Prezident Obama by rád viděl Spojené státy jako vedoucí sílu v oblasti lidských práv. Je ovšem paradoxní, že přinejmenším v otázce práv sexuálních menšin zastiňují Spojené státy země daleko od jejich jižních hranic. Při pohledu na Uruguay, Brazílii nebo Argentinu by se mohlo zdát, že Latinská Amerika je rájem pro homosexuální komunitu. Stále však existují přinejmenším dvě výrazné tváře Latinské Ameriky; ta druhá se na menšiny netváří zdaleka tak přívětivě.

Na té první straně existují mimořádně pozitivní příklady a jejich řady se postupně rozšiřují; Argentina a nově i Uruguay se nedávno zařadily mezi pouhých čtrnáct států světa uznávajících plnohodnotné sňatky homosexuálů. V čele tohoto hnutí je rovněž Brazílie; ve federaci uzavírá plnohodnotné sňatky celkem třináct států zahrnujících víc než polovinu obyvatel země. Děje se tak na základě předloňského rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež přikázalo postavit dosud uzavírané civilní partnerství na roveň klasického manželství. Vše začalo v nejlidnatějším státě São Paulo, od té chvíle následují rychle další distrikty po celé Brazílii. Tato největší jihoamerická země navíc spolu s Argentinou a Uruguayí umožňuje legální adopce homosexuálními páry. V každém z těchto tří států existuje legislativa penalizující diskriminaci na základě sexuální orientace a státy produkují masivní mediální kampaně na podporu tolerance.

Letmý pohled na politickou mapu svádí k názoru, že je liberální přístup k homosexualitě pouze dílem levicových vlád. V Brazílii i Argentině je to bezpochyby pravda; vlády exprezidenta Luize Inácia da Silvy, známějšího pod přezdívkou Lula, a prezidentky Kirchnerové prosadily rovnoprávnost přes silný odpor katolické církve i často ještě konzervativnějších evangelikálních denominací. Zatímco Brazílie se podle ústavy po přechodu k demokracii v osmdesátých letech definuje jako čistě sekulární stát podle amerického modelu, je tento přístup u Argentiny zvláště pikantní. Má totiž stále jako oficiální státní náboženství definován v ústavě římský katolicismus.

Ledy se hýbou v poslední době ale i ve státech, které byly poslední léta pod kontrolou umírněného pravého středu, v Kolumbii a Mexiku. V Kolumbii, tradičně konzervativním státu a oponentu chávezovské Venezuely, je registrované partnerství legální od roku 2007, nyní musí Kongres podle rozhodnutí Ústavního soudu vypracovat návrh ekvivalentní plnohodnotným sňatkům i pro homosexuály. V roce 2011 byl také přijat zákon zaměřený explicitně proti diskriminaci na základě sexuální orientace. Na rozdíl od Argentiny se v Kolumbii práva homosexuálů nestala ani výbušným tématem veřejné diskuze, sexuální menšiny zde také nejsou častým cílem násilí jako v sekulární Brazílii.

V Mexiku je výjimečná situace v hlavním městě, v němž mohou homosexuální páry uzavírat plnohodnotné sňatky a od roku 2009 také adoptovat děti. Příklad Mexico City inspiroval další státy mexické federace, Coahuilu a Quintana Roo, a co je klíčové - na straně menšin jsou zde i soudní instituce.

Naopak v několika jiných státech se silně levicově orientovanými režimy je situace spíš opačná. V démonizované Venezuele jsou homosexuální svazky i adopce dětí explicitně zakázány ústavou, identický postoj zastává Bolívie a další spojenecká země, Ekvádor. Vítězný kandidát na venezuelského prezidenta Nicolás Maduro nedávno otevřeně obvinil opozičního kandidáta Henrique Caprilese z homosexuality a prohlásil, že on má na rozdíl od něj rád ženy. Bolívijský prezident Evo Morales zas vyslovil názor, že konzumace kuřecího masa může způsobovat plešatění a homosexuální sklony, protože je očkováno umělými ženskými hormony.

Příkladů netolerance je v Latinské Americe stále většina. V Peru jeden z favoritů před prezidentskými volbami, Alejandro Toledo, vzbudil svou podporou registrovanému partnerství takovou vlnu nevole a urážek ze strany oponentů i médií, že kvůli tomu volby prohrál. V Peru s registrovaným partnerstvím podle průzkumu z únoru roku 2011 nesouhlasí 70% respondentů, s plnohodnotným manželstvím homosexuálů pak tři čtvrtiny obyvatel (pro srovnání - v Brazílii to je jen necelá třetina). Proti menšinám zaútočila také matka nakonec zvoleného prezidenta Ollante Humaly; podle jejího názoru možná bude třeba několik homosexuálů zastřelit, aby na sebe dál neupozorňovali. Podobně to vidí nový paraguajský prezident, který také na veřejnosti nešetří peprnými výroky. Rájem intolerance je pak Střední Amerika včetně Kuby, kde nemají menšiny práva žádná, jsou častým cílem útoků a o přijetí příslušné legislativy si nikdo nedovolí ani nahlas mluvit. A rájem intolerance je jihoamerická (ač terminologicky nikoli latinskoamerická) Guayana, kde je samotný styk mezi dvěma muži trestán doživotním vězením. Pak je s podivem, když si někteří Brazilci zoufají, proč nebyli raději britskou než portugalskou kolonií.

Latinská Amerika má tedy stále dvě tváře a ani jedna z nich není bez vrásek; vraždy příslušníků sexuálních menšin v Brazílii, Argentině nebo Mexiku jsou časté a jejich počet se nesnižuje. Přesto je patrné, že se situace mění k lepšímu. Práva menšin jsou podporovaná rodící se občanskou společností, bohatnoucí střední vrstvou a často i soudními institucemi. A tento tlak často donutí politiky přijmout příslušná opatření i proti jejich vůli. Ani křesťanské církve již nestojí v takové opozici, spíš naopak; Latinská Amerika je rodištěm množství nových teologických proudů hlásajících toleranci a také místem, kde funguje nejsilnější reformní hnutí v celém římskokatolickém světě.

Prezident Barack Obama by si tedy měl ve svém úsilí zrovnoprávnit menšiny pospíšit. Předbíhají jej totiž nejen jednotlivé státy americké federace (naposledy Minnesota), ale také země, jež má většina Američanů i Evropanů tendenci považovat za zaostalé.