Církev v politickém konfliktu

Ivan Štampach

Vstupuje-li nějaká církev do stranicko-politických konfliktů, musí počítat s tím, že na ni ostatní strany sporu i její vlastní věřící budou nahlížet jako na politický subjekt.

Když se nová Rada Ústavu pro studium totalitních režimů pokusila zrušit politicky služebné postavení ústavu, propukla ostrá politická polemika. Nelze se divit, že se pře ODS, strana, která si ústav vytvořila a postavila pod svou kontrolu, s ČSSD jako stranou, která má dnes rozhodující hlas v senátu, a proto rozhodla o nových členech rady za ty, jímž skončil mandát. Není ani divu, že občanští demokraté operují v rozepři lživými a vykonstruovanými obviněními o dohodě sociálních demokratů s komunisty o ovládnutí Archivu bezpečnostních sil. Tak se v zemi s politickými mechanismy, ale bez politické kultury jedná. Stojí za to si všimnout, že TOP 09 v konfliktu nevystupuje.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nový prvek do sporu vnesla slovní přestřelka mezi místopředsedou sociálních demokratů Lubomírem Zaorálkem a pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou. Zaorálek vytkl Dukovi antikomunistické třeštění a Duka na chvíli ztratil svou obvyklou diplomatickou zdrženlivost a přirovnal Zaorálka k Josefu Urválkovi, prokurátorovi z procesů u Státního soudu na začátku padesátých let, který pro politické protivníky vedení KSČ požadoval a často dosáhl trestu smrti nebo dlouholetého vězení. Levicoví politici a církevní činitelé se už veřejně střetli několikrát, naposledy kolem předvolebních billboardů s rukou hamižného klerika natahující se po měšci s penězi. Nynější vyhrocený spor nás staví před otázku, co si církve mohou dovolit a co si mohou dovolit politici vůči nim.

V demokratických státech je zaručena svoboda vyznání. Konfesní právo je i mezi zeměmi Evropské unie rozdílné. České patři k nejliberálnějším. Vedle samozřejmého práva jednotlivce být jakéhokoli vyznání nebo bez vyznání a projevovat to navenek, široce garantuje i kolektivní práva náboženských uskupení. V řadě vzorově demokratických zemí jsou některé náboženské subjekty pod kontrolou státu. V Německu papežské jmenování biskupa musí schválit spolková vláda, v Británii anglikánské biskupy rovnou jmenuje premiér. Naše svobodomyslné poměry však neznamenají, že církve v České republice mohou všechno.

I u nás je v Zákoně č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech § 5, který církve výrazně omezuje v jejich činnosti. Tento paragraf by mohl jen zakazovat určité projevy církví, ale on přímo prohlašuje, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou náboženská uskupení, která se dopouštějí toho, co je v několika odstavcích definováno. Teoreticky by tedy vůbec u nás nemohla existovat a působit církev, jejíž učení nebo činnost mimo jiné ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů a která ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, a je v rozporu s ochranou veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví, principy lidskosti a snášenlivosti a bezpečnosti občanů. Stát ovšem v takových případech nezasahuje, protože špatně napsaný zákon nestanovuje žádnou proceduru, jíž by mohl znemožnit činnost církve, která se něčeho takového dopouští.

Církvím žádný zákon nezakazuje vyjadřovat se k politickým tématům. Tak jako se obecněji nebo zcela konkrétně vyjadřují jednotliví občané, bez ohledu na to, k jaké církvi se hlásí nebo nehlásí, tak to činí i některé církve. Nelze jim to zakázat, ale musí počítat s tím, že se tím stávají standardními účastníky politického boje. Že tedy s nimi ostatní politické subjekty budou zacházet jako se spřízněným nebo konkurenčním politickým subjektem. Vstupují-li církve do otevřeného stranicko-politického konfliktu, nemohou počítat s žádným respektem ke své jedinečnosti nebo s ohledem na minulost, kdy byly omezovány a pronásledovány.

Když se církve drží zpátky a omezí se na otázky etiky ekonomického a politického života a nezaujímají pozice ve stranických rozepřích, a tak to je v zemích s demokratickou politickou kulturou běžné, jsou respektovány jako nadstranické a společnost je jim vděčná za jejich duchovní přínos. Římskokatolické církvi, když se vrhne do politiky, musí být připomenuta i její totalitní organizační struktura, jíž by asi všichni přešli zdvořilým mlčením, kdyby se omezovala na náboženskou oblast. A tady musí být jasně řečeno, že církve mají právo a povinnost vyslovovat se kriticky k veřejnému životu. Křesťanské církve v tom navazují na roli biblických proroků, kteří hájili nezávisle na konkrétních politických a ekonomických zájmech práva slabých proti mocným.

Když církve otevřeně podporují některé politické strany a jiné polemicky potírají, jako je tomu v případě nynějšího konfliktu kolem ÚSTR, musí počítat s tím, že jim v politické rozepři někdo předhodí, že na rozdíl od politických stran je nikdo nevolí a tím taky nikomu za své politické postoje neodpovídají.

Možná by si církve také mohly uvědomit, že sice neověřují své politické postoje ve volbách, ale že nepřímo o jejich politických postojích občané hlasují tím, že se zúčastní nebo nezúčastní církevního života. Podporuje-li římskokatolické vedení otevřeně ODS, zejména od obratu této kdysi liberální strany k hrubému klerikalismu, mimo mnoha jiných bodů i v jejím pokusu o politické zneužití vědy, musí počítat, že její členové s jinými politickými preferencemi, římští katolíci, kteří jsou příznivci TOP 09, KDU ČSL a ČSSD ji třeba opustí.

Církev jako Boží lid Nové smlouvy, jako prostor realizace Evangelia, jako mystické tělo Kristovo by byla pro své členy žádoucí, o církev jako nepřátelský politický subjekt její dosavadní členové nestojí. A víme přece, jak se církvím za jejich otevřenou stranickou angažovanost odvděčují občané. Je přece obecně známo, že preference církví se strmě propadají. V posledních dvou desetiletích, jak to dokládají sčítání lidu v létech 2001 a 2011 se zpolitizované církve propadají často na méně než polovinu výchozího stavu. Počet pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb se podle všech předpokladů dostal pod tři procenta obyvatel.

Církve mohou přispět k politickému životu společnosti jako církve, a v tom můžeme jejich přínos pokládat za nezastupitelný, nebo mohou vystupovat jako politické subjekty, tedy vlastně usilovat o svou moc nebo moc subjektů, které podporují a od kterých čekají přízeň, a pak je ovšem nikdo nebude šetřit.

    Diskuse
    JV
    April 17, 2013 v 16.44
    Pár vět na doplnění
    Vážení přátelé,
    církve by se měly - jak správně píše pan Štampach - vyjadřovat k událostem veřejného života. Je to jejich povinnost v dějinách spásy vyplývající ze závazku šíření evangelia. Jím a jenom jím musí poměřovat věci kolem sebe. To ovšem samo o sobě vylučuje přimknutí se k jakékoliv politické straně, protože v takovém případě už tím etalonem není evangelium, ale stranická ideologie, ten či onen stranický představitel (resp. člověk), případně klamná představa menšího zla. Kardinál Duka udělal těžkou chybu, když se tak servilně stavěl na stranu Václava Klause. Nezdá se, že by ji pochopil.

    Nemyslím si však, na rozdíl od pana Štampacha, že katolická církev disponuje totalitní organizační strukturou. Snad lze tvrdit, že její struktura není demokratická. Je to pochopitelné, a já to považuji za zcela správné. Církev totiž nesmí plnit úlohu několika lidí, ani lidu, ale jen a jen vůli Boží. Demokracie totiž sama o sobě tím, že by v ideálním případě plnila vůli lidu a zajišťovala maximum plurality (kde je proboha psáno, že lid má vždy pravdu a že pluralita je garantem optimálního rozhodnutí?), žádnou spravedlnost nezaručuje.

    Za povšimnutí jistě stojí to, o čem se dnes a denně stále více přesvědčujeme: Že stát, který si říká demokratický, anebo je za demokratický obecně považován (má důsledně demokratickou strukturu), se chová totalitně. Mluvím přirozeně o totalitě zisku, kapitálu, o nadvládě jednoho procenta nejbohatších nad 99 procenty chudých a stále chudnoucích. Takový je dnes stav Západu, který si říká demokratický, stav, v němž jsme nuceni žít.

    S pozdravem a přáním všeho dobrého
    Jiří Vyleťal
    RL
    April 19, 2013 v 0.24
    Tak rád bych slyšel pana arcibiskupa hlasitě znít, když už má tak dobrý přístup do médií a k vrcholným politikům, a to tehdy, když si ministerský náměstek odnáší statisíce na odměnách, zatímco těm nejchudším se krátí jejich už tak dosti malé almužny, rád bych slyšel jeho podpůrný hlas ve vztahu k invalidům, matkám na MD, důchodcům a prorocky kárající slova k vládní moci. Rád bych, ale zůstávám jen u toho kondicionálu...
    MT
    April 19, 2013 v 10.56

    To, co říká pan Vyleťal, je jakási abstraktní úvaha, jak by to mělo být, kdyby církev byla alespoň potenciálně tím, o čem pan Vyleťal tvrdí, že je ...

    Nic není pravdě vzdálenější.

    Z církevních kazatelen hrměly výzvy (trochu zakryté, někdy ani to ne) koho a proč volit od doby, kdy existovalo všeobecné volební právo.

    Přestaňme si cokoli namlouvat.

    Stejně jako vztah odborů a sociální demokracie nebude nikdy neutrální a nepolitický, tak je tomu u kardinála římské denominace a jeho vztahu k pravici resp. naopak k levici ...
    Teologie osvobození a revoluční jezuité v první sandinistické vládě na tom moc nezmění v Evropě a v Čechách zejména ...


    Ten vztah je jaký je - a není na tom nic divného ...

    Je zbytečné se rozčilovat.

    Pro mne je Duka prostě politický protivník, sám se do té role vpasoval, sám v ní setrvává ... a mně to usnadňuje situaci ... nemusíme ani jeden ani druhý nic předstírat.

    Že to je s rolí nekatolické církve ve Skandinávii a Německu jinak, mě nijak nedojímá.

    Ve Skandinávii je římská církev nepodstatná a nehraje tu roli jako národní protestantská ...

    MP
    April 20, 2013 v 1.13
    P. Vyleťale,
    vaše obhajoba katolické církve je tragikomická.

    Jakpak dokážete, že hierarchická církev má patent na to, aby poznala vůli Boží? Vyplývá to z Písma? Jenže protestanté z téhož Písma vyčetli pravý opak: každý věřící může výkladat slovo Boží, hierarchie netřeba.
    Nebo to vyplývá z církevní tradice? Jenže ta vedla k přemnoha - mírně řečeno - problematickým činům, a navíc jestliže církev sama o sobě tvrdila a tvdí, že musí být taková, jaká je, je to velmi podezřelé a připomíná to komunistické strany z nedávných dob. Každé učení, které legitimizuje nějakou organizaci a instituci - a petrifikuje mocenské poměry v ní, je podeřelé.

    Církev je nedemokratická instituce a slovo totalitní je vzhledem k určitým aspektům taktéž na místě - nepoužívá se jen s ohledem na určitou slušnost, takt a zdvořilost. A pak také proto, že všichni vzdělaní lidé respektují kulturní i duchovní přínos katolické tradice. Je však nepřijatelné, aby katolická církev kádrovala demokratické politické strany, jejichž legitimita je na míle daleko před církví.
    VF
    April 20, 2013 v 12.2
    Jednota v Duchu Svatém
    P. Plevo, Vaše reakce na p. Vyleťala opomíná princip jednoty v DS (Duchu svatém). To není jen katolický princip, ale princip vpodstatě všech křesťanských církví. Pro totální ateisty je toto opomínání (a odmítání) normální.
    Jsem přesvědčen, že pravá Kristova církev je společenstvím v jednotě DS a všechny křesťanské církve se o to snaží.
    Vy slovo totalitní v takových případech nerad používáte z důvodů které jste uvedl (slušnost atd.), křesťané prostě proto, že mají svá osobní svědectví o vlivu DS.
    K rozdílnému pohledu p. Štampacha a p. Vyleťala: nejsem katolík, ale připadá mi, že p. Štampach ztratil důvěru ve schopnost katolické církve vyzdvihovat v hierarchii osobnosti jednající pod vlivem DS. Když se podívám na Duku, přikláním se ke Štampachovi. Když na nového papeže Františka, tak k Vyleťalovi. Ale mám osobní svědectví o DS, které je silné. Jen je těžko zprostředkovatelné lidem jako jste Vy, p. Plevo.
    JV
    April 20, 2013 v 19.5
    Trochu více než pár slov do diskuse
    Vážení a milí přátelé,
    pokusím se odpovědět na některé otázky, týkající se naší diskuse.

    Vztah katolické církve k pravici a levici jistě není stejný. Není ale pravdou, že s pravicí si vždy církev rozuměla, zatímco levici přehlížela. Levici je však třeba rozhodně vytknout její podceňování úlohy církví vůbec, včetně opomíjení duchovních hodnot. Rovněž její přílišná chuť bořit osvědčené je církevnímu nahlížení na svět kolem sebe poněkud vzdálená.

    O Dominiku Dukovi již řeč byla. Třeba však vidět, že církev tvoří především věřící. Ti tu jsou a budou ať se ocitne na místě arcibiskupa ten či onen. Dodejme, že ani na kardinálu Vlkovi, který rozhodně budil více sympatií než arcibiskup Duka, neviděli zaujatí a zásadoví oponenti katolické církve mnoho dobrého.

    O roli protestantských církví ve Skandinávii nic nevím, ale nemyslím si, že by byly zvlášť oblíbené, pokud by šly proti duchu doby. Například Švédsko, ač v mnohém následováníhodné, přineslo do Evropy rozvolnění rodinných vazeb, což pochopitelně nesvědčí o vyspělé křesťanské morálce.

    Hierarchická církev samozřejmě žádný patent na cokoliv nemá. Takový postoj sama dokonce odmítá, neboť u nejzásadnějších prvků víry mluví o tajemství, které zná jen Bůh. Katolická církev se snaží plnit tu vůli Boží, která je rozpoznatelná (tj ta, která není tajemstvím) a ke které ji zavázal Ježíš Kristus. Nelze na tuto problematiku hledět tak, že církev někoho nutí k životu podle Boží vůle, ale tak, že ji před nikým nechce skrývat. Nikoho nechce vyškrtnout z možnosti být spasen.

    Ano, katolická církev za dobu své existence spáchala nejednu nespravedlnost. Jenže ta její existence trvá 2000 let. Kolikpak nespravedlnosti mají na svědomí necírkevní organizace za těch 2000 let? Kolikpak církve, které jsou tu pár století? Jistě, církev měla jít vždy příkladem, a padnout za oběť jejím pochybením neměl nikdo nikdy. Avšak, je snad dnes možno církev odsuzovat za to, co se dělo před 500 lety? Děje se snad něco takového dnes? Budeme snad sami sebe dnes pokládat za zloděje proto, že náš prapraprapradědeček ukradl sousedovi slepice?

    Boží vůli lze rozeznat docela dobře. Asi je třeba o tom něco vědět, pěstovat v sobě lásku ke každému člověku a hlavně upozadit sám sebe a na první místo dát Pána Boha. Pak se vůle Boží ukáže tak jasně, jako slunce na letní obloze.

    Jistěže katolická církev není nějaký bezchybný ideál. Konečně tvoří ji jen lidé. Také v katolické církvi jsou lidé, kteří ji dobré jméno nedělají a možná více než na Boha myslí na sebe. Jenže to zdaleka nejsou všichni a určitě to není ani rozhodující část.

    Tvrdit o církvi, že je nedemokratická, je totéž, jako tvrdit o vodě, že je mokrá. Neznamená to ovšem, že by se tu a tam demokracie nemohla od nedemokratické církve demokracii přiučit. Nedávno měla příležitost při volbě papeže. Jsou bohužel i příklady opačné – případ arcibiskupa Bezáka. V demokratické politice jsou ovšem případy zbavování se nepohodlných politiků věci zcela běžnou. O manipulacích při volbách ani nemluvě.

    Politické strany bych s církví nesrovnával. Nedaly si za úkol plnit vůli Boží, která vposledku znamená dobro pro všechny a tedy to nejlepší pro člověka. Bohužel jim jde až příliš často jen a jen vůli lidskou - ještě častěji o vůli stranickou. Což je ostatně hlavním zdrojem krize stranického systému.

    Váš Jiří Vyleťal
    April 21, 2013 v 6.52
    Plnit vůli boží...
    Tak mi tedy vysvětlete, pane Vyleťale, případně pane Friči, podle čeho se pozná, že někdo (případně nějaká skupina lidí) plní vůli boží? Jen podle toho, že to navenek proklamuje? Když budou v církvích nějací lumpové (a jistě tam i takoví jsou), pak se i oni podílejí na plnění vůle boží? A kdyby v nich nebyli, tak by vůli boží neplnili? Jak se vůbec může člověk na něčem podílet jen tím, že je členem organizace? Já mám vůbec v poslední době chuť se ptát - pokud jde o různé organizace - kdo vlastně jsou a čí zájmy zastávají - ať už jde o strany, církve nebo něco jiného...
    A to vždycky církve plnily vůli boží, i když něco udělaly špatně? Nebo jenom nedávaly pozor, co se po nich vlastně chce - jako žáčci ve škole?
    MP
    April 21, 2013 v 9.56
    P. Vyleťale,
    ale jak odlišíte to rozpoznání Boží vůle od autosugesce? Opravdu to a to chce Bůh, anebo VY SI MYSLÍTE, že to Bůh chce? Křižáci se zvoláním Deus lo volt vytáhli vraždit do Palestiny. Ostatně, proč by Bůh nemohl chtít vraždění? Onen dnes tak rozšířený "humanistický" obraz Boha nemá např. s původním starozákonním Bohem mnoho společného. Dnešní křesťané zdůrazňující lidská práva a svobodu jsou spíš produkty moderních idejí a idelologií, v jejichž světle je dnes zpětně interpretováno i Písmo.

    Čili nejde mi o odsuzování toho, co církev udělala špatně - v jistém smyslu právě naopak, poukazuji na to, že to, co je dnes hodnoceno jako špatné, bylo třeba ve středověku chápáno jako dobré. Což je ale - dle mého přesvědčení - hlavní a kardinální argument pro ateismus.

    Nechci vám samozřejmě vaši víru brát ani se jí posmívat, vážím si křesťanské tradice, ale přirozeně jen v některých jejích aspektech.
    Ale církev jako nedemokratická instituce musí být v demokratickém státě mnohem pokornější, než jak vystupuje např. nyní. Měla by si vážit toho, že ji stát se všemi jejími podivnými specifiky toleruje a dokonce podporuje. Sekulární demokratický stát nemůže nějaká "boží vůle" zajímat. Co když muslimové řeknou (a už to říkají), že "boží vůlí" je, aby se ženy zahalovaly? Uskutečníme takovou "boží vůli"?
    VF
    April 21, 2013 v 11.27
    To je vlastně k tématu:
    Idnes: Bratrská jednota baptistů jako jediná z tuzemských církví definitivně odmítla církevní restituce. Už v únoru její zástupci oznámili, že se státem nepodepíšou smlouvu o finančním odškodnění. Nyní rozhodnutí nepřijmout více než 200 milionů potvrdil sjezd, na který se do Chebu sjelo 64 delegátů. Peníze tak zůstanou státu. "Nebudeme ani dodatečně podepisovat smlouvu se státem," řekl předseda výkonného výboru sboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern.
    Baptisté mají nárok na 227 milionů korun, delegáti ale tvrdí, že částka je příliš vysoká: "naši bratři, kteří zažili tu dobu, nevnímají, že by se, co se týká majetku, nějaké velké křivdy staly."
    Všech 16 dalších církví už smlouvu se státem o finančních kompenzacích podepsalo.
    VF
    April 21, 2013 v 11.39
    P. Plevo,
    s termínem nedemokratická instituce nelze nesouhlasit, je to tak. Že Církve mají v politickém prostoru vystupovat pokorně je taky nepochybné (a nejen v něm). Čeští katoličtí vedoucí jsou dnes 'nějací hodně divní' :-/.
    Nemíním obhajovat právo muslimů na jejich praxi, je to náboženství na mnoha místech státní, toleroval bych je až oni dokáží tolerovat ostatní.
    + Další komentáře