Ve jménu hodnot republiky
Marek AdamKarel Schwarzenberg symbolizuje povážlivý odklon od idejí, na nichž se v průběhu národního obrození konstituoval moderní český národ a později i naše státnost.
Blíží se druhé kolo prezidentských voleb. Občané v nich budou rozhodovat o podobě naší země a o jejím směřování v letech budoucích.
Budeme volit mezi dvěma světonázory. První představuje „hulvátské klausovsko-mafiánské pojetí české národní identity“, reprezentované dnes Milošem Zemanem. Zeman figuruje jako neúplatný politik, kterému k životu postačí jen chléb se sádlem a cibulí. Bývá však permanentně obklopován četnými korupčníky.
Druhý světonázor symbolizuje „havlovsko-schwarzenbergovské zadupávání českých národních zájmů“, maskované v osobě starého dobrotivého mocnáře.
Zemský patriotismus, který v našich národních dějinách mohl sehrát pozitivní roli na počátku národního obrození, dnes již nemůže naplnit svůj původní smysl. A tak se povídačky o „staré dobré cizí šlechtě“ v soudobém kontextu stávají poněkud absurdními.
Připomeňme, že moderní český národ vyrůstal už od dob osvícenství na husitsko-plebejském fundamentu. Model našeho národa byl formulován na demokratickém a v zásadě rovnostářském principu, v němž každý člověk zcela individualisticky dotváří reformačně-emancipační úsilí za osobní svobodu a definitivní ztrátu feudálních pout.
Přesto se však v poslední době objevuje u naší veřejnosti a zejména v drtivé části „kulturní fronty“ zcela nový fenomén. Jedná se o „slouhovskou mentalitu“, přimknutí se k noze pána, doprovázené navíc ještě hrdostí na službu a oddanost tomuto pánovi.
Nutno říci, že těmito lidmi byla zcela pošlapána kontinuita našeho historického boje za humanitu a demokracii. Jan Hus, Petr Chelčický, František Palacký a v neposlední řadě Tomáš Garrigue Masaryk by se jen stěží dokázali smířit se zadupáváním hodnot vybojovaných v národním a reformačním zápasu za platnost svých idejí. Idejí pracně budovaných na reformačních, plebejských a republikánských základech.
Nemohu zavírat oči před skutečností, kterou v posledních letech pozoruji. Všímám si totiž tendencí, vedoucích k přepisování výsledků českých dějin v dlouhodobém horizontu. Skoro to vypadá, jako bychom snad hledali nějaké lepší státní zřízení…
Ve jménu hodnot republiky proto zvolme prezidenta, který nezapomíná na podstatu a povahu společnosti, z níž vyšel, a který neopouští odkaz našich předků. Dejme hlas člověku, který nepovyšuje církev nad občana. Člověku, který pevně ví, že demokracie a republika jsou vývojově mnohem dál než neofeudalismus a neoservilita.
Podstatnou součástí masarykovské tradice je myšlenka pozemkové reformy z r. 1919, která zamýšlela převést a částečně i převedla rozměrné majetky (souvislé pozemky nad 200 ha) do rukou velkého množství chalupníků a drobných rolníků, kteří na nich skutečně pracovali. Myšlenka pozemkové reformy je případem nadřazeného principu, že totiž velké majetkové rozdíly se projevují v demokracii různou váhou hlasu občana majetného ve srovnání s málo majetným. Proto jsou příliš velké majetkové rozdíly v demokracii nežádoucí a v krajním případě dokonce pro ni zničující. Dále je třeba mít na paměti, že první republika byla ovlivněna pro Evropu tehdy charakteristickým etosem posilování sociálního státu, který vedle občanské rovnosti a demokracie klade důraz na myšlenku vzájemné solidarity občanů.
Občan KS s majetky zděděnými po šlechtických předcích představuje tradici naprosto odlišnou od masarykovské, a to tradici, která je založena na majetkové nerovnosti lidí a pouhé charitě namísto solidarity. V obou těchto bodech si feudální tradice podává ruku s neoliberalismem, což je na osobě KS a jeho politice, jak se domnívám, docela dobře patrné.
Změna myšlenkového klimatu spojeného s úspěšným působením KS v politice se projevuje plíživými tendencemi změny pohledu na naše dějiny, což asi nejdříve může postřehnout vnímavý profesor historie či filosof (autorovi děkuji!).
Unášen jinou tradicí, než která nás formovala v době, kdy s námi nežil, i před touto dobou, pronáší KS v dobré víře myšlenky, které kolidují s masarykovskou tradicí sociálního státu. I jeho vlastenectví je autentické s ohledem na jeho rod a zájem o zděděný majetek. Jen je trochu jiného druhu než Masarykova láska k národu, která se nevyznačuje horováním pro vlast, ale "chrání, přináší oběti - a hlavně pracuje" (Čapkovy Hovory s TGM).