ProAlt — iniciativa pro kritiku reforem a na podporu

alternativ se snaží bojovat proti asociálním reformám Nečasovy vlády.

1. Zdání nevyhnutelnosti - Podobně jako soukromé penzijní fondy (veřejně i neveřejně) léta lobbovaly za důchodovou reformu, až všichni získali dojem, že jediným možným řešením je dát peníze do správy právě těmto soukromým penzijním fondům, stejně tak již 20 let (veřejně i neveřejně) lobbuje vedení katolické církve, až mnozí získali pocit, že se církvím prostě musí dát všechno, co měly v roce 1948 a že jiná alternativa není.

Podobné je i to, že obě tyto reformy prý ušetří státní finance, … zhruba za 30 let!

2. Vykrmování Otesánka — podobně jako se tomu stalo u soukromých exekutorů: stát (a na tom měla podíl i sociální demokracie, to je také třeba říci) zřídil soukromé exekutory, přihrál jim ohromné příjmy a za tyto — kvaziveřejné - peníze exekutoři pokračují v lobbingu a lobbují za další a další pravomoci, nebo minimálně za to, aby jim jejich současné moc nebyla omezena. Stejně tak budou soukromé penzijní fondy část příjmů z důchodové reformy investovat do dalšího lobbingu za to, aby ze státního dostali více a více peněz. A podobné nebezpečí hrozí samozřejmě u zejména katolické církve: peníze, které jí stát dá, použijí biskupové na další ovlivňování veřejného mínění a na další posilování svého vlivu na ten stát, který jim teď bude po třicet let vyplácet nemalé sumy. Další bod v agendě katolických privilegií je přitom už znám (byť se o něm teď taktně mlčí) — je to konkordát ČR s Vatikánem.

Mnoho argumentů zaznělo v diskusi na obou stranách. Mnoho argumentů právních, historických, ekonomických i teologických. Možná až příliš mnoho. Já teď zmíním dvě skutečnosti, které mně přijdou stěžejní pro to, aby byl nyní projednávaný zákon zamítnut:

Jednak je to skutečnost, že na restituce obecně není právní nárok. Je to vždy věc politická. Nelze tvrdit, že každé konfiskování majetku v historii (byť jej udělala totalitní moc) je třeba napravit restitucí. Vyvlastňování majetku je někdy zkrátka nutné. Vezměme si situaci našich zemí v době, o které se v církevně restituční debatě hodně hovořilo: době císaře Josefa II. Tenkrát byla drtivá většina majetku v rukou hrstky šlechtické a církevní elity a drtivá většina ostatních byla bezprávnými nevolníky. Kdyby se za posledních 200 let nepřistoupilo k různým formám vyvlastňování bohatých, nikdy bychom nemohli být svobodní, nikdy by u nás nemohla vzniknout demokracie.

Vyvlastňoval rakouský stát, pozemkovou reformu udělal Masaryk i Beneš. A majetek konfiskovali i komunisté. Otázka, zda něco vracet, případně kolik toho vracet, je otázkou v zásadě politickou a restituce nemohou být prováděny v rozporu s veřejným zájmem, což dnes evidentně jsou.

A postrádám politiky, včetně politiků levicových, kteří by toto byli schopni církvím jasně říci: ano, bylo možná ukradeno, ale vracet se nebude, neboť to dnes není ve veřejném zájmu. A ještě více postrádám politiky, kteří by byli schopni vůbec říci dnešnímu světu a dnešním elitám: ano, i v budoucnu bude zřejmě potřeba přistupovat k určitým vyvlastňováním, neboť to bude ve veřejném zájmu. Vlastnické právo je sice velmi důležité právo, ale ještě důležitější je někdy veřejný zájem. Někdy totiž vznikají takové majetkové nerovnosti, že ohrožují svobodu, rovnost a demokracii, že ohrožují celou společnost. Pak je nejen možné, ale i nutné přistupovat i k vyvlastňování.

Druhým důvodem pro rázné odmítnutí restitucí je onen hrozný duch nerovnosti a duch nesolidarity, který tento zákon provází.

- Církvím asi nikdo nevyčítá, že nejsou solidární se státem, byť ten je nesplatitelně zadlužený a vytunelovaný. Se státem je dnes solidární málokdo.

- Někteří církvím vyčítají nesolidaritu s ostatními restituenty, kteří restituovali za méně výhodných podmínek.

- Já bych církvím více vyčítal nesolidaritu s těmi menšími církvemi, které nedostanou nic.

- Ještě více bych církvím vyčítal nesolidaritu s jinými obecně prospěšnými subjekty, s neziskovými organizacemi (které dál budou odkázány na nejisté granty, pokud je ministr Kalousek nezruší, zatímco církve mají mít jisté své miliardy). Nesolidaritu s odbory. Vzpomeňme, jak katoličtí biskupové kritizovali lékaře pro jejich kampaň za vyšší mzdy (což dnes katolická církev nevyhrožuje žalobami?). Vzpomeňme, jak kardinál Duka označil pokojně demonstrující za lůzu.

- Nejvíce však církvím vyčítám nesolidaritu se slabými a potřebnými: 

• Nesolidaritu s důchodci (kterým se právě teď ruší valorizace jejich důchodů, zatímco církvím se valorizace jejich miliard přiznává); 
• Nesolidaritu se zdravotně postiženými (kterým je právě teď dávána nesmyslná a ponižující S-karta, s níž nesouhlasí a proti níž demonstrují). Ano, církví se pan Kalousek na jejich názor ptá, církve prý musí souhlasit se zákony, které se jich týkají. Odborářů či nezaměstnaných se vláda neptá. Nezaměstnaným bez jejich souhlasu krátí dávky a nezaměstnané bez jejich souhlasu šikanuje systémem DONEZ nebo nucenými pracemi nazvanými veřejná služba;
• Nesolidaritu s těmi nejchudšími, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi (za částku, která se dá církvím, by se mohly dávky pro ty nejchudší zdvojnásobit).