký světový názor, a chce rozhodovat o našem léčení o nás bez nás.

Ve sněmovně se připravuje ke konečnému schválení návrh nového Zákona o zdravotních službách. V § 38 se uvádí, že bez souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce pacienta lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví, který se zabývá v podstatě jen očkováním. To by mohlo legalizovat povinné očkování proti vůli zdravého obyvatele této země. Mohlo by jít např. o očkování např. proti nedávné takzvané prasečí chřipce. Něco podobného by v budoucnu mohlo být vloženo mezi povinná očkování. Dnes se mnozí odborníci vyjadřují, že koupě milionů dávek vakcíny byl kolosální podvod. Má dobrá známá, zkušená lékařka označila celý humbuk kolem této epidemie za marketingovou akci farmaceutického průmyslu. Nový zákon by mohl člověka přinutit, aby se takovému očkování podrobil, aniž by byl patřičně informován. Přitom něco takového nemá v Evropě obdobu. V žádné evropské zemi není ani zdaleka podobný rozsah povinného očkování jako v ČR. Podle dostupných informací byla ve vyspělých zemích některá u nás povinná očkování nejen vyjmuta z povinnosti, ale přímo zakázána s poukazem na ověřenou neúčinnost a značná zdravotní rizika samotného očkování. I zde se politici pokoušejí ze svébytného občana dělat hlupáka, za kterého musí rozhodovat. I zde pestrá pluralita známá odjinud a možná po znovunabyté svobodě od roku 1990 končí v šedé marnosti. Příznivci svobodného rozhodování v této záležitosti sotva mohou uspořádat velkou akci na svou podporu. Neznamená to však, že jsou osamoceni a že mohou být beztrestně vysmíváni a pomlouváni.

    Diskuse