Církev jako náboženský problém

Když jsem před několika lety opouštěla poklidný přístav Českobratrské církve evangelické (ČCE), připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus. Čekala mě duchovní cesta, u které nebylo zdaleka jasné, zda dopluju ve zdraví k pouze tušenému břehu na druhé straně, zda takovou cestu přežiju, jak dlouho to může trvat, jestli se nakonec přece jen nevrátím... Pak jsem vyplula.

Tato pouť mě obohatila o poznání, že „nový svět“ skutečně existuje, ta země je veliká a rozmanitá, takže se nedá popsat pár slovy, každá část je jiná a každý si v ní najde kout, kde se mu dobře žije. Na cestě jsem potkala mnoho dalších mořeplavců, častokrát jsme pluli stejným směrem, i když každý dával přednost své vlastní lodi vzhledem k nepříjemným zkušenostem s rozkazy kapitánů v minulosti a vzhledem k podivnostem v konstrukci jiných lodí. Často jsme se navštěvovali a pojí nás hluboká přátelství, i když se nevídáme pravidelně jednou za týden.

V církvi se pohybuje řada mých příbuzných, takže kontakty s „Evropou“ stále udržuji. Díky sociálním sítím přijdu do kontaktu i s dalšími evangelíky, které jsem vídala v dětství, a můžu tak sledovat různé diskuze, volbu témat a postoje, u nichž by se dal najít společný jmenovatel, i když samozřejmě každý člověk je odlišný.

Když jsem před pár lety vyplouvala, nebylo to úplně jednoduché rozhodnutí, poněvadž se jednalo o otázky existenciálního charakteru. Každá církev (to se netýká jen ČCE) si na víru vyhrazuje něco jako monopol. Jelikož pokračuje ve sta- či tisícileté tradici, udržuje ji to v přesvědčení, že to dělá dobře a že jakákoli jiná cesta je v lepším případě pochybná, v horším dokonce heretická. Tento jazyk se vám dostane pod kůži a odvážíte-li se z tohoto prostředí ven, stejně vás z podvědomí doslova „napadají“ věty, které jste slyšeli stokrát — „nemůžeš si jen tak věřit, čemu chceš,“ „nestačí pouze vztah k Bohu, musíš být vždy součástí nějakého společenství,“ „tvá víra je něcismus,“ „jako křesťan věřím, že...“

Pořád se vrací myšlenka „co když mají v tomhle pravdu?“ nebo „skončím v 'pekle', když jsem opustila ty, kteří to třeba fakt dělají, jak se patří?“ Ale tyto výkřiky s mizející pevninou za zády čím dál víc slábnou a před vámi se otevře volný prostor. Tady, uprostřed široširého moře, ponechán samoten napospas větru a dešti, teprve člověk poznává dvě klíčové zkušenosti víry: odvahu a pokoru. Tady zápasí jako Jákob s Bohem o požehnání na svou vlastní cestu, o své místo v životě. Stejně tak se tváří v tvář něčemu/někomu tak nepopsatelnému a velikému sklání s pokorou a trpělivostí Joba.

I po takové zkušenosti bych se přece mohla vrátit zpět, obohacena o nové poznání, snažit se jím zpestřit prostředí církve. Několikrát jsem o tom uvažovala. Ale zamítla jsem to ještě dřív, než jsem vůbec vykročila. Návrat by byl obtížný. Nikdy mi nevyhovovala západní teologie s důrazem na hřích a vykoupení. Sama jsem denodenně zakoušela své nedokonalosti a prohry, proč to ještě chodit každý týden poslouchat a utvrzovat se v té beznaději? Kvůli poslední větě, že i přes to všechno mě Bůh miluje a ještě mě spasí? Možná jsem chtěla něco víc. Nechtěla jsem, aby mě přesto miloval, chtěla jsem, aby mě miloval. Mnohem bližší by mi byla teologie stvoření, v níž je Boží láska tak zřejmá, že není potřeba se jí neustále dožadovat. A už vůbec ne z pozice umanutého ukňouraného a sebestředného dítěte, které si přitom stále háže popel na hlavu, protože jedině tak má pocit, že si lásku nebeského otce „zaslouží“.

Církev jako politický problém

Jenže teologie není jediným a hlavně nejpodstatnějším důvodem, proč se nemůžu do prostředí církve vrátit. Možná bych byla schopná nad některými věcmi v ní mávnout rukou. Ale bohužel nedokážu mávnout rukou nad jiným aspektem církevního prostředí, kterým je mravokárné měšťáctví, někdy až v nesnesitelných projevech. (Nerada bych, aby se terčem tohoto článku stala pouze církev evangelická. Tu znám sice nejlépe, ale myslím, že zrovna v tomto si může podat ruku s mnoha dalšími.)