Bůh není mrtev. A církev?
Mariana OtterováV osobně laděném textu autorka vysvětluje, proč se rozhodla opustit církev a jít duchovní cestou samostatně. Kritika konkrétních podob církevního života se soustřeďuje do tří okruhů — náboženského, politického a sociálního.
Církev jako náboženský problém
Když jsem před několika lety opouštěla poklidný přístav Českobratrské církve evangelické (ČCE), připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus. Čekala mě duchovní cesta, u které nebylo zdaleka jasné, zda dopluju ve zdraví k pouze tušenému břehu na druhé straně, zda takovou cestu přežiju, jak dlouho to může trvat, jestli se nakonec přece jen nevrátím... Pak jsem vyplula.
Tato pouť mě obohatila o poznání, že „nový svět“ skutečně existuje, ta země je veliká a rozmanitá, takže se nedá popsat pár slovy, každá část je jiná a každý si v ní najde kout, kde se mu dobře žije. Na cestě jsem potkala mnoho dalších mořeplavců, častokrát jsme pluli stejným směrem, i když každý dával přednost své vlastní lodi vzhledem k nepříjemným zkušenostem s rozkazy kapitánů v minulosti a vzhledem k podivnostem v konstrukci jiných lodí. Často jsme se navštěvovali a pojí nás hluboká přátelství, i když se nevídáme pravidelně jednou za týden.
V církvi se pohybuje řada mých příbuzných, takže kontakty s „Evropou“ stále udržuji. Díky sociálním sítím přijdu do kontaktu i s dalšími evangelíky, které jsem vídala v dětství, a můžu tak sledovat různé diskuze, volbu témat a postoje, u nichž by se dal najít společný jmenovatel, i když samozřejmě každý člověk je odlišný.
Když jsem před pár lety vyplouvala, nebylo to úplně jednoduché rozhodnutí, poněvadž se jednalo o otázky existenciálního charakteru. Každá církev (to se netýká jen ČCE) si na víru vyhrazuje něco jako monopol. Jelikož pokračuje ve sta- či tisícileté tradici, udržuje ji to v přesvědčení, že to dělá dobře a že jakákoli jiná cesta je v lepším případě pochybná, v horším dokonce heretická. Tento jazyk se vám dostane pod kůži a odvážíte-li se z tohoto prostředí ven, stejně vás z podvědomí doslova „napadají“ věty, které jste slyšeli stokrát — „nemůžeš si jen tak věřit, čemu chceš,“ „nestačí pouze vztah k Bohu, musíš být vždy součástí nějakého společenství,“ „tvá víra je něcismus,“ „jako křesťan věřím, že...“
Pořád se vrací myšlenka „co když mají v tomhle pravdu?“ nebo „skončím v 'pekle', když jsem opustila ty, kteří to třeba fakt dělají, jak se patří?“ Ale tyto výkřiky s mizející pevninou za zády čím dál víc slábnou a před vámi se otevře volný prostor. Tady, uprostřed široširého moře, ponechán samoten napospas větru a dešti, teprve člověk poznává dvě klíčové zkušenosti víry: odvahu a pokoru. Tady zápasí jako Jákob s Bohem o požehnání na svou vlastní cestu, o své místo v životě. Stejně tak se tváří v tvář něčemu/někomu tak nepopsatelnému a velikému sklání s pokorou a trpělivostí Joba.
I po takové zkušenosti bych se přece mohla vrátit zpět, obohacena o nové poznání, snažit se jím zpestřit prostředí církve. Několikrát jsem o tom uvažovala. Ale zamítla jsem to ještě dřív, než jsem vůbec vykročila. Návrat by byl obtížný. Nikdy mi nevyhovovala západní teologie s důrazem na hřích a vykoupení. Sama jsem denodenně zakoušela své nedokonalosti a prohry, proč to ještě chodit každý týden poslouchat a utvrzovat se v té beznaději? Kvůli poslední větě, že i přes to všechno mě Bůh miluje a ještě mě spasí? Možná jsem chtěla něco víc. Nechtěla jsem, aby mě přesto miloval, chtěla jsem, aby mě miloval. Mnohem bližší by mi byla teologie stvoření, v níž je Boží láska tak zřejmá, že není potřeba se jí neustále dožadovat. A už vůbec ne z pozice umanutého ukňouraného a sebestředného dítěte, které si přitom stále háže popel na hlavu, protože jedině tak má pocit, že si lásku nebeského otce „zaslouží“.
Církev jako politický problém
Jenže teologie není jediným a hlavně nejpodstatnějším důvodem, proč se nemůžu do prostředí církve vrátit. Možná bych byla schopná nad některými věcmi v ní mávnout rukou. Ale bohužel nedokážu mávnout rukou nad jiným aspektem církevního prostředí, kterým je mravokárné měšťáctví, někdy až v nesnesitelných projevech. (Nerada bych, aby se terčem tohoto článku stala pouze církev evangelická. Tu znám sice nejlépe, ale myslím, že zrovna v tomto si může podat ruku s mnoha dalšími.)
Proč se dnes vlastně církve přiklánějí k pravici? Myslím, že kvůli útlaku, pronásledování a nesvobodě před rokem 89, které se děly v režii KSČ-levice. Po roce 89 pravicové vlády daly církvím zpět některé majetky, ukončily pronásledování. A protože se církevní společenství byly zvyklé držet stranou politiky, tak v tom klimatu počátku 90. let podle mého soudu "zamrzly" a přestaly vnímat změny, ke kterým mezitím došlo.
Ten článek mi udělal radost. Ale moje cesta je jiná. Snažím se, aby moje církev byla tak živá a skutečně otevřená, aby se v ní člověk mohl cítit tak, jak se teď cítí Mariana Otterová mimo ni. Já její cestu považuji za selhání, ale ne její, ale její bývalé církve a konkrétně té části, kterou důvěrně poznala a byla nucena se s ní rozejít.
Důvodů pro "radikální" řešení je víc, na druhou stranu i slovo radikální je možná přehnané, je to pořád pouze odchod od instituční formy náboženství, nic víc. Možná by tbylo lepší zůstat a snažit se věci měnit. Ale mám pocit, že by to bylo spíš lepší pro církev, ale ne lepší pro mě. Já se cítím mnohem lépe, radostněji, živěji po odchodu, mně osobně to velmi prospělo. Tím vůbec netvrdím, že takové řešení má zvolit každý. U někoho to může fungovat třeba úplně obráceně, není moc šťastný a spokojený, a pak konvertuje a s církví dostává nový elán a jiskru. To se však týká hodně té teologické roviny a vztahu k Bohu, což je - jak píšu v závěru - hodně individuální a každý si vybírá svoji cestu.
Ten článek vznikl spíš proto, že mě v posledním roce, dvou překvapilo, že nejde jen o teologické uchopení a sevřenost rodinnými vazbami, ale že církev může být zvnějšku odpudivá i třeba z politických důvodů, ač se snaží co nejvíc působit jako apolitická. Do církevního tisku jsem nepsala proto, že se necítím být členem církve a ani necítím snahu ji reformovat, jsem v tom velmi skeptická. Také mi přišlo zajímavé napsat to právě do jiného než církevního tisku a jakoby zvnějšku (byť to v mém případě je hodně na pomezí). A nakonec v tisku necírkevním bývá předmětem kritiky když už nějaká církev, tak katolická. Ostatní jsou příjemně schované v jejím stínu. Nakonec i vzhledem ke stáří církví toho ty menší církve nemají "na svědomí" tolik, co by sekulárnímu prostředí mohlo vadit. Ale např. už s restitucemi se tato situace začíná měnit a i menší církve už nebudou tolik schované za "jedinou zlou" církev katolickou.
Co se týče pravicovosti církevního prostředí, myslím si, že by v ČCE nebyla zdaleka taková nebýt negativní zkušenosti s komunismem. Určité elitářství by se tam ale určitě projevovalo.
Některé evangelikální a zvláště charismatické církve tak elitářské nejsou, přesto bych řekl, že tam panuje mnohem pravicovější naladění. Kromě tvrdého konzervatismu a vlivu americké náboženské pravice je to dědictví protestantské etiky zdůrazňující pracovitost a osobní odpovědnost za svůj život, což jsou sice pozitivní hodnoty, jenže úspěch je brán jako znak zbožnosti. Vede to až k tzv. teologii prosperity a ignorování sociální a ekonomických souvislostí. Pro dlouhodobě nezaměstnaného křesťana má takové společenství odpověď, že se jedná o zkoušku nebo důsledek jeho slabé víry. To už katolická sociální nauka je dál.
Bez konců širé moře je,
jde vlna za vlnou,
hrob jedné vlny druhé je
zelenou kolébkou.
Kdo první vlnu vytvořil
ten stvořil také poslední.
Hlubinou srdce, vichře, zni,
Bůh zůstaň nade mnou.
Z její odpověďi se mi zdá klíčové: Možná by to bylo lepší pro církev, ale ne pro mě.
Nebudu to hodnotit, ale myslím, že klíčová otázka zní, zda může být víra bez společenství.
Církev je lidské společenství, lidská instituce, nebudu to dále rozvíjet.
Víra bez lidského společenství podle mě není možná stejně jako není možné myšlení bez řeči, tedy že mluvíme alespoň sami se sebou, tedy že sami sobě cosi sdělujeme, ale následně to sdělujeme i druhému, druhým.
M.Otterová svým příspěvkem vytvořila jakési virtuální společenství, virtuální církev, v níž se o jejím vyznání uvažuje a diskutuje. Je dobré, že nedokázala mlčet. Ale mohla by věřit, kdyby mlčela a svou víru s nikým nesdílela?
Příspěvek M.Otterové klade otázky: Jaká víra a jaká církev? Skutečně může být Bůh bez církve?
Otázky M.Otterové jsou otázky pro M.Otterovou.
To, že člověk potřebuje posluchače a že sám potřebuje někomu naslouchat, je zřejmé. Všechno, co člověk říká, nevyslovuje pro sebe, ale pro někoho. Může být, že dokonce už i myšlenky, které překračují běžný rámec všedního soukromí, vznikají proto, aby byly někomu sděleny. Jsou pak ty myšlenky vůbec jeho? A komu tedy patří?
Domnívám se, že v takovém postoji přijde pohříchu zkrátka využití analytického hodnocení projevů lidské destruktivity.
A to nejen v kritickém postoji vůči mocenské hierarchii církevních seskupení, ale také v projevech kritiky politických a ekonomických elit.
Kde dominují imperativy dobra nejvyššího tam analýza zla hlubinného značně pokulhává... bych řekl.
Ale možná jen nerozumím tomu, co že to je za postoj, který máte na mysli, i s jeho zmíněnými důsledky.
Hodně provokativní otázka by ještě byla, jak je to třeba s náboženským životem zvířat. Můžu si dovolit říci, že kočka nemá vztah k Bohu jen proto, že jsem si s ní o tom nikdy nepovídala?
Platí, že církev je společenství. Neplatí však, že společenství je (pouze) církev. Více v první části textu a srovnání plavby na jedné společné lodi a na více lodích společným směrem. Nerozumím poznámce o virtuální církvi. Nemyslím, že mluvit o své víře je nutnou součástí víry, ale i kdybych přistoupila na tento fakt, kolikrát člověk o své víře mluví s přáteli, s kolegyní v práci, s řidičem při autostopu... jsou tito lidé církev?
Šivu nám není zapotřebí, stačí se přimknout k dobru a vyhnout zlu.......slýchávám v této souvislosti od katolíků.
Člověk potřebuje ke svému duševnímu a duchovnímu růstu společenství, ale to nemusí být nutně založeno na mystických zážitcích. Možná to ani není žádoucí.
Goebels a Obama jsou z jiných vajec a z jiného duchadoby ........řekl bych.
Myslím, že by ale neměla zapadnout i další rovina článku, kterou shrnuje věta "Pokud si církev stále klade otázku, je-li přitažlivá pro další potenciální věřící, měla by se zamýšlet nejen nad teologickými východisky, ale i nad svou politickou úlohou.".
Zajímal by mne dnešní pohled autorky na volbu prezidenta a na církve.