Současná vládní koalice se určitě shodne jen na dvou zásadních bodech: udělat vše pro to, aby byla co nejdéle u moci, protože řada z ministrů a poslanců ztratí současné platy a prebendy po prvních příštích volbách. A patrně u vědomí toho se pokusí dokonat společenský rozvrat, aby pak mohla jeho dlouhodobé důsledky přiřazovat nové vládě.

Vláda celou dobu vládnutí systematicky klamala tím, že volila škrty potřebných veřejných výdajů a navyšování daní zejména na základní životní potřeby namísto podpory růstu a investic, které by přilákaly i zahraniční soukromý kapitál. Namísto snížení tempa růstu se dosáhla recese. Proti tomu je jsou tzv. církevní restituce ve vztahu k zadlužení státu v době krize, do které stát koalice dostala, jen maličkostí.

Teď se zkreslují informace o průběhu církevních restitucí. Politici a novináři nečtou, představitelé katolické církve ale mají paměť a zřejmě si jen soukromé podepisování smlouvy o restitucích přáli, protože argumenty k akci by byly příliš proti slušným mravům. Jen vláda je bezostyšná. Naposledy se veřejně diskutovalo v televizi o restitucích 28. února. Přítomní vesměs nečtou politicky orientované paměti, chci tedy jejich znalosti o tom, proč se restituce protáhla o asi patnáct let, doplnit.

Využiju k tomu citace z publikace „Tomáš Němeček - Pavel Rychetský: Diskrétní zóna“. Další část mého textu je citace popisu problému restitucí ze strany 174 až 176: 

„Práce Dostálovy komise se koncem devadesátých let zasekla, Pavel Dostál požádal o jednání na nejvyšší úrovni. Premiér svolal jednání v Kramářově vile v sestavě: Zeman, Rychetský, Dostál; Vlk, Graubner, Duka.

Proč se nepodařila dohoda o vrácení církevního majetku?

Při jednání jsem navrhl řešení — tak jako v otázce holokaustu — speciální nadační fond, jehož výtěžky budou spravovat samy církve.

Proč do fondu? Proč majetek prostě nevydat církvím?

Jakékoliv naturální vydávání znamená ohromně zdlouhavé procesy, zatím co jednorázové vložení do nadačního fondu by bylo bez soudních procesů, bez jakýchkoliv komplikací. A tak jako židovská obec spravovala nadační fond, spravovaly by si ho samy církve. Ostatně není tajemstvím, že církve o naturální majetek neměly zvlášť velký zájem, krom vybraného majetku.

Založení fondu by vedlo velmi rychle k odluce státu od církví, k jejich samostatnosti se stálým a trvalým zdrojem příjmů. Takže si myslím, že je škoda, že se to nerealizovalo.

Proč se to nerealizovalo?

Říkal jsem tehdy panu kardinálovi: Já vám ten zákon napíšu do zítřka. Byl by velmi jednoduchý, měl by dvě přílohy, v jedné by byl majetek, který se vydává naturálně — může sloužit ke kultovním nebo charitativním účelům. Sepište seznam a já jen dopíšu tři paragrafy před ním. A v druhé příloze bude majetek nadačního fondu, to bude stejně jednoduché. Při tom večerním jednání v Kramářově vile na to přistoupili. Ale nikdy tu přílohu nedodali.

Proč?

Nevím, neznám jejich motivy. Osobně si myslím — ale nikdo to výslovně neřekl — že byli tenkrát fascinováni maďarským vzorem: tam nedošlo k žádné naturální restituci, ale jednorázové ohromné finanční kompenzaci. Asi měli představu, že peníze by byly vhodnější.“

Zde končí citace z knihy a nabízí se otázka: Kdo tedy protahoval restituce a proč?