Církve a politika

Zdeněk Vyšohlíd

V souvislosti se spory okolo restitucí církevního majetku vyvstává neschopnost levice, pravice i církví samotných překročit falešné účetní pojetí skutečnosti a pečovat o demokraticky utvářený celek skutečnosti.

Církve jsou společenstvím věřících. Ti však jsou roztroušeni po světě, krajích a politicky jsou jaksi ztraceni v krajinách politické džungle: nejsou vidět, zato jejich představitelé, zvlášť je-li církev organizovaná jako politická strana, tj. centralizovaně a hierarchicky — ti vidět jsou. A tak v ateistickém Česku vzbuzuje slovo „církev“ převážně jen tuto představu mocenského komplexu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Spojit život církve s politikou tak zdánlivě nabízí možnost spojit „volání srdcí“ se sledováním mocenských cílů; je to lákavá představa. Bylo by to jistě velmi účelné a účinné. Víra by získala ideologickou kázeň, ideologie naopak vroucnost.

Martin C. Putna upozorňuje — a jeho hlas zní varovně — na fašistické a nacionalistické naladění části politických sil dnešního Řecka, Finska, Maďarska — a ani my Češi nejsme vůči tomu imunní, ani dnes nejsme, ani za 1. Republiky jsme nebyli: „Ve 30. letech bylo propojení části katolických intelektuálů s extrémně pravicovou a fašistickou scénou poměrně časté. Rétorika, způsob manipulativního poukazování na reálné chyby a slabosti demokracie a tržního systému byly velmi podobné. Když čtete současné ultrapravicové články, máte pocit, že čtete 30. léta.“ (Právo, 31.8.12)

Také politické strany jsou, chceme-li to tak říci, společenstvími věřících, i když to platí s jistým „oslabením“: buď věří politickému programu strany, nebo straně jako výtahu k moci. O demokracii se pak mluví jako o rámci těchto her šálivých, a tak M. C. Putna přiznává, že „jediný dobrý způsob, jak církve mohou působit směrem k moderní společnosti a politice, je v demokratickém rámci“.

Církve by se měly spíš snažit ukázat, že nejen „mohou působit směrem k moderní společnosti a politice v demokratickém rámci“, ale sama demokracie že předpokládá spíš bohabojnost než nevázanost a „zhůvěřilost“ (zpívá Karel Gott).

Zvykli jsme si stavět to, co je světské, proti tomu, co je duchovní. Ale člověk prostě vede (provádí) svůj život ve světě tak, že ho nějak opečovává, nějak s ním nakládá a uvědomuje si to: hospodaří s ním. Tak prostě člověk (duch) je a o sobě ví. Ale když se svět překotně mění, a my s ním, pak je třeba dbát, zda se mění také naše smýšlení: jestli se přizpůsobuje světu a je schopno obohacovat svět kritickým duchem - nebo se světu nekriticky vzdaluje a samo se octlo v tak silném vleku světa, že se ztrácí samo sobě.

Napětí mezi směřováním světa a tradicí myšlení, nezbytnou, aby se myšlení neztrácelo samo sobě, toto napětí s sebou přináší potřebu buď nově reagovat (a tím rozvíjet tradici kritického myšlení), nebo spíš jen přihlížet nepřehledné pestrosti plurality. Tato druhá možnost je krajně nebezpečná, protože otevírá dveře jedné ze sil, aby ovládla síly ostatní. Karel Kosík varuje, že pak se „dílčí a částečné pokouší ovládat monopolně celek, tj. celou skutečnost. Částečné se transformuje na expandující a komandující všetečnost. Ale celkovost, skutečnost, je konkrétní, nikoli prázdný a vyprázdněný celek.“ (Století Markéty Samsové)

Napětí mezi světem a myšlením tak s sebou nese úsilí o neustálé obnovování kritické role myšlení: úsilí o nové myšlení je vždy zároveň úsilím o rozvíjení tradice myšlení. Proto překvapí, že v dnešní polemice o majetkových přesunech, politice a církvi, se nepřipomíná, že jde o kapitál. A jak zdůrazňuje Kosík: „Kapitál není věc, ale převratné dějinné rozvržení skutečnosti, promítající se do celkového uspořádání společenských vztahů… Kapitál se chová jako expandující systém, který pohlcuje skutečnost.“ (Poslední eseje)

Formulaci lze ještě vyostřit: Kapitál je sám skutečností pohlcování a růstu; je systémem funkce bez poezie — tu nepotřebuje, snad ani nechce (leda koupit); stačí mu účetnictví. Tomu ale, bohužel, odpovídá stav rozpravy o církvích, pozemcích a politice: levice i pravice, a jak z mediálního obrazu celé věci soudím, i církve samy dělají, jako by šlo o vyúčtování a zúčtování!

Levice se místo úsilí o nové myšlení, novou filosofii, navazující na tradici křesťanského myšlení, přinejlepším spokojuje s povrchním konstatováním, že křesťanství přineslo impetus, rozlet solidarity a Kristus že byl prvním socialistou — nebo se s problémem inspirace křesťanstvím nezatěžuje.

Pravice vůbec nesází na úsilí o nové myšlení, spíše spoléhá na osvědčené brutální extrémní ideologie; je nebezpečím zatím ještě spíš skrytým, doutnajícím.

Církve nikterak neoponují zbožňování demokracie; nereflektují, že demokracie se může svobodně a zcela nerozumně vydat i cestou režimů hnědých nebo rudých; nezdůrazňují, že demokracie zakládá a ustavuje rozvržení světa díky svobodné fascinaci občanů skutečností, tj. celistvostí, která přesahuje všechny funkční systémy, protože zahrnuje také život a jeho potěšení z toho, že může být také poetický, a že může dokonce žasnout před skutečností, když je schopen si položit otázku „Co znamená: Bůh?“

Demokracie nepřestanou být demokracií, když se církev, nepoučena svými problémy a rozpory, dá do služeb neplodného moralizování, oslavy nadpřirozených sil a víry ve schopnosti a moc peněz být ekvivalentem všeho.

Demokracie ale přestane být demokracií, když se myšlení lidí ve vleku světa přestane ptát: „Co Bůh? Člověk?“ Ne náhodou zaznělo toto tázání už v době vyhroceného kontrastu smyslové tělesnosti na jedné a tzv. „spirituality“ na druhé straně, nezapomenutelné válečné brutality i zbožnosti barokní doby.

Co ohrožuje demokracii, je extremismus. Je to stav, kdy se ztrácí napětí, rozpor, kdy jednostrannost, jeden pól, jeden extrém přestává uvažovat o skutečnosti jako o „konkrétním“ a ztrácí schopnost smysluplné řeči, která zahrnuje víc než jen funkční pokyny a závěrečné vyúčtování.

Tématem tohoto článku není široce pojatá problematika církví a politiky, ale spíš jen obraz, který církve a politika ve veřejném prostoru získaly. Je-li chyba na straně církví, nebo politiky, nebo médií, na to se můžeme dívat různě. Shodně ale můžeme konstatovat, že média nefungují dost dobře a účinně jako hlídací pes demokracie; ba že nefungují dobře ani tehdy, když se smiřují s tím, že mají podávat jen účetní bilance a uzávěrky.

    Diskuse
    September 5, 2012 v 20.6
    Pane Vyšohlíde,
    pěkný text.

    Lze ovšem najít i výjimky z výše popsaného. Např. projev Pavla Čižinského na včerejsí demonstraci, zde též zveřejněný, je myslím takovým přihlédnutím k celku české skutečnosti (skutkovosti) z levicové perspektivy: vřazení „narovnání vztahu mezi státem a církvemi“ do rámce neoliberální redefinice státu (stát jako distributor bohatství k privilegovaným, majetným subjektům), připomínka napětí mezi soukromým vlastnictvím a veřejným zájmem, poukaz na církevní nesolidaritu se slabými a potřebnými, celospolečenský zřetel těch, kteří bojují za změnu k lepšímu ...; „vroucnost“ Čižinského nasazení pro neprivilegované lze přitom dobře lokalizovat do jeho katolické víry, transformované ovšem politicky.

    Tomuto „vroucímu“ a přitom politicky kompetentnímu postoji, který se rodí v levicových iniciativách, zatím chybí důstojný pravicový protihráč, protože pravice ovládla veřejnou rozpravu bez námahy, gravitační silou polistopadového odporu ke všemu levicovému a ke „státu“ a nenaučila se počítat s ideovým protihráčem. Mocensko-diskurzivní převaha pravice se ovšem vyčerpává a snad aspoň někteří na pravici budou ochotni a schopni vstoupit do náročněji pojatých debat. Je toho zapotřebí i kvůli samotné levici, protože jenom takto ona neuvázne jen ve své perspektivě, neupadne takříkajíc sama do sebe a neztratí přístup k druhému, odlišnému.
    KL
    Myslím, že článek míří k podstatě problému. Dokládá to i níže uvedený text, o jehož zařazení do diskuse mě jeho autor Z. Vyšohlíd požádal (důvod: má porouchaný PC):
    "Pane Černý, souhlasím: ´lze najít výjimky z výše řečeného´, a to nejen např. projev Pavla Čižinského. Z řad církevních jsem byl upozorněn, že např. charitativní akce vypovídají o aktivitě a poslání církví – a údaje jsou na internetu. Pak se ale ptám: Jsou sebeprezentující stránky firem, různých společností apod. součástí veřejné rozpravy? Je vše veřejně přístupné
    součástí veřejného diskursu?
    Dodávám, že podnětem k napsání článku bylo konstatování, že od počátku 90. let přejímala česká média rétoriku politiků. Rychlost rozkladu politické kultury a kultivovanosti politiků je trest, který nás za to postihl. J. Habermas tvrdí, že demokracie funguje přesně naopak - že totiž rešerše, analýzy a komentáře politiků přinášejí „rétoriku“ politických diskusí. Slouží jako základ a motivace veřejného diskursu, včetně řečí v parlamentu. Ubohost pak umocňuje, že česká pravice navíc demonstruje aroganci moci, a tak se ´vůbec nebaví´, neargumentuje ani proti politické konkurenci, ani do
    vlastních řad. Nikoli argument, ale heslo stalo se trumfem."

    PM
    September 9, 2012 v 23.35
    velmi přesvědčivá diagnóza stavu demokratického vnímání,
    a natolik plausibilní, že při pohledu na současný etablisment je těžké spřádat východiska.
    Přesto a proto bych upozornil na projevy zájmu o otázky demokratické kultury značné části mladé generace. Nedostatky vzniklé občanskou neznalosti úskalí demokracie a tím diletantsky převzatou neoliberální ideologií konce minulého století se stávají pro novou generaci nepřijatelné.
    Svědčí o tom nejen piráti.....pomyslel jsem si.
    November 8, 2012 v 3.58
    1. Walter Bartoš
    2. Václav Baštýř
    3. Jan Bauer
    4. Marek Benda
    5. Petr Bendl
    6. Miroslav Bernášek
    7. Zdeněk Boháč
    8. Pavel Bohatec
    9. Jan Bureš
    10. Jan Čechlovský
    11. Jana Černochová
    12. František Dědič
    13. Pavel Drobil
    14. Dana Filipi
    15. Jana Fischerová
    16. Jan Florián
    17. Zdeňka Horníková
    18. Tomáš Chalupa
    19. Miroslav Jeník
    20. Radim Jirout
    21. Lenka Kohoutová
    22. Jaroslav Krupka
    23. Jan Kubata
    24. Jaroslav Martinů
    25. Václav Mencl
    26. Petr Nečas
    27. Miroslava Němcová
    28. Vít Němeček
    29. Jan Pajer
    30. Jiří Papež
    31. Roman Pekárek
    32. Jaroslav Plachý
    33. Jiří Pospíšil
    34. Aleš Rádl
    35. Ivana Řápková
    36. František Sivera
    37. Pavel Staněk
    38. Zbyněk Stanjura
    39. Pavel Suchánek
    40. Pavel Svoboda
    41. Igor Svoják
    42. David Šeich
    43. Boris Šťastný
    44. Jiří Šulc
    45. Tomáš Úlehla
    46. Jan Vidím
    47. Vladislav Vilímec
    48. David Vodrážka
    49. Ivana Weberová
    50. Jaroslava Wenigerová
    51. Zdeněk Bezecný
    52. Ludmila Bubeníková
    53. Václav Cempírek
    54. Josef Cogan
    55. Jaromír Drábek
    56. Jaroslav Eček
    57. Jan Farský
    58. Petr Gazdík
    59. Martin Gregora
    60. Alena Hanáková
    61. Leoš Heger
    62. Petr Holeček
    63. Václav Horáček
    64. Jan Husák
    65. Jitka Chalánková
    66. Rudolf Chlad
    67. Michal Janek
    68. Ladislav Jirků
    69. Miroslav Kalousek
    70. Jana Kaslová
    71. Daniel Korte
    72. Rom Kostřica
    73. Patricie Kotalíková
    74. Václav Kubata
    75. Helena Langšádlová
    76. František Laudát
    77. Jaroslav Lobkowicz
    78. Pavol Lukša
    79. Jiří Oliva
    80. Vlasta Parkanová
    81. Gabriela Pecková
    82. Stanislav Polčák
    83. Anna Putnová
    84. Aleš Roztočil
    85. Jaroslava Schejbalová
    86. Karel Schwarzenberg
    87. Jiří Skalický
    88. Jan Smutný
    89. Bořivoj Šarapatka
    90. Renáta Witoszová
    91. Lenka Andrýsová
    92. Josef Dobeš
    93. Michal Doktor
    94. Dagmar Navrátilová
    95. Viktor Paggio
    96. Karolína Peake
    97. Jiří Rusnok
    98. Jana Suchá
    99. Jaroslav Škárka
    100. Milan Šťovíček
    101. Martin Vacek
    102. Radim Vysloužil