V sobotu blahořečili patrony stávajících pořádků
Ivan ŠtampachBlahořečení čtrnácti zavražděných františkánů ze 17. století a projevy, které akt beatifikace provázely, ukazují, že kamenné církve znovu začínají sloužit vládnoucí moci.
Člověk bez historie a paměti nemůže rozumět ani současnosti. Tuto známou poučku o vztahu k dějinám zopakoval pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka, když se na tiskové konferenci vyjadřoval k nadcházejícímu sobotnímu prohlášení čtrnácti františkánů za blahoslavené. Oživme tedy historickou paměť a dejme si tuto událost do souvislostí.
Římští katolíci mají dvě kategorie zemřelých z hlediska titulu, jímž jsou přizdobováni. Níže stojí blahoslavení a výše svatí. K blahořečení (beatifikaci) stačí méně podkladů, svatořečení (kanonizace) vyžaduje obsáhlý proces, někdy trvající i dlouhá staletí, v němž vystupuje např. i církevní činitel v roli ďáblova advokáta. Pokud zesnulý něco napsal, zkoumá se pravověrnost těchto textů. Z minulosti jsou totiž známé případy, kdy uznávaní světci zastávali ve své době nauky, které byly později označeny za bludy. Hájí se to tím, že ty nauky nebyly tehdy ještě dogmatizovány (oficiálně prohlášeny se stanovením sankce pro ty, kdo by si snad dovolili smýšlet jinak). Že tedy dogmata vyjadřují víru, jíž má církev od počátku. Leda, že by pojetí víry (a pravověrnosti) v této náboženské organizaci už degenerovalo opravdu jen v poslušnost církevním šéfům. Poté se zkoumá stupeň ctností zesnulého, a když se zjistí, že šlo o ctnosti hrdinské, vydá se o tom dekret. Následně se zkoumají zázraky, které se odehrály na přímluvu kandidáta beatifikace či kanonizace. Minimální počet zázraků je pro oba případy předepsán.
Proces blahořečení, jak to bylo v tomto případě, je zjednodušen, jde-li o mučedníky, i když také trval s přestávkami staletí. Původní řecké slovo martys znamená svědectví. Martyr je ten, kdo dosvědčil svou víru i v protivenstvích. Do češtiny se to přeložilo slovem mučedník. Důraz byl položen na mučení. Ve třech prvních křesťanských stoletích došlo ke třem vlnám pronásledování křesťanů jinak nábožensky tolerantní římskou říší. Vyprávění o pronásledování jsou vyšperkována neuvěřitelnými událostmi zejména z doby císaře Diokleciána v období kolem roku 303, deset let předtím, než císař Konstantin prohlásil křesťanství za tolerované náboženství a prakticky je učinil náboženstvím preferovaným. Role mučedníků a mučitelů se pak prohodily.
Umučení čtrnácti františkánů by se přitom dalo snadno pojmout mnohem lidštěji, přiměřeněji a křesťanštěji - byly to oběti mocenské zvůle, politických čachrů tehdejších elit a netolerance tehdejšího náboženství. Podobně jako stovky a tisíce dalších, bezejmenných i jménem známých. Skutečně křesťanští představitelé a pastýři by to jistě zdůraznili. Ne tak tito pánové. Svatý František viděl ve snu hroutící se budovu církve. Dobrá zpráva je, že dnes už pomalu nebude mít na koho spadnout.
... největší zásluha husitů je ta, že vydrželi dost dlouho, aby vznikla lipanská remíza (polní vojska už asi neměla potřebné sympatie v národě) a potom "království obojího lidu" - nejsvobodnější politický útvar 16. století ...
Jinak jako agnostik či ateista (vyberte si podle chuti) říkám, že není katolický svatý, kterého bych ctil kromě Františka z Assissi ...
... a samozřejmě sv. Kláry, případní genederovci ...
Panu Tejklovi: Polní vojska ztratila sympatie patrně i z toho důvodu, že válčení trvalo už příliš dlouho a neměl kdo pracovat na poli. Mladší generace sirotčích vojsk v podstatě nic jiného než válčit neuměla. Píše o tom docela zajímavě Václav Erben ve svých fiktivních "Pamětech českého krále Jiříka z Poděbrad". Také máte pravdu, že 16. století v českých zemích bylo pozoruhodným jevem. Taková náboženská tolerance pro všechny společenské vrstvy (i když pro některá vyznání jen relativní a přechodná), nebyla v té době samozřejmostí. Myslím si, že to bylo i tím, že v Čechách měli feudálové silnou pozici na úkor panovníka , přičemž jim odlišnost víry jejich poddaných nevadila.
Komenský píše za JB: "Měla-li jsem co z drobnějších vezdejších věcí, domečků, zborečků, roliček, viniček, i z toho mne svlékli, vyhnavše mne."
Kdopak to asi zabavil? Můžeme se jen domýšlet. Podotýkám, že majetek nepocházel z něčeho, co předtím ukradli husité, ale rovněž z darů různých lidí Jednotě, této církvi-necírkvi.
Pro zajímavost uvádím regesta starých listin z onoho 16. století, panem Tejklem zmíněného (jen pár příkladů, pro úsporu místa zkrácených o údaje týkající se jazyka, pečetitelů atd...):
1) 15.8.1561, Zábřeh (nad Odrou). Jan Petřvaldský z Petřvaldu na Zábřeze oznamuje, že na žádost Jana Rychnovského, lékaře a správce sboru jednoty bratrské v Zábřeze (nad Odrou), daruje sboru ke konání bohoslužeb dům, který společně s bratřími vystavěl. Navíc přidává zahradu s loukou a kusem pole, osvobozuje dům od všech platů a povinností, vzdává se odúmrti po členech sboru a zaručuje jim svobodné provozování obchodu a řemesla.
2) 6.7.1584, Hranice. Jan mladší z Žerotína potvrzuje obdarování Bratřím Jednoty v Hranicích, udělené jim Annou Kropáčkou z Nevědomí 16.1.1581, Hranice, a dává jim další privilegia na pasení dobytka, skladování piva a vína a uděluje pozemky ke sboru.
3) 24.10.1564, Lukov. Jan Nekeš mladší z Landeku na Lukově a vsi Hrobicích na žádost poddaných Bratří ze vsi Hrobic i odjinud potvrzuje směnu kusu půdy od obce za zahradu od Mikšíka z Hrobic, schvaluje stavbu sboru, dává různé výsady, klade podmínku, aby případný správce sboru učil děti poddaných a pro případ, že by jako v Čechách nastalo pronásledování Jednoty bratrské, dovoluje, aby Bratří směli naložit s uvedeným majetkem jako se svým.
4) 28.11.1569, Malenovice. Burian Tetour z Tetova, z Malenovic a na Malenovicích, na prosbu Jana Hranického, správce bratrského sboru v Malenovicích, a jiných poddaných z Jednoty bratrské, potvrzuje darování domu na sbor bratrský v Malenovicích na Trávníku, osvobozuje Bratry od různých platů, dávek a jiných povinností, daruje jim zahrady, pole a vinohrad, povoluje zřídit školu a uděluje některé další výsady.
5) 7.3.1571, Prusinovice. Jan Vilém z Víckova na Prusinovicích na žádost bratří starších z Jednoty Boleslavské, zvláště na žádost bratra Jakuba, daruje Jednotě dům v Prusinovicích ke zřízení sboru, též pole, louku a dává jim některé výsady.
A tak by se dalo pokračovat...