Chci dnes reagovat na včerejší událost, o které se zdá, že sem nepatří. Vymyká se přihlouplému, vulgárnímu a násilnickému světu politiky, který je zdejším hlavním tématem. Je to téma subtilní, spíše ze svobodné říše ducha, než ze světa ovládaného hrubou mocí.

Včera v Římě prohlásili za svatou středověkou benediktinskou abatyši Hildegardu z Bingenu (1098 — 1179). Již za života ji současníci titulovali prophetessa, tedy prorokyně. Činili to v době, kdy vládlo mínění, že charismata v církvi zanikla s její první generací, že už není třeba právě např. daru proroctví, protože Bůh už vše potřebné ke spáse o sobě zjevil, bylo to pod jeho ochranou zapsáno a později systematizováno v závazné nauce.

Prorok je Boží mluvčí, je to člověk, který zakusil vnitřní světlo a nenechá si mystický prožitek pro sebe. Sestupuje, chceme-li to přirovnat k události popsané v evangeliích, z Hory proměnění, z hory Tabor do zmatku a ruchu světa plného utrpení a vnáší do něj podněty. Prorocký hlas je často hlasem kritickým. S autoritou shůry tepe nepravosti církve i světské společnosti. Hildegarda nešetřila napomenutími na adresu světských vrchností i biskupů, ba i papeže Evžena III. Není divu, že proroci často končili v plamenech. Málokdy se jejich poslání od Boha dostalo uznání ze strany náboženské instituce. Tentokrát se to nečekaně stalo a navíc byla prohlášena jako čtvrtá žena (po Terezii z Avily, Terezii z Lissieux a Kateřině Sienské) za Učitelku církve.

Prorocko-kritická role křesťana ve společnosti znamená odstup od dobových mocenských struktur. Znamená to demaskovat zbožné lži, jimiž se moc obklopuje a omlouvá. Příkladem novodobého proroka byl odpůrce nacismu Dietrich Bonhoeffer popravený několik dní před koncem 2. světové války. I když jeho jazyk je věcný a střízlivý, je přece blízko mystice svým pojetím křesťanství pro dospělého člověka a svou nenáboženskou interpretací evangelia.

Na začátku prorockého působení bývá mystika, zkušenostní poznání toho, co je jinak dostupno (a často umrtveno) jen v textech, rituálech a organizačních strukturách. Mystik nemá božskou skutečnost z druhé ruky, nemusí poslušně přijímat, co mu ukládají náboženští hodnostáři. Mohli bychom říct, že nepotřebuje víru, protože má poznání. Že je dědicem rané zkušenosti křesťanství s gnósí. Přesto i mystik může věřit, ale ne ve smyslu nekritického přijímání pokynů mocných a vlivných. Jeho víra je dospělá důvěra, otevřenost, odevzdanost a přijetí ve vztahu k tomu, co přichází z druhého břehu reality, k tomu, co v jistém smyslu přichází z budoucnosti.

Typický mystik zahazuje vše, co ho poutá k tomuto světu, a vydává se na strmou cestu vzhůru. Jiný křesťanský mystik, Jan od Kříže, to vyjádřil v obrazu doprovázejícím od prvních vydání jeho spis Výstup na horu Karmel. Klikaté cesty světského poznání i cesta tradičních zbožných skutků vedou nahoru, ale ztrácejí se před vrcholem. Až nahoru vede cesta popsaná slovy: Nic, nic, nic, nic, nic. Je to cesta radikálního oproštění. Můžeme si představit šíp vystřelený k absolutnu, míjející vše doprovodné a směřující přímo k Cíli. Je to cesta strmá. Vzdá-li se na ni člověk všeho, dostává vše. Blízko vrcholu Hory je do obrazu vepsán paradoxní výrok: Co jsem spočinul v Nic, nic mi nechybí. S tímto paradoxem ničeho a všeho, prázdnoty a plnosti se setkáváme i v jiných důsledných duchovních cestách, například v zenovém buddhismu.

Hildegardina cesta byla jiná. Má v sobě cosi mystického, ale její cesta poznání směřuje k božské Plnosti složitými cestami sebepoznání a poznání bytostí a sil přírody. Antoine Faivre, který uvedl hermetismus na akademickou půdu a vytvořil v Evropě první katedru hermetismu na Sorbonně, hodnotí její cestu jako cestu na hranici mezi mystikou a esoterikou. Esoterika (odhlédneme-li od hojného komerčního zneužívání tohoto slova) je cesta svobodných duchů. Hildegarda dělala ve 12. století to, co o čtyři staletí později zakladatel empirické medicíny a zároveň hermetik a alchymista Paracelsus. Její recepty na léčebné procedury jsou široce přijímány nejen v léčitelských kruzích, ale jsou zkoumány i medicínou. Neopírají se o standardní vědu, která v její době neexistovala, nýbrž o zkušenost zároveň spirituální i faktograficky spolehlivou.

Hildegarda vyjadřovala svou niternou zkušenost podivuhodnými výtvarnými díly, mimo jiné i abstraktními kompozicemi přirovnávanými k mandalám. Je autorkou hudebních skladeb, jimiž vybočila z dobové hudební konvence. Spíše než teoretickými úvahami dávala svým praktickým působením najevo své přesvědčení o roli laika a ženy v církvi. V tom předběhla dobu o osm století a vlastně dodnes v náboženském prostředí, v němž byla doma, není role ženy patřičně zhodnocena.

Včerejší svatořečení Hildegardy znalce církevních poměrů nepřekvapilo, protože sledovali příslušné etapy kanonizačního procesu. Nás, kdo srovnáváme církev, jak se nám v těchto letech zoufale představuje, s Hildegardinou vizí a odvahou, s jejím mystickým nadšením i jasnou hlavou, jsme příjemně překvapeni a můžeme si položit otázku, není-li tato kanonizace blýskáním na lepší časy.

Těžko můžeme hledat u Hildegardy odpovědi na všechny současné otázky. Lze se u ní inspirovat, ale nevystačíme s tím, že ji budeme napodobovat. Její odvaha člověka nezaštítěného vlivnou institucí, který hlasitě volá po reformě, její odvaha v chápání role ženy v církvi a světské společnosti, její oddaná péče o potřebné, její svoboda vůči instituci a vůči mocným tohoto světa, to vše má co říct i do světa, který je sférou vulgárního boje o moc, ale mohl by být politikou ve smyslu péče o polis, o obec, jíž má předcházet a doprovázet péče o duši. Proto tu snad přece jen toto téma má co pohledávat.