Tím, že navozovaly dojem nápravy křivd, restituce majetku fyzických osob sloužily jako legitimizace celé velké privatizace, což je český eufemismus pro rozkradení a částečnou likvidaci českého průmyslu. Dokonce mnoha lidem splynuly spolu s privatizací v synonymum, přestože ve finančním vyjádření byly restituce zanedbatelné proti ostatním privatizačním metodám.

Po tomto úspěchu loupežnických elit následoval takzvaný zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, který média přejmenovala na církevní restituce. Ty samozřejmě už nejsou restitucí vůbec, fyzicky vydávaný majetek se dostane do úplně jiného režimu, než v jakém jej církve kdysi spravovaly, navíc zákon zahrnuje vydání nepřiměřeně vysoké paušální částky, způsob jejíhož výpočtu byl utajen, a sedmnáct let dalšího financování církví podle stávajícího modelu, což už s restitucí nemá společného vůbec nic.

Nic z toho, co se děje při prezidentských duelech, není náhoda. Jsou to události, na které kandidáty připravují týmy odborníků.

Miloš Zeman lidem lže, a oni si to nechají líbit. Karel Schwarzenberg jim říká pravdu, a oni si to také nechají líbit. Přiznal, že se dopustil korupčního jednání, na jeden z televizních duelů si dal na klopu placku s ministrem Kalouskem, ale nejhorší je, že naznačil radikální přehodnocení dějin dvacátého století tvrzením, že dnes by prezident Beneš skončil před haagským soudem. Pravda řečená při prezidentském duelu není běžnou pravdou; pokud se během něj odvážil takového tvrzení, kterým proti sobě popudil mnoho lidí, má asi v plánu později podniknout skutečně radikální kroky, jež musel alespoň naznačit, protože jinak by nemohl později tvrdit, že k nim má mandát.

Sudetští Němci se určitě nebudou vracet, to by ostatně mohli už dnes. Rovněž nehrozí, že by se pohraničí připojilo k Německu. Českému daňovému poplatníkovi však hrozí, že se stane tím, kdo bude označen za viníka některých peripetií dvacátého století, které se budou stále znovu odškodňovat.

Schwarzenberg se již nyní netají s tím, že podváděl při restitucích. Přesto je naprosto beztrestný, nejen proto, že jeho skutek je možná již promlčený. Při prezidentském duelu hovořil o pochybných privatizacích v době, kdy byl Miloš Zeman ministerským předsedou, a vtipkoval, že jedna privatizace byla celkem v pořádku, ale s tou neměl Zeman mnoho společného, a sice privatizace podniku Jan Becher, které se Schwarzenberg sám zúčastnil . Měl pravdu pouze v tom, že potíže s touto privatizací nelze přičíst Zemanovi, ale to, že mluvil o této ne zrovna čisté operaci, nebylo odvážné, nýbrž arogantní. Již teď je i bez prezidentské imunity nepředstavitelné, že by byl stíhán, a z okrádání státu se stává něco, co je tak samozřejmé, že se to ani netají.

Ke zvláštnostem Schwarzenbergových restitucí patří také to, že střídavě je a není adoptován. Restituoval po svých biologických rodičích, tedy tzv. orlické větvi Schwarzenbergů. V Rakousku byl adoptován v dospělém věku příslušníkem větve hlubocké. České úřady i soudy v rozporu s českým zákonem o mezinárodním právu soukromém uznaly, že jeho rakouská adopce není v České republice platná (šlo o spor, v němž se další strana soudila o část Schwarzenbergova restituovaného majetku). Nyní ale provádí kroky k restituci hlubocké větve, takže pro změnu zase adoptovaný je. Majetek hlubocké větve byl ovšem zabaven zákonem přijatým v roce 1947.

Pokud by se v ještě větší míře prolomila restituční hranice 25. 2. 1948, jež byla překročena již církevními restitucemi, mohlo by dojít k lecčemu, co přesahuje představivost naprosté většiny českých komentátorů. Na rozdíl od některých komentátorů rakouských, kteří si o motivech tohoto politika nedělají takové iluze. Ostatní šlechtické rodiny by určitě nechtěly zůstat stranou, takže rozsah restitučních procesů, které by se postupně mohly rozjet, je mimořádný.

Za zmínku stojí rod Lichtenštejnů, který má k prosazování svých zájmů k dispozici absolutisticky ovládanou zemičku, žijící mimo jiné z nespravedlností v daňových předpisech a z daňové kriminality v sousedních zemích.

Existují evropské země, ve kterých zůstalo zachováno velmi nerovnoměrné rozdělení majetku, v němž vlastní šlechta velkou část území státu. Nejvýraznější příklad je Skotsko, kde to naprostá většina lidí považuje za obrovský problém, a snaha o nápravu vedla k vzestupu separatistické strany. Nemáme sebemenší představu, co by se stalo, kdyby byla feudální majetková struktura podstatnější měrou znovu zaváděna ve dvacátém prvním století. Vznikalo by obrovské národnostní napětí, obyvatelstvo by se ještě více odcizilo státu. Na udržení zbytku sociálního státu by nebylo ani pomyšlení.