Název sloupku jsem si vypůjčil z titulu knihy textů jihoafrického anglikánského arcibiskupa a nositele Nobelovy ceny za mír za rok 1984, Desmonda Tutu.

Spolu s Nelsonem Mandelou patří Tutu k nejznámějším bojovníkům proti apartheidu, i když na rozdíl od vůdců Afrického národního kongresu prosazoval výhradně nenásilnou cestu. Pod jeho vlivem se mnoho církví ve světě rozhodlo podporovat ekonomický bojkot Jihoafrické republiky, který nakonec přispěl k pádu obludného režimu. Po vítězství prosazoval vytvoření komisí pravdy a smíření, které pomohly překlenout propast mezi viníky a oběťmi, bílými a barevnými a staly se vzorem pro řešení situací po konfliktech ve více než dvaceti zemích světa.

I když už nezastává oficiální funkce, jeho hlas je stále slyšet. Bojuje proti bezpráví doma i ve světě. Když označil postavení Palestinců v Izraeli za apartheid, vysloužil si nařčení z antisemitismu a zrušení řady plánovaných vystoupení ve Spojených státech a Izraeli. Je pořád nepohodlný a tvrdí, že to souvisí s jeho křesťanskou vírou.

Když říká, že Bůh není křesťan, je za tím i zkušenost s mnoha zbožnými bílými jihoafrickými křesťany, kteří se modlili za spásu svých duší v kostelech jen pro bílé. Afričané i národy dalších kontinentů mají spoustu zkušeností s bílými evropskými nositeli civilizace a křesťanství, kterým nepřipadlo divné chovat se k lidem jiné barvy hůř než k dobytku. V takové situaci přesto věřit v křesťanského boha znamená věřit v jiného, milosrdnějšího a lidštějšího boha, než je bůh dobyvatelů.

Arcibiskup Tutu je přesvědčen, že křesťanství nemůže vznášet exkluzivní vlastnický nárok na boha nebo na pravdu. Z takové víry roste i jeho respekt k jiným náboženstvím i k rozmanitosti lidských způsobů života a názorů na život. Souvisí to i s africkou tradicí, vyjadřovanou pojmem ubuntu, který znamená lidské společenství. Vyjadřuje poznání, že lidé se stávají lidmi jen v soužití, kontaktu a spolupráci s ostatními lidmi. Lidství spočívá ve společenství, tvořeném růzností. Tento koncept je v přímém protikladu vůči moderní herezi individualismu, hlásající, že si každý může vystačit sám a má se postarat sám o sebe v konkurenci s ostatními osamělci.

Německý teolog Dietrich Bonhoeffer v nacistickém vězení šel ve svých teologických úvahách ještě dál, když formuloval paradox: bůh, který existuje, neexistuje (einen Gott, den es gibt, gibt es nicht). Ve snaze zbavit křesťanskou víru nánosu metafyzických spekulací, které se definováním božského snaží dostat boha pod kontrolu, tak důsledně uplatňuje přikázání „Nezobrazíš si Boha!“. Transcendence, ve kterou věří, není metafyzická, ale existenciální. Ježíš je člověk, který existuje pro druhé. Církev je Kristus, který existuje ve formě obce, lidského společenství. I Bonhoeffera přivedla taková víra k nesmlouvavému zápasu proti nelidskosti fašistického systému a zaplatil ji životem.

I v Německu bylo v té době hodně zbožných křesťanů, kteří se radovali, že Hitler konečně udělal pořádek a zatočil s Židy a komunisty.

Bůh není křesťan, ani Ježíš z Nazaretu nebyl křesťan. Byl sice pokřtěn, ale jen ve slovanských jazycích se název jeho přívrženců spojuje se křtem. Původně v řečtině a v dalších jazycích je křesťan kristovec, někdo, kdo věří, že Ježíš z Nazaretu, je Kristus, Mesiáš, Spasitel. Takové přívrženectví může mít velmi různou podobu a nominální křesťané často nemají s odkazem betlémského rodáka nic společného.

Bůh není křesťan, ale je lidský. Vánoční příběh vypráví, že se stává člověkem mezi lidmi a povzbuzuje nás k témuž. Být lidský, to je cesta otevřená všem, bez ohledu na vyznání a původ.

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (Lk 2,14)