Jak to bylo s církevními restitucemi?
Antonín PeltrámNení vyloučeno, že církve jednání o restituci záměrně dlouhá léta protahovaly, protože čekaly na pro ně nejvýhodnější podobu vydávání majetku a finančních náhrad.
Současná vládní koalice se určitě shodne jen na dvou zásadních bodech: udělat vše pro to, aby byla co nejdéle u moci, protože řada z ministrů a poslanců ztratí současné platy a prebendy po prvních příštích volbách. A patrně u vědomí toho se pokusí dokonat společenský rozvrat, aby pak mohla jeho dlouhodobé důsledky přiřazovat nové vládě.
Vláda celou dobu vládnutí systematicky klamala tím, že volila škrty potřebných veřejných výdajů a navyšování daní zejména na základní životní potřeby namísto podpory růstu a investic, které by přilákaly i zahraniční soukromý kapitál. Namísto snížení tempa růstu se dosáhla recese. Proti tomu je jsou tzv. církevní restituce ve vztahu k zadlužení státu v době krize, do které stát koalice dostala, jen maličkostí.
Teď se zkreslují informace o průběhu církevních restitucí. Politici a novináři nečtou, představitelé katolické církve ale mají paměť a zřejmě si jen soukromé podepisování smlouvy o restitucích přáli, protože argumenty k akci by byly příliš proti slušným mravům. Jen vláda je bezostyšná. Naposledy se veřejně diskutovalo v televizi o restitucích 28. února. Přítomní vesměs nečtou politicky orientované paměti, chci tedy jejich znalosti o tom, proč se restituce protáhla o asi patnáct let, doplnit.
Využiju k tomu citace z publikace „Tomáš Němeček - Pavel Rychetský: Diskrétní zóna“. Další část mého textu je citace popisu problému restitucí ze strany 174 až 176: