Tím, že navozovaly dojem nápravy křivd, restituce majetku fyzických osob sloužily jako legitimizace celé velké privatizace, což je český eufemismus pro rozkradení a částečnou likvidaci českého průmyslu. Dokonce mnoha lidem splynuly spolu s privatizací v synonymum, přestože ve finančním vyjádření byly restituce zanedbatelné proti ostatním privatizačním metodám.

Po tomto úspěchu loupežnických elit následoval takzvaný zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, který média přejmenovala na církevní restituce. Ty samozřejmě už nejsou restitucí vůbec, fyzicky vydávaný majetek se dostane do úplně jiného režimu, než v jakém jej církve kdysi spravovaly, navíc zákon zahrnuje vydání nepřiměřeně vysoké paušální částky, způsob jejíhož výpočtu byl utajen, a sedmnáct let dalšího financování církví podle stávajícího modelu, což už s restitucí nemá společného vůbec nic.