Církve jsou společenstvím věřících. Ti však jsou roztroušeni po světě, krajích a politicky jsou jaksi ztraceni v krajinách politické džungle: nejsou vidět, zato jejich představitelé, zvlášť je-li církev organizovaná jako politická strana, tj. centralizovaně a hierarchicky — ti vidět jsou. A tak v ateistickém Česku vzbuzuje slovo „církev“ převážně jen tuto představu mocenského komplexu.

Spojit život církve s politikou tak zdánlivě nabízí možnost spojit „volání srdcí“ se sledováním mocenských cílů; je to lákavá představa. Bylo by to jistě velmi účelné a účinné. Víra by získala ideologickou kázeň, ideologie naopak vroucnost.

Martin C. Putna upozorňuje — a jeho hlas zní varovně — na fašistické a nacionalistické naladění části politických sil dnešního Řecka, Finska, Maďarska — a ani my Češi nejsme vůči tomu imunní, ani dnes nejsme, ani za 1. Republiky jsme nebyli: „Ve 30. letech bylo propojení části katolických intelektuálů s extrémně pravicovou a fašistickou scénou poměrně časté. Rétorika, způsob manipulativního poukazování na reálné chyby a slabosti demokracie a tržního systému byly velmi podobné. Když čtete současné ultrapravicové články, máte pocit, že čtete 30. léta.“ (Právo, 31.8.12)

Také politické strany jsou, chceme-li to tak říci, společenstvími věřících, i když to platí s jistým „oslabením“: buď věří politickému programu strany, nebo straně jako výtahu k moci. O demokracii se pak mluví jako o rámci těchto her šálivých, a tak M. C. Putna přiznává, že „jediný dobrý způsob, jak církve mohou působit směrem k moderní společnosti a politice, je v demokratickém rámci“.

Církve by se měly spíš snažit ukázat, že nejen „mohou působit směrem k moderní společnosti a politice v demokratickém rámci“, ale sama demokracie že předpokládá spíš bohabojnost než nevázanost a „zhůvěřilost“ (zpívá Karel Gott).

Zvykli jsme si stavět to, co je světské, proti tomu, co je duchovní. Ale člověk prostě vede (provádí) svůj život ve světě tak, že ho nějak opečovává, nějak s ním nakládá a uvědomuje si to: hospodaří s ním. Tak prostě člověk (duch) je a o sobě ví. Ale když se svět překotně mění, a my s ním, pak je třeba dbát, zda se mění také naše smýšlení: jestli se přizpůsobuje světu a je schopno obohacovat svět kritickým duchem - nebo se světu nekriticky vzdaluje a samo se octlo v tak silném vleku světa, že se ztrácí samo sobě.

Napětí mezi směřováním světa a tradicí myšlení, nezbytnou, aby se myšlení neztrácelo samo sobě, toto napětí s sebou přináší potřebu buď nově reagovat (a tím rozvíjet tradici kritického myšlení), nebo spíš jen přihlížet nepřehledné pestrosti plurality. Tato druhá možnost je krajně nebezpečná, protože otevírá dveře jedné ze sil, aby ovládla síly ostatní. Karel Kosík varuje, že pak se „dílčí a částečné pokouší ovládat monopolně celek, tj. celou skutečnost. Částečné se transformuje na expandující a komandující všetečnost. Ale celkovost, skutečnost, je konkrétní, nikoli prázdný a vyprázdněný celek.“ (Století Markéty Samsové)

Napětí mezi světem a myšlením tak s sebou nese úsilí o neustálé obnovování kritické role myšlení: úsilí o nové myšlení je vždy zároveň úsilím o rozvíjení tradice myšlení. Proto překvapí, že v dnešní polemice o majetkových přesunech, politice a církvi, se nepřipomíná, že jde o kapitál. A jak zdůrazňuje Kosík: „Kapitál není věc, ale převratné dějinné rozvržení skutečnosti, promítající se do celkového uspořádání společenských vztahů… Kapitál se chová jako expandující systém, který pohlcuje skutečnost.“ (Poslední eseje)

Formulaci lze ještě vyostřit: Kapitál je sám skutečností pohlcování a růstu; je systémem funkce bez poezie — tu nepotřebuje, snad ani nechce (leda koupit); stačí mu účetnictví. Tomu ale, bohužel, odpovídá stav rozpravy o církvích, pozemcích a politice: levice i pravice, a jak z mediálního obrazu celé věci soudím, i církve samy dělají, jako by šlo o vyúčtování a zúčtování!

Levice se místo úsilí o nové myšlení, novou filosofii, navazující na tradici křesťanského myšlení, přinejlepším spokojuje s povrchním konstatováním, že křesťanství přineslo impetus, rozlet solidarity a Kristus že byl prvním socialistou — nebo se s problémem inspirace křesťanstvím nezatěžuje.

Pravice vůbec nesází na úsilí o nové myšlení, spíše spoléhá na osvědčené brutální extrémní ideologie; je nebezpečím zatím ještě spíš skrytým, doutnajícím.

Církve nikterak neoponují zbožňování demokracie; nereflektují, že demokracie se může svobodně a zcela nerozumně vydat i cestou režimů hnědých nebo rudých; nezdůrazňují, že demokracie zakládá a ustavuje rozvržení světa díky svobodné fascinaci občanů skutečností, tj. celistvostí, která přesahuje všechny funkční systémy, protože zahrnuje také život a jeho potěšení z toho, že může být také poetický, a že může dokonce žasnout před skutečností, když je schopen si položit otázku „Co znamená: Bůh?“

Demokracie nepřestanou být demokracií, když se církev, nepoučena svými problémy a rozpory, dá do služeb neplodného moralizování, oslavy nadpřirozených sil a víry ve schopnosti a moc peněz být ekvivalentem všeho.

Demokracie ale přestane být demokracií, když se myšlení lidí ve vleku světa přestane ptát: „Co Bůh? Člověk?“ Ne náhodou zaznělo toto tázání už v době vyhroceného kontrastu smyslové tělesnosti na jedné a tzv. „spirituality“ na druhé straně, nezapomenutelné válečné brutality i zbožnosti barokní doby.

Co ohrožuje demokracii, je extremismus. Je to stav, kdy se ztrácí napětí, rozpor, kdy jednostrannost, jeden pól, jeden extrém přestává uvažovat o skutečnosti jako o „konkrétním“ a ztrácí schopnost smysluplné řeči, která zahrnuje víc než jen funkční pokyny a závěrečné vyúčtování.

Tématem tohoto článku není široce pojatá problematika církví a politiky, ale spíš jen obraz, který církve a politika ve veřejném prostoru získaly. Je-li chyba na straně církví, nebo politiky, nebo médií, na to se můžeme dívat různě. Shodně ale můžeme konstatovat, že média nefungují dost dobře a účinně jako hlídací pes demokracie; ba že nefungují dobře ani tehdy, když se smiřují s tím, že mají podávat jen účetní bilance a uzávěrky.