Člověk bez historie a paměti nemůže rozumět ani současnosti. Tuto známou poučku o vztahu k dějinám zopakoval pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka, když se na tiskové konferenci vyjadřoval k nadcházejícímu sobotnímu prohlášení čtrnácti františkánů za blahoslavené. Oživme tedy historickou paměť a dejme si tuto událost do souvislostí.

Římští katolíci mají dvě kategorie zemřelých z hlediska titulu, jímž jsou přizdobováni. Níže stojí blahoslavení a výše svatí. K blahořečení (beatifikaci) stačí méně podkladů, svatořečení (kanonizace) vyžaduje obsáhlý proces, někdy trvající i dlouhá staletí, v němž vystupuje např. i církevní činitel v roli ďáblova advokáta. Pokud zesnulý něco napsal, zkoumá se pravověrnost těchto textů. Z minulosti jsou totiž známé případy, kdy uznávaní světci zastávali ve své době nauky, které byly později označeny za bludy. Hájí se to tím, že ty nauky nebyly tehdy ještě dogmatizovány (oficiálně prohlášeny se stanovením sankce pro ty, kdo by si snad dovolili smýšlet jinak). Že tedy dogmata vyjadřují víru, jíž má církev od počátku. Leda, že by pojetí víry (a pravověrnosti) v této náboženské organizaci už degenerovalo opravdu jen v poslušnost církevním šéfům. Poté se zkoumá stupeň ctností zesnulého, a když se zjistí, že šlo o ctnosti hrdinské, vydá se o tom dekret. Následně se zkoumají zázraky, které se odehrály na přímluvu kandidáta beatifikace či kanonizace. Minimální počet zázraků je pro oba případy předepsán.

Proces blahořečení, jak to bylo v tomto případě, je zjednodušen, jde-li o mučedníky, i když také trval s přestávkami staletí. Původní řecké slovo martys znamená svědectví. Martyr je ten, kdo dosvědčil svou víru i v protivenstvích. Do češtiny se to přeložilo slovem mučedník. Důraz byl položen na mučení. Ve třech prvních křesťanských stoletích došlo ke třem vlnám pronásledování křesťanů jinak nábožensky tolerantní římskou říší. Vyprávění o pronásledování jsou vyšperkována neuvěřitelnými událostmi zejména z doby císaře Diokleciána v období kolem roku 303, deset let předtím, než císař Konstantin prohlásil křesťanství za tolerované náboženství a prakticky je učinil náboženstvím preferovaným. Role mučedníků a mučitelů se pak prohodily.

V historickém posouzení události, ke které došlo v Praze v únoru 1611, je nutná historická zdrženlivost. V souvislosti s konfliktem dvou zájemců o královský a císařský trůn, stávajícího Rudolfa II. a jeho protivníka Matyáše, obou samozřejmě římských katolíků, vtrhlo do Čech a posléze do Prahy vojsko pasovského biskupa a masakrovalo místní obyvatelstvo, o kterém se odhaduje, že bylo z 90 % protestantské (dědici kališníků a Jednoty bratrské, politicky a nábožensky sjednocení Českou konfesí z r. 1575). Tyto oběti nikdo za mučedníky neoznačuje. Prohlásit čtrnáct františkánů ubitých rozhněvaným davem za mučedníky pro víru, je neseriózní. Rozhořčené obyvatelstvo se vrhalo na ty, které podezíraly ze spolupráce s rabující armádou. Násilí na obou stranách bylo smutné, násilí ze strany napadených je pochopitelné, zejména, jde-li o obranu. Lidsky slušné by ode všech zúčastněných stran bylo, kdyby už jednou provždy skončily s prohlašováním vlastních obětí násilí za hrdiny a mučedníky a s lhostejným přehlížením těch druhých, těch, které případně oni sami umučili, nebo k tomu přispěli. Kult mučedníků je přímou stezkou k tomu, aby změněná situace udělala mučedníky z druhé strany.

Blahořečení čtrnácti pražských františkánů velmi čpí náladou, jíž by vyjádřil výrok: Františkáni byli mučedníky katolické víry ubitými protestantským davem. Proto si kardinál Duka na tiskovou konferenci před sobotní beatifikací předvolal Jana Klase, biskupa Jednoty bratrské. V poslední době se odehrává tato nová, překvapivá podoba ekumenických vztahů mezi křesťanskými církvemi. Spočívá v tom, že hodnostáři římské náboženské organizace velí a představitelé křesťanských církví poslouchají. Koneckonců si za to nechali (i když zatím jen v naději) velmi dobře zaplatit. Přistoupili na to, že jim stát na pokyn římské církve poskytne miliardy a menším „pouhé“ stamiliony. Vůči tak štědrému mecenáši už není možno uplatňovat bratrskou kritiku, už nelze trvat např. na reformačním pojetí církve a služby v ní. Ekumenismus dnes dostal zase podobu svaté aliance.

Historie nás poučuje i v tom, že už na začátku 19. století římskokatolická habsburská říše, protestantské Prusko a pravoslavné Rusko využily ušlechtilých úvah o možné kooperaci a jednotě, které vyslovil německý katolický raně romantický filosof Franz von Baader a daly (na Vídeňském kongresu r. 1815) síly dohromady proti společnému protivníkovi. Tehdy to byl Napoleon Bonaparte, dnes to je sekulární, pluralitní, liberální, na církvích nezávislý stát, který má být napřed společně podojen a pak odmrštěn jako příliš světský.

Jan Klas na chvíli držel partu se svými protestantskými spolubratřími a vyslovil se: Nebyl to útok protestantů na katolíky, ale výbuch rozvášněného davu, a asi měl v tomto případě, podle nedostatečné historické evidence, pravdu. Pokud by snad chtěl naznačit, že protestanti byli tou ušlechtilou stranou tehdejšího konfesního sporu, tak to už tak jisté není. Skutečné svobody od imperiálních ambicí se dopracovala až radikální reformace. Dědici Jednoty bratrské by k nim měli být blízko. Revoluční husité v prvních dvou desetiletích svého hnutí páchali stejná zvěrstva jako jejich protivníci. Luther i Kalvín neváhali nechat popravovat, včetně upalování, své názorové protivníky. Obě strany si nemají co vyčítat.

Bratrský biskup však splnil zadání v jiné části svého vyjádření na tiskové konferenci konané v arcibiskupském paláci na Hradčanském náměstí v předvečer blahořečení. Využil rétoriky o davu a možná netušil, že navazuje na opovržlivé Dukovo vyjádření o demonstrantech proti vládním škrtformám. Nechal se slyšet: Ukazuje to, že jakmile se dav popudí, může způsobit velké škody. Někteří se tak ujímají citlivých témat a pak hrozí náboženské, etnické nebo sociální násilí s nedozírnými následky. V době velkých demonstrací proti vládní asociální politice se Duka vyslovil o hrozící ochlokracii, možná s předpokladem, že ti, kterých se to má týkat, nebudou tomuto slovu rozumět. Je to vláda lůzy, chátry. Tou pro něj zjevně byli občané, kteří využili těžce získané občanské svobody shromažďování.

Nyní vyslovuje Komenského nástupce v Jednotě obavu, že když se dav popudí, může způsobit velké škody. Říkal to, připomeňme si, v souvislosti s pobitím čtrnácti františkánů. Chtěl říct, že dav českých obyvatel popuzený opozicí by mohl třeba i vraždit? Nevíme, co si přitom soukromě myslel. Ale v té režii a v těch kulisách, v nichž promluvil, a v té časové souvislosti, to musí být čteno takto: demonstrující občané jsou nebezpeční a je třeba s nimi včas zatočit.

Biskup není v Jednotě bratrské šéfem, jeho úkolem je vedle vlastní farářské činnosti spíše poskytovat duchovní péči kolegům farářům. Tento pán tam však reprezentoval Ekumenickou radu církví České republiky. Jeho stanovisko musíme dát do spojitosti s tím asi jedním procentem obyvatel Česka, které se podílí na životě devíti v ní zastoupených církví. Promluvil vedle Duky a vedle zástupce františkánů, kteří zastupovali další dvě až tři procenta občanů, kteří navštěvují římskokatolické bohoslužby tak, jak si to jejich vedení přeje, tedy aspoň jednou týdně. Z tohoto prostředí přichází, dešifrujeme-li jejich náznaky správně, podpora současné vládní moci, která na půdorysu demokratických pravidel nastolila oligarchii. Je to podpora pořádků udržovaných diskrétními elitami (podle terminologie Jana Kellera a jeho zdrojů) za účelem ukáznění lidí práce, tedy za účelem jejich podřízení moci finančního sektoru. S tím souvisí neklid ve společnosti a růst násilných a rasistických tendencí.

Obě části skomírajícího českého křesťanstva se tváří v tvář blízkému zániku kamenných církví daly dohromady a zase jednou, a už pokolikáté v dějinách, spojily síly s represivní mocí proti obyčejnému člověku. Suše věcný religionista by se tomu neměl divit. Podívá se na historii a řekne si: nihil novum sub sole. Pokud to posuzuje někdo, kdo ví, že má pečovat o obec a že to může činit, jen když pečuje o duši, tak je zklamán, že v tomto směru opravdu není nic nového pod sluncem. Přál by si, aby křesťanský impuls žil a působil solidárně, osvobodivě a humanisticky, aby platila Ježíšova slova mezi těmi, kteří mají plnou pusu jeho jména.

Ale možná, že je dobře, že přiznaní římanští a nepřiznaní protestantští hierarchové tak intenzivně pracují na pohřbení všeho autenticky křesťanského. Pohřbí jen vylidněné kamenné církve a na jejich ruinách vyroste něco skutečně živého a životodárného, bez nich a proti nim. I když jejich obrácení nelze předem vyloučit.