Když se nová Rada Ústavu pro studium totalitních režimů pokusila zrušit politicky služebné postavení ústavu, propukla ostrá politická polemika. Nelze se divit, že se pře ODS, strana, která si ústav vytvořila a postavila pod svou kontrolu, s ČSSD jako stranou, která má dnes rozhodující hlas v senátu, a proto rozhodla o nových členech rady za ty, jímž skončil mandát. Není ani divu, že občanští demokraté operují v rozepři lživými a vykonstruovanými obviněními o dohodě sociálních demokratů s komunisty o ovládnutí Archivu bezpečnostních sil. Tak se v zemi s politickými mechanismy, ale bez politické kultury jedná. Stojí za to si všimnout, že TOP 09 v konfliktu nevystupuje.

Nový prvek do sporu vnesla slovní přestřelka mezi místopředsedou sociálních demokratů Lubomírem Zaorálkem a pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou. Zaorálek vytkl Dukovi antikomunistické třeštění a Duka na chvíli ztratil svou obvyklou diplomatickou zdrženlivost a přirovnal Zaorálka k Josefu Urválkovi, prokurátorovi z procesů u Státního soudu na začátku padesátých let, který pro politické protivníky vedení KSČ požadoval a často dosáhl trestu smrti nebo dlouholetého vězení. Levicoví politici a církevní činitelé se už veřejně střetli několikrát, naposledy kolem předvolebních billboardů s rukou hamižného klerika natahující se po měšci s penězi. Nynější vyhrocený spor nás staví před otázku, co si církve mohou dovolit a co si mohou dovolit politici vůči nim.

V demokratických státech je zaručena svoboda vyznání. Konfesní právo je i mezi zeměmi Evropské unie rozdílné. České patři k nejliberálnějším. Vedle samozřejmého práva jednotlivce být jakéhokoli vyznání nebo bez vyznání a projevovat to navenek, široce garantuje i kolektivní práva náboženských uskupení. V řadě vzorově demokratických zemí jsou některé náboženské subjekty pod kontrolou státu. V Německu papežské jmenování biskupa musí schválit spolková vláda, v Británii anglikánské biskupy rovnou jmenuje premiér. Naše svobodomyslné poměry však neznamenají, že církve v České republice mohou všechno.

I u nás je v Zákoně č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech § 5, který církve výrazně omezuje v jejich činnosti. Tento paragraf by mohl jen zakazovat určité projevy církví, ale on přímo prohlašuje, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou náboženská uskupení, která se dopouštějí toho, co je v několika odstavcích definováno. Teoreticky by tedy vůbec u nás nemohla existovat a působit církev, jejíž učení nebo činnost mimo jiné ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů a která ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, a je v rozporu s ochranou veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví, principy lidskosti a snášenlivosti a bezpečnosti občanů. Stát ovšem v takových případech nezasahuje, protože špatně napsaný zákon nestanovuje žádnou proceduru, jíž by mohl znemožnit činnost církve, která se něčeho takového dopouští.

Církvím žádný zákon nezakazuje vyjadřovat se k politickým tématům. Tak jako se obecněji nebo zcela konkrétně vyjadřují jednotliví občané, bez ohledu na to, k jaké církvi se hlásí nebo nehlásí, tak to činí i některé církve. Nelze jim to zakázat, ale musí počítat s tím, že se tím stávají standardními účastníky politického boje. Že tedy s nimi ostatní politické subjekty budou zacházet jako se spřízněným nebo konkurenčním politickým subjektem. Vstupují-li církve do otevřeného stranicko-politického konfliktu, nemohou počítat s žádným respektem ke své jedinečnosti nebo s ohledem na minulost, kdy byly omezovány a pronásledovány.

Když se církve drží zpátky a omezí se na otázky etiky ekonomického a politického života a nezaujímají pozice ve stranických rozepřích, a tak to je v zemích s demokratickou politickou kulturou běžné, jsou respektovány jako nadstranické a společnost je jim vděčná za jejich duchovní přínos. Římskokatolické církvi, když se vrhne do politiky, musí být připomenuta i její totalitní organizační struktura, jíž by asi všichni přešli zdvořilým mlčením, kdyby se omezovala na náboženskou oblast. A tady musí být jasně řečeno, že církve mají právo a povinnost vyslovovat se kriticky k veřejnému životu. Křesťanské církve v tom navazují na roli biblických proroků, kteří hájili nezávisle na konkrétních politických a ekonomických zájmech práva slabých proti mocným.

Když církve otevřeně podporují některé politické strany a jiné polemicky potírají, jako je tomu v případě nynějšího konfliktu kolem ÚSTR, musí počítat s tím, že jim v politické rozepři někdo předhodí, že na rozdíl od politických stran je nikdo nevolí a tím taky nikomu za své politické postoje neodpovídají.

Možná by si církve také mohly uvědomit, že sice neověřují své politické postoje ve volbách, ale že nepřímo o jejich politických postojích občané hlasují tím, že se zúčastní nebo nezúčastní církevního života. Podporuje-li římskokatolické vedení otevřeně ODS, zejména od obratu této kdysi liberální strany k hrubému klerikalismu, mimo mnoha jiných bodů i v jejím pokusu o politické zneužití vědy, musí počítat, že její členové s jinými politickými preferencemi, římští katolíci, kteří jsou příznivci TOP 09, KDU ČSL a ČSSD ji třeba opustí.

Církev jako Boží lid Nové smlouvy, jako prostor realizace Evangelia, jako mystické tělo Kristovo by byla pro své členy žádoucí, o církev jako nepřátelský politický subjekt její dosavadní členové nestojí. A víme přece, jak se církvím za jejich otevřenou stranickou angažovanost odvděčují občané. Je přece obecně známo, že preference církví se strmě propadají. V posledních dvou desetiletích, jak to dokládají sčítání lidu v létech 2001 a 2011 se zpolitizované církve propadají často na méně než polovinu výchozího stavu. Počet pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb se podle všech předpokladů dostal pod tři procenta obyvatel.

Církve mohou přispět k politickému životu společnosti jako církve, a v tom můžeme jejich přínos pokládat za nezastupitelný, nebo mohou vystupovat jako politické subjekty, tedy vlastně usilovat o svou moc nebo moc subjektů, které podporují a od kterých čekají přízeň, a pak je ovšem nikdo nebude šetřit.