Narození bohů v lidské podobě, to není zase taková zvláštnost. Křesťanský mýtus se vrací k tomu, co náboženství z jeho okolí znala. To, že se bohové rodí ve dnech kolem zimního slunovratu, je v mírném pásmu severní polokoule docela pochopitelné. Uprostřed temnot, ve dnech kdy je nejvíc tmy a nejméně světla, se rodí světlo. A je s tím spojen sen o Světle, které nebude přemoženo temnotami. Má to být Světlo, které tma nepohltí, prostě světlo božské.

Přímo 25. prosince se v jeskyni narodil Mithra, boží syn, božstvo snad perského původu populární v Pontském království a pak v Římské říši. V době krátce předtím, než se rozšířilo křesťanské slavení vánoc, sesadil císař Aurelián (215 — 275) z pozice hlavního boha dávného Jupitera a do této pozice dosadil Sol — Slunce, posléze obdařené ještě titulem Invictus — Neporažený. Slavnost dne jeho narození též 25. prosince pozvolna pohltila aktuálně zakázanou dřívější slunovratovou oslavu saturnálií zahrnující i nadílení dárků.

Podobně jako u Ježíše bylo početí a narození Gautamy, který se pak stal Buddhou — Probuzeným, učitelem bohů a lidí, doprovázeno mimořádnými událostmi. Jako k Ježíšovi přišel po narození starý kněz Simeon, a řekl mimo jiné: mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy, tak k Buddhovi přišel starý bráhman Asita, vzal dítě do rukou a řekl: narodil se pro dobro a štěstí všech lidí. Je tu však přece jen rozdíl. Buddha se narodil v rodině správce státu Šákja, jakéhosi zvoleného vladaře. Buddha sám v kanonických textech o tomto počátečním období říká: Žil jsem zhýčkaně, velmi zhýčkaně, nanejvýš zhýčkaně.

Mithra byl božstvem pontského královského rodu, byl bojovníkem a lovcem a jeho kult u Římanů prosazovaly především legie. Rovněž Sol Invictus byl výrazem zářící nádhery císařské moci. Podobné to je i s jinými boholidskými postavami. Dionýsos byl synem hlavního boha Dia se Semelé, dcerou thébského krále. Byl sice ohrožován na životě, ale vždy zachráněn a protivníci byli ztrestáni. Narození egyptského boha Hóra zvěstovala hvězda a narodil se v Anú, což má být Místo, kde je chléb, podobně jako se Ježíš narodil v Betlémě, jehož název lze vyložit z hebrejského Bejt Lechem jako Dům chleba. Hór byl bohem faraonů, jejich prostřednictvím vládl Egyptu.

Ježíš se (podle východních křesťanů) narodil v jeskyni, ovšem v nouzové situaci, kdy rodina žijící jinak v Nazaretu byla nucena se na sčítání lidu dostavit do Betléma, podle svého původu, a neměli kde se tam důstojně ubytovat. Uvádí se sice Josefova rodová vazba na davidovskou královskou dynastii, ale příběh je vyprávěn tak, že Ježíš neměl pozemského otce a dnes bychom řekli, že byl Josefem adoptován. Josef sám, jak se uvádí v evangeliu, byl tesař, živil se tedy prací vlastních rukou. Ježíš nebyl vladařský synek, ale člověk práce. Tradice mu až do veřejného vystoupení v třicátém roce života připisuje práci v Josefově dílně.

Maria nepatří k bohatým a mocným, spíše naopak, když se doví, že bude matkou Mesiáše, zpívá v Lukášově evangeliu píseň chval, kde mimo jiné slyšíme i tato slova: Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ve stejném tónu mluví Ježíš. Matouš jeho výrok spiritualizuje: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Lukáš naproti tomu nechá vyznít Ježíšova slova v jejich sociální síle: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží a dál pak i běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět.

Křesťanství se v prvním století formovalo jako hnutí chudých vrstev římského impéria. V tomto smyslu hovoří také jeho myšlenkoví reprezentanti. Když utvářeli ústní tradovanou podobu Ježíšova příběhu a později ji sepisovali a redigovali, použili motivy z židovské tradice o Synu člověka. Je to spojeno s myšlenkou o Adamu Kadmonovi, původním Adamovi, o nebeském předobrazu lidství a celku světa. Filón z Alexandrie mluví o nebeském člověku, o Logu (Slově) a „druhém bohu“. Tyto myšlenky od něj nejspíš převzal Jan pro prolog ke svému Evangeliu.

Filón spojil židovskou a helénistickou tradici. Její myšlenky o bozích, kteří jako lidé procházeli zemí, umírali a vstávali z mrtvých, aby lidé v mysterijních obřadech mohli ve spojení s nimi projít mystickou smrtí a obnovou života, nebyly raným křesťanům neznámé. Apoštol Pavel v Listu Římanům tuto účast na Ježíšově smrti a životě vyjadřuje těmito slovy: Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom — jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce — i my vstoupili na cestu nového života.

Podstatné však je, že všechny tyto imaginace zvýrazňující božskou hlubinu a výšinu lidství jsou spojeny s tím nejobyčejnějším pozemským životem. Ježíš byl kněžstvem a politickou mocí pronásledován a nakonec dostižen a potupně popraven. Lidé, kteří na vlastní kůži zakoušeli jako otroci a jako manuálně pracující chudina podobné ponížení, viděli v Ježíšovi naději. Člověk může Boha potkat na výšinách své hrdinské odvahy rozlamující všechna pouta a na vrcholech filosofické, umělecké a vědecké tvorby. Ale obyčejní lidé zakusili a zakouší, že Bůh se k člověku sklání a potkává ho na samém dně lidského bytí, v situaci pronásledování a ponižování, v bolestech a ve smrti.

Všechno to vysoké, co lze o Ježíši Kristu a tím i o člověku říct, nemá být a ve zdravém Ježíšovském hnutí od prvních let po Kristu není chápáno jako útěcha. Nešlo o to klást spravedlnost pod Boží vládou až kamsi do záhrobí a tím člověka odradit od občanské aktivity zaměřené na nápravu pozemských poměrů. Kristovci na okraji zkamenělých církví uskutečňovali mezi sebou, a nakolik to materiální podmínky dovolovaly, prosazovali v širší společnosti životu přátelsky nakloněný humanismus. Uskutečňovali to, co Karel Marx mimo jiné připisoval náboženství, že to byl výraz skutečné bídy a protest proti skutečné bídě. Bylo povzdechem utiskovaných tvorů, citem bezcitného světa, duchem bezduchých poměrů.

Dramatický kontrast k Ježíši Kristu, Knížeti pokoje, představují papežové a biskupové — vojevůdci vedoucí války proti svým bratřím v Kristu. Ti, kteří se osmělují označovat se za náměstky Ježíše Krista, seděli v minulých stoletích při jednáních na trůnu o dvanáct stupňů vyvýšeném nad ostatními a při slavnostních příležitostech měli na hlavě trojitou císařskou korunu. Líbaly se jim nohy a nechali se nosit nad hlavami lidu. Tyto faraonské manýry byly výsměchem tomu, který sám o sobě v Matoušově a Lukášově evangeliu říká: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.

Církev dvacátého a počínajícího jedenadvacátého století stejnou absolutistickou moc jen trochu zcivilnila. Jejím dnešním symbolem jsou pancéřované papamobily. Vánoční příběh o narození Spasitele světa u jeslí určených pro zvěř, mezi pastevci, daleko od lesku a slávy říše je zesměšněn a zhanoben nenasytnou hamižností a mocichtivostí prelátů, kteří lžou nejen jiným, ale i sobě. O smyslu vánoc toho málo řeknou sladké kýče valící se na nás z regálů v supermarketech. Stojí za to otevřít například Vánoční povídky Charlese Dickense

Křesťanstvo, to, čemu se ve středověku říkalo Corpus christianorum, křesťanské tělo lidstva a světa, je dávno mrtvé, ale je tu pořád organizace, která simuluje jeho přítomnost. Civilizační role středověkého křesťanstva je v ní nahrazena okuřováním a opěváním vládnoucích zlodějů, jeho někdejší kulturní inspiraci vystřídala produkce trapných kýčů, spirituální a etická role křesťanských světců byla nahrazena „katolickou pornografií“, dozorem nad sexuálním životem věřících.

Po smrti křesťanstva přežívalo křesťanství jako jeden z duchovních směrů mezi ostatními, jako soubor idejí soupeřících s idejemi jiných náboženství a světského humanismu. Po tom všem snad zůstává křesťanskost, která má šanci. Anonymní, mocí neobdařené ježíšovské hnutí v církvích, vedle církví a proti církvím zůstane skromně ve stínu, protože se stydí za ty, kdo se hlásili nebo ještě hlásí ke jménu Ježíše Krista. A v hlubokém soukromí budou v něm žít mystické a hermetické hlubiny, které by se ovšem ukázaly jako estetizované lží, pokud je nebude doprovázet jasná angažovanost pro nastolení humanistického, skutečně demokratického pořádku v kdysi křesťanské společnosti a i dál za jejími hranicemi.