Žeby kardinálové volící argentinského primase Jorge Mariu Bergoglia papežem nevěděli, co činí? Což mohli očekávat, že nový papež, který přijal symbolické jméno František, zahájí svůj pontifikát zahanbením církve?

Vtip je v tom, že papež František nedělá nic, co by mělo příchuť okázalosti. Neohlásil například, že zruší kněžský celibát nebo připustí ženy ke kněžství. Nebude rozdávat prezervativy na náměstí Sv. Petra ani posvěcovat stejnopohlavní manželství. Copak tedy nový papež dělá, že vzbuzuje takový aplaus? Prostě se chová tak jako každý normální a slušný člověk — je skromný, pokorný, vlídný.

Vtip je v tom, že normální gesto dobroty, a to za prvé, pokud je jeho aktérem papež, okamžitě vyrůstá do rozměrů heroického skutku. Ten údiv lidí nad Františkovou pokorou je nejlepším rtuťovým sloupcem, který ukazuje, jak jsou dnešní církev a biskupové odtrženi od starostí a trápení běžného Kowalského, Smithe, Martinéze, Novotného...

Za druhé, od okamžiku, kdy se kardinál Bergoglio stal papežem, stále se mluví o tom, že chce „církev chudou a pro chudé“. Dávno, ba velmi dávno jsem z úst vatikánského hierarchy neslyšel tak mnoho slov o nutnosti, aby se církev obrátila k těm, kteří jsou slabí, chudí a vyloučení.

Tento nový styl, jaký František vytyčuje pro papežskou funkci, jsem zaslechl také v homilii při inauguraci pontifikátu, vlastně exposé duchovního pastýře. Do očí bije jedno slovo: STAROST, ve smyslu péče, ochrany.

Papež říkal: „Jde o péči o veškerou stvořenou skutečnost, o krásu stvoření, jak nám to praví První kniha Mojžíšova a jak nám to ukázal sv. František z Assisi: je to úcta ke každému Božímu stvoření a prostředí, ve kterém žijeme. Znamená chránit lidi, pečovat o lidi, o každého člověka s láskou, zvláště o děti, o staré lidi, o ty, kteří jsou nejkřehčí a kteří se často ocitají na periferii našeho srdce.“